Pavla Uhlířová Ondřej Gardlo Španělské království Reino de España Regne d'Espanya Espainiako Erresuma Pavla Uhlířová Ondřej Gardlo

Geografie Španělska Slouží spíše jako úvodní slide.

Základní informace Oficiální název: Španělské království Hlavní město: Madrid Rozloha: 505, 782 km2 Počet obyvatel: 46 087 170 Státní zřízení: parlamentní konstituční monarchie Jazyk: kastilská španělština 74%, katalánština 17%, baskitština 2%, galicijština 7% Měna: Euro Složení obyvatel: Španělé 73%, Katalánci 18%, Baskové 2,5% Náboženství: římsko-katolické 94%, ostatní 6% Král: Juan Carlos I. (od 22.11.1975) Předseda vlády: José Luis Rodríguez Zapatero Základní slide, kde v podstatě důležité jsou tučně označené údaje.

Administrativně-správní členění 1 Silná decentralizace 17 autonomních oblastí, které se dále dělí na 50 provincií a provincie se následně dělí na obce 2 autonomní města (Ceuta a Melilla) Autonomní oblasti i autonomní města mají vlastní vládu, samostatně spravují oblast zdravotnictví a vzdělávání Orgány jsou vzešlé z přímých voleb Autonomní společenství- vlády (gobiernos) Provincie- zastupitelstva (diputaciones) Obce- starostové (alcaldes), radní (concejales) Vysvětlení členění. Důraz zejména na autonomní oblasti, které hrají svou roli ve stranictví.

Administrativně-správní členění 2 Baskicko, Katalánsko, Galicie, Andalusie- separátní autonomní volby, jejich vlády a parlamenty mají rozsáhlé pravomoci Dalších 13 komunit: Do roku 1992 menší pravomoci Od r. 1992 takřka stejné jako Baskicko, Katalánsko, Galicie a Andalusie (nejvíce pravomocí má Valencie, Kanárské ostrovy, Navarra) Volby probíhají spolu s volbami do místních zastupitelstev

Autonomní oblasti 1 Galicie Extremadura Asturie Madrid Kastilie a León Kastilie a La Mancha Kantabrie Valencie Baskicko Andalusie La Rioja Murcie Navarra Baleárské ostrovy Aragonsko Kanárské ostrovy Katalánsko Výčet, který se později dá do souvislosti se stranami.

Autonomní oblasti 2 Důležité zde je, aby studenti viděli velikost a polohu oblastí.

Vývoj politického systému 1 15. století: sňatek Isabely Kastilské a Ferdinanda Aragonského → vznik španělského království 19. století: formování novodobého politického systému- výrazné konflikty (5 revolucí), nezanedbatelná role armády 1812: Liberální cádizská ústava - vypracovaná Protinapoleonskými kortesami (parlament)- věrnost španělským tradicím a zákonným normám, ale i pokrok, model pro demokraty Neúspěch Ústavy (politická veřejnost versus panovník) Mechanismus politické změny- vojenský puč (povolání nebo vyslovení)- nějaký vlivný generál se vyjádří kriticky ke složení nebo počínání vlády a poté se počítá, kolik dalších posádek a důstojníků ho podpořilo Podrobný přehled vývoje politického systému. Samozřejmě nebude prezentován celý, pouze vybrané události. Přesto zde uvádíme více podrobností, jelikož slidy budou sloužit jako studijní materiál.

Vývoj politického systému 2 1868: královna Isabela II. byla sesazena (vojenský puč) 1873: nemožnost najít vhodného vládce → Španělsko se z nouze stává republikou 1868-1874: První republika 1875: nastolení Alfonse XII. z rodu Bourbonů Od roku 1874 - režim restaurace (varianta monarchisticko-oligarchického parlamentního režimu)- snaha o posílení politické centralizace a kulturní unifikace- odpor v Baskicku a Katalánsku

Vývoj politického systému 3 Počátek 20. století- napětí a politická nestabilita- výsledek: převrat v roce 1923 → diktatura generála Prima de Rivery 1931-1936: 2. republika - polarizace mezi silami levice a pravice - varianta předchozích režimů Vláda - majoritní strategie řešení konfliktů- nespokojenost → 18. července 1936 povstání 1936 – 1939: občanská válka- v čele povstání generál Francisko Franco- později hlava státu → Frankistický režim

Vývoj politického systému 4 Frankistický režim: Autoritářský režim Prvky nacismu a fašismu Inspirace – Portugalsko (Salazar) Hlavní politický pilíř: armáda, Hnutí, církev (národní katolické sdružení propagandistů- ACNP, později Opus Dei) Březen 1947- zákon o nástupnictví Španělsko se ustavuje jako království Osoba vybraná jako možný monarcha musí být věrný principům, které řídí Národní hnutí (Falanga) Franco- doživotní hlava státu, má právo vybrat kandidáta na nástupce v této funkci 1956: nepokoje na univerzitách a dělnické stávky- různé frakce požadovaly, aby Franko určil příští hlavu státu Červenec 1969: Juan Carlos Bourbonský se stává následník španělského trůnu 1975: konec frankistického režimu (smrt Franca)

Vývoj politického systému 5 Po roce 1975- cesta k demokracii- plán demokratizace rozvržen do delšího časového období a etap 1976- vládní program autentické španělské demokracie- reforma, ve které nad prvky demokracie převažovala nehybnost starého režimu → ostrý odpor obyvatel proto tomuto programu, přikláněli se k linii levice s názvem demokratický zlom Červen 1976- prohlášení Juana Carlose o odhodlání dovést Španělsko k parlamentní demokracii 10. září 1976- Zákon o politické reformě- rozchod s minulým režimem- řízená sebelikvidace frankismu Prosinec 1978: vyhlášení nové španělské ústavy= dovršení procesu zrušení všech pilířů frankistického režimu Proti ní pouze část frankistů a baskičtí regionalisté Rigidní ústava, k její změně je potřeba 3/5 hlasů poslanců a senátorů, některé články nemohou být měněny vůbec

Výkonná moc 1 Panovník: Král Juan Carlos I. (od 22. 11. 1975) Symbol jednoty a trvalosti země Vyhlašuje zákony a velí ozbrojeným silám Jmenuje kandidáta na funkci předsedy vlády (jehož potvrzení podléhá schválení PS) a navržené kandidáty na funkci ministrů. Zda nedojde ke schválení do dvou měsíců, král parlament rozpustí a jsou vyhlášeny nové volby Vyhlašuje referendum v případech stanovených v Ústavě Uděluje milost Přijímá a jmenuje velvyslance Veškerá jeho aktivita podléhá kontrasignaci příslušného ministra nebo předsedy vlády Ústava určuje i zásady dynastického následnictví s tím, že veškerá panovnická moc i osoba se odvozuje od legitimity lidu Zde se vysvětlí pravomoci panovníka a jeho role v politickém systému.

Výkonná moc 2 Vláda a ministerský předseda Vláda se skládá z premiéra (Presidente del Gobierno), vicepremiérů a ministrů Ministerský předseda: José Luis Rodríguez Zapatero (PSOE, od 17. dubna 2004) Princip kolektivní odpovědnosti Na základě výsledků voleb jmenuje král do funkce premiéra předsedu politické strany nebo vůdce koalice stran, která získala nejvíce hlasů. Královo jmenování poté podléhá Kongresu poslanců. Pokud do 2 měsíců od prvního hlasování nezíská důvěry sněmovny žádný kandidát, král rozpustí obě komory a vypíše nové volby Ministerský předseda- navrhuje členy vlády, kteří jsou jmenováni prezidentem Princip konstruktivního vyjádření nedůvěry Převzato z Německa Vyslovení nedůvěry vládě je možné pouze tehdy, pokud v sobě obsahuje i souhlas s návrhem na budoucího premiéra Tento princip má zaručit stabilitu vlády a zabránit vládním změnám Nejvyšším poradním orgánem vlády je Státní rada

Zákonodárná moc 1 Dvoukomorový parlament (Cortes Generales/Cortesy) Dolní komora: Sněmovna poslanců (Congreso de Diputados)- 350 členů Předseda: Manuel Marín González (PSOE) Volena na 4 roky v přímých volbách proporčním způsobem Těžiště práce poslanců je položeno do komisí a klubů Parlamentní klub ve Sněmovně může ustavit 15 poslanců, kteří byli zvoleni na stejné kandidátce. Všichni ostatní jsou zařazeni do tzv. smíšeného klubu Většinou 5 politických klubů jednotlivých stran a jeden smíšený Komise- centrum legislativní práce,kontrolují práci komor, jsou složeny ze zástupců různých politických klubů

Zákonodárná moc 2 Horní komora: Senát (Senado) - 259 členů Předseda: Francisco Javier Rojo García (PSOE) Čtyřleté funkční období 208 senátorů voleno většinovým způsobem a 51 senátorů je delegováno jednotlivými autonomními komunitami Senát má malé pravomoci, ačkoliv hlasuje o každém zákonu, který přijala Sněmovna poslanců, jeho nesouhlas znamená jen to, že Sněmovna zákon znovu projedná a ke zrušení senátorského veta stačí pouhá většina hlasů Avšak významná úloha při přijímání ústavních dodatků (vyžaduje se souhlas 3/5 většiny v obou komorách. Požádá li o to jedna desetina poslanců či senátorů, musí být takovýto ústavní zákon předložen k vyjádření občanům v referendu) Kluby v Senátu- nejméně 10 senátorů (senátoři, kteří zastupují určitou autonomní komunitu nemohou tvořit kluby)

Zákonodárná moc 3 V obou komorách je důležité postavení předsednictva (Mesas) - předseda, místopředsedové (Sněmovna 4, Senát 2) a tajemníci. Výbor mluvčích (Junta de portavoces) - rozhoduje o agendě a kalendáři parlamentní práce, tvořen zástupci všech parlamentních klubů Pouze parlamentní kluby mají mohou předložit návrh zákona Většinu zákonů předkládá vláda, Sněmovna jen málo a Senát výjimečně Zákonodárná iniciativa občanů- předpokladem je, aby příslušná petice získala podporu alespoň 500 000 voličů. Referendum v případě politických rozhodnutí zvláštní důležitosti- např. setrvání Španělska v NATO

Moc soudní Nejvyšší soud – nejvyšší soudní instance Ústavní soud: Posuzování ústavnosti přijímaných zákonů Rozhodování sporů mezi státem a autonomními komunitami nebo mezi komunitami navzájem 12 soudců jmenovaných králem na 9 let Třetina z nich se mění každé 4 roky Vojenské soudy – jurisdikce na příslušníky armády, na civilisty jen v případě vyhlášení výjimečného stavu

Ve Sněmovně poslanců je v přímých volbách voleno 350 poslanců Ve Sněmovně poslanců je v přímých volbách voleno 350 poslanců. Volí se v 50 provinciích proporčním způsobem a zvolení poslanci zastávají mandát na čtyřleté funkční období. Důležitý aspekt španělského volebního systému je, že volič hlasuje pro kandidátní listinu zvolené politické strany, nikoliv pro kandidáty samotné. Odborně se tomu říká přísně vázané kandidátní listiny. Mandáty jsou přiřazovány s použitím D´Hondtovy formule, tedy pomocí dělitelů postupně 1, 2, 3, 4 atd. Nárok na mandát nastane, pokud dojde k získání alespoň 3 % hlasů v dané provincii. Co se týče počtu poslanců za provincie, tak nejvíce jich vysílají volební obvody Madrid a Barcelona (30), dalších 48 provincií vysílá 3–15 poslanců, Ceuta a Mellia v severní Africe vysílá jednoho poslance Volební systém 1 Sněmovna poslanců 1: 350 poslanců, 4 roky Přímé volby, proporčně v 50 provinciích Kandidátní listiny zvolené politické strany Přísně vázané D´Hondtova formule Nárok na mandát – alespoň 3 % hlasů v dané provincii Nejvíce poslanců: Madrid a Barcelona (30) Dalších 48 provincií 3–15 Ceuta a Mellia v severní Africe jednoho poslance

Lze tvrdit, že volební systém je nastaven tak, aby zabránil nadměrné fragmentaci, čemuž dopomáhají různé vlastnosti, například volební obvody, vybraný dělitel a stanovená klauzule. Regiony hrají velkou roli, jelikož v praxi jsou diskvalifikovány politické strany, které nejsou schopny získat dostatečnou podporu v některém z těchto regionů. Vliv regionů způsobuje i to, že v počtech hlasů potřebných pro jeden mandát mohou nastat obrovské rozdíly. Například Sjednocená levice počtem hlasů obsazuje tradičně třetí místo, ale v počtu mandátů mívá podobné výsledky jako konvergence a jednota, které stačí pouhá polovina hlasů Sjednocené levice. Proporční zastoupení je silně modifikováno. V praxi dobře funguje pouze ve velkých obvodech, kde se vybírá nad 11 zástupců. Ve středních obvodech s výběrem od 6 do 10 zástupců se hlasy utrácejí pro malé strany. V obvodech malých, tedy pod 5 mandátů dochází často k většinovému efektu a k uplatnění dvou stran. Výjimku zde tvoří regionální strany například v Katalánsku a Baskicku. Volební systém 2 Sněmovna poslanců 2: Zabránění nadměrné fragmentaci (obvody, dělitel, klauzule) V praxi diskvalifikovány politické strany neschopné získat dostatečnou podporu v regionech Velké rozdíly v počtech hlasů potřebných pro jeden mandát Například IU: třetí místo počtem hlasů, v počtu mandátů podobné výsledky jako CiU (jen polovina hlasů) Proporční zastoupení silně modifikováno: Funguje pouze ve velkých obvodech (nad 11 zástupců) Ve středních (6–10 zástupců) – hlasy se utrácejí pro malé strany V malých (pod 5 mandátů) – většinový efekt, uplatnění dvou stran – kromě regionálních stran (Katalánsko, Baskicko)

Senát je zastupitelský orgán územních celků Senát je zastupitelský orgán územních celků. 208 senátorů je voleno přímo a 51 autonomními oblastmi. Jsou voleni na 4 roky většinovým volebním systémem. Volební obvody vesměs tvoří provincie. Z každé z nich vycházejí 4 senátoři. Postupují vždy 4 kandidáti, kteří získali největší počet hlasů. Ze severoafrických enkláv se volí po dvou senátorech. Tři velké ostrovy mají po třech a 7 malých ostrovů, například Kanárské ostrovy a Baleáry, mají po jednom senátorovi. Jinak každá autonomní komunita či region vysílá jednoho senátora. K tomu je na každý milion obyvatel navíc ještě jeden senátor. Za autonomní regiony to je celkem 40 senátorů. Co se způsobu volby týče, volič má omezené množství hlasů. To znamená, že má vždy o jeden hlas méně, než v kolik je v dané provincii voleno senátorů. Například v provincii se volí 4 senátoři. Volič tak může hlasovat jen pro jednoho nebo maximálně tři kandidáty, ale ne pro všechny čtyři. Volební systém 3 Senát: Senát: zastupitelský orgán územních celků 208 senátorů voleno přímo, 51 autonomními oblastmi, na 4 roky, většinový způsob Volební obvody vesměs provincie: z každé 4 senátoři (vždy 4 kandidáti, kteří získali největší počet hlasů) Severoafrické enklávy volí po dvou Tři velké ostrovy - po třech Každá autonomní komunita či region jednoho senátora + další na každý milion obyvatel (40 senátorů za autonomní regiony) Sedm malých ostrovů (Kanárské ostrovy, Baleáry) po jednom Omezené množství hlasů - o jeden hlas méně, než volených senátorů v provincii

V regionálních volbách disponuje každý autonomní region vlastním volebním zákonem. Přesto však některé pasáže španělské ústavy či volebního zákona platí i pro regionální volby. Je to například aktivní a pasivní volební právo od 18 let a čtyřleté volební období. Regionální parlamenty dále musí být voleny poměrným volebním systémem a přepočítávání hlasů probíhá dle D‘Hondtovy metody. Kandidátní listiny jsou přísně vázané. Od voleb do Poslanecké sněmovny se ty regionální odlišují například velikostí volební klauzule, která má v některých regionech i 5 %. Počet volených zastupitelů se pohybuje v rozmezí od 33 do 135 mandátů. Co se týče vymezení volebního obvodu a jeho velikosti, převažují velké či střední obvody nad těmi malými. Pro většinu regionů platí sjednocený termín voleb. Výjimku tvoří Andalusie, Galicie, Baskicko a Katalánsko. Volební systém 4 Regionální volby: Autonomní regiony disponují vlastním volebním zákonem Pasáže španělské ústavy či volebního zákona platí i pro regionální volby: Aktivní a pasivní volební právo – od 18 let Čtyřleté volební období Regionální parlamenty voleny poměrným volebním systémem Přepočítávání hlasů – d‘Hondtova metoda Přísně vázané kandidátní listiny Odlišnosti od voleb do Poslanecké sněmovny: Velikost volební klauzule (někde 5 %) Počet volených zastupitelů (od 33 do 135) Vymezení volebního obvodu a jeho velikost (převažují velké či střední nad malými) Sjednocený termín voleb pro většinu regionů

Účinky voleb na stranický systém Účinky volebního systému do Poslanecké sněmovny i autonomních zákonodárných sborů jsou velice podobné. Dochází ke znatelným tendencím prosazení určitého typu stran. Regionální volby jsou pak důležité pro velké nacionalistické strany. Pořád ale mluvím o celonárodních stranách. Ty díky volebnímu systému dokážou limitovat počet regionálních stran. Díky toho pak vystupují jako hlavní reprezentant autonomních zájmů. Účinky voleb na stranický systém Poslanecká sněmovna, autonomní zákonodárné sbory: účinky velice podobné Znatelné tendence prosazení určitého typu stran Regionální volby: důležité pro velké nacionalistické (celonárodní) strany Díky volebnímu systému limitují počet regionálních stran a vystupují jako hlavní reprezentant autonomních zájmů

O současné podobě systému lze hovořit od roku 1993, kdy došlo ke zjednodušení soustavy hlavních celostátních formací. Typově lze systém přiřadit k bipartismu, avšak i toto zařazení nemusí být úplně přesné. I přes bipartismus pouze menší část voleb přinesla jednobarevnou poslaneckou většinu. Stalo se tak pouze v roce 2000. Maxmilián Strmiska charakterizuje stranický systém jako měkkou variantu dvoustranického systému vypomáhající si kvazikoaliční praxí. Strany se totiž často sdružují do větších celků, vypadajících jako koalice. Příkladem je třeba Sjednocená levice. Celostátní stranická soustava mimo to zahrnuje regionální formace, jež se druhově odlišují od těch celostátních. Španělské stranictví 1 Současná podoba systému: Od roku 1993 Zjednodušení soustavy hlavních celostátních formací Bipartismus Pouze menší část voleb přinesla jednobarevnou poslaneckou většinu (rok 2000) Výsledkem „měkká varianta“ dvoustranického systému vypomáhající si kvazikoaliční praxí (Strmiska) Celostátní stranická soustava: regionální formace, jež se druhově odlišují od celostátních

Španělské stranictví 2 Regionální strany: Regionální strany jsou ve sněmovně menšinou. Často je to kolem 30 z celkových 350 poslanců. Nicméně na politické scéně hrají významnou roli. Jinak v autonomních regionech je formát stranického systému stejný jako na celostátní úrovni. To znamená, že zde převažuje nedokonalý bipartismus. Regionální strany: Ve sněmovně menšinou – kolem 30 z 350 poslanců Na politické scéně často významná role V autonomních regionech je formát stranického systému stejný jako na celostátní úrovni – převažuje nedokonalý bipartismus

Podíváme-li se zběžně na původ stran, dvě hlavní levicové strany mají své kořeny hluboko před autoritářským obdobím Franca. Konkrétně hovoříme o PSOE vzniklé v roce 1879 a PCE, komunistické straně, která byla vytvořena v roce 1920. Ta však byla významná v minulosti. Nyní je součástí Sjednocené levice. Pravicové strany obecně nemají návaznost na strany před Francovým režimem. Až později byli někteří frankisté zahrnutí do Španělské lidové strany. Španělské stranictví 3 Dvě hlavní levicové strany: kořeny hluboko před autoritářským obdobím Franca PSOE (1879) PCE (1920) – v minulosti význam, nyní součást Sjednocené levice Pravicové strany většinou nemají návaznost na strany před Francovým režimem Později některé Frankisty zahrnula PP

Charakteristika stranického systému Pro ty, co moc neznají pojem cleavages, jedná se o štěpné linie, na jejichž základě se vytvářely strany. Dnešní stranický systém Španělska je výrazem dvou hlavních cleavages. Je to práce-kapitál, který měl za následek rozdělení na levici a pravici. Dále zde patří centrum-periférie, čímž se formovaly celostátní a regionální strany. Na ekonomicko-sociální cleavage se vyprofilovaly obě nejsilnější strany PSOE a PP. Díky nacionálně-regionální cleavage pak vznikly Konvergence a jednota CiU, Baskická národní strana a další regionální strany. Charakteristika stranického systému Výrazem dvou hlavních cleavages Práce-kapitál Centrum-periférie Ekonomicko-sociální cleavage: profilace obou nejsilnějších stran – PSOE a PP Nacionálně-regionální cleavage: vznik CiU, PNV a BNG

Co je pro strany typické? Obecně je pro strany typická centralizace a velké pravomoci lídra strany, což je nejvíce vidět u Španělské lidové strany. Dochází ke značné personalizaci a silné roli vůdce strany. Tyto tendence jsou také posilovány ústavou, která vyzdvihuje dominanci exekutivy nad parlamentem a dominanci lídra strany v rámci exekutivy. Také můžeme tvrdit, že celostátní a regionální aktéři spolu často spolupracují. Co je pro strany typické? Typická centralizace a velké pravomoci lídra strany (PP) Personalizace – silný vůdce Tendence posilovány ústavou Vyzdvihuje dominanci exekutivy nad parlamentem a dominanci lídra strany v rámci exekutivy Kooperace celostátních a regionálních aktérů

Srovnání posledních (2008) a předposledních voleb (2004) Strana % 2008 Mandátů 2008 % 2004 Mandátů 2004 Španělská socialistická dělnická strana (PSOE) 43, 9 % 169 42, 6 % 164 Španělská lidová strana (PP) 39, 9 % 154 37, 7 % 148 Sjednocená levice (IU) 3, 8 % 1 5, 0 % 3 Iniciativa katalánských zelených (ICV) 2 Konvergence a jednota (CiU) 3, 0 % 10 3, 2 % Baskická národní strana (EAJ-PNV) 1, 2 % 6 1, 6 % 7 Katalánská republikánská levice (ERC) 2, 5 % 8 Jednota, pokrok a demokracie (UPD) - Galicijský nacionalistický blok (BNG) 0, 8 % Kanárská koalice (CC) 0, 7 % 0, 9 % Navarští nacionalisté (NA-BAI) 0, 2 % Baskická solidarita (EA) 0, 3 % Aragonská chunta (CHA) 0, 4 % Tady můžete mimo jiné vidět i rozdíly poměrů procent získaných hlasů a přidělených mandátů.

Ve volbách v roce 2004 se volební kampaň socialistů opírala o rostoucí sociální napětí v zemi a stažení španělských vojáků z Iráku, pokud strana vyhraje. Krizovým momentem před volbami, kterým měl vliv na výsledky voleb, byl teroristický útok na nádražích v Madridu. Vláda Aznarova se snažila připsat tento útok baskické teroristické organizaci ETA, a to v rozporu se všemi indiciemi. Rozhořčení obyvatel pak mělo za následek vysokou volební účast (77, 2 %) a vítězství PSOE. Předseda PSOE, José Louis Rodríguez Zapatero po volbách sestavil menšinovou vládu. Ta byla podpořena Sjednocenou levicí a Republikánskou levicí Katalánska. Volby 2004 (předposlední) Volební kampaň socialistů se opírala o: Rostoucí sociální napětí v zemi Stažení španělských vojáků z Iráku, pokud strana vyhraje Krizové momenty před volbami: Teroristický útok na nádražích v Madridu Vláda Aznarova se snažila připsat tento útok baskické teroristické organizaci ETA, a to v rozporu se všemi indiciemi Rozhořčení obyvatel mělo za následek vysokou volební účast (77, 2 %) -> vítězství PSOE Předseda PSOE, José Louis Rodríguez Zapatero sestavil menšinovou vládu Podpořena Sjednocenou levicí (IU) a Republikánskou levicí Katalánska (ERC)

Hlavním tématem voleb v roce 2008 byla ekonomika Hlavním tématem voleb v roce 2008 byla ekonomika. Konkrétně se řešilo zpomalení hospodářského růstu. Vliv měl znovu i terorismus. ETA totiž pár dní před volbami zavraždila socialistického radního Carrasca. Došlo tedy opět k výrazné volební účasti, která dosáhla až 75 %. Ve výsledku došlo k posílení postavení obou hlavních stran, PSOE a PP. Zapatero sestavil opět menšinový kabinet. Volby 2008 (poslední) Hlavním tématem ekonomika (zpomalení hospodářského růstu) Terorismus – ETA pár dní před volbami zavraždila socialistického radního Carrasca Opět výrazná volební účast (75 %) Posílení postavení obou hlavních stran (PSOE, PP) Zapatero sestavil opět menšinový kabinet

Volby do Evropského parlamentu PSOE získala o něco málo více hlasů než PP PSOE 43,5 % PP 41,2 % Obě strany měly stejný počet křesel Volby do Evropského parlamentu 2009 PP 42 % (23 křesel) PSOE 38 % (21 křesel) Vítězství PP o čtyři procenta Volební účast 46 %

Španělská socialistická dělnická strana (PSOE) Španělská socialistická dělnická strana byla založena v roce 1879 jako třídní dělnická strana. Nachází se na levé straně politického spektra s úzkou vazbou na politické odbory. Významné je pak napojení na odborovou centrálu Všeobecný svaz pracujících (UGT). Od roku 2004 je vládní stranou a jejím předsedou se stal José Zapatero. Strana je proevropsky orientovaná. Podporovala například přijetí Smlouvy o Ústavě pro Evropu a obecně obhajuje silnější integraci v rámci EU. Dále je zastáncem legalizace manželství osob stejného pohlaví. V roce 2006 podporovala vyjednávání španělské vlády s teroristickou organizací ETA. Je členem Strany evropských socialistů v EP a patří do Socialistické internacionály. Španělská socialistická dělnická strana (PSOE) Založena 1879 – třídní dělnická strana Levicová, úzká vazba na politické odbory Napojení na odborovou centrálu Všeobecný svaz pracujících (UGT) Od 2004 vládní stranou Předsedou José Zapatero Proevropsky orientovaná Podporovala přijetí Smlouvy o Ústavě pro Evropu Obhajuje silnější integraci v rámci EU Zastánce legalizace manželství osob stejného pohlaví 2006 – podporovala vyjednávání španělské vlády s ETA Členem Strany evropských socialistů v EP a patří do Socialistické internacionály

Španělská lidová strana (PP) Španělská lidová strana je středopravicovou stranou. Vznikla v roce 1989 sdružením Lidové aliance a menších křesťansko-demokratických a liberálních stran. Co se politiky týče, zastává nacionalistickou ideologii. V současnosti je největší opoziční stranou. Nikdy nesouhlasila se zahájením vyjednávání s ETA. Její názor se posílil zejména po bombových útocích v Madridu v roce 2004. Je členem Evropské lidové strany v EP, Mezinárodní unie demokratů a Křesťansko-demokratické internacionály. Španělská lidová strana (PP) Středopravicová strana Vznik 1989 sdružením Lidové aliance a menších křesťansko-demokratických a liberálních stran Nacionalistická ideologie Největší opoziční stranou Nesouhlasila se zahájením vyjednávání s ETA Členem Evropské lidové strany v EP, Mezinárodní unie demokratů a Křesťansko-demokratické internacionály

Sjednocená levice (IU) Sjednocená levice vznikla v roce 1986. Jedná se spíše o koalici levicově zaměřených stran. Jak jsem již říkal dříve, patří sem i Španělská komunistická strana. Dále zde může najít jiné levicové, zelené, socialistické a republikánské strany. Největší podporu má tento celek v Andalusii, Madridu a oblasti Asturie. Je členem Konfederace Evropské sjednocené levice a Severské zelené levice v EP, Strany evropské levice. Sjednocená levice (IU) Vznik 1986 Koalice levicově zaměřených stran + Španělská komunistická strana (PCE) + levicové, zelené, socialistické a republikánské strany Největší podpora – Andalusie, Madrid a oblast Asturie Členem Konfederace Evropské sjednocené levice a Severské zelené levice v EP, Strany evropské levice

Konvergence a jednota (CiU) Založena 1978 Koalice Katalánské demokratické aliance a Katalánské demokratické unie Regionální strana působící v Katalánsku Ideologie založena na konzervatismu, nacionalismu a podpoře volného trhu Cílem dosažení větší autonomie Katalánska

Baskická národní strana (EAJ-PNV) Založena v roce 1895 Cílem dosáhnout obnovení baskické autonomie, nejlépe však nezávislosti Profiluje se jako umírněná nacionalistická strana Nesnaží se cíle dosáhnout násilím V roce 1958 se odčlenila skupina nespokojena s umírněnou politikou strany – ETA Členem Křesťansko-demokratické internacionály

Kanárská koalice (CC) Vznikla v roce 1993 Vytvořena z několika nacionalistických, konzervativních, postkomunistických a nezávislých stran na Kanárských ostrovech Nepřetržitá přítomnost v ostrovní vládě od jejího založení

Děkujeme za pozornost.

Zdroje ŘÍCHOVÁ, Blanka a kol. Komparace politických systémů II: Západoevropské politické systémy. Praha: Vysoká škola ekonomická, 1999. 235 s. STRMISKA, Maxmilián. Politické strany moderní Evropy: analýza stranicko – politických systémů. Praha: Portál, 2005. 727 s. http://www.e-polis.cz/komparace/346-regionalni-volebni-system-spanelskeho-kralovstvi.html http://www.euroskop.cz/555/sekce/politicky-system/ http://www.euroskop.cz/556/sekce/zakladni-informace/ http://www.euroskop.cz/555/sekce/politicky-system-spanelska/ http://www.businessinfo.cz/cz/sti/spanelsko-zakladni-informace-o-teritoriu/1/1000541/#sec3