Vznik Československa

Vypuknutí první světové války Liberálnímu ovzduší v Rakousku a poměrné hospodářské a sociální prosperitě neodpovídalo zastaralé řízení státu. Vlády byly příliš závislé na císaři, který svou panovnickou moc nepodřizoval žádné autoritě kromě boha. Zároveň se stále choval jako první voják a první úředník státu. Proměny doby pozorovatelné i na podobě a životě samotné Vídně ho nezajímaly. Změny – vyjadřované i obecným a neurčitým pojmem „demokratizace“ – se čekaly od následníka trůnu Františka Ferdinanda. S jeho jménem a s jeho výkonnou kanceláří, v níž se chystala budoucnost monarchie, bylo úvah o ní a záměrů spojeno více. Všechny myslely na upevnění říše, na její vnitřní semknutí. Právě následník trůnu přispěl nechtěně tragicky ke konečné krizi říše. Za vojenských manévrů v Bosně na něho spáchali 28. června 1914 bosensko-srbští studenti z tajné teroristické organizace „Černá ruka“ atentát. Rakouským politikům a vojákům prosazujícím už delší čas válku proti Srbsku, která by pomohla říši i vnitřně, posloužila následníkova násilná smrt za důvod k této válce.

Rakousko-Uhersko po vyrovnání v roce 1867

Návštěva Františka Ferdinanda a jeho manželky Žofie hlavního města Bosny a Hercegoviny - Sarajeva. František Ferdinand d´Este (1863 – 1914)

také Německo, Turecko a Bulharsko tzv. Ústřední (Centrální) mocnosti. Válečnou stranou byla právem nazvána skupina rakouských politiků a vojáků, kteří v sarajevském atentátu na habsburském následníkovi trůnu uviděli příležitost k přepadení Srbska. Srbsku vyhlásilo Rakousko-Uhersko válku 28. července 1914 k němuž se přidalo také Německo, Turecko a Bulharsko tzv. Ústřední (Centrální) mocnosti. Vedle těchto mocností se vytvořil druhý blok a to Dohoda, která byla vytvořená Anglií, Francií a Ruskem později Belgií a Černou Horou. Itálie – původně trojspolkový partner Rakousko-Uherska a Německa, zůstala načas neutrální, ale v květnu 1915 se připojila k francouzsko-britsko-ruské Dohodě. Do války bylo vtaženo celkem 34 z 54 států světa. 1,5 miliardy obyvatel, 70 miliónů vojáků, z nich padlo 10 miliónů, zraněno 20 miliónů.

Mapa Evropy rozdělená na Centrální mocnosti a státy Dohody

Zahraniční odboj proti Rakousku-Uhersku Český postoj k válce Někteří čeští politikové uviděli ve světové válce, která nutně musela proměnit svět, dějinnou příležitost k zásadní změně státoprávního postavení českých zemí. Z tohoto uvažování se zrodila myšlenka a koncepce československého státu. Hlavního tvůrce a pak i uskutečňovatele našla v T. G. Masarykovi. Znamenala Masarykův konečný rozchod s Rakousko-Uherskem, které programově „opouštěl“ již před válkou. Vítězství demokracie mělo nejen zabránit vzniku „německé Střední Evropy“ (Mitteleuropy), ale dát ve střední Evropě i jinde ve světě prostor pro vznik, demokratických, Národních států. Na východě měla rozhodovat etnická hranice mezi Ukrajinci, Slováky a Maďary. Program státního soužití Čechů a Slováků opouštěl dosavadní českou koncepci historického státního práva, která byla argumentem pro zrod jen českého státu v nějaké budoucí rakouské federaci nebo případně i mimo ni. Zahraniční odboj proti Rakousku-Uhersku Politický odboj proti Rakousku bylo možno zahájit jen v zahraničí. Z Čech postupně emigrovalo na Západ několik politiků, z nichž nejvýznamnější byl Masaryk. Ten také na jaře 1915 seznámil přes své anglické přátele dohodové vlády s projektem ČSR a v červenci 1915 odboj proti Rakousku-Uhersku veřejně, ve dvou projevech ve Švýcarsku ohlásil. Opřel ho nejprve o zahraniční krajanská hnutí Čechů a Slováků ve Francii a Rusku. V obou těchto státech vytvořili krajané také první vojenské jednotky. V tajném spojení s Masarykem byla skupinka domácích českých politiků – později dostala název Mafie.

své odbočky v Rusku, Itálii a ve Spojených státech. Nejagilnější v ní byl mladý, dosud téměř neznámý Edvard Beneš. Beneš se brzy ukázal jako platný člen zahraničního odboje, do něhož se výrazně zapojil také Slovák Milan Rastislav Štefánik. Pro odboj byly užitečné jeho společenské styky ve Francii. Koncem října 1915 vznikl odbojový Český komitét zahraniční, který v programovém dokumentu ze 14. listopadu 1915 ohlásil za cíl odboje „samostatný československý stát“. Komitét se pak ještě přetvářel, až se v květnu 1916 dotvořil v Československou národní radu. Byli v ní Masaryk, Beneš, Štefánik a agrární poslanec Josef Dürich. Rada si vytvořila své odbočky v Rusku, Itálii a ve Spojených státech.

T. G. Masaryk Edvard Beneš Milan Rastislav Štefánik

Po 68 letech své vlády zemřel 21. listopadu 1916 císař František Josef Po 68 letech své vlády zemřel 21.listopadu 1916 císař František Josef. Nástupcem se stal jeho synovec Karel. Omezil politický vliv vojenského vedení a začal alespoň zčásti obnovovat politický život. V tomto ovzduší byly 19. listopadu 1916 ustaveny dva sjednocující české politické orgány: Český svaz sdružující většinu českých poslanců na říšské radě, a Národní výbor mající svazu zajišťovat podporu ve veřejnosti. Československé legie Pád carismu usnadnil Československé národní radě postavit své vojsko. Až dosud zde působila nevelká dobrovolnická Česká družina vzniklá v srpnu 1914. Během roku 1916 byla rozšířena v pluk a v brigádu. Československá střelecká brigáda na sebe upozornila úspěšným bojem u Zborova 2. července 1917. Do legií v Rusku vstoupilo na 61 tisíc mužů, z nichž 4 500 padlo. Masaryk prohlásil 7. února 1918 Československý sbor v Rusku za součást československého vojska ve Francii. Přesun legií z Ruska na západní frontu však narážel na obtíže vyvolávané situací na Ukrajině a v Rusku. V květnu 1918 se legie dostaly dokonce do bojů se sovětskou vládou a do srpna ovládly celou železniční magistrálu od Volhy po Vladivostok, odkud se měly přepravovat na Západ. Ve Francii se základem legií stala dobrovolnická Rota Nazdar, formálně na základě francouzských předpisů zařazená do cizinecké legie, během války utrpěla rota značné ztráty. Zásluhou nových dobrovolníků, také těch, kteří byli přepraveni z Ruska, byla v červnu 1918 ustavena brigáda. Bojovala pak v severovýchodní Francii, v oblasti Aragonnu, u Terronu a Vouziers. Celkem bylo v legiích za války na 90. tisíc Čechů a Slováků.

Rozchod české společnosti s Rakousko-Uherskem Úctě a sympatiím se těšili propouštění „velezrádci“, hlavně na smrt odsouzení a císařem Karlem už úplně amnestovaní Kramář a Rašín. Navraceli se do politického života, na nějž stále více působily odbojová Mafie. Právě ona se postarala o prohlášení českých poslanců říšských a zemských ze 6. ledna 1918 (bylo pak podle data nazýváno „tříkrálovou deklarací“). V souvislosti s mírovým jednáním Rakousko-Uherska s Ruskem, do něhož byla vnesena i myšlenka sebeurčení národů, se deklarace hlásila k národní samostatnosti. Jen nepatrnou slovní nitkou byla deklarace spojená s rakousko-uherskou říší. Jako celek již mířila mimo ni, rýsovala rozluku a rozchod. Tajné kontakty císaře Karla se západními mocnostmi hledaly možnosti míru. Dohodové velmoci chtěly odtrhnout rakousko-Uhersko od Německa, a tak svého hlavního protivníka oslabit. Rozbití habsburské říše nepatřilo stále ještě mezi jejich válečné cíle. Americký prezident Wilson ve „14 bodech“ mírového programu z 8. ledna 1918, koncipovaného v obecně demokratickém duchu, žádal pro národy rakousko-uherské monarchie autonomii.

Vyhlášení československého státu Rakouská vláda 5. října navrhla, aby mírová jednání měla za základ Wilsonův čtrnácti- bodový program z ledna 1918. Znamenal by záchranu habsburské říše, byť vnitřně přetvořené. Podle manifestu císaře Karla ze 16. října, se mělo Předlitavsko proměnit ve spolkový stát, ve „svaz“ svobodných národů. Manifest přišel příliš pozdě, než aby ovlivnil další vývoj, či dokonce rozhodl o jeho výsledku. Císaři velmi záleželo na domluvě s českými politiky. Národní výbor jeho federalistický manifest odmítl, „českou otázku“ měla už podle něho řešit mírová konference. 18. října 1918 byla vydána Washingtonská deklarace, která znamenala prohlášení samostatnosti československého státu na republikánských principech. 28. říjen 1918 Andrássyho nótu si dopoledne 28. října přečetli Pražané na vývěsních tabulích redakcí a vyložili si ji jako kapitulaci habsburské říše, jako její konec. Podle toho se začali v ulicích chovat, vyjadřovali nadšení z konce války a z „národní svobody“. Navečer 28. října jím Národní výbor vyhlásil československý stát. Zákon podepsali Alois Rašín, Antonín Švehla, František Soukup, Jiří stříbrný a Slovák Vávro Šrobár. Těmto mužům se také říká „muži 28. října“. Pohraniční oblasti nezasáhl československý převrat vůbec. Němečtí politikové tu provedli převrat vlastní. Vyhlásili čtyři zvláštní provincie, které zároveň označili za součást Německého Rakouska.

Císař Karel I. Americký prezident W. Wilson

Ke společnému státnímu životu s Čechy se 30 Ke společnému státnímu životu s Čechy se 30. října 1918 přihlásili představitelé Slováků. O podobě česko-slovenského státu uvažovali slovenští a čeští krajané ve Spojených státech v dohodě vzniklé 30. května 1918 v Pittsburgu. 30. 10. 1918 na tajném shromáždění v Turčianském sv. Martině byla zvolena 12členná Slovenská národní rada, v čele stál Matúš Dula, přijala prohlášení o právu na sebeurčení Slovenského národa a o spojení ve společném státě s Čechy – Martinská deklarace. 13. 11. přijata prozatímní ústava státu, výbor se rozšířil v první čsl. Národní shromáždění 1. zasedání 14. 11. 1918. Bylo rozhodnuto o formě státu – demokratická republika. Prezidentem, ještě v nepřítomnosti byl zvolen T. G. Masaryk a první československá vláda v čele s Karlem Kramářem. Karel Kramář

Nástupnické státy po rozpadu Rakouska-Uherska

Pařížská mírová konference Československo si na mírové konferenci zajistilo hranice v celkem požadované podobě. s Německem – versailleská smlouva z 18. června 1919 zisk Hlučínska. s Rakouskem – saint-germainská smlouva z 10. září 1919, které se zřeklo území na jihu Čech Vitorazsko a na jihu Moravy Valticko. s Maďarskem – v Trianonu 4. června 1920 přiznávalo Maďarsko ČSR území Slovenska a Podkarpatské Rusi. Nejdéle trval spor o území s Polskem. 28. července 1920 došlo plebiscitu na území Těšínska. Spor zanechal trvalé stíny na polsko-československých vztazích. Až v roce 1924 bylo dokončeno vytyčení společné hranice na Oravě a Spiši.

Státní symboly

Mapa Československa v roce 1938