Střední odborné učiliště stavební, odborné učiliště a učiliště Sabinovo náměstí 16 360 09 Karlovy Vary Bohuslav V i n t e r odborný učitel uvádí pro T1 tuto výukovou prezentaci : 2.7 Povrchy a povrchové úpravy

2.7 Povrchy a povrchové úpravy Pod pojmy povrchy a povrchová úpravy se rozumí všechny materiály, popř. pracovní postupy, které slouží k estetické úpravě a ochraně dřevěných povrchů.

2.7.1 Čištění, broušení a máčení (příprava povrchu k povrchové úpravě) Čištění se provádí ručně jemně nastaveným, ostrým cídičem. Vede se ve směru vláken dřeva, pokud možno by se nemělo hoblovat proti vláknům. Při čištění je třeba dbát na to, aby byl jeden tah hoblíkem těsně vedle druhého. Kromě cídiče lze k čištění použít také škrabku. Ta spíše škrábe než řeže.Ruční čištění se již používá jen zřídka.

Čištění, broušení a máčení (příprava povrchu k povrchové úpravě Při broušení se povrch vyhlazuje odebíráním jemných třísek brusivem. Směr broušení by měl být při posledním broušení ve směru vláken. Krájené dýhy se brousí velmi jemnými brusnými papíry. Plochy, které se budou natírat krycím nátěrem, lze brousit i příčně ke směru vláken. U dýhovaných ploch se musí lepenka obrousit ostrým brusným pásem. Na ploše nesmí zůstat žádné zbytky lepidla, jinak se na ní při moření a lakování vytvoří skvrny. Brusný papír nesmí obsahovat železo, protože brusný papír obsahující železo způsobuje na dřevu tmavé skvrny.

Čištění, broušení a máčení (příprava povrchu k povrchové úpravě) K ručímu broušení slouží špalíky z korku, lipového nebo topolového dřeva. K broušení profilů se hodí zejména špalíky s profilem. Jejich pomocí se zachovají ostré profilové hrany. Jak u strojního, tak u ručního broušení je důležité, aby se pracovalo s ostrými brusnými papíry a mírným tlakem, aby se odříznutá vlákna dřeva nezatlačila do povrchu. Na to je třeba dát pozor zejména u jehličnatých dřevin, protože při delším broušení se obrousí měkké jarní dřevo. Tupé brusné papíry a příliš velký tlak při broušení vedou k tvorbě vypálených skvrn a při následných povrchových úpravách k příliš silnému zdrsnění.

Čištění, broušení a máčení (příprava povrchu k povrchové úpravě) Máčení následuje po broušení. Je nutné u povrchů, které se mají mořit. Máčením nabobtnají a zvednou se stlačená místa a zatlačená dřevní vlákna tak, že je lze po úplném vysušení odstranit broušením. Máčí se čistou teplou vodou, v sériové výrobě někdy také vodní párou. Aby se plochy nezdeformovaly, je třeba pokud možno máčet přední a zadní stranu současně. Rozpustí-li se ve vodě malé množství kuchyňské soli, sníží se obnovené zdrsnění po následujícím moření.

Čištění, broušení a máčení (příprava povrchu k povrchové úpravě) Při máčení jehličnatých dřevin se místo kuchyňské soli používá vodný roztok salmiaku; ten zároveň čistí povrch od nečistot a odstraňuje z něj pryskyřici. U dřevin obsahující tříslové kyseliny je jako přísada vhodná kyselina octová. Máčené a zcela vysušené plochy se musejí znovu brousit. Provádí se to ostrým, jemným brusným papírem mírným tlakem proti vláknům dřeva, aby se vlákna dřeva znova nezatlačila.

Čištění, broušení a máčení (příprava povrchu k povrchové úpravě) Po každém broušení se musí z pórů nekovovým kartáčem vykartáčovat brusný prach, aby prostředky na povrchovou úpravu dřeva, jako jsou mořidla a laky, dobře smáčely dřevěnou plochu. Při strojním broušení se odprášení provádí odprašovacím kartáčovým válcem.

2.7.2 Prostředky na odstraňování pryskyřice a postup při odstraňování pryskyřice Dřeva obsahující pryskyřici přijímají mořidla špatně a nerovnoměrně. U povrchů opatřených bezbarvým lakem může při zahřátí pryskyřice pod nátěrem vystupovat a vést k tvorbě tmavých skvrn. Proto se pryskyřice odstraňuje. Odstraňování pryskyřice se provádí na již obroušené dřevěné ploše. Kromě speciálních prostředků na odstraňování pryskyřice se používají louhy z alkalických mýdel (jádrové a mazlavé mýdlo) a nealkalických mýdel (neutrální mýdlo), kromě toho soda uhličitan draselný (potaš).

Prostředky na odstraňování pryskyřice a postup při odstraňování pryskyřice K odstranění pryskyřice jsou vhodná také rozpouštědla jako snadno prchavé benzíny, terpentýnová silice, alkoholy, octan etylnatý a aceton. Dřevěné povrchy se důkladně smočí prostředkem na odstraňování pryskyřice a potom se vykartáčují fíbrovým kartáčem nebo kartáčem se silnými štětinami. Přebytek se odstraní houbou. Pěna vytvořená při kartáčování se musí zcela odstranit z povrchu čistou vodou, aby se při následném moření nevytvořily tmavé skvrny. Hloubkový účinek odstraňování pryskyřice je velmi malý – méně než 1 mm. Proto se po odstraňování pryskyřice nesmí brousit buď vůbec nebo jen velmi opatrně.

2.7.3 Odstranění prosáklého lepidla Lepidlo, které při dýhování prosákne dýhou a je viditelné v pórech nebo na dýhovaném povrchu, se nazývá prosáknuté lepidlo. Jestliže se plochy s prosáknutím pouze obrousí, zůstanou póry naplněné lepidlem. Póry při moření ztmavnou, když lepidlo absorbuje mořidlo, a zesvětlají, když nepřijímá mořidlo. Proto se musí většinou prosáknuté lepidlo odstranit.

Odstranění prosáklého lepidla Prosáknutí glutinového lepidla lze odstranit kyselinou oxalovou, kyselinou šťavelovou nebo mýdelnatým roztokem. Teplý roztok se v dostatečném množství nanese na celou plochu. Po krátkém působení lze vystouplé lepidlo vykartáčovat. Nakonec se dřevěné plochy omyjí teplou vodou. Kyseliny oxalová a šťavelová mají bělící účinky.

Odstranění prosáklého lepidla Prosáknutí kaseinového lepidla způsobuje u téměř všech dřevin tmavé skvrny. Lze je odstranit ředěnou kyselinou octovou nebo ředěnou kyselinou chlorovodíkovou bez obsahu železa. Zbytky kyselin se ze dřeva vymyjí teplou vodou. Prosáknutí PVAC lze v čerstvém stavu omýt vodou, ve ztuhlém stavu ale pouze acetonem nebo jinými vhodnými rozpouštědly.

Odstranění prosáklého lepidla Prosáknutí kondenzační pryskyřice nelze odstranit. Prosáknutí tavného a polychloroprenového lepidla se odstraňuje rozpouštědlem, které dodává výrobce lepidla. Působí-li rozpouštědla na dýhovanou plochu příliš dlouho, vznikají vzduchové bubliny.

Odstranění prosáklého lepidla Prosáknutí lepidla lze zabránit přimíchá-ním plnidel nebo nastavovadel a relativně malým lisovacím tlakem a nízkými teplotami lepení. Při dýhování s kondenzačními pryskyřičný-mi lepidly je vhodné zbarvit lepidlovou lázeň na požadovaný odstín dřeva. Vzniklé prosáknutí lepidla potom není vidět nebo jen málo.

2.7.4 Plniče pórů a jejich zpracování Při povrchové úpravě na uzavřené póry se u pórovitých dřevin musí zcela uzavřít. Pro plnění pórů se používají laky vyplňující póry a speciální látky pro vyplňování pórů. Plniče pórů se skládají z plniva a pojiva. Aby se přizpůsobily barvě dřeva a mořidla, obsahují také barviva. Jedná se např. o minerální a oxidační barviva. Minerální plniva jsou pemzové prášky. Organická plniva jsou rýžová moučka a dextrin. Dextrin se získává ze škrobu. Jako pojiva se používají nitrolak, šelakový roztok nebo speciální oleje.

Plniče pórů a jejich zpracování Rozlišujeme plnění pórů před a po moření. Postup práce je v obou případech stejný. Z prášku na vyplnění pórů a pojiva se vyrábí pasta, která se lněným hadříkem dobře vetře do pórů dřeva. U mořených ploch se používá plnič odpovídající odstínu moření. Plnič se vetře do namořené plochy natřené základovou vrstvou a přebytek se ihned otře nebo se po úplném zaschnutí odstraní opatrným broušením. Plnič se musí snášet s vrchním nátěrem, aby nátěr dokonale vytvrdl a pevně držel.

Plniče pórů a jejich zpracování Při plnění pórů před mořením se pasta na plnění pórů nanáší přímo na obroušený povrch dřeva. Po zaschnutí a obroušení se moří a poté se nanáší vrchní nátěrová vrstva. Především při plnění pórů před mořením je důležité důkladné obroušení po zaschnutí plnidla. Má to tu výhodu, že povrch nezšedne (póry nebělají), vrstvy laku dokonale přilnou a plochy se při moření jen málo zdrsní. Savost dřeva se musí při tomto pracovním postupu vyrovnat větším množstvím mořidla. Mořidlo se musí snášet s plničem.

Plniče pórů a jejich zpracování Efektu vápenatý dub se dosahuje mořením a následným vetřením bílé pasty. Nejdříve se plochy moří v základním barevném odstínu, pak se natírá vrstvou základové barvy a poté se vtírá do pórů plnič – bílá pasta většinou s obsahem oleje. Přebytek se pečlivě odstraní a plochy se přelakuje matným lakem. Stejným způsobem lze pórovými plniči dosáhnout i barevných efektů.

2.7.5 Bělicí prostředky a bělení Bělením se zesvětlují plochy a skvrny. K bělení se používá : peroxid vodíku, kyselina šťavelová, šťavelová sůl, kyselina citrónová, kyselina chlorovodíková, speciální bělidla a bělící mořidla.

Bělicí prostředky a bělení Peroxid vodíku je bezbarvá kapalina bez zápachu, leptající pokožku. Dodává se většinou jako 30% roztok a lze jej v této koncentraci zpracovávat. Nižší koncentrace lze získat přidáním vody. Tento bělící prostředek se působením světla, salmiaku nebo speciálních aktivátorů a při styku s kovem snadno rozkládá na vodu a kyslík. Tento vyloučený kyslík bělí.. Aby se peroxid vodíku nerozložil předčasně, přidává se k němu kyselina fosforečná nebo sírová jako stabilizátor.

Bělicí prostředky a bělení Při bělení rozpustí stabilizátor přidaný salmiak nebo aktivátor, takže se bělení urychlí a zesílí. Účinné zbytky bělidla, které zůstanou ve dřevě, mohou ještě po několika týdnech způsobit další nežádoucí bělení. Neodborným bělením se mohou poškodit i textilie, kožešiny, kovové předměty, plasty, fotografie, které se přechovávají v běleném nábytku. Nežádoucímu bělení se zamezuje neutralizací bělicích prostředků např. kyselinou octovou. V každém případě je třeba dbát na dobré vyschnutí bělených ploch. Stupeň bělosti plochy lze zlepšit opakovaným bělením nebo použitím silnějších koncentrací, ne nanesením většího množství peroxidu.

Bělicí prostředky a bělení Peroxid vodíku se přechovává v chladu ve skleněných nebo plastových nádobách chránících proti světlu. Zpracování peroxidu vodíku může být různé. U menších ploch se přidává k bělícímu prostředku bezprostředně před zpracováním salmiak. Tato směs se v dostatečném množství nanáší nylonovým nebo fíbrovým štětcem bez kovové objímky nebo bavlněným hadříkem namotaným na dřevěné tyčce a přebytek se po krátké době působení odstraní. Následné omytí vodou není třeba. Salmiak = čpavková sůl = chlorid amonný

Bělicí prostředky a bělení Peroxid vodíku smíchaný se salmiakem se poměrně rychle rozkládá. Ztrácí přitom bělící účinky, takže touto směsí nelze bělit žádné větší plochy. Při větších pracích se nejdříve na plochy nanese neředěný salmiak. K působení salmiaku na bělící prostředek dochází přitom až v dřevěných vláknech, čímž se zvyšuje účinek bělení. Dřevěné plochy, na které se má nanášet polyesterový lak, se smějí bělit pouze peroxidem vodíku bez přidání salmiaku. Uvolňující se kyslík urychluje vytvrzení polyesterového laku, nevyprchaný salmiak by zabránil vytvrzení laku.

Bělicí prostředky a bělení Peroxid vodíku leptá pokožku, sliznice, dýchací cesty a oči. Proto je při práci s peroxidem vodíku nutné používat ochranné brýle a gumové rukavice. Po skončení práce je třeba ruce a oči důkladně omýt. Zbytky bělidel je třeba odstranit a bezpečně uložit.

Bělicí prostředky a bělení Kyselina šťavelová a šťavelová sůl se hodí především k bělení dubu. Zahorka nanášený roztok je třeba ještě zavlhka vymýt vodou, aby nedocházelo ke zničení povrchového nátěru. Bělené plochy nejsou vhodné k následnému ošetření olejem a olejovými laky. Obě kyseliny jsou jedovaté. Kyselina citrónová je nejedovatá. Bělí se s ní dřeviny obsahující třísloviny.

Bělicí prostředky a bělení Kyselina chlorovodíková je jedovatá a žíravá. V odpovídající¨koncentraci slouží k bělení dřevin bohatých na obsah pryskyřice. Bělící mořidla spojují bělení a moření do jednoho pracovního postupu. Používají se především u ořechového dřeva pro dodání jednotného zbarvení. Bělící mořidla se skládají z peroxidu vodíku, ve kterém jsou rozpuštěna speciální barviva.

2.7.6 Odstraňování skvrn Skvrny od oleje a mastné skvrny lze ve většině případů odstranit prostředky na odstraňování pryskyřice. Minerální oleje a tuky nezmýdelňují. Při jejich odstraňování se na skvrny nanese kaše z hořčíku nebo plavené křídy a rozpouštědla. Po odpaření rozpouštědla prášek nasaje rozpuštěné látky. Prášek se pak vykartáčuje. Zbytky parafínu ze separačních prostředků v lisech lze vymýt nitroředidlem, etylesterem kyseliny octové a acetonem.

Odstraňování skvrn Skvrny od vápna, sádry a cementu se odstraňují zředěnou čistou kyselinou chlorovodíkovou bez obsahu železa. Ošetřená plocha se musí několikrát dobře opláchnout čistou vodou, aby ve dřevě nezůstaly žádné zbytky kyseliny. Oxidační skvrny vznikají tehdy, pokud se do styku s dřevem, které obsahuje třísloviny, dostanou kovy nebo látky obsahující kovy, jako např. brusiva. K vybělení těchto skvrn se používá peroxid vodíku nebo kyselina citrónová. Po odstranění skvrny je důležité místo okamžitě opláchnout vodou. Zabrání se tak vybělení dřeva.

2.7.7 Tmely a tmelení Tmelením se vyplňují malé prohlubně na opracovávané ploše. Podle plánované další úpravy povrchu používá truhlář různé tmely. Tmel na dřevo, který se označuje také jako plastické dřevo , se používá nejčastěji. Skládá se z dřevěné moučky a rychle schnoucího pojiva. Tento tmel lze ředit nitroředidlem a po vyschnutí jej lze znovu použít. Přijímá kvůli pojivu zpravidla méně mořidla než okolní dřevěné plochy. Proto musí být u ploch, které se mají mořit, zbarven na požadovaný odstín. Kromě toho existují také tmely na dřevo, které lze mořit.

Tmely a tmelení Tmel truhlářský se skládá z naškrábaného čelního dřeva nebo dřevěného prachu smíchaného s lepidlem. Tento tmel nepřijímá mořidlo. Při jeho použití na plochách, které se mají mořit, se proto musí zabarvit. Zatmelená místa musejí dobře vyschnout; při příliš brzkém broušení zatmelená místa vypadávají.

Tmely a tmelení Voskové tmely jsou většinou z tvrdého vosku. Tvrdý vosk je k dostání ve tvaru tyčí a je vyráběn téměř ve všech barvách. Tmel se roztaví pájedlem a zahřátou stěrkou se zatlačí do poškozeného místa. Potom se seškrábe nebo obrousí přečnívající zbytek. Voskové tmely se používají i pro vylepšení již hotových povrchů. Šelakové tyče se hodí pro vyplnění prohlubní ploch, které se mají leštit. Šelak lze tónovat; zpracovává se jako voskové tmely.

2.7.8 Mořidla Truhlář rozumí pod pojmem moření změnu přirozené barvy dřeva barvicími kapalinami nebo parami. K moření se používají především barvivová a chemická mořidla. Kromě toho existují kombinovaná a substrátová mořidla. K barvení se hodí také různé přírodní látky.

2.7.8.1 Barvivová mořidla Barvivová mořidla jsou složena z dehtového barviva a přídavných látek. Přídavné látky zaručují rovnoměrné rozetření a dobré vnikání mořidla. Barvivová mořidla nepředčí žádný jiný druh moření v intenzitě a rozmanitosti barev. Jejich použití je relativně jednoduché. Zpravidla se rozpustí v horké vodě a po ochlazení je lze ihned používat. Je možné přidání čpavku. Moření přitom v podstatě spočívá v napuštění dřevěných vláken barvivem. Barvivo se ukládá ve vláknech dřeva, tzn. fyzikálně se s vlákny dřeva váže.

Barvivová mořidla Prodávají se barvivová mořidla m.j. pod označením vodní, na tvrdé dřevo, antik, rustikální, rozpouštědlová, olejová a lihová. S výjimkou lihového mořidla jsou barvivová mořidla stálobarevná na světle a odolná proti zředěným kyselinám a hydroxidům. U jehličnatého dřeva vzniká negativní vzhled namořené plochy – viz vysvětlující obrázek na následující straně. Namořené plochy se musí chránit ještě lakem.

Barvivová mořidla Vzhledy namořené plochy

2.7.8.2 Chemická mořidla Chemická mořidla nebo dvousložková mořidla se skládají z předmořidla a dokončovacího mořidla = zamořidla. Do zamořidla mohou být přidána barviva. Odstíny mořidla (hnědé odstíny) vznikají ve vláknech dřeva chemickou reakcí mezi předmořidlem a zamořidlem.. Dosažené namoření je odloné proti vodě a stálobarvené. U jehličnatého dřeva vzniká pozitivní vzhled namořené plochy – viz obrázek na předcházející straně.

Chemická mořidla Předmořidla jsou roztoky obsahující třísloviny, které lze vzájemně mísit : Tanin , nazývaný také kyselina tříslová, je tříslovina z dubové kůry. Pyrogalol se skládá z dehtu. V prodeji se označuje také jako kyselina galová. Pyrokatechin se vyrábí většinou synteticky, méně často ze smrkové kůry. Katechu se vyrábí většinou synteticky, méně často ze smrkové kůry. Katechu, známé také jako „japonská hlína“, je hnědý, pryskyřičný tříslovinový extrakt.

Chemická mořidla Předmořidlo ztrácí svůj účinek již několik hodin po přípravě. Proto se smí rozpustit v horké vodě až těsně před použitím. Předmořidlo nesmí přijít do styku s kovy. Proto by se měly používat skleněné, porcelánové nebo plastové nádoby a k nanášení štětec bez kovové objímky. Ze stejného důvodu musejí být před nanášením předmořidla odstraněna z dílu všechna kování. Předmořené plochy se nesmějí brousit a nelze se jich dotýkat, aby se na nich nevytvořily skvrny.

Chemická mořidla Zamořidla – dokončovací mořidla jsou převážně více či méně jedovaté soli těžkých kovů, které jsou schopné reagovat s tříslovinami. Přitom se tvoří odstín mořidla. Existují různá dokončovací mořidla : Uhličitan draselný, většinou bílá, sypká hmota, v prodeji se označuje jako potaš. Uhličitan sodný, známý jako soda, je bílý prášek, který přijímá vlhkost ze vzduchu. Rozpuštěný ve vodě reaguje jako hydroxid. Síran měďnatý (modrá skalice) je tvořen modrými, jedovatými krystaly. Chroman draselný tvoří citrónově žluté, na světlo citlivé, jedovaté krystaly. Dvojchroman draselný jsou červenožluté, na světlo citlivé, jedovaté krystaly.

Chemická mořidla Pro zvýšení tvorby barvy a účinku mořidla se do dokončovacího mořidla přidává čpavek. Zda se může čpavek přidat nebo ne, závisí na složení laku. Při zpracování předmořidla a zamořidla je velmi důležité rovnoměrné nanesení mořidla, aby se docílilo jednotlného namoření bez skvrn. Dokončovací mořidlo se může přechovávat delší dobu. Dvousložková mořidla se dnes používají velmi málo. Chemickým jednosložkovým mořidlem lze dosáhnout podobného efektu jako dvousložkovými mořidly. Dnes se užívají nejčastěji.

2.7.8.3 Kombinovaná mořidla Tato mořidla se skládají z barvivého mořidla a chemického mořidla. Kombinovaná mořidla se používají u dřeva s obsahem tříslovin jako dub, ořech a mahagon. Barvivové mořidlo dodává intenzivní barvu a umožňuje barevné variace, chemické mořidlo zdůrazní strukturu dřeva. Mezi tato mořidla se řadí čpavková, ořechová a mahagonová mořidla, vosková mořidla ze solí kovů a disperzní mořidla. Čpavková mořidla a vosková mořidla ze solí kovů jsou vhodná pro dubové dřevo; ořechová a mahagonová pro tato dřeva. Disperzní mořidla se používají hlavně v provozech s ruční výrobou. Tato mořidla se dodávají pouze v kapalném stavu; obsahují syntetické disperze.

2.7.8.4 Substrátové moření U substrátových mořidel se jedná o barvivová mořidla, která kromě obvyklých barviv a chemikálií obsahují ještě bezbarvý substrát, tzn. velmi jemný plastový prášek. Substrát, který se při rozpuštění mořidla zabarví do odstínu mořidla, se ukládá do dřeva. Z tohoto důvodu vzniká více či méně krycí vrstva mořidla, takže struktura dřeva je trochu zastřená.

2.7.8.5 Barvení přírodními látkami Určitá barviva a pigmenty, vyskytující se v rostlinné a živočišné říši a v půdě, mohou sloužit k dodání barveného odstínu. Tyto látky se získávají fyzikálními postupy. Barviva jsou organické barevné práškové látky rozpustné ve vodě nebo v jiném rozpouštědle na barevné kapaliny. Pigmenty jsou nerozpustné anorganické barevné prášky, které lze ve vodě nebo jiném rozpouštědle jemně rozptýlit (dispergovat); po určité době proběhne rozmístění kapaliny dodávající barevný odstín, při kterém se pigmenty usazují. Disperze se proto během zpracování musí stále míchat nebo protřepávat.

Barvení přírodními látkami Rostlinná barviva mohou být obsažena ve dřevě, v kořenech, listech, plodech a kůře, rovněž v přírodním asfaltu. Jména těchto barviv jsou např. : gumiguta z pryskyřice tropických stromů, florentský lak z červeného santalového dřeva mořenový lak k kořene mořeny, kaselská hnědá z jemného hnědého uhlí a indigo z listů indigovníku. Živočišná barviva jsou zejména : indická žluť z moči indické krávy, karmínový lak z mšic a sépiové barvivo ze sépií.

Barvení přírodními látkami Přírodní pigmenty jsou krystalického minerálního původu jako například : okr nejrůznějšího druhu z oxidu železa a jílu, umbra z oxidu manganu, oxidu železa a jílu, zelená hlína ze silikátu železa, břidlicová šeď z břidlicové moučky a grafit z krystalického uhlíku

Barvení přírodními látkami Přírodní barviva a pigmenty se zpracovávají obdobně jako barviva syntetická, tzn. Připravují se, míchají, nanášejí a suší. Přírodní látky ale oproti synteticky vyráběným obsahují vždy doprovodné látky, popř. nečistoty, takže s nimi nelze dosáhnout stálých a čistých barevných odstínů. I transparentnost, lesk, stálost na světle a stálobarevnost jsou u povrchů ošetřených přírodními barvivy a pigmenty zpravidla nižší než u povrchů, u kterých bylo použito syntetických látek. Velmi omezeně se užívají při restaurování starých předmětů.

2.7.9 Moření Dřevěná plocha musí být před mořením obroušena, namočena a znovu obroušena. Dřevěné povrchy bohaté na pryskyřici je třeba před mořením zbavit pryskyřice, dřeva, která se mají zesvětlit, je třeba předem vybělit. Před mořením je třeba z pórů odstranit prach. Pro moření jehličnatého dřeva by se měla používat pouze chemická mořidla, protože se tak zachová přirozený rozdíl mezi světlejším jarním dřevem a tmavším letním dřevem. Vzniklý vzhled namořené plochy se nazývá pozitivní.

Moření Při nanášení barvivových mořidel na jehličnaté dřevo přijímá porézní jarní dřevo více roztoku mořidla, a tedy více barviva než hustší letní dřevo. Jarní dřevo je tedy tmavší než letní dřevo. Vzhled namořené plochy se nazývá negativní. Používáním předmořidla a zamořidla nelze docílit všech barevných odstínů. Proto se často k zamořidlům přidávají barvivová mořidla, aby se docílilo požadovaného barevného odstínu (kombinované moření).

Moření K moření listnatých dřevin se používají jak chemická, tak barvivová mořidla. Při chemickém moření je vzhled moření nejen pozitivní, ale i jasnější než při použití čistého barvivového mořidla. U dřevin s vysokým obsahem tříslovin, jako je dub, ořech a mahagon, je chemické moření bez předmoření sice možné, ale nedoporučuje se. U těchto dřevin je často velký rozdíl v obsahu tříslovin mezi dýhami a masivním dřevem. Předmořením se docílí rovnoměrného obsahu tříslovin. Peroxidem vodíku bělené dřevo se k moření chemickými mořidly nehodí, neboť ta jsou na tento bělící prostředek velmi citlivá.

Moření U dřevin s vysokým obsahem tříslovin je možná změna barvy čpavkováním. Pod pojmem čpavkování se rozumí moření čpavkovou párou (vodný roztok čpavku). Používá se především u dubového dřeva. Čpavkové páry reagují s tříslovinami ve dřevě a tvoří přitom barevné odstíny mezi přírodní hnědou a černohnědou. Dřevo lze podle koncentrace látky a doby působení (6 až 12 hodin) zbarvit do hloubky několika milimetrů.

2.7.9.1 Výroba mořícího roztoku Při výrobě barvivového mořidla se práškové mořidlo rozpustí většinou ve vodě, lihové mořidlo v lihu. Normálně se rozpouští mezi 30 g a 50 práškového mořidla na 1 l vody, popř. na 1 l lihu. Každé mořidlo se smí nanášet pouze ve stanovené koncentraci, pokud se má dokonale vtáhnout a má-li se vytvořit rovnoměrně namořená plocha. K rozpouštění práškového mořidla se vždy používá horká voda. Odvážené práškové mořidlo se bez žmolků rozmíchá v části vody a tento roztok se poté za stálého míchání dolije zbytkem vody.

Výroba mořícího roztoku Přísada čpavku umožňuje lepší vsáknutí mořidla do dřeva a zesiluje barevný odstín. Přitom je třeba pamatovat, že čpavek (louh) se nesnáší s každým lakem. Při používání mořidel rozpustných v lihu se líh nesmí zahřívat na otevřeném ohni. Po vychladnutí se může roztok používat. Truhlář používá téměř výlučně mořidla dodávaná výrobcem již v hotovém stavu,tzv.kapalná mořidla. Žádné mořidlo nesmí přijít do styku s železem, jinak dojde ke změně barevného odstínu. Roztoky mořidla se proto uchovávají v čistých, uzavíratelných skleněných nebo plastových nádobách. Nádoby musejí být označené, aby nedošlo k záměně.

2.7.9.2 Nanášení mořícího roztoku Při moření se začíná zkušebním mořením na větším kusu zpracovávaného masivního dřeva nebo dýhované ploše. Při moření zkušebních ploch musí mořidlo vnikat před roztíráním do dřeva tak dlouho, jako při moření materiálu. Jen tak je zaručeno, že bude odstín mořidla na zkušební ploše později stejný, jako odstín mořidla na nábytku.

Nanášení mořícího roztoku Při ručním nanášení se předmořící i dokončovací mořidla nanáší studená na plochu, ze které je důkladně odstraněn prach. Teplé roztoky mořidla dávají tmavší barevný odstín než studené. Prach způsobuje malé světlé nebo tmavé body. Do styku s mořidlem nesmějí přijít kovová kování; musí se z povrchu sundat. Mořená plocha se položí pokud možno vodorovně, aby mořidlo nemohlo stékat. Svislé plochy se moří zdola nahoru. Tímto způsobem nanášení nevznikají pruhy.

Nanášení mořícího roztoku Předmořidla se nanáší štětcem nebo houbou, aby se mohla do dřeva rovnoměrně nasáknout. Nanášení se provádí ve směru vláken, aby při dokončovacím moření nebyly vidět žádné příčné pruhy. Roztírání (egalizace) mořidla se provádí bílou čistící vlnou nebo širokým štětcem s bílými štětinami. Předmořená plocha se nesmí brousit. Broušením by se nestejnoměrně změnil obsah tříslovin, takže by při dokončovacím moření došlo ke vzniku skvrn. Následné mořidlo (zamořidlo) se nanáší po úplném zaschnutí předmořidla.

Nanášení mořícího roztoku Štětce pro nanášení chemických mořidel nesmějí mít kovové objímky, protože kovy způsobují vznik skvrn na povrchu dřeva. Roztok mořidla se nanáší v dostatečném množství, po krátkém nasáknutí se rozetře, přebytek se z plochy odstraní, a poté se egalizuje ve směru vláken. Odstraněné přebytečné mořidlo se nesmí míchat s nepoužitým, čerstvým mořidlem, protože by se čerstvé mořidlo znečistilo. Většinou se dnes užívají jednosložková mořidla. Ta lze nanášet ručně, stříkáním, máčením a válcováním.

Nanášení mořícího roztoku Při stříkání se mořidlo nanáší stříkací pistolí. Její části, které přicházejí do přímého styku s mořící kapalinou, se skládají z plastu nebo ze speciální oceli. Pracuje se s tlakem asi 2,5 baru a průměrem trysek 1,5 mm.

Nanášení mořícího roztoku Pod pojmem rozprašování se rozumí nanášení jemně rozprašovaného mořidla. Tato technika nanášení se používá ke stínování ploch, např. u stylového nábytku. Při rozprašování se stříkací pistole vede krouživým pohybem a u okraje nebo středu plochy se „nanese“ více mořidla než na zbytku plochy. Pracuje se s tlakem asi 2 až 3 bary a průměrem trysek až 0,8 mm.

Nanášení mořícího roztoku Máčení se hodí jen k moření sériově vyráběných výrobků. Většinou menší mořené předměty se namáčejí do studeného roztoku mořidla. Po vyjmutí se nechá přebytečné mořidlo stéci. Po několika minutách se nános mořidla egalizuje. K máčení se hodí jen vhodná máčecí mořidla.

Nanášení mořícího roztoku Při válcování se strojem na nanášení mořidla (strojní mořičkou) z povrchu odstraní prach, nanese a rozetře se mořidlo – viz obrázky na následující straně. Nanášení mořidla se provádí podle druhu mořidla a dřeva válcem z mechovité pryže nebo hladkým gumovým válcem. Nanášené množství se pohybuje mezi 10 g/m2 a 60 g/m2. Roztírání se provádí roztíracím kartáčem. Ten vtlačí mořidlo do pórů a současně z povrchu odebírá přebytečné mořidlo. Stíracím válcem nebo pásem se mořidlo egalizuje.

Nanášení mořícího roztoku Válcová mořička Pracovní postup na válcové mořičce

2.7.9.3 Sušení mořené plochy Namořené dřevěné plochy se suší nejlépe při dílenské teplotě, při sériové výrobě pak sušícím tunelu uměle. Chemická mořidla a kombinovaná mořidla nelze uměle sušit. Potřebují více než pět hodin, během kterých se vytváří končený barvený odstín. Plochy mořené těmito mořidly se proto dále zpracovávají většinou až další den. Mořené plochy se smějí dále zpracovávat pouze až po úplném zaschnutí.

Otázky k opakování Čím se liší tvorba barevného odstínu při moření barvivovými mořidly a chemickými mořidly ? Co se rozumí pod pojmem čpavkování ? Čím se liší pozitivní vzhled moření od negativního ? Proč se nesmějí plochy mořené chemickými mořidla sušit uměle ?