Operační program vzdělání pro konkurenceschopnost 1.1. Globální grant: Zvyšování kvality ve vzdělávání ve Zlínském kraji Projekt CZ.1.07/1.1.08/ Rozvoj klíčových kompetencí v odborném vzdělávání na SOŠ Luhačovice Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem ČR.

Text a fotodokumentace text kolektiv žáků text kolektiv žáků

Hořká podobenství světa filmů Ingmara Bergmana

Ingmar Bergman ( Ingmar Bergman ( ) švédský divadelní a filmový režisér a scenárista nejvýznamnější představitel severské filmové školy převážně autorskými filmy navázal na skandinávské umění a filozofické tradice skandinávských literatur

Největší úspěchy Ingmara Bergmana Léto s Monikou (1953) Úsměvy letní noci (1955) Sedmá pečeť (1957) Sedmá pečeť Lesní jahody (1957) Tvář (1958) Než se rozední (1958) Pramen panny (1960) Pramen panny (Oscar za nejlepší zahraniční film) Ďáblovo oko (1960) Jako v zrcadle (1960) ( Oscar za nejlepší zahraniční film) Hosté večeře Páně (1960) Mlčení (1963) Persona (1966) Léto s Monikou hl. role Harriet Anderssonová Persona hl. role Bibi Anderssonová a Liv Ulmannová

Největší úspěchy Ingmara Bergmana Hodina vlků (1967) Hanba (1968) Šepoty a výkřiky (1973) (Oscar za režii) Scény z manželského života(1973) Tváří v tvář(1976) Podzimní sonáta (1978) Ze života loutek(1980) Fanny a Alexander (1982) (čtyři Oscary, m.j. i za nejlepší zahraniční film) Hodina vlků hl. role Liv Ulmannová, Max von Sidow Scény z manželského života hl. role Liv Ulmannová, Erland Josephson

Náměty Bergmanových filmů Prezentace zásadních myšlenek a pocitů mají ve stavbě jeho filmů důležitější místo než vnější dramatičnost příběhů. Mezi základní témata autora patří bezvýchodnost lidské osamělosti, ztráta komunikace, ztráta víry v Boha, složité manželské vztahy, vědomí nejistoty a hledání vlastní existence současného člověka. Některé Bergmanovy filmy jsou poznamenány hlubokým pesimismem, z něhož postavy hledají východisko v komplikované sexualitě (Mlčení, Šepoty a výkřiky, Persona) Své apokalyptické vidění světa několikrát tvůrce zasadil do epochy středověku. Prostřednictvím odstrašující krutosti a brutality středověké reality se pokusil ještě zvýšit naléhavost svého apelu na potřebu lidskosti, vzájemné posily a porozumění.

Sedmá pečeť (1956) Poetické filmové podobenství o hledání smyslu života, které vzniklo na motivy severských středověkých kostelních kreseb, zachycujících souboj člověka s neodvratitelnou smrtí. Scénář: Ingmar Bergman Kamera: Gunar Fischer Hudba: Erik Nordgren Hrají: Max von Sydow (rytíř Block), Bengt Ekerot (Smrt, na snímku), Nils Pope (sluha), Bibi Anderssonová (komediantka) aj.

Šachová partie se smrtí Zpět do své vlasti, v níž se rozšířil mor, se vrací z křižáckého tažení rytíř se svým sluhou. Černá smrt chce dostat i jeho. Rytíř se však v touze aspoň na okamžik prodloužit svůj život, projeví touhu prožít setkání s Bohem rozhodne bojovat a prodloužit svůj život o jednu šachovou partii. Jeho poznání je však kruté: místo božské milosti se setká s odstrašující realitou současného světa, jehož jedinou jistotou je právě smrt, stejně naléhavá a neomylná tehdy jako nyní. Není však úplně zbytečná…

Morové rány středověku Mor (tzv. černá smrt) je těžké onemocnění, způsobené bakterií Yersinia pestis, kterou přenášejí hlodavci prostřednictvím blech. Nemoc je však přenosná i z člověka na člověka, a proto se ve středověku stala nejhorší metlou lidstva. Epidemie moru často decimovaly obyvatele měst i venkova. Bez znalosti antibiotik nenašla tehdejší medicína proti moru účinný lék. Proto se její léčba omezila pouze na boj s nadpřirozenými silami a na prosby o boží slitování. V dobách morových ran se stavěly kaple a morové sloupy, upalovaly čarodějnice. Z neznalosti vzniku nemoci byli z jejího rozšíření obviňováni i Židé a proti nim byly rozpoutávány pogromy. Zemí putovaly tisíce flagelantů, kteří bičováním svého těla varovali spoluobčany před hříšným počínáním a svérázně jim ukazovaly cestu k poslednímu soudu… V soudobých lékařských knihách máme zachycené šarlatány zaříkávající nemocné, kostelech se objevovaly i dobové malby lidí, sehrávajících svůj poslední souboj (šachovou hru nebo tanec) se Smrtí. Jedna z nich stála u zrodu slavného Bergmanova filmu.

Kritické hlasy proti Bergmanovi Bergmanovi bývá často vytýkáno, že v zobrazování mezilidských problémů překračuje únosnou míru a jeho díla se proto stávají terčem kritiky a někdy i parodií. Za jednu z nejlepších bývá považována komedie Woody Allena Láska a Smrt (1976) s Diane Keatonovou a Jessicou Harperovou v hlavních rolích.

Obrazová paralela První obraz probuzení probuzení modlitba modlitba setkání s Bohem setkání s Bohem probuzení souputníka probuzení souputníka píseň píseň příchod Smrti příchod Smrti Druhý obraz probuzení probuzení modlitba modlitba setkání s Bohem setkání s Bohem probuzení souputníka probuzení souputníka píseň píseň příchod Smrti příchod Smrti

Vášnivé konflikty víry Středověké severské a germánské legendy a balady často vypovídají o konfliktech mezi tajnými ctiteli staré víry v pohanské bohy a postupně se prosazujícím křesťanstvím. Jeho první příznivci navíc ještě pořád svádí vnitřní rozpor, s nimž se křesťan musí těžce vyrovnávat, například mezi touhou po odvěkém a hluboce zakořeněném právu na pomstu a dodržením božích přikázání, které nově káží nezabíjet. Jak hluboký musí být bolest, aby člověk zapomněl na své přesvědčení, řeší film Pramen panny. Jeden z prvních příběhů o lásce a pomstě zachycuje středověká germánská Píseň o Nibelunzích

Pramen panny (1960) Balada ze 13. století vypráví o brutálním znásilnění a posléze zavraždění selské dívky, která nese svíce do kostela. Vrahy, potulné pastýře, vypátrá její otec, který však musí řešit těžké dilema hluboce věřícího člověka. Nakonec se rozhodne řešit svou bolest pomstou. Když se chce na místě, kde nalezne tělo své mrtvé dcery, postavit kostel, vytryskne tam svěží pramen. Základní otázka však zůstává: je to projev Božího odpuštění nebo mu tím prokazují své uznání pohanští bohové? Scénář: Ulla Isaksson Hudba: Erik Nordgren Kamera: Sven Nykvist Hrají: Max von Sydow (otec, na snímku), Birgitta Petterssonová (na snímku), Gunnel Lindblomová, Birgitta Valbergová

Přejeme hluboký umělecký zážitek