hra hračky

hra základní prvek učení, odráží stupeň dětského vývoje, volné vyjadřování nitra; předobraz a podoba celého lidského života; pomáhá dítěti zmocnit se světa, porozumět mu; vyplývá z potřeby dítěte orientovat se ve světě podle svých sil a možností; přináší citové uspokojení z dosažených kompetencí, nezbytná pro zdravý vývoj sebevědomí a sebehodnocení;

dítě se při hře učí navazovat vztahy spolupráce vžívání do sociálních rolí ovládat vlastní city znát samo sebe zvnitřňovat sociální normy uvolňovat napětí a přetížení, psychická rovnováha

ovlivnění hry pedagogem znamená především tvorbu podmínek pro hru jako smysluplnou formu životní praxe, která respektuje potřeby a zájmy dítěte; úloha hry: seberealizace, smysl sám o sobě, základní potřeba;

charakteristiky hry: interaktivita – hra je reciproční činnost, při hře dítě vytváří interakci s hračkou či druhou osobou, zapojuje se a ovlivňuje situaci, objekt reaguje, pohybuje se, dítě se přizpůsobuje a mění svou činnost podle situace; svoboda, spontaneita – hra je podle volby dítěte, může být nabídnuta dospělým, ale je akcí dítěte, podstatný není druh činnosti, ale spontánní aktivita dítěte, dítě musí chtít dělat to, co dělá;

zajímavost, přijatelnost – hra přináší radost, pocit uspokojení a naplnění, dítě se plně ponoří do činnosti, setrvává u ní, protože ho baví; otevřenost, tvořivost – hra je možnost objevovat, realizovat nové nápady, využít získané zkušenosti, podle podmínek přetvářet situaci, ve hře nejsou správná nebo nesprávná řešení, dítě zkouší možnosti, hledá řešení často cestou pokusu a omylu, důležitý není výsledek, ale činnost samotná, využívá originální divergentní myšlení;

typy her: tvořivé hry – pravidla nejsou předem daná, děti je tvoří v průběhu hry ; námětové, úkolové – hry na „něco“, na „někoho“, založené na napodobování, vychází ze života a práce lidí, dítě uplatňuje svou představivost, sociální dovednosti a zkušenosti; dramatizující – založené na tvořivé reprodukci příběhu, podporuje rozvoj řeči a představivosti;

konstruktivní – založené na stavění, sestrojování, podporuje rozvoj motoriky, divergentního myšlení; realistické – ve skutečných situacích; hry s pravidly – pravidla jsou předem daná, neměnná, specifické: deskové a karetní hry; funkční, činnostní hry – skákání, běhání, kostky, figurky, vláčky;

pohybové – rozvíjejí pohybové dovednosti, strategii, pohotovost, opakováním umožňují osvojit si koordinaci složitějších pohybů, sladit vlastní pohyb s pohybem druhých; didaktické – spojuje se v nich spontánní činnost s učením, pedagogický záměr je vyjádřen konkrétním úkolem, zaměřeny na rozvíjení kognitivních schopností, upevňování poznatků a jejich zařazování do systému;

typy her podle spolupráce s vrstevníky: paralelní hra – batolecí věk, přítomnost dětí stimuluje hru, ale ještě neumí spolupracovat; kooperativní hra – předškolní věk, děti spolu komunikují a spolupracují při hře;

podmínky dětské hry: prostor – musí být dostatečný, charakterem odpovídající druhu a obsahu hry, bezpečný, členitý dle potřeby, někdy zaručující určitou intimitu; čas – dostatek času, potřeba „vyhrát si“, přerušení hry je značně nevhodné, potřeba organizovat hru podle předpokládaného času; prostředky – různý materiál, pomůcky, hračky, měly by odpovídat věku dětí, druhu hry, v dostatečném množství a odpovídající kvalitě;

řízení her zásahy do hry musí být citlivé, taktní, nenásilné a přirozené; dítěti se poskytuje široký prostor, v němž se může samostatně pohybovat, experimentovat, improvizovat, živelně získávat zkušenosti, relaxovat, bavit se; nenásilnou režií je možné navozovat a zprostředkovat určité zkušenosti, prožitky;

možné pozice pedagoga: facilitátor, poradce – děti ke hře motivuje, povzbuzuje, inspiruje; partner – je vzorem pro osvojování způsobů činností a chování; mediátor – zprostředkovává komunikaci mezi dětmi, pomáhá při řešení konfliktů;

přímé řízení – především u mladších dětí, využívá se rozhovoru, poučení, spoluhry s dítětem, vede k usměrnění dětí, získání poznatků, zkušeností; nepřímé řízení – typické pro starší děti, využívá zkušenosti, postaveno na vytváření podmínek, nabídce prostředků;

hračka – prostředek pro hru základní funkce při hře: podnět pro hru – vyvolává hrovou aktivitu, dítě si volí hru podle hračky, hračka ho motivuje k činnosti, spíše mladší děti; doplněk hry – dítě si nejprve volí námět hry a podle potřeby si vyhledává hračky;

druhy hraček podle vzniku: hračky vlastní výroby – běžné předměty použité pro hru či dítětem vyrobené hračky z různých materiálů; polohotové hračky – stavebnice a tvořivé hračky; hotové hračky – kompletně vyrobené, často napodobeniny skutečných předmětů ze světa dospělých;

požadavky na hračku: bezpečná – materiál, tvar, povrchová úprava, zdravotně nezávadná (netoxická), technicky bezvadná; hygienická – snadno udržovatelná, omyvatelná, pratelná; estetická – vkusná, odpovídající z hlediska barvy i tvaru, ovlivňuje pozitivně estetické cítění;

výchovně hodnotná – podněcuje k pozitivní činnosti, rozvíjí osobnost dítěte a dětskou hru; funkční – slouží k realizaci hrových záměrů; přitažlivá – dítě si k ní vytváří citový vztah, navozuje spontánní hrovou aktivitu dítěte; přiměřená vývojové úrovni – srozumitelná pro použití; variabilní – umožňuje použití v různých druzích her a činnostech, je jednoduchá, podporuje fantazii;

rozvojové funkce hračky: motorický stimul – navozuje pohybovou aktivitu, např. uchopování, manipulaci, lezení, chůzi; má lákat k pohybu, k jeho jistotě a eleganci; rozvoj poznání – rozvíjí poznávací procesy: vnímání – stimuluje rozvoj sluchu, zraku, hmatu, představivost, myšlení a řeč – hračka vybízí ke komunikaci, podporuje soustředění; hračky, které jsou napodobeninami skutečných předmětů umožní poznávat tvar, funkci věcí; při hře s materiály dítě poznává jejich vlastnosti;

rozvoj citů a seberegulace – vyvolá pozitivní emoce, motivuje; dítě si svou hračku vyžaduje a brání; socializační funkce – navozuje vztahy mezi dětmi, např. při spoluhře s jednou hračkou, půjčování hraček;

diagnostická funkce – prostřednictvím hračky se může poznávat osobnost dítěte; způsob, jakým dítě s hračkou zachází, vypovídá o jeho úrovni, druhy hraček, které dítě upřednostňuje, o jeho zájmech; terapeutická funkce – u dětí v tíživé situaci a nemocných je oporou; u zdravotně postižených důležitý terapeutický prostředek, rozvíjí postižené funkce (reedukace) nebo náhradní funkce (kompenzace);