Bohumil Hrabal ( ) Jeden z nejvýznamnějších českých prozaiků 2. poloviny 20. století

Mládí Narodil se v Brně svobodné matce Marii Kyliánové a důstojníkovi rakouské armády Bohumilu Blehovi, který se k otcovství nehlásil a proto byl pokřtěn jako Bohumil František Kylián. V roce 1916 se jeho matka znovu vdala za hlavního účetního Františka Hrabala se kterým měla svého druhého syna, Břetislava Josefa. V roce 1919 se celá rodina přestěhovala do Nymburka (středočeský kraj). Po maturitě na reálce studoval právnickou fakultu Univerzity Karlovy, studium kvůli okupaci dokončil až v roce 1946.

Profese Během války pracoval jako železniční dělník a výpravčí v Kostomlatech, což se výrazně odrazilo do jeho literární tvorby. Mezi další profese, které vystřídal patří například pojišťovací agent, obchodní cestující, brigádník v ocelárnách a po těžkém úrazu pracoval jako balič starého papíru či kulisák.

Spisovatel Spisovatelem z povolání se stal v roce O dva roky později se stal členem Svazu československých spisovatelů a redakční rady Literárních novin. Po roce 1970 nesměl oficiálně publikovat, psal tedy do samizdatových a exilových periodik. Díky svému sebekritickému prohlášení v časopise Tvorba mu je v roce 1975 opět dovoleno publikovat, ovšem pod přísným dohledem cenzury. Nakladatelství Pražská imaginace, vydávajících samizdatem od roku Za své díla byl několikrát oceněn (Obsluhoval jsem anglického krále, Příliš hlučné samoty). Stal se nejpřekládanějším českým autorem 20.století (více než 28 jazyků).

Stáří V roce 1956 se oženil s Eliškou Plevovou, nikdy spolu ale neměli děti. Z jeho současníků se nejvíce přátelil s Egonem Bondym, setkal se s Václavem Havlem. Zemřel v roce 1997 v Praze, po pádu z okna Ortopedické kliniky nemocnice na Bulovce, kde se léčil.

Styl Bohumila Hrabala Prvním zdrojem pro budoucího spisovatele je jeho strýc Pepin, kterého si Bohumil oblíbil více než vlastní rodiče. Jako vysokoškolák se pokouší psát poezii (sbírka Ztracená ulička), tehdejší komunistickou společností nepřijata. Vynikající vypravěč! Líčí zážitky z dětství, okupace, života v Praze i v Polabí – jeho díla jsou značně autobiografická. Píše zejména povídky a novely, část jeho díla byla i sfilmována (Ostře sledované vlaky, Slavnosti sněženek). Záliba v groteskních situacích, nadsázce, neobvyklých povahách a šokujících nápadech. Někdy poznamenané až skepsí či černým humorem. Díla triviální, ale i kultivovaná, s prvky slangu.

Dílo Taneční hodiny pro starší a pokročilé: (1964) Jedná se o novelu, napsanou jedním dlouhým monologem (strýce Pepina) pro potěchu a poučení slečny Kamily. Hrabal se stal terčem výtek kvůli přílišné sexualitě, pudovosti člověka, kontrast „vznešených“ a „nízkých“ pohnutek. Nepodstatný děj.

Dílo Ostře sledované vlaky: (1965) Opět novela, jedná se o tragikomický příběh z období protektorátu. Vypráví o obyčejném životě obyčejných lidí na malé železniční staničce v Kostomlatech. Postřižiny: (1970) První ze vzpomínkové trilogie Městečko u vody, vrací se vzpomínkami do Nymburka, kde strávil své dětství a mládí. Jazyk je košatý a obrazný. Děj není to nejpodstatnější. Základem této techniky psaní je neuvěřitelně rozsáhlá a detailní paměť s drobnými příběhy a historkami, které zachytává po celý svůj život. Až se to nahromadí, neuvěřitelnou rychlostí (8stran/hod) je text vychrlen a posléze upraven k vydání. Městečko, kde se zastavil čas (1973)

Dílo Slavnosti sněženek: (1975) Povídková sbírka, zfilmovaná v roce 1983 Jiřím Menzelem. Povídky jsou věnovány Kersku a lidem tam žijícím. Příliš hlučná samota: (1976) Vyvrcholení Hrabalova díla, novela. Vnitřní monolog hrdiny, psaný sonátovou formou se spoustou vracejících se motivů. Jedná se o autorovu výpověď.