Právo na čest a důstojnost, právo na slovní projevy osobní povahy © Vladimír Plecitý, 2007

Předmětem práva na čest je vážnost, jíž subjekt práva (fyzická osoba) požívá v očích ostatních členů společnosti, k níž náleží. Zejména obsah a rozsah tohoto práva se mění v souvislosti s uplatňováním člověka ve společenském dění. Z hlediska obsahu práva na čest a důstojnost lze říci, že se vyčerpává ve svém negativním obsahu, tj. v právu subjektu bránit se proti neoprávněným zásahům do své cti. Právo bránit se proti neoprávněným zásahům je výlučně v dispozici subjektu práva. K porušení práva na čest může dojít slovem, písmem, obrazem i jakýmkoliv jiným jednáním difamující povahy (např. posunky, grimasou apod.). Nejčastějšími formami zásahů do práva na čest jsou skutková tvrzení a hodnotící úsudky (kritika).

Ochrana může být poskytnuta proti: skutkovým tvrzením nepravdivým skutkovým tvrzením pravdivým, pokud jsou uvedena takovou formou, či v takových souvislostech anebo za takových okolností, že objektivně vyvolávají dojem pravdu zkreslující, čímž působí difamačně. Porušení práva na čest může být způsobeno jen takovými skutkovými tvrzeními, která mohou objektivně způsobit újmu na cti dotčeného subjektu v očích ostatních fyzických osob, a tedy působit difamačně. Zda je určité tvrzení difamační je třeba posoudit podle celkového dojmu s přihlédnutím ke všem souvislostem a okolnostem, za nichž k tvrzení došlo.

Hodnotící úsudky - kritika Přípustná kritika musí být : věcná a konkrétní přiměřená co do obsahu a formy nevybočující z mezí nutných k dosažení sledovaného a zároveň společensky uznávaného účelu (cíle) Věcná kritika musí vycházet z pravdivých skutečností (podkladů) jako premis pro hodnotící úsudek. Aby kritika byla přípustná, musí být přiměřená i formou (použitými výrazy, formulacemi, spojeními apod.) nevykračující z mezí nutných k dosažení sledovaného a zároveň společensky uznávaného cíle.

Důvody vylučující neoprávněnost : pravdivost difamujících skutečností (důkaz pravdy) hájení chráněných zájmů – ať vlastních či cizích nebo veřejných při výkonu zákonem stanoveného subjektivního práva nebo plnění zákonem uložené právní povinnosti Právo na slovní projevy osobní povahy Od práva na slovní projev odlišovat právo k záznamům slovního projevu. Předmětem práva na slovní projev je tento projev sám, jako osobnostní nehmotný statek. Právo na projevy osobní povahy podle § 81 i právo k hmotným zachycením těchto projevů podle § 88 jsou právy osobnostními, ale je mezi nimi rozdíl co do jejich vzniku. Prvé právo vzniká již okamžikem projevu, právo k hmotnému záznamu projevu až okamžikem, kdy k zachycení projevu došlo.

Obsahem práva na slovní projev osobní povahy je dispoziční právo subjektu k užití tohoto projevu osobní povahy. Z hlediska pozitivní složky jde o oprávnění zachytit vlastní projev osobní povahy jakýmkoliv předmětem v hmotné formě a udělovat jiným osobám svolení k jeho zachycení. Důvody vylučující neoprávněnost zásahu : Důvody vylučující neoprávněnost zásahu mohou i zde spočívat ve skutečnosti, že k zásahu došlo v rámci přiměřeného hájení chráněného zájmu soukromého nebo veřejného, při výkonu subjektivního práva stanoveného zákonem nebo při plnění právní povinnosti uložené zákonem. zákonná licence k účelům úředním na základě zákona - § 88 odst. 2 zákonná licence k účelům vědeckým a uměleckým - § 89 zákonná licence k účelům zpravodajství - § 89 jiné důvody vylučující neoprávněnost zásahu Z hlediska podmínek použití těchto projevů osobní povahy platí hledisko použití přiměřeným způsobem !