Duchovní potřeby na konci života Doc. Aleš Opatrný, Th.D. KTF UK Praha
Základní teze: Duchovní potřeby nejsou jen potřeby výslovně náboženské Tyto potřeby má v zásadě každý člověk, protože: - má svou osobní historii - má své nitro - má své osobní vztahy
Konec života je: důležitá součást života vyvrcholení, které může vypadat jako prohra prožívané tajemství, které člověk druhým snadno nezpřístupní přes všechnu slabost – úkol
Nemocný člověk potřebuje: zorientovat se v situaci, která je pro něho nová přijmout ji vstoupit do nové životní role nebýt v tom sám, i když sám je
dále potřebuje: uvést do souvislosti dosavadní život s tímto „okleštěným“ (hasnoucím); překonat „rozpadnutí“ života: - na část aktivní (šťastnou?); - pasivní (nemoc a umírání), jevící se bezcennou, velmi okleštěnou; integrovat nynější stav do celku života.
Úkolem nemocného bývá: nacházet smysl i v této situaci; docenit smysl života dosud žitého; vyrovnat se s bilancí vlastního života (přijetí vlastního životního příběhu); vyrovnat se s vlastními úspěchy a neúspěchy;
Nemocný potřebuje: Vyrovnávat se se strachy: - o sebe (jak zvládne bezmocnost, bolesti, smrt) - o bližní (životní partner, děti); - o hodnoty, které po sobě zanechává Nacházet nově jistoty
V pohledu do minulosti potřebuje: vyrovnat se s domnělými nebo skutečnými křivdami – odpustit; vyrovnat se s manky vlastní odpovědnosti vůči druhým (životní partner, děti, podřízení, „osud“, Bůh) – tedy dojít odpuštění.
K tomu nemocný potřebuje: vlastní síly odvahu k pravdě vědomí, že je ceněn a milován i teď zkušenost odpuštění čas naději, že je přijímán a bude přijat
Může / má mu pomáhat: zkušenost lásky (miluji - jsem milován); osobní náboženská zkušenost; důvěra jeho okolí; spolehlivý průvodce na cestě; podpůrné prostředky, které mu poskytuje jeho náboženská praxe.
Od svého okolí potřebuje: Nevnucující se pozornost Pochopení Takt Úctu, úctu, úctu …..
Děkuji Vám za pozornost, zejména za tu, kterou věnujete umírajícím