Antarktida Rozloha: 13,2 mil. km2 Plocha zaledněného území: 13 802 000 km2 Střední výška: 2 000 m n. m. Nejvyšší vrchol: Vinson Masiff, Ellsworthovo pohoří, 4 897 m n. m. Nejvyšší činná sopka:Mt. Erebus, Rossův ostrov, 3 794 m n. m. Největší poloostrov: Antarktický poloostrov 300 000 km2 Nejvyšší naměřená teplota: argentinská polární stanice Esperanza, +14°C Nejnižší naměřená teplota: ruská polární stanice Vostok−89,4 °C

Stonegate

Historie Antarktida byla poprvé spatřena překvapivě již během sedmého či osmého století. Jako první k jejím břehům doplul polynéský mořeplavec Hui Te-Rangiora na primitivním člunu. Polynésané byli odjakživa výtečnými mořeplavci s dobrým orientačním smyslem a znalostí oblohy. Hui Te-Rangioru nejspíš při hledání nové země zanesl pasát daleko na jih a tam se setkal s plujícími ledovci. O své cestě zanechal zprávu na ostrově Rarotonga, kde se ústní tradicí předávala dodnes.

1642 Abel Tasman objevil Zemi Van Diemena (Tasmánie) a západní pobřeží Nového Zélandu, jež považoval za nejsevernější hranici Antarktidy. 1819 - 1820 Thaddeus Bellingshausen obeplul Antarktidu s Vostokem a Mirnym . 1821 - 1822 Benjamin Pendleton a Nathaniel Palmer, lovci tuleňů, objevili Jižní Orkneje. 1837 - 1840 Jules Dumont d'Urville s Astrolábem a Zélée objevil Adélinu zemi a pobřeží Clarie, určil polohu jižního magnetického pólu. 1839 - 1843 James Clark Ross s loděmi Erebus a Terror objevil Viktoriinu zemi, vulkán Errebus a Rossovi bariéru. Určil polohu magnetického pólu. 1892 - 1894 C. - A. Larsen pronikl do Weddellova moře a objevil Larsenovu bariéru. 1910 - 1912 Roald Amundsen( loď Fram ) zimoval ve Velrybí zátoce a jako první dorazil na pól.

1928 - 1930 Hubert Wilkins: první antarktické lety se dvěma jednoplošníky Lockheed, Vega. 1954 - 1955 Philip Law na palubě lodi Kista Dan zřizuje první poválečnou australskou stanici. 1955 - 1985 Na počátku Mezinárodního geofyzikálního roku 12 zemí, nyní 18, provádí koordinované výzkumy na 50 stanicích. 1955 - 1958 Sir Vivian Fuchs s pomocí sira Edmunda Hillaryho překračuje Antarktidu. 1967 Od této chvíle podléhá British Antarktic Survey Ministerstvu životního prostředí. 1979 - 1982 Ranolph Fiennes podniká s expedicí Tranglobe cestu kolem světa, přičemž nevynechá Arktidu ani Antarktidu. 1989 - 1990 Mezinárodní expedice vedená Jean- Louisem Etiennem a Willem Stegerem překračuje na saních se psy Antarktidu. V téže době přechází kontinent také Reinhold Messner a Arved Fuchs po kratší trase, avšak sami zapřaženi do saní.

Smlouva o Antarktidě Základ mezinárodněprávní úpravy Antarktidy tvoří Smlouva o Antarktidě uzavřená v roce 1959 ve Washingtonu. Tato smlouva pozastavila (zmrazila) na dobu její platnosti nároky Velké Británie, Francie, Nového Zélandu, Austrálie, Norska, Chile a Argentiny z předchozích období na části území Antarktidy. Smlouva se vztahuje nejen na vlastní kontinent, ale na celou oblast ležící jižně od 60° j. š. Celá tato oblast měří 67,84 mil. km2, vlastní pevnina Antarktidy má rozlohu 14 mil. km2. Antarktida smí být v souladu se Smlouvou využívána jen pro mírové účely a je plně neutrální. Vojenský personál a zařízení zde smějí být použity jen pro vědecké výzkumy nebo pro jakékoliv jiné mírové účely. Nesmí zde být prováděny jaderné výbuchy ani uskladňován radioaktivní odpad. Oblast, na kterou se režim Antarktické smlouvy vztahuje, nezahrnuje pouze vlastní kontinent, ale celou oblast jižně od 60° j. š., včetně plovoucích ledovců. Pro oblast volného moře v této oblasti je potvrzena platnost pravidel mezinárodního práva týkajících se volného moře. Ta však byla následně omezena Madridským protokolem (např. není možné použít pravidla o těžbě nerostů z mořského dna). Všechny strany se též zavázaly vyvinout náležité úsilí, v souladu s Chartou OSN, aby v Antarktidě nebyla prováděna činnost, která by byla v rozporu se zásadami či cíli Antarktické smlouvy.

Další smlouvy V roce 1972 byla v Londýně přijata Úmluva o ochraně antarktických tuleňů, která stanoví výslovný zákaz lovu určitých druhů tuleňů a pro některé druhy stanoví možný počet jejich ulovených kusů. V roce 1981 byla v Canbeře přijata Úmluva o ochraně antarktických mořských živých zdrojů. Na základě této Úmluvy byla zřízena Komise pro ochranu antarktických živých zdrojů. Přikazuje nesnižovat počty jednotlivých druhů pod stanovené limity zaručující udržení její stability, udržovat přirozené ekologické vztahy mezi využívanými zdroji a zakazuje změny mořského ekosystému V roce 1991 byl v Madridu sjednán Protokol o ochraně životního prostředí Antarktidy ke Smlouvě. Protokol stanovil základní zásady ochrany antarktického životního prostředí, zpřísnil podmínky činností v Antarktidě (např. zakázal jakékoli činnosti související s nerostnými zdroji s výjimkou vědeckého výzkumu), zavázal státy k další spolupráci, stanovil postupy ochrany životního prostředí, ustavil Výbor pro ochranu životního prostředí (CEP) a prohlásil Antarktidu za přírodní rezervaci věnovanou míru a vědě.

Cesta na Antarktidu lodí nebo letadlem

Antarktida Antarktida je součástí antarktické desky, tvořené zhruba z poloviny kontinentálním a z poloviny oceánským typem kůry. Antarktická deska má nejvíce kritických trojných bodů ze všech litosférických desek.     Je nejstudenější a největrnější místo na světě.Celou Antarktidu překrývá z 98 procent ledový štít, který představuje asi 80 procent světových sladko-vodních zásob uzamčených v ledu na kontinentu 2x větším než Austrálie. Více než polovina země je ve výšce 2000m nad mořem. Led na vrcholcích dosahuje až 3500m. Průměrné roční srážky jsou méně než 12 cm a v podstatě všechny padají ve formě sněhu, což vytváří polární poušť. V antarktických horách se nachází nejvyšší vrchol kontinentu a to 4897 m vysoký Vinson Massif. Mrazivý vítr, jehož účinek je velmi značný, dosahuje rychlosti okolo 80 Km/hod. Antarktida je kontinent, obklopený jižními okrajovými moři Atlantského, Tichého a Indického oceánu. Nejvíce antarktického života je během letní sezóny tam, kde se ledové vody Antarktidy setkávají s teplejšími severními moři, stoupají vody bohaté na potravu vzhůru a vzniká neskutečně bohaté krmeliště pro miliony mořských ptáků a mořských savců. Například tučňáků, buřňáků a tuleňů. Zcela odlišný příběh je zima. Na konci března zakryje oblast na 6 měsíců příkrov ledové tmy. Moře zamrzá dál od pevniny rychlostí až 5 km za den. Plocha kontinentu se zdvojnásobí a teplota na mořském břehu přesahuje -40° C Drsné polární podnebí s extrémně suchou ledovcovou pouští ovlivňuje počasí minimálně na celé jižní polokouli.

Jižní pól se pak nachází 2900 metrů nad mořem a vzhledem k atmosférickým podmínkám odpovídá místní průměrný tlak dokonce výšce ještě o pět set metrů větší. Horská nemoc a s ní spojené nejrůznější zdravotní problémy nejsou proto u polárníků nijak výjimečným jevem. Šestiměsíční polární noc střídá stejně dlouhý den. Naše Slunce zde vychází v září a zapadá v březnu. Během "léta" sice teplota vystoupí až na mínus dvacet stupňů Celsia, objevuje se však jiné nebezpečí. Po vysokých dávkách ultrafialového záření mohou polárníci rychle oslepnout. Pohyb v okolní krajině je tudíž bez speciálních brýlí nemožný. Antarktida se rozkládá kolem jižního pólu s plochou 13,2 milionů km2. Do pevniny hluboko zasahuje Weddelovo a Rossovo moře a najdeme zde i 3 794 metru vysokou, činnou sopku Mount Erebus. V některých částech Suchého údolí s teplotou trvale pod bodem mrazu a situovaném v deštivém stínu nepršelo přes dva miliony let. V Jižním oceánu blízko pobřeží Antarktidy se pohybují početné tabulové ledovce. Největší z nich mají plochu stovek čtverečných kilometrů. Na mořském dně pod ledem v mělkých vodách McMurdo dominují organickému životu pohyblivé organizmy - například hvězdice, jimiž je dno doslova poseto Bez speciálního oděvu zmrznete do několika minut a ledničky na tamní Admundsen-Scottově polární základně musí uskladněné potraviny dokonce ohřívat!

Ledovce

Základny, stanice V Antarktidě udržuje 16 států 38 výzkumných stanic. Spojené státy americké provádějí své výzkumy ve čtyřech stanicích, z nichž dvě jsou na antarktickém poloostrově. Jedna je přímo na jižním pólu a hlavní stanice je na McMurdo. Palmer Station je americká výzkumná základna, kde je mimo jiné nejjižnější akvárium na světě. Před americkou základnou Admundsen-Scott jsou vlajky států, které podepsaly dohodu o mírovém využití Antarktidy. Britové mají na kontinentu tři geofyzikální observatoře a dvě stanice pro biologické výzkumy na subantarktických ostrovech. Port Lockroy je britská základna fungující také jako jediná antarktická pošta. Poblíž ruské polární stanice Vostok je Severní geomagnetický pól a Pól nedostupnosti, což je nejvzdálenější místo od pobřeží Antarktidy. Rusko má sedm základen. Němci mají ve východním ústí Weddellova moře stanici G. von Neumayera. Japonci si postavili stanice Syowa a Mizuho. V současné době se buduje na Rossově ostrově česká polární stanice, která bude sloužit jako zázemí pro výzkum geologického vývoje Antarktidy a výskytem nižších rostlin (sinice, řasy, lišejníky). Předpokládá se její využití ke sledování celosvětového oteplování.

Fauna, flora

Česká stanice Georg Mendelev

Ledová hora Iceberg, am. Stanice Mc Ledová hora Iceberg, am. Stanice Mc. Murdo (největší) a South Pole (přímo na JP), koupání ve vodě okolo 0 stupňů

Pohoří Tangra

Winson Massif z vesmíru