Etické kodexy a přísahy Barbora Řebíková 2011

Nutnost stanovit pravidla Již od počátků medicíny jako samostatného oboru (Hippokratés z Kóu 460př.n.l.-377př.n.l.) nutnost stanovit kdy a jak léčit, vymezit vtahy mezi pacientem a lékařem, určit hranice lékařské péče v mezních oblastech medicíny..

Cesta k etickému jednání Případ Eduarda Pernkopfa, Hanse Eppingera jr., Paula Kammerera, Dr. Josepha Rudolfa Mengeleho a mnoha dalších ukazují, že inteligence a moudrost jsou dvě odlišné vlastnosti

současná situace vš v naší zemi

Současná situace skandál plzeňské právnické fakulty obrátil pozornost na akademické prostředí problémy fakult selhání jednotlivých vyučujících neschopnost organizace problém řešit (mnohem závažnější) „zakopávání pod koberec“ alibismus „dohoda dvou dospělých lidí“

Dohoda mezi dvěma dospělými lidmi

...etc.

Již máme étos své výchovy... je asi marná snaha pokoušet se plavat proti proudu: naši studenti přichází na fakulty již vybaveni étosem své výchovy a je iluzorní se domnívat, že kurs etiky z nich udělá etické bytosti etické postoje si studenti získávají ze zdrojů jako je rodina škola náboženská komunita přátelé v nejširším slova smyslu celá společnost v tomto kontextu je iluzorní se domnívat, že semináře z etiky něco změní

…

Již máme étos své výchovy... pocházíme z různých kulturních, geografických a filosofických kontextů v seminářích z lékařské etiky se setkávají protestanté, muslimové, pravoslavní, židé, scientisté, katolíci, ateisté, agnostici etc. z Norska, Švédska, Slovenska, Řecka, Kypru, USA a z ČR ze svých komunit si přináší étos své výchovy

Již máme étos své výchovy... english-speaking students si stěžují že česky mluvící studenti při písemkách opisují často a neproblematicky

Alasdair MacIntyre Ztráta ctnosti ztratili jsme základ pro morálku jako sdílenou sadu hodnot, které drží společnost dohromady žijeme v době „after virtue“, v době, kdy již lidé nemají role a povinnosti uvnitř stabilní sociální struktury. Morálka se stala pouhou fasádou. Argumentace může být nekonečná v debatě, postrádající sdílené standardy, co je to „etické jednání“, vítězí nejsilnější hlas. Jediná smysluplná cesta jak zvítězit je oponenty zesměšnit, překřičet, poukázat na jejich předsudky, slabiny etc.

Potřeba stanovit pravidla Dobrá společnost je ovšem možná jen tam, kde se její členové shodují v tom, co je dobré a špatné a sledují shodný cíl. Již Platón Ústava, Aristoteles a etika ctností

… Potřeba stanovit pravidla pokud každý zastává individuální morálku, těžko nějak vymyslet zákony přijatelné pro všechny neexistuje kultura, která by spojovala všechny občany: již neexistuje společná znalost bible, Shakespeara, Dickense etc. jediné co známe všichni jsou reklamy – citovat reklamy – jinak řečník riskuje, že jeho narážkám nikdo neporozumí neexistuje společná znalost hudby – každý poslouchá něco jiného těžko najít něco, co by občany spojovalo – díky internetu i zprávy volíme podle toho co nás zajímá

… morálka je spíše jazyk, kterým mluvíme pokud si každý z nás vymyslí svůj vlastní, nedohovoříme se Moral education is not simply learning to make choices. It is becoming part of community with a particular tradition, history and way of life (Sacks, J., (2005) The Persistence of Faith. Religion, Morality and Society in a Secular Age. Continuum, London, New York., p.44)

Jeden z prvních etických kodexů... v dějinách se ukázalo jako užitečné si étos nějak kodifikovat v případě sporů pak máme daná pravidla, dle kterých je možno se rozhodnout Rembrandt van Rijn: Mojžíš, 1659

Jeden z prvních etických kodexů... již při vraždě Abela bylo nějak jasné, že vražda nevinného je zločin Nyní budeš proklet a odvržen od země, která rozevřela svá ústa, aby z tvé ruky přijala krev tvého bratra. Budeš-li obdělávat půdu, už ti nedá svou sílu. Budeš na zemi psancem a štvancem.“ (Gen 4, 11 – 12) vražda není hříchem proti lidské domluvě, mezilidským konvencím nebo proti dohodě člověka s Bohem etc. je to hřích proti samotnému životu, půdě, zemi... Rembrandt van Rijn: Mojžíš, 1659

Cesta k etickému jednání Sókratés: dobré jednání je otázkou správného poznání lidé chybují proto, že se mýlí omyly se dají odstraňovat a dobrý život naučit Aristotelés poznání a jednání jsou dvě odlišné věci pravdivý/nepravdivý patří do poznání, správný/nesprávný nebo lepší/horší patří do etiky Sokol, J., (2010) Etika a život. Pokus o praktickou filosofii. Vyšehrad, Praha. str. 11

Pluralitní svět: problém není v tom, že etika neexistuje, nýbrž v tom, že je mnoho různých etických systémů

Morální zákony jsou konstruktem člověka Thomas Hobbes: state of natura: war of each against all might alone makes right, and no one si safe „dříve, než byly dány zákony, neexistovala spravedlnost ani nespravedlnost. Každý lidský úkon je svou povahou indiferentní. Že je dobrý nebo špatný, to pochází jen od zákonodárce. Vladaři tedy svým příkladem činí spravedlivým, co přikazují, a nespravedlivým, co zakazují.“

Morální zákony jsou konstruktem člověka David Hume: morální zákony jsou výsledkem dohody mezi lidmi E. O. Wilson: morální zákony jsou výsledkem přírodního výběru svědomí člověka je produktem natural selection Konrad Lorenz: dá se těžko rozlišit, zda nás k určitému chování vedou podněty z nejhlubších, předlidských vrstev naší osoby, nebo úvahy nejvyšší etáže našeho rozumu

...nebo je pouze objevujeme? Aristotelés: oheň pálí stejně doma jako v Persii …morální zákony tedy platí rovněž všude na světě

...nebo je objevujeme? Berger ironizuje představu nekonečné tolerance současných Američanů (…i Evropanů), kteří „budou tolerovat vše, kromě intolerance:“Tak vy jste kanibal? To je ale zajímavé! Myslím, že nám všem by hrozně prospělo, pokud bychom lépe porozuměli vašemu pohledu na věc.“ Aristotelés a Tomáš se domnívají, že etické zákony objevujeme, vykopáváme, podobně jako fyzikální zákony

Rozdíly x jednota napříč globem se v řadě obyčejů (particular morality) lišíme kolik má mít muž manželek zda máme jezdit vpravo nebo vlevo zda máme pohřbívat zemřelé rodiče zda se má v restauracích kouřit ale v základních věcech (common morality) panuje v lidstvu jednota utéct z boje je zbabělost ukrást věc příteli je špatnost lhát přátelům je špatné C.S. Lewis

Speciální postavení lékařských fakult na rozdíl od přírodovědeckých disciplín je lékařství vázáno přísahou fyzika a chemie pracuje s částmi hmoty, biologie s organismy, lékařství s lidmi lékařství stálo vždy rozkročeno mezi vědami humanitními a přírodovědeckými nejde jen o to léčit lege artis, často dochází ke konfliktu hodnot (values) s nejasným nebo nejednoznačným řešením

Speciální postavení lékařských fakult toho času nemáme v ruce mechanismus, který by nám eticky čistě umožnil vyloučit studenta s násilnickými etc. rysy při zkouškách se testují výhradně znalosti úkolem zkoušky je otestovat „knowledge“ a eventuálně „skills“, ale neexistuje konsensus o tom, jaké „attitudes“ jsou ty správné! psychotesty se při přijímacích zkouškách (zpravidla) nedělají

Hippokratova přísaha

Hippokratova přísaha „Přísahám a volám Apollóna lékaře a Asklépia a Hygieiu a Panakín a všechny bohy a bohyně za svědky, že budu tuto smlouvu a přísahu dle svých možností a dle svého svědomí dodržovat. Toho, kdo mě naučil umění lékařskému, budu si vážit, jako svých rodičů a budu ho ze svého zajištění podporovat. Když se dostane do nouze, dám mu ze svého, stejně jako i jeho potomkům dám a budou stejní jako moji bratři. Pokud znalosti tohoto umění (lékařského) zatouží, budu je vyučovat zdarma a bez smlouvy. Seznámím své syny a syny svého učitele a všechny ustanovené a na lékařský mrav přísahající s předpisy, přednáškami a se všemi ostatními radami. Jinak však s nimi neseznámím nikoho dalšího. Lékařské úkony budu konat v zájmu a ve prospěch nemocného, dle svých schopností a svého úsudku. Vystříhám se všeho, co by bylo ke škodě a co by nebylo správné. Nepodám nikomu smrtící prostředek, ani kdyby mne o to kdokoli požádal a nikomu také nebudu radit (jak zemřít). Žádné ženě nedám prostředek k vyhnání plodu. Svůj život uchovám v čistotě a bohabojnosti, stejně tak i své lékařské umění. Nebudu (lidské tělo) řezat, ani ty, co trpí kameny a tento zákrok přenechám mužům, kteří takovéto řemeslo provádějí. Do všech domů, kam vstoupím, budu vstupovat ve prospěch nemocného, zbaven každého vědomého bezpráví a každého zlého činu. Zvláště se vystříhám pohlavního zneužití žen i mužů, svobodných i otroků. Cokoli, co při léčbě i mimo svou praxi ve styku s lidmi uvidím a uslyším, co nesmí se sdělit, to zamlčím a uchovám v tajnosti. Když tuto přísahu dodržím a neporuším, nechť ve svém životě i ve svém umění skromně dopředu postoupím. Tak získám si vážnost všech lidí po všechny ty časy. Když ale zákazy přestoupím a přísahu poruším, nechť stane se pravý opak.“

Hippokratova přísaha „Přísahám a volám Apollóna lékaře a Asklépia a Hygieiu a Panakín a všechny bohy a bohyně za svědky, že budu tuto smlouvu a přísahu dle svých možností a dle svého svědomí dodržovat.“ Koho budete v dnešní době volat za svědky Vy?

Vztah k učiteli, zachování tajemství lékařského umění „Toho, kdo mě naučil umění lékařskému, budu si vážit, jako svých rodičů a budu ho ze svého zajištění podporovat. Když se dostane do nouze, dám mu ze svého, stejně jako i jeho potomkům dám a budou stejní jako moji bratři. Pokud znalosti tohoto umění (lékařského) zatouží, budu je vyučovat zdarma a bez smlouvy. Seznámím své syny a syny svého učitele a všechny ustanovené a na lékařský mrav přísahající s předpisy, přednáškami a se všemi ostatními radami. Jinak však s nimi neseznámím nikoho dalšího.“

Odpovědnost, neusmrtím, péče o vlastní život „Lékařské úkony budu konat v zájmu a ve prospěch nemocného, dle svých schopností a svého úsudku. Vystříhám se všeho, co by bylo ke škodě a co by nebylo správné. Nepodám nikomu smrtící prostředek, ani kdyby mne o to kdokoli požádal a nikomu také nebudu radit (jak zemřít). Žádné ženě nedám prostředek k vyhnání plodu. Svůj život uchovám v čistotě a bohabojnosti, stejně tak i své lékařské umění. Nebudu (lidské tělo) řezat, ani ty, co trpí kameny a tento zákrok přenechám mužům, kteří takovéto řemeslo provádějí.“

Dobré úmysly, lékařské tajemství „Do všech domů, kam vstoupím, budu vstupovat ve prospěch nemocného, zbaven každého vědomého bezpráví a každého zlého činu. Zvláště se vystříhám pohlavního zneužití žen i mužů, svobodných i otroků. Cokoli, co při léčbě i mimo svou praxi ve styku s lidmi uvidím a uslyším, co nesmí se sdělit, to zamlčím a uchovám v tajnosti.“

Vážené povolání „Když tuto přísahu dodržím a neporuším, nechť ve svém životě i ve svém umění skromně dopředu postoupím. Tak získám si vážnost všech lidí po všechny ty časy. Když ale zákazy přestoupím a přísahu poruším, nechť stane se pravý opak.“

WMA WMA = World Medical Association = konfederace významných lékařských organizací. Vznikla v 1945. Posláním je řídit vědeckou, etickou a profesní činnost ve shodě s lidskými právy. Československá lékařská společnost přijata za člena 1990

Ženevská deklarace 1948 Ženevská deklarace 1948 přijata na druhém zasedání WMA v Ženevě slib lékařů, že budou stát vždy na straně humanitárních cílů medicíny 1968: dodatek: „…a to dokonce i po smrti pacienta“ před rokem 1983: „… budu zachovávat nejvyšší úctu k lidskému životu a to od okamžiku koncepce…“ na : „… budu zachovávat nejvyšší úctu k lidskému životu od jeho počátku…“

Ženevská deklarace 1948 „V okamžiku, v němž budu přijat jako člen lékařské profese: Slavnostně slibuji, že zasvětím svůj život službě lidskosti;¨Svým učitelům budu projevovat úctu a vděčnost, která jim náleží; Své povolání budu vykonávat se svědomitostí a důstojností; Zdraví mého pacienta bude mým prvořadým zájmem; Budu ctít tajemství, která mně byla svěřena, a to dokonce i po smrti pacienta; Budu udržovat všemi prostředky, které jsou v mých silách, dobré jméno a ušlechtilé tradice lékařské profese;

Ženevská deklarace 1948 Moji kolegové budou mými bratry; Nedopustím, aby úvahy o náboženství, národnosti, rase, politické straně nebo sociálním postavení zasahovaly mezi mé povinnosti a mého pacienta; Budu zachovávat tu nejvyšší úctu k lidskému životu od jeho počátku a to dokonce i pod hrozbou a nepoužiji svých lékařských znalostí v protikladu k zákonům lidskosti; Toto vše slibuji slavnostně, svobodně, a na svou čest.“

Deklarace práv nemocných Lisabon 1981 34. shromáždění WMA Pacient má právo na svobodnou volbu lékaře Pacient má právo být ošetřován lékařem, který je svoboden v činění klinických a etických rozhodování, bez jakéhokoliv zásahu zvenčí Pacient má právo přijmout nebo odmítnout léčbu poté, co byl adekvátním způsobem informován. Pacient má právo očekávat, že jeho lékař bude respektovat důvěrný charakter všech jeho lékařských a osobních podrobných údajů Pacient má právo zemřít v důstojnosti Pacient má právo přijmout nebo odmítnout spirituální a morální útěchu, včetně pomoci duchovního patřičného vyznání

Nezávislost a profesionální svoboda lékaře Kalifornie 1986 Lékaři musí uznávat a podporovat práva svých nemocných, obzvláště ty, které byly vyhlášeny Světovou lékařskou asociací v Lisabonu. Lékaři musí mít profesionální svobodu v péči o své nemocné bez zasahování. Uplatňování profesionálního lékařského posouzení a vlastního úsudku při klinických a etických rozhodováních v péči o nemocné a v jejich léčbě musí být zachováno a chráněno. Lékaři musí být profesionálně nezávislí, aby zastupovali a obhajovali zdravotní potřeby nemocných proti všem, kteří by popírali nebo omezovali potřebnou péči těch, kteří jsou nemocní nebo zranění.

Nezávislost a profesionální svoboda lékaře Kalifornie 1986 V kontextu lékařské praxe a péče o své nemocné by nemělo být od lékařů očekáváno, že budou uplatňovat státní nebo sociální priority v alokaci omezených zdrojů ve zdravotnictví. Pokud by tak činili, vznikl by tak konflikt zájmů vzhledem k povinnosti lékaře vůči svým pacientům, a fakticky by došlo ke zničení lékařovy profesionální nezávislosti, na niž pacient spoléhá. Ačkoli si lékaři musí být vědomi ceny léčby a aktivně se podílejí v úsilí o omezování výdajů v rámci medicíny, jejich prvořadou povinností je zastupovat zájmy nemocných a zraněných proti požadavkům společnosti na omezení výdajů, které by mohly ohrozit zdraví a možná i životy nemocných. Zajištěním nezávislosti a profesionální svobody lékařů ve vykonávání lékařské péče stát zaručuje tu nejlepší možnou zdravotní péči pro své občany, která pak zase přispívá k silné a bezpečné společnosti.

Etický kodex české lékařské komory Česká lékařská  komora (ČLK)  je zřízena  Zákonem č. 220/1991 Sb.

ČLK dbá,  aby  její  členové vykonávali své povolání odborně, v souladu s jeho  etikou a způsobem, stanoveným řády komor, zaručuje  odbornost  svých členů a potvrzuje splnění podmínek k výkonu lékařského povolání podle zvláštních předpisů, posuzuje a hájí práva a profesní, sociální a hospodářské zájmy svých členů chrání profesní čest svých členů,

ČLK Každý lékař, který  vykonává na území České republiky lékařské povolání v léčebné a preventivní péči, musí být členem ČLK. ČLK nejen garantuje odbornost svých členů, hájí je a poskytuje jim servis, ale zákon jí ukládá i povinnost plnění disciplinární pravomoci vůči svým členům.  Funkce  v orgánech ČLK  a okresních sdruženích jsou čestné, za jejich výkon je vyplácena náhrada za ztrátu  času a náhrada hotových výdajů. Volení funkcionáři musí vykonávat lékařskou praxi.

Etický kodex české lékařské komory § 1 obecné zásady (1) Stavovskou povinností lékaře je péče o zdraví jednotlivce i celé společnosti v souladu se zásadami lidskosti, v duchu úcty ke každému lidskému životu od jeho počátku až do jeho konce a se všemi ohledy na důstojnost lidského jedince. (2) Úkolem lékaře je chránit zdraví a život, mírnit utrpení, a to bez ohledu na národnost, rasu, barvu pleti, náboženské vyznání, politickou příslušnost, sociální postavení, sexuální orientaci, věk, rozumovou úroveň a pověst pacienta či osobní pocity lékaře. (3) Lékař má znát zákony a závazné předpisy platné pro výkon povolání a tyto dodržovat. S vědomím osobního rizika se nemusí cítit být jimi vázán, pokud svým obsahem nebo ve svých důsledcích narušují lékařskou etiku či ohrožují základní lidská práva. (4) Lékař je povinen být za všech okolností ve svých profesionálních rozhodnutích nezávislý a odpovědný. (5) Lékař uznává právo každého člověka na svobodnou volbu lékaře.

…

§ 2 Lékař a výkon povolání (1) Lékař v rámci své odborné způsobilosti a kompetence svobodně volí a provádí ty preventivní, diagnostické a léčebné úkony, které odpovídají současnému stavu lékařské vědy a které pro nemocného považuje za nejvýhodnější. Přitom je povinen respektovat v co největší možné míře vůli nemocného (nebo jeho zákonného zástupce). (2) Každý lékař je povinen v případech ohrožení života a bezprostředního vážného ohrožení zdraví neodkladně poskytnout lékařskou pomoc. (3) Lékař musí plnit své povinnosti v situacích veřejného ohrožení a při katastrofách přírodní nebo jiné povahy. (4) Lékař má právo odmítnout péči o nemocného z odborných důvodů nebo je-li pracovně přetížen nebo je-li přesvědčen, že se nevytvořil potřebný vztah důvěry mezi ním a pacientem. Je však povinen doporučit a v případě souhlasu zajistit vhodný postup v pokračování léčby. (5) Lékař nemůže být donucen k takovému lékařskému výkonu nebo spoluúčasti na něm, který odporuje jeho svědomí.

…

… (6) Lékař nesmí předepisovat léky, na něž vzniká závislost, nebo které vykazují účinky dopingového typu k jiným než léčebným účelům. (7) Lékař u nevyléčitelně nemocných a umírajících účinně tiší bolest, šetří lidskou důstojnost a mírní utrpení. Vůči neodvratitelné a bezprostředně očekávané smrti však nemá být cílem lékařova jednání prodlužovat život za každou cenu. Eutanazie a asistované suicidium nejsou přípustné. (8) U transplantací se lékař řídí příslušnými předpisy. Odběru tkání a orgánů nesmí být zneužito ke komerčním účelům. (9) Lékař je v zájmu pacienta povinen důsledně zachovávat lékařské tajemství, s výjimkou případů, kdy je této povinnosti souhlasem pacienta zbaven nebo když je to stanoveno zákonem. (10) Lékař, který vykonává své povolání, je povinen odborně se vzdělávat.

… (11) Lékař je povinen při výkonu povolání vést a uchovávat řádnou dokumentaci písemnou nebo jinou formou. Ve všech případech je nutná přiměřená ochrana znemožňující změnu, zničení nebo zneužití. (12) Lékař nesmí své povolání vykonávat formou potulné praxe. (13) Lékař nesmí sám nebo po dohodě s jinými ordinovat neúčelné léčebné, diagnostické a jiné úkony ze zištných motivů. V rámci své pravomoci nesmí poskytovat odborně neodpovídající vyjádření, z nichž by plynuly občanům neoprávněné výhody. (14) Pokud lékař doporučuje ve své léčebné praxi léky, léčebné prostředky a zdravotní pomůcky, nesmí se řídit komerčními hledisky, ale výhradně svým svědomím a prospěchem pacienta. (15) Lékař se podle svého uvážení účastní na prezentaci a diskusi medicínských témat na veřejnosti, v tisku, v televizi, rozhlasu, musí se však vzdát individuálně cílených lékařských rad a doporučení ve svůj soukromý prospěch.

… (16) Lékař se musí zdržet všech nedůstojných aktivit, které přímo nebo nepřímo znamenají propagaci nebo reklamu jeho osoby a lékařské praxe a ve svých důsledcích jsou agitační činností, cílenou na rozšíření klientely. Nesmí rovněž tyto aktivity iniciovat prostřednictvím druhých osob. (17) Nový způsob léčení je možné použít u nemocného až po dostatečných biologických zkouškách, za podmínek dodržení Helsinské konvence a Norimberského kodexu, pod přísným dohledem a pouze tehdy, pokud pacienta nepoškozuje. (18) Lékař si má být vědom své občanské úlohy i vlivu na okolí.

§ 3 Lékař a nemocný (1) Lékař plní vůči každému nemocnému své profesionální povinnosti. Vždy včas a důsledně zajistí náležitá léčebná opatření, která zdravotní stav nemocného vyžaduje. (2) Lékař se k nemocnému chová korektně, s pochopením a trpělivostí a nesníží se k hrubému nebo nemravnému jednání. Bere ohled na práva nemocného. (3) Lékař se má vzdát paternalitních pozic v postojích vůči nemocnému a respektovat ho jako rovnocenného partnera se všemi občanskými právy i povinnostmi, včetně zodpovědnosti za své zdraví. (4) Lékař je povinen pro nemocného srozumitelným způsobem odpovědně informovat jeho nebo jeho zákonného zástupce o charakteru onemocnění, zamýšlených diagnostických a léčebných postupech včetně rizik, o uvažované prognóze a o dalších důležitých okolnostech, které během léčení mohou nastat. (5) Lékař nesmí zneužít ve vztahu k nemocnému jeho důvěru a závislost jakýmkoliv způsobem.

§ 4 Vztahy mezi lékaři (1) Základem vztahů mezi lékaři je vzájemně čestné, slušné a společensky korektní chování spolu s kritickou náročností, respektováním kompetence a přiznáním práva na odlišný názor. (2) Lékař v zájmu své stavovské cti i s ohledem na pověst lékařské profese nesmí podceňovat a znevažovat profesionální dovednosti, znalosti i poskytované služby jiných lékařů, natož používat ponižujících výrazů o jejich osobách, komentovat nevhodným způsobem činnost ostatních lékařů v přítomnosti nemocných a nelékařů. (3) Lékař kolegiálně spolupracuje s těmi lékaři, kteří současně nebo následně vyšetřují či léčí stejného pacienta. Předává-li z důvodných příčin nemocného jinému lékaři, musí mu odevzdat zjištěné nálezy a informovat ho o dosavadním průběhu léčby. (4) Lékař je povinen požádat dalšího nebo další lékaře o konzilium vždy, když si to vyžádají okolnosti a nemocný souhlasí. Je právem lékaře navrhnout osobu konzultanta. Závěry konziliárního vyšetření mají být dokumentovány zásadně písemnou formou a je povinností o nich informovat nemocného, se zvláštním důrazem tehdy, pokud se názory lékařů liší, a je právem lékaře vzdát se dalšího léčení, pokud se nemocný přikloní k jinému názoru konzultanta. (5) Lékař musí svou praxi vykonávat zásadně osobně. Zastupován může být jen dočasně, a to lékařem vedeným v seznamu České lékařské komory a splňujícím potřebné odborné předpoklady.

§ 5 Lékař a nelékař (1) Lékař spolupracuje se zdravotními pracovníky vyškolenými v různých specializovaných činnostech. Pověří-li je diagnostickými nebo léčebnými úkoly a dalšími procedurami, musí se přesvědčit, zda jsou odborně, zkušenostmi i zodpovědností způsobilí tyto úkony vykonávat. (2) Lékaři není dovoleno vyšetřovat nebo léčit s osobou, která není lékařem a nepatří k zdravotnímu personálu. Tyto osoby nesmějí být přítomny ani jako diváci při lékařských výkonech. Výjimkou z uvedených zásad jsou osoby, které se u lékaře vzdělávají, nebo pracují v lékařských oborech a dalších osob, s jejichž přítomností pacient souhlasí, pokud není lékařsky zdůvodněných námitek.

Závěrečná ustanovení § 6 Účinnost (1) Tento Stavovský předpis č. 10 - Etický kodex České lékařské komory nabývá účinnosti dne 1. 1. 1996. (2) Tento Stavovský předpis č. 10 – Etický kodex České lékařské komory byl novelizován rozhodnutím představenstva ČLK dne 22. 6. 2007 a nabývá účinnosti dne 22. 7. 2007

Děkuji za pozornost