HUMANISMUS A RENESANCE Andrea Mikulandová, Eva Vaňková Gymnázium open gate, 2013

HUMANISMUS Lat. humanus – lidský; filozofický a ideový základ renesance; studium originálních řeckých a římských textů: ad fontes (ke zdrojům) Nastoluje otázky svobody myšlení a spravedlnosti V centru dění vidí a centrem studia stanovuje člověka Víra v člověka, jeho dobrotu, schopnosti, velikost Erasmus Desiderius Rotterdamský (1469–1536) – představitel zaalpského humanismu; předchůdce reformace (ač se později vůči ní vymezil). – Dílo: Chvála bláznivosti (Encomium moriae, 1509) formou monologu alegorizovaného monologu Bláznivosti kritizuje nedokonalost lidí, zejména chyby církve, učenců, králů, filozofů.

RENESANCE První stopy ve 13. století v Itálii Pojem „renesance“ údajně poprvé použil v 16. století Giorgio Vasari (italský malíř a životopisec, 1511–1574) Renaissance (fr). / rinascimento (it.)= obrození, nový rozkvět, znovuzrození (obnovení antiky) Jedna z nejvýznamnějších kulturních epoch v Evropě

Co renesanci odstartovalo a přispělo k jejímu rozvoji? nárůst měšťanstva → potřeba obchodu → tlak na rozvoj věd (zárodky chemie při výrobě a barvení látek a kovovýrobě, nautika + matematika + astronomie vzhledem k potřebě výrobky vyvážet) významné objevy v astronomii: Mikuláš Koperník (1473–1543), Giordano Bruno (1548–1600), Galileo Galilei (1564–1642) zámořské plavby: 1492 – objevení Ameriky: Kryštof Kolumbus (1451 –1506); první obeplutí zeměkoule: Fernão Magalhães (1480–1521) vynález knihtisku v roce 1450: Johannes Gutenberg (1397/1400–1468) – sériově odlévané litery, do té doby nevídané šíření informací) vyšší úroveň vzdělanosti krize středověké církve (geocentrismus byl vyvrácen)

Znaky renesance Úsilí o světskou kulturu – návrat k pozemskému životu, oslava člověka a jeho rozumu = obrat k člověku; žijeme tady a teď, smysl života není jen příprava na smrt a život věčný! Individualismus – člověk se stává centrem zájmu: antropocentrismus (studia divina x studia homina) Světskost: nenáboženský způsob myšlení x lidé stále věří v Boha, ale oddělují věci víry a rozumu. Žena již není ďáblův nástroj, milostný vztah není prokletím. Vzory a inspirace v antické kultuře Kultura měst a měšťanstva Rozvoj věd (především přírodní vědy, astronomie) Zájem o zkoumání antických památek

Periodizace italské renesance Raná (trecento) – 14. století; Milán, Mantova a Florencie: vliv středověku stále silný Vrcholná (quattrocento) po roce 1400 – 15. století; centrem byla Florencie, mecenáši, klasická renesance Pozdní (cinquecento) – 16. století, především Řím, první barokní prvky t

Renesanční hudba Z hudby mizí disonance a stoupá důraz na harmonii. Umělecké dílo tvoří komplexní propracovaný celek, jehož části se navzájem doplňují, vytvářejí rovnováhu, harmonii. Pro renesanční hudbu je charakteristická konsonantnost, vzájemný vztah všech částí díla. Důležitý je také princip jednoty: vertikální - snaha pokrýt jednou zvukovou barvou celý tonální rozsah. V tomto období také vznikají označení bas, tenor, alt, soprán O vertikální jednotu se usiluje i v instrumentální hudbě. V baroku bude následovat proces opačný, snaha o dominanci jedné hlavní melodie. horizontální – tedy jednota v časovém rozměru díla. Renesanční hudba představuje souvislý proud, nepřerušitelný tok hudebních myšlenek. Díky tomuto a výše zmíněným ideálům (jednota, řád,) dochází v renesanci k rozvoji polyfonní kompozice a také konkrétně vokální polyfonie. Polyfonie (česky vícehlas) je skladebná technika, při níž skladbu vytvářejí dva, tři, čtyři i více samostatných hlasů. Žádný z nich přitom není vedoucí, žádný doprovázející. Jednotlivé hlasy tedy usilují a rovnocennost a nezávislost. Toho se dociluje mj. kontrapunktem: Kontrapunkt (nota proti notě) skladební technika renesance a baroka. Svého vrcholu dosáhla v baroku za J. S. Bacha. Nejjednodušší formou kontrapunktu „protihlas“ k dané melodii. Např. fuga obsahuje hlavní melodii, která se nazývá téma (soggetto); kontrapunkt pak rozvíjí a doprovází téma jako samostatný hlas. Jde tedy o umění techniky jednotlivých protihlasů k dané řadě tónů, jejichž souzvuk sám o sobě dává smysl jak vertikálně (harmonicky), tak i v rovině horizontálně-lineární (melodicky).

Renesanční hudba Skladatelé Johannes Ockeghem (1410–1497), představitel belgicko-vlámské školy. Giovanni Pierluigi da Palestrina (1525/26–1594), Ital Orlandi di Lasso (1532?–1594), Vlám Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic (1564–1621) Hudební nástroje renesance violy (v. da gamba – držela se mezi koleny či na klíně; na obr. vlevo dnešní viola, vpravo v. da gamba), flétny, housle, trubka, fagot, cembalo, spinet Hudební žánry moteto, mše, madrigal, píseň (v mnoha dílčích žánrech)

Renesanční hudba Kapely profesionálních hudebníků: dvorská kapela na Pražském hradě (proslavena v rudolfínské době) Hudba na venkovských sídlech – rožmberská kapela (Vilém Vok a Petr Vok) Individualismus - ovlivnil role skladatele Skladatelé oceněni již za svého života vznikl klavichord a virginal (klávesové nástroje) Čechy: Kryštof Harant z Polžic

Ukázky renesanční hudby (a tance) http://www.youtube.com/watch?v=VqvoFHekE0c http://www.youtube.com/watch?v=J0i3bklG1NU

Renesanční architektura Dóm ve Florencii s Brunelleschiho kupolí (1420-1435) Santa Maria Novella, Florencie (Alberti, 1446-1451) Zámek Chambord (1519-1539) Radnice v Antverpách (1564) Královský letohrádek, Praha (1538-1565) Zámek v Třeboni (po požáru v roce 1562)

Sgrafita nejoblíbenější výzdobou renesančních fasád jsou sgrafitová „psaníčka“ = vyrývané ornamenty do vlhkého zdiva v podobě obálek

Renesanční výtvarné umění Jeden z největších triumfů renesance Umělci pracovali s perspektivou Zobrazení nahého lidského těla, studie tělesných proporcí – snaha vyjádřit optimismus a radost ze života I zde navázali umělci na antiku, zejména v sochařství Nejen náboženská, ale i světská tematika Olejomalba Portréty, alegorie, deskové malířství

Leonardo da Vinci (1452–1519) Florencie, Miláno Odmítal geometrickou formu perspektivy (x volně využívány kompozice nekonečných vztahů všech živých organismů na plátně). Kompozice obrazů vyjadřuje tajemnou náladu díky jemné hře stínů a světla. Všestranně renesanční osoba Věnoval se malířství, sochařství, stavitelství, hraní na loutnu . (navrhl princip bagrů, zemních vrtáků, kolesové lodi, letadla, helikoptéry, padáku a mnoho dalších strojů) Autoportrét (asi 1510−1515)

Leonardo Dáma s hranostajem (Cecilia Gallerani) (1489−1490) Proporce lidské postavy (1492)

Leonardo Mona Lisa (1503−1517) Poslední večeře (započato 1495, nástěnná malba v kostele Santa Maria delle Grazie, Milano.)

Michelangelo Buonarroti (1475–1564) Florencie, Řím sochař, malíř, architekt, básník 1508 – začal pracovat na výzdobě Sixtinské kaple 1546 – hlavní architekt basiliky Svatého Petra v Římě (práci převzal po architektu Bramantovi)

Michelangelo Pieta ( 1498–1500, Vatikán). Součást ikonografického zobrazení Ježíšovy cesty, v Chrámě svatého Petra David (1501–1504, Florencie)

Michelangelo Sixtinská kaple Freska Poslední soud (1536−1541)

Michelangelo Stvoření Adama, Sixtinská kaple

Raffael Santi (1483–1520) Vrcholná renesance Vynikl jako malíř  madon a podobizen vystihujících osobnost portrétovaných fresky ve Stanza della Segnatura (1508− 1511) ve Vatikáně, ve kterých realizoval ideální typy (Athénská škola) Pracoval podobně jako Michelangelo a Bramante na zakázku papeže Julia II.) Zdůrazňoval harmoničnost proporcí, centrální dispozici a ornament

Raffael Disputace o Nejsvětější svátosti Athénská škola

Raffael Sixtinská madona (1512) V galerii Zwinger v Drážďanech

Sandro Botticelli (1444–1510) Představitel florentské školy Zprvu se inspiroval antickými mýty Na sklonku života pracoval především s křesťanskými tématy  

Botticelli Primavera – Svěcení jara (kolem 1478), inspirované básněmi od Ovidia, Lucretia a Agnola Poliziana

Botticelli Zrození Venuše (kolem 1485)

Albrecht Dürer (1471–1528) Německo, Norimberg malíř, grafik a teoretik autoportrét z roku 1488

Tiziano Vecelli (Tizian, Titian) (1485–1576) italský portrétista, krajinář maloval náboženská a mytologická témata Venuše urbinská (1538)

Tizian Apollon a Marsyas (1570–1576) Tizian již stojí jednou nohou v baroku: korpulentní dámy, obrazy hrůzy, temné barvy

Mistr litoměřického oltáře (1470?–po 1516 ) autor prvního renesančního portrétu vzniklého na našem území, ovšem netušíme, zda byl skutečně Čech nástěnné malby v kapli sv. Václava 1514: Litoměřický kancionál s upálením mistra Jana Husa Podobizna Albrechta z Kolovrat (1506)

Renesanční literatura Renesanční písemnictví se vrací k oblíbeným antickým literárním žánrům Komedie, tragédie, pastorála (drobná instrumentální skladba rázu pastýřské písně, oslavuje pastýřský život) Předlohy římského původu Píše se v národních jazycích Mnoho autorů však zůstává u latiny Vynález knihtisku – r. 1450

Žánry renesanční literatury novela román Esej: Michel de Montaigne (1533–1592) sonet villonská balada: 4 sloky, 3 po 7–12 verších, poslední je pětiverší – François Villon Drama (vycházející z antického vzoru) směšnohrdinský epos Traktát (šíření náboženských nebo politických idejí), lat. trahere – táhnout = dlouhý spis), polemika, dopis, cestopisy, životopisy, spisy

Žánry renesanční literatury Sonet, sonetto = písnička Struktura 14 veršů (dvě kvarteta, dvě terceta) Italský sonet (Francesco Petrarca, 1304–1374) Shakespearovský (alžbětinský) sonet tři kvarteta + dvojverší (heroic couplet) sonety psány blankversem: nerýmovaný sylabotónický jambický verš o pěti stopách

Žánry renesanční literatury sonety psány blankversem: nerýmovaný sylabotónický jambický verš o pěti stopách Ukázka nepravidelného blankversu z Romea a Julie (W. Shakespeare) PRINCE: A glooming peace this morning with it brings; The sun, for sorrow, will not show his head: Go hence, to have more talk of these sad things; Some shall be pardon'd, and some punished: For never was a story of more woe Than this of Juliet and her Romeo.

Itálie FRANCESCO PETRARCA (1304–1374) GIOVANI BOCCACIO (1313–1375) Florencie Otec italského humanismu Sonety Lauře (psan0 po dobu 30 let); vyjadřují cit k Lauře a líčí Lauru jako dokonalou bytost GIOVANI BOCCACIO (1313–1375) Autor Dantova životopisu Dekameron (1348 - 1353) = soubor sta novel o lásce rozdělených po deseti na deset dní. Příběhy si vypráví deset mladých lidí, kteří utekli z města na venkov, aby se zachránili před morem, který vypukl ve Florencii roku 1348.

Ukázka: Sonety Lauře 6. Nemohla být ani stvořena z prvků pozemských... Kde zlato vzal bůh lásky, z které žíly, na ty dva copy kadeřavých vlasů? Kde v trní růže? Z kterých zeměpásů ten křehký sníh, v nějž dech a tep se vlily? Odkud ty perly, z kterých letmo střílí ta cudná slova tlumeného hlasu? Odkud má tolik nebeského jasu a božských krás pro mramor čela bílý? Od kterých kůrů, z kterých kruhů ráje ten zpěvný hlas, jenž trápí mě a tráví, že snad mě stráví za nedlouhý čas? Kterého slunce záře vrozena je těm očím, v nichž můj bol i mír můj pravý a z nichž mě žehnou plameny a mráz? .

Ukázka: Sonety Lauře 7. ... jen v nebi může být takové krásy vzor. Z kterého nebe, z které ideje příroda tvůrčí vzor svůj vyhlédla si pro tuto tvář, jíž zde říci asi, co umí tam, kde všechno krásné je? Která to víla, nymfa z ručeje po vánku spouští zlatohebké vlasy? Kdy srdci dán takový poklad spásy? A právě to jen zkázou pro mne je. Hledají marně božskou krásu ti, kdo její oči nezřeli a v nich líbezný šleh i pohled bez hnutí. Neznají lásky krutý pád a zdvih, kdo nevědí, jak sladká vzdechnutí, jak sladkou řeč má, jaký sladký smích

Francie FRANÇOIS VILLON (1431–1463?) Řadí se mezi „prokleté básníky“ Dostal trest vyhnanství Malý testament (1456) ODKAZ – rozloučení s Paříží a přáteli Velký testament ZÁVĚŤ (1462) – události jeho života VILLONSKÁ BALADA = směs vysokých a nízkých stylů, kontrasty FRANÇOIS DE RABELAIS (1494/1483–1553) Prozaik, vypraveč Satirický román : Gargantua a Pantagruel (královská rodina obrů, pět svazků) 1532–1564

Ukázka: Villonská balada Schytal jsem, Mistře, rány pěstí. Usínal blízko mrákotám, někdy i v keřích na předměstí. Zřídka tam zavál parfém dam, Víc než to. Byl tam, přísahám, puch, před nímž není úniku, Smál se tomu - díky vám. Jsem za to vděčný, básníku. Vzdal jsem se štěstí pro neštěstí, propadal svůdným chimérám, hledal jsem cestu, našel scestí... Ale už dávno neskuhrám. Lásku a hazard v srdci mám - nic nechci dělat ze zvyku, To jste mi nabíd. To si dám. Jsem za to vděčný, básníku. Hráči je nejlíp na rozcestí, Když jsem se ohlíd, byl jste tam. Cesty jsou nové ratolesti stromu, jenž roste Bůh ví kam... Bůh to ví. Já se věčné ptám. Čím bych byl bez otazníků? Vy jste mě učil všem těm hrám... Jsem za to vděčný, básníku. Pošeptal jste mi tolik zvěstí... Jedna má sílu výkřiku: Nic nelze poznat bez bolesti! Za to jsem vděčný, básníku.

Francie Michel de Montaigne (1533–1592) Francouz; vytvořil žánr esej: prolnutí vědecké erudice s vytříbeným smyslem pro umělecké slovo důsledné zaměření na zkoumání vlastní osobnosti tvůrce rád vyvolával diskuse, polemiky

Španělsko Miguel de Cervantes y Saavedra (1547–1616) Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha (1605) dvoudílný tragikomický román Výsměch přežilým formám rytířství Don Qujite měl sluhu Panzu, koně Rosinantu a milou Dulcineu Lope de Vega (1562–1635) Napsal 2000 her Cyklus her Hry Pláště a kordu (1619) (nezbytné součásti oděvu šlechtice) : Zahradníkův pes, Zázračný pramen madridský, Pošetilá dáma, Sedlák svým pánem, Učitel tance, Chytrá milenka, Vzbouření v blázinci Postavení na zápletce, rodinná čest a láska, ústřední postavy aktivně usilují o své štěstí a o právo žít svobodně Fuente ovejuna (Ovčí pramen), 1619 historické drama - vzpoura vesnice proti tyranovi, který uplatnil ius primae noctis (právo první noci) Zvůle šlechticů a konflikt s poddanými

Anglie Canteburské povídky (1387–1400) Geoffrey Chaucer (1340?–1400) Canteburské povídky (1387–1400) vyprávění poutníků z různých sociálních vrstev, kteří putují k hrobu světce Tomáše Becketa do Cantenbury syntéza středověké literatury: povídka, legenda, fraška, fabliau (původně franc. Veršovaná povídka či bajka s humornými a satirickými prvky, tepající nešvary středověké společnosti) zakladatel první přijaté podoby spisovné angličtiny William Shakespeare (1564–1616) Dochovalo se jemu připsaných 37 divadelních her, 154 sonetů, dvě dlouhé epické básně a několik dalších děl. Z dramat: Zkrocení zlé ženy (1594), Romeo a Julie (1595), Sen noci svatojánské (1596), Hamlet (1604), Othello (1605), Macbeth (1606), Král Lear (1606), Zimní pohádka (1611), Bouře (1612)

HUMANISMUS A RENESANCE V ČECHÁCH První známky renesance přicházejí v době Karla IV., kdy Prahu navštívil Francesco Petrarca. Ve druhé polovině 15. století se česká literatura otevřela Evropě (vs. společenské a náboženské zápasy). Obohacení o žánrový repertoár, bohatší vrstvy stylových prostředků, duch bezstarostnosti a veselí Zároveň reformační snahy orientované k mravní problematice, vedoucí až k husitským bouřím; skutečná renesance doráží do zemí Koruny české až v 16. století.

Humanistická literatura v Čechách v 15. až 17. stol. Latinská literatura (latinský humanismus) – psali ji katoličtí šlechtici Jan z Rabštejna (1437–1473) Psal latinsky Základy latinské humanistické tvorby Dílo: Dialogus (1496), jedno z nejvýznamnějších děl latinského písemnictví forma dialogů (historická látka) mezi Zdeňkem ze Šternberka, Vilémem z Rabí a Janem ze Švamberka Ústřední motivy: odboj katolického panstva, politické a náboženské poměry za vlády Jiřího z Poděbrad Vyzdvihuje ctnosti a věrnost Čechů

Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic (asi 461−1510) Stál v čele pražské královské kanceláře, v ohnisku humanismu Považoval češtinu za barbarskou pro literaturu Psal poezii, filozofickou prózu a obsáhlou korespondenci Žaloba k sv. Václavovi na mravy Čechů

Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic /1461–1510/ Elegie - žalozpěv

Humanistická literatura v Čechách Česká literatura (národní humanismus) psána vzdělanými měšťany a šlechtou; čeština se prosazuje jako umělecký jazyk

Vikorin Kornel ze Všehrd (asi 1460−1520) usiloval o povýšení češtiny na úroveň latiny: Knihy o napravení padlého (Všehrdův Úvod k dílu Jana Zlatoústého) Překladatelská činnost

Renesanční literatura v Čechách v 15. až 17. stol. Psána česky. Většinou pro měšťany a střední šlechtu; díky péči a tlaku na jazykovou vytříbenost tiskařem Danielem Adamem z Veleslavína dosáhla postupně vynikající úrovně stylové. Typické a široce rozkročené žánry: bajky, fabliaux, cestopisy (překlad díla Marca Pola Milion), pohádky, kalendáře, paměti, kroniky… Jazyk nadále napodoboval latinu, ale ne otrocky, pronikaly do něj místy i lidové prvky, český slovosled.

Hynek z Poděbrad (1452–1492) Třetí syn krále Jiřího z Poděbrad a jeho druhé manželky Johanny z Rožmitálu Působil jako diplomat ve službách krále Vladislava Jagellonského Jeho tvorbu ovlivnila cesta do Itálie v družině krále Matyáše Korvína Tvrdí se, že je prvním známým Čechem, jenž zemřel na syfilis Dílo: - překlad 11 povídek („novel“) z Dekameronu a připsal jednu vlastní - zábavná erotická próza, např.: O jedné pěkné paní, jménem Salomeny, a o jejím velmi netrefném manželu - poezie: Májový sen, Stesk na ženitbu

Hynek z Poděbrad: Májový sen Silně erotická básnická skladba (některé části se z rukopisů ztratily) Mladý muž má erotický sen, v němž k němu přichází ideální dívka, s níž chce prožít noc. Po jeho přemlouvání a jejím prvotním zdráhání téměř dojde ve snu k fyzickému splynutí, avšak muž se těsně předtím probudí. Příběh končí kupodivu silně moralizujícími (a snad i pokryteckými) naučeními o tom, že takovým snům se nemá věřit, že muž by měl svou ženu milovat a ctít.

Daniel Adam z Veleslavína (1546−1599) Doba veleslavínská Dbal na obsah a na jazyk → veleslavínská čeština Zeť předního pražského tiskaře Jiříka Melantricha: získal dostatek prostředků pro vydávání děl k povznesení širších vrstev čtenářů. Po smrti tchána zdědil tiskárnu a fakticky ji změnil ve vydavatelství – spolupracoval s řadou spisovatelů, nakladatelů a překladatelů. Díky němu byla přeložena řada významných prací, vydaná díla vynikala vkusnou grafikou a vynikající jazykovou úrovní. V úvodech překladů vždy uváděl svůj vztah k vlasti a češtině. 1598 - vydal čtyřjazyčný slovník: česko-latinsko- řecko-německý

Václav Hájek z Libočan (?–1553) Dílo: Kronika česká (1541) - velmi oblíbená - psaná prózou - historicky silně nepřesná, Hájek si vymýšlel letopočty, dokonce i z předkřesťanských dob; podrobena kritice v době národního obrození (historik Gelasius Dobner) - psaná jadrným jazykem Dějiny českého národa od příchodu praotce Čecha až po korunovaci Ferdinanda Habsburského českým králem (1526)

Mikuláš Dačický z Heslova (1555–1626) Dílo: Paměti, dovedené až do roku 1610 Události v Kutné Hoře, ale i v celé zemi (i cizina), ostře protiněmecká, národnostně založená kniha Vychází z vlastního pozorování, z úředních písemností a dobových novin; byl sám známý frejíř, vskutku renesanční muž Poslední zápisy (1610-1626) psal jeho otec + básnická sbírka Prostopravda (1619-1620) Satirické verše na společenské poměry a římskou církev Na motivy Pamětí vznikl známý prvorepublikový film rež. Otakara Vávry Cech panen kutnohorských (1938) – Mikuláše hrál Zdeněk Štěpánek, povětrnou Rozinu Adina Mandlová

Paměti M. Dačického Léta 1419 Na den památky sv. Abdona stal jse jest mord veliký v Novém Městě pražském od měšťanův a obce téhož města, takže jsou zabili třinácte mužuov, konšeluov a rychtáře Nyklasa, smetavše je z rathauzu, a rathauz jsou osadili mocí. Na den pak po památce blahoslavené Panny Marie umřel jest Václav, římský a český král, na Novém hradě nedaleko Prahy. A hned potom ve středu a ve čtvrtek obec pražská učinili útok na kláštery, kostely a domy kněžské, tepúce varhany a obrazy kazíce. V pátek pak vypálili jsou Kartousy a kněží z kláštera vedli jsou do Starého Města pražského. Potom na den památky sv. Michala archanjela bylo veliké sebrání lidů u Křížkuov, na té silnici jdouce od Benešova k Praze, a šli valem s sviecemi do Prahy. A v sobotu před památkou sv. Martina měšťané Starého a Nového Města pražského zloupili jsou město pražské, Malou Prahu pod hradem pražským, a potom je vypálili. A tu Jan Žižka vzat na slovo od lidu a počal bojovati. V tu zimu po památce sv. Martina učiněno jest příměří mezi Pražany a pány, královú stranú, až do sv. Jiří. A Žižka hned jel do Plzně; jměl jest mnohé války se panem Švanberkem a zemany.

Jan Blahoslav (1523–1571) byl biskupem Jednoty bratrské (česká protestantská církev) přeložil do češtiny Nový zákon Gramatika česká(1551–1571) - prosazuje vytříbený a spisovný jazyk Muzika (1558) - rady hudebníkům Bible kralická (1579–1593) Česká tištěná bible, přeložená z původních biblických jazyků;  básník, překladatel, historik, jazykovědec, hudební teoretik Filipika proti misomusům (1567), polemiky s tím, že vyšší vzdělání je pro křesťany nevhodné

Cestopisy Oldřich Prefát z Vlkanova (1532−1565) Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic (1564−1621) Václav Vratislav z Mitrovic (1576−1635) Sloužily k rozšíření obzorů obyvatelstva i k pobavení

Ukázka: Příhody Václava Vratislava, svobodného pána z Mitrovic Kniha První – Výjezd císařského poselství z města Vídně až do Konstantinopole Léta Páně tisícího pětistého devadesátého prvního byl jsem dán já, Vácslav Vratislav z Mitrovic, za pachole komorní panu Fridrichovi Krekvicovi, ktery od J. M. Císařské Rudolfa za orátora neb posla k sultánovi Amuratovi do Konstantinopole s presentem poslán, u kterýhožto v městě Vídni několik měsícův byvše na present, totiž na klínoty, hodiny a jiné znamenité dary, které pán můj jak císaři tureckému, tak jeho bašům a officírům darovati a presentirovati od J. M. Císařské měl, jsme očekávali, aby z Augšpurgku přivezeny byly; zatím pan orátor šífy, na kterýchž sme až do Komárna jeti měli, i jiné potřeby, na touž cestu náležející, sobě přihotovil. Když pak již všeckno spraveno a do Vídně přivezeno bylo, tehdy pan orátor se všemi, kteří do Konstantinopole jeti měli, u J. M. arciknížete Arnošta audiencí měl a J. M. ruku políbivše, prvního dne měsíce září léta 1591, rozžehnavše se s milými přátely, na šífy sme vsedli a po Dunaji do Višemundu, města uherského, čtyry míle od města Vídně vzdáli, kdež jeden rakouský pán, Unfercokt jménem, na nás ačekával, přijeli. Na zámku jeho týž pan Unfercokt pankyt držel a velmi dobře nás choval. V témž městě jsme dva dni zůstali; nebo ještě některé listy a postranní dary, které jsme u porty presentirovati měli, přihotoveny a nám odeslány nebyly.

Knižní zdroje KOL. AUTORŮ: Dějiny české literatury I. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1959 DOLEJŠÍ, Pavel. Školní slovník českých spisovatelů.Pelhřimov: Pavel Dolejší, nakladatelství a vydavatelství, 2005.ISBN 80-86480-58-5 NEZKUSIL, Vladimír. Česká a světová literatura. Praha: Nakladatelství Fortuna, Praha, 2002. ISBN 80-7168-653-0 NEZKUSIL, Vladimír. Čítanka české a světové literatury PRO 1. ročník středních škol, Nejstarší literární památky, POČÁTKY ČESKÉHO NÁRODNÍHO OBROZENÍ, Praha: Nakladatelství Fortuna. ISBN 80-7168-497-X SLANAČ,Otakar. Čítanka 1 k LITERATUŘE - přehledu SŠ učiva. Třebíč: Nakladatelství PV, 2006. ISBN 80-902571-8-6 SOUKAL,Josef a kol. Literatura pro 1. ročník gymnázií. Praha: SPN- Pedagogické nakladatelství, akciová společnost, 2006. ISBN 80-7235-154-0 ULRICHOVÁ, Libuše. Obsahy z děl české literatury: Pelhřimov: Pavel Dolejší, nakladatelství a vydavatelství, 2007.ISBN 978-80-86480-87-9

Webové zdroje http://www.gvp.cz/~pfannova/literatura/stranky/uvod.php http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=6644 http://cs.wikipedia.org/wiki/Dekameron http://www.cesky-jazyk.cz/slovnicek-pojmu/renesance/ http://www.vysokeskoly.cz/maturitniotazky/cesky-jazyk/renesance-a-humanismus http://splhej.wz.cz/referat/obcanka/8/Renesance/ http://literatura2.topsid.com/index.php?war=renesance_a_humanismus http://texty.citanka.cz/dacicky/pam1-1.html http://www.phil.muni.cz/clit/ekscl/renesancni_poesie.pdf http://texty.citanka.cz/mitrovic/pr1-1.html http://nb.vse.cz/~prochazd/umeni/Malirstvi/michelangelo.htm http://www.artmuseum.cz http://www.artchiv.info/GALERIE/ZEME/10001--Ceske-malirstvi.html