umělecký styl a jeho charakteristika Mgr. Kateřina Pelikánová www.zlinskedumy.cz
Anotace Materiál předkládá základní charakteristiku uměleckého stylu, teorie je doplněna příklady. Materiál může sloužit i nepřítomným žákům. Autor Mgr. Pelikánová Kateřina (Autor) Jazyk Čeština Očekávaný výstup 26–41-M/01 Elektrotechnika 23-41-M/01 Strojírenství 65-42-M/01 Hotelnictví a cestovní ruch 53-41-M/01 Zdravotnický asistent Speciální vzdělávací potřeby - žádné - Klíčová slova Estetická funkce, individuální styl Druh učebního materiálu Prezentace Druh interaktivity Kombinované Cílová skupina Žák Stupeň a typ vzdělávání odborné vzdělávání Typická věková skupina 16 - 19 let Vazby na ostatní materiály Je součástí CJL
umělecký styl je styl slovesných uměleckých děl, prózy, poezie a dramatu. Funkce: estetická (vyvolat pocit), dále – vzdělávací, výchovný, společenská, zábavná Znaky: - emocionálnost a subjektivita - významová mnohoznačnost - navozování atmosféry, povzbuzení fantazie - žánrová různorodost - nejčastější forma vnímání: vlastní četbou nebo poslechem, zrakem (divadlo, film) - výrazný je individuální styl autora
Druhy uměleckých projevů tři stylové oblasti epika – vypráví příběh zasazený do určitého času a prostoru, dnes psána obvykle prózou (od nejkratších žánrů – anekdota – po rozsáhlý román), méně metaforičnosti, využívá všech útvarů národního jazyka lyrika – nemá děj, vyjadřuje hlavně pocity, názory, dojmy dramatika – je to děj, který se na jevišti předvádí prostřednictvím postav – jejich dialogů a akcí, monology mají formu úvah, pracuje i s nespisovnými formami jazyka
zvláštními prostředky jsou: Jazykové prostředky I obvykle se používá spisovný jazyk mohou se uplatnit i nespisovné útvary podmínka aktualizovat = oživit, zpestřit, učinit originálním (př. nečekaná spojení, citově zabarvené prostředky, příležitostná slova aj.) zvláštními prostředky jsou: poetismy (slova knižní, zastaralá i nová, slouží k ozvláštnění – př. blankyt, odvětit) obrazná vyjádření – tzv. tropy (metafory, metonymie, synekdochy, personifikace aj.) tzv. figury (téměř bez gramatického významu) – např. anafora, epifora, apostrofa, inverze aj.
Jazykové prostředky II Pro poezii jsou dále typické: rytmus, rým, verš Pro prózu jsou dále typické: řeč přímá a nepřímá (také polopřímá, nevlastní přímá) tzv. vnitřní monolog postavy Zamyslete se! Jsou vám všechny dané pojmy známé? Jestliže NE, je čas se vrátit k úvodu do literatury
Literární žánry Literární věda rozlišuje žánry = jednotlivé literární formy (podrobně viz úvod do studia literatury) v poezii – např. báseň, epos, elegie, píseň, pásmo aj. v próze – např. povídka, novela, román, pohádka aj. v dramatu – např. tragédie, komedie, fraška, činohra aj.
Vypravování je základem všech epických děl je i součástí stylu prostěsdělovacího i publicistického podstatou je jedinečný, neopakovatelný děj (příběh), uspořádaný nejčastěji podle časové (někdy podle příčinné) souvislosti děj se rozvíjí od zápletky, přes vyvrcholení, po rozuzlení (viz schéma tradované od antiky – expozice = uvedení do děje, kolize = zápletka, krize – děj vrcholí, peripetie – případné další zvraty, katastrofa = rozuzlení)
Obvyklá kompozice vypravování Úvod – vystižení prostředí, seznámení s postavami, naznačení základní situace (minulý čas, delší věty) Vlastní vypravování – zápletka, stupňování a růst napětí, konflikt, vyvrcholení děje (přítomný čas, krátké věty, citoslovce, zvolání), rozuzlení Závěr – zobecnění, případně vyvození poučení - běžně většinou vysužíváme chronologickou kompozici, zdatnější vypravěč zvládne retrospektivní (vychází se z konce a vracíme se na začátek)
Popis v uměleckém stylu vystihuje osobu, zvíře, věc nebo jiný jev subjektivním pohledem autora. Na rozdíl od odborného popisu se soustřeďuje na zajímavé a jedinečné znaky. Rozlišujeme popis dynamický (popis děje) a statický (popis předmětu) pro živost a originálnost využívá přirovnání, obrazných vyjádření, rčení ap. často je zpestřen dějovými slovesy (př. běhat, jíst, bušit, skákat aj.)
Líčení je popis s vysokou mírou lyričnosti (také lyrický popis, subjektivně zabarvený popis). Využívá citově zabarvených slov, hojně obrazných vyjádření – např. personifikace (shora se na nás dívá stoletý dub; řeka mluví a někdy i zpívá aj.), básnické přívlastky (epiteta) – např. zlatavé slunce, hrozivě černý mrak, blankytně modré nebe aj.; zdrobněliny – např. ukazuje své drobné zeleňoučké lístečky aj. Autor se vyjadřuje velmi subjektivně a sugestivně (tj. podmanivě)
Obvyklá kompozice popisu Úvod – seznámení (s předmětem, dějem, osobou, prostředím) Vlastní popis – dodržovat logický sled (od vzdáleného k blízkému, odshora dolů, zleva doprava ap.) Závěr – souhrnný výčet předností, ale i nedostatků, případný výsledný efekt
Charakteristika je popisný útvar, který podává duševní vlastnosti, povahové rysy, schopnosti a zájmy (většinou) člověka. Charakterizovat lze dvěma způsoby: přímo – tzv. charakteristika přímá (čili doslovně – př. je milý, je upřímná, je lakomá aj.) nepřímo – tzv. charakteristika nepřímá (opisem, příklady jednání, ze kterých vlastnosti nepřímo vyplývají – př. Vždycky otevřeně říká, co si myslí; Co na srdci – to na jazyku aj.) – typická pro umělecké ztvárnění!
Obvyklá kompozice charakteristiky Úvod – seznámení s osobou (jméno), náš vztah k ní a vnější popis, povšechné údaje Stať - a) vnější projevy (pohyb, způsob řeči, chůze) b) vztah k lidem, jednání (př. je milá x je namyšlený) c) vztah k práci, přírodě, prostředí d) nadání, schopnosti, temperament (př. hraje na bicí, hodně čte, je výborný boxer) Závěr – zobecnění, shrnutí, klady i zápory
Zdroje MUŽÍKOVÁ, Olga. MARKVARTOVÁ, Barbora. KLUSÁČKOVÁ, Lenka. JEŘÁBKOVÁ, Eleonora. ADÁMKOVÁ, Petra: Odmaturuj z českého jazyka, třetí, doplněné vydání, Didaktis, 2007. ISBN 80-7358-082-9. SOCHROVÁ, Marie. Český jazyk v kostce pro střední školy, druhý dotisk 2. vydání, Fragment, 2011. ISBN 978-80-253-0950-6. KOLEKTIV AUTORŮ. Akademický slovník cizích slov, vydání 1. (dotisk), Academia nakladatelství AV ČR, 2000. ISBN 80-200-0982-5