Antická kultura Literární seminář, Eliška Petriláková

Úvod antiquus (= starý) Antika 8 st. př. n. l. – 5.st. n. l. inspirace pro pozdější období - renesance a klasicismus filozofické myšlení; polytheismus; mytologie (mythos=vyprávění, logos=slovo) hry pojednávaly o starých královských rodech, lišily s pojetím, jde o výklad děje Moira=osud, je nadřazen lidem i Bohu Antické ideály: mládí, rovnováha a harmonie, vyvážené tvary (v architektuře), osová souměrnost, vyváženost tvarů, rozum, srozumitelnost, jas Antické divadlo: oslava boha Dionýsa - koncem března Dionýská slavnost, zasvěceno bohu vína a veselí Thespis – zakladatel dramatu, zavedl základní rozdělení na 1 herce a sbor Dithyramby- písně zpívané při závěrečných obřadech v kozlích kůžích – z dithyrambu se vyvinula tzv. tragédie (tragos=kozel) ze zpěvů při veselém průvodu vznikla tzv. kómódia (kómos=veselý) pravidlo zachování tří jednot - místa, času, děje (Aristoteles: Poetika)

Řecká literatura řecké kmeny od 2. tisíciletí př. n. l. v jižní části Balkánského poloostrova a na ostrovech v Egejském moři nejstarší z evropských lit. různá nářečí řeckého jazyka 3 období: archaické / předattické (8. – 6. stol. př. n. l.) klasické / attické (5. – 3. stol. př. n. l.) helénistické (2. – 1. stol. př. n. l.)

Archaické období Homér (8. století př. n. l.) Ezop, Sapfó, Anakreon báje a pověsti šířeny ústně; potulní pěvci Homér (8. století př. n. l.) řecký básník; spopjován s pravděpodobným autorstvím nejstarších dochovaných evropských slovesných památek Ilias, Odyssea Ezop, Sapfó, Anakreon

Attické období (klasické) tragédie: Aischylos zavádí druhého herce trilogie – Oresteia tragédie: Spoutaný Prométheus, Peršané a Orestes Sofokles Král Oidipus, Antigona, Elektra Euripides Médea, Elektra

Attické období (klasické) komedie: Aritofanes Žáby, Jezdci, Lysistraté próza: Herodotos - „otec dějepisu“ Thukydides Demoshenes - řečník filozofové: Sokrates, Platon, Aristoteles

Helénské období literární úpadek vznik nové komedie Menandros

Římská literatura silně ovlivněna řeckou lit. 3 období: archaické (od 3. století př.n.l.) vrcholné / zlaté (v 1. století př.n.l.) stříbrné (kolem přelomu letopočtu)

Archaické období překlady řeckých divadelních her herectví podřadným povoláním – otroci Titus Maccius Plautus základy klasické komedie Komedie o hrnci, Lišák Pseudolus

Vrcholné období Gaius Valerius Catullus Publius Vergilius Maró vysoká úroveň řečnictví - Marcus Tulius Cicero Gaius Valerius Catullus „odi et amo“ Publius Vergilius Maró epos Aeneida Publius Ovidius Naso Proměny - 250 řeckých a římských pověstí Umění milovat , Jak léčit lásku Žalozpěvy

Stříbrné období kulturním úpadek krutá vláda císaře Nera Gaius Petronius Satiricon

Sofokles: Antigona tragédie; klasické období celé drama psáno ve verších, většinou dialogy ty jsou srozumitelné, výstižné a přesně popisující danou situaci typické znaky antické tragédie: čerpá z mytologie, hlavní hrdinové vyjadřují protiklady konflikt se silnějšími končí tragicky - hrdina fyzicky podléhá, ale mravně vítězí platí zde jednota času a místa a děje

postavy hlavní postavy: Antigona: nositelka a oběť rozporu; ve sporu s Kreontem fyzicky podléhá, ale morálně vítězí; hrdě hájí svůj čin vůči neústupnému samovládci, je obětavá a odhodlaná, hrdinská Kreón: krutý a neústupný vladař, nedbá odvěkých nepsaných zákonů své země, proti vůli občanů prosazuje svá rozhodnutí; velká moc i důmysl člověka má však své meze vedlejší postavy - Isména, Haimón, Eurydika

děj ve starověkém Řecku ( asi 5. Stol. př. n. l.) žádné zásahy bohů, odehrává se v rovině mezilidských vztahů postavy jsou heroické, přesto živé mytologický námět z okruhu pověstí o thébském královském rodu

děj Expozice V Athénách se navzájem zavraždí dva bratři. Kolize Kreon tvrdí, že první z Antigoniných bratrů byl hrdina a zaslouží pohřeb se všemi poctami zatím co druhý nikoli. To se nelíbí Antigoně, která chce aby oba bratři byli pohřbeni. Krize Antigona neuposlechne králův rozkaz a bratra pohřbí. Kreon ji nechá uvěznit v jeskyni, kde spáchá sebevraždu. Peripetie Problém je, že Antigona byla snoubenkou Haimona. Haimon se ji pokouší zachránit. Když ale přijde do jeskyně a vidí mrtvé tělo, neúspěšně napadne otce a probodne se mečem. Ten se vrací do svého paláce, kde vše oznámí své ženě, která se následně odejde pomodlit a také se probodne. Řešení Král si nenechal poradit ani od věštce ani od části sboru a doplácí na to smrtí všech svých blízkých, kteří umírají za jeho zločiny.

úryvek: "Ó hrobko, ó ty síni svatební, ó podzemský ty věčný žaláři, jdu tam k svým drahým, kterých přijala už velký počet mezi zesnulé ctná Persefoné, když je stihla smrt. Já poslední a nejbídnější z nich jdu tam, než žití los mi uplynul. Však tou se kojím mocnou nadějí, že přijdu milá otci, matce též, i tobě milá, drahý bratře můj. Já po smrti vás čistě umyla svou vlastní rukou, ustrojila vás a v hrobě obětí vás uctila, a nyní, Polyneiku, pohřbivši tvé tělo, takovou mám odměnu. Král Kreón prohlásil to za zločin a drzé smělství, drahý bratře můj."

závěr záměrem hry je heroizace člověka, který zápasí s nepřízní osudu konflikt dvou protichůdných názorů na zodpovědnost člověka k člověku generační konflikt autor věří v rozumové a mravní hodnoty člověka