Vady dolních končetin

- funkční oslabení kyčelního kloubu - vbočená, vybočená kolena S poruchami stavby a funkce dolních končetin se setkáváme velmi často. Nejčastější vady dolních končetin jsou : - funkční oslabení kyčelního kloubu - vbočená, vybočená kolena - ploché nohy

Funkční oslabení kyčelního kloubu Nejčastější diagnóza provázející děti s postižením kyčelního kloubu někdy ještě i během školy je stav po vrozeném vykloubení (luxaci). Často však nemusí jít hned o vykloubení, ale o tzv. dysplazii kyčelního kloubu, kdy se tento kloub vyvíjí pomaleji. Kromě následujících níže uvedených faktorů se zde podstatně uplatňuje i vliv dědičnosti.

Normální stavba kyčelního kloubu Ve zdravé kyčli je stehenní kost (femur) napojena na pánev v kyčelním kloubu. Téměř kulovitá hlavice stehenní kosti zapadá do kloubní jamky (tzv. acetabulum). Kostěný povrch hlavice a jamky je krytý chrupavkou. Kosti poskytují sílu nutnou k nesení váhy těla, zatímco chrupavka umožňuje široký rozsah pohybu.

Dysplastická kyčel hlavice stehenní kosti není pevně a hluboko usazená v acetabulu (drží jen volně nebo je usazená pouze zčásti); hlavice a jamka nejsou hladké a oblé, ale deformované, a způsobují tak opotřebení kloubu a abnormální tření při pohybu. Na tento stav tělo reaguje několika způsoby: Kloub sám se neustále opravuje vrstvami nové chrupavky. Nicméně tento proces je poměrně pomalý (chrupavka není prokrvená a proto neregeneruje stejně rychle jako tkáně, kterými protéká hodně krve). Kyčel tedy trpí nadměrným opotřebením nebo nedrží váhu těla odpovídajícim způsobem. Kloub se zanítí a vznikne cyklus ničení chrupavky, zánětů a bolestí.

Při vrozeném vykloubení kyčlí různou měrou spolupůsobí více faktorů: jamka v kyčelní kosti, určená pro hlavici kosti stehenní, je velmi mělká, neumožňuje hlavici stehenní kosti dostatečné zakloubení, horní konec stehenní kosti, má změněné tvarové a prostorové poměry, jednak úhel, pod kterým vstupuje krček stehenní kosti do jamky směrem vpřed (torní úhel) je oproti normě zvětšen, jednak je buď zvětšen nebo zmenšen inklinační úhel mezi tělem kosti stehenní a jejím krčkem (normální je asi 130 stupňů), kloubní pouzdro kyčelního kloubu je uvolněné.

Výsledkem pak může být více či méně narušený prostorový vztah hlavice a jamky kloubní s případným úplným či částečným vykloubením kyčle. Při včasném rozpoznání příznaků (a to je u nás zajištěno několika časnými preventivními prohlídkami kojenců) je možné tyto stavy zcela vyléčit, podle postižení buď konzervativně nebo v nutných případech operativně.

Mechanické poměry v kloubu však ani po úplném vyléčení tohoto stavu nemusí dosahovat kvalit zdravého kloubu, což s sebou nese i určité funkční oslabení kyčelního kloubu s možnými dalšími obtížemi. Některé faktory ovlivňující nestabilitu kyčelního kloubu se však mohou projevit i později.

Např. tzv. Perthesova choroba (rozpad kostních trámců a měknutí hlavice stehenní kosti s její následnou deformací) se může objevit až mezi 3. až 12. rokem, především u chlapců. Další vada se může projevit až během puberty. Při ní dojde ke zmenšení inklinačního úhlu, kdy hlavička stehenní kosti jakoby sklouzne proti krčku.

Všechna tato i další postižení kyčelního kloubu, která se projevila až v pozdějším dětském věku, mohou mít za následek sníženou pohyblivost, nestabilitu a zhoršené statické poměry v kyčelním kloubu, při jednostranném postižení i mírné zkrácení jedné končetiny. S rozdílem 2 až 3 cm se tělo je schopno vyrovnat poměrně dobře, někdy napomůže zvýšený podpatek. Při větším zkrácení vznikají již předpoklady pro rozvoj skoliózy či kulhání při chůzi.

V dalších letech života to s sebou nese rychlejší opotřebování tohoto kloubu a časnější vznik artrózy se všemi důsledky, jako jsou zvýšená bolestivost, omezená hybnost v kloubu, kulhání apod.

Vbočená, vybočená kolena Na postavení celé osy dolní končetiny se podílejí především poměry v kyčelním kloubu. Je-li tzv. inklinační úhel zvětšený, může se to na dolních končetinách projevit vbočením kolen dovnitř (X nohy), zmenšení tohoto úhlu pod 130 stupňů může provázet vybočení kolen (O nohy). valgozita - vbočená kolena(nohy do „X“) varozita – vybočená kolena(nohy do „O“)

Přetrvává-li vadné postavení dolních končetin i po šestém roce věku, je dobré poradit se s lékařem. Na vbočení kolen se totiž může podílet též vadné postavení kostí v jednotlivých skloubeních hlezna (kotníku) spolu s rozvinutou plochou nohou nebo i vady v kolením kloubu (vadné statické poměry v kloubu v důsledku úrazu, zánětu, poranění menisků apod.). Změny inklinačního úhlu však mohou nastat i mnohem později , během puberty (zmenšení úhlu s následným vybočením kolen).

Nevyhovující tvarové a prostorové poměry kostí a tím i změněné statické poměry v kloubech se velmi obtížně upravují. Částečnou příčinou menších vybočení od osy dolní končetiny jsou špatné pohybové návyky. Čím déle přetrvají, tím více se fixují a celkový stav se může i zhoršovat. Jednou z příčin těchto nesprávných pohybových návyků mohou být nedostatečně funkční svaly okolo některých či všech kloubů dolní končetiny (ale i nevhodná či sešlapaná obuv apod.). Cílená úprava svalových poměrů (posílení oslabených a protažení zkrácených svalů) dolní končetiny může u dětí spolu s nácvikem správné chůze a vhodnou obuví napomoci ke zlepšení těchto odchylek.

Vhodné jsou zde cviky zaměřené na zlepšení funkce svalů, které se mohou podílet na přetrvávajícím vbočení či vybočení kolen. Ke zlepšení pohyblivosti kyčelního kloubu a hlavně ke zvýšení jeho stability může vydatně přispět i dobrý stav kolem kloubních svalů. Po cvicích uvolňujících a protahujících se věnuje zvýšená pozornost posilovacím cvikům na oslabené svaly, především pak všem svalům hýžďovým (velký, střední a malý hýžďový sval). Cvičení probíhá v polohách, při kterých je oslabený kloub stabilní a jsou voleny pohyby, které tomu napomáhají.

Plochá noha Lidská noha má dvě základní charakteristická vyklenutí – podélnou a příčnou klenbu nožní. Tím je zajištěna pružná a nebolestivá chůze. Ploché nohy se vyznačují tím, že je tato příčná nebo podélná klenba (nebo oboje) porušena, a to jak je již uvedeno výše, způsobuje po zvýšené zátěži chůzí nebo po dlouhodobém stání občasné a někdy až nesnesitelné bolesti. Často se přidružují i bolesti v bederní páteři.

Příčiny vzniku Získané plochonoží může vzniknout zejména nedokonalou péčí o nohy v době růstu a špatnou péčí o správné obouvání. Zprvu malé odchylky od správného postavení nohy se mohou zafixovat, vazy a svaly nohy jsou přetěžovány vadným postavením, ale i rychlým růstem či závodním sportem. V dospělém věku má vliv na vznik ploché nohy přetěžování v zaměstnání či při sportu. Významný je i vliv nezdravé módní obuvi zvláštní skupinou jsou poúrazové stavy hlavně po zlomeninách patní kosti, kostí nártu a záprstních kostí.

Ukázky srovnání správné a porušené klenby nožní

Klinicky se dělí plochá noha na: I. stupeň (pokles klenby někdy s valgózním postavením paty, deformitu lze aktivně korigovat, nejsou bolesti) II. stupeň (klenbu lze upravit aktivním či pasivním přístupem, jsou otoky a únavnost nohou) III. stupeň (bolestivá ztuhlá plochá noha, ztuhlost je výsledkem svalové kontraktury, svraštělá pouzdra nebo artrózy kloubů, hlezenní a člunková kost prominují mediálně, na noze jsou deformity prstců a otlaky). V léčbě kromě vhodného obouvání, nošení ortopedických vložek, denního režimu (redukce váhy, péče o nohy - večerní sprcha střídavě teplou a studenou sprchou, masáž, elevace končetin, chůze na boso v nerovném terénu) má především léčebná tělesná výchova (LTV): chůze po zevní straně chodidla, cviky, "píďalka", plavání atd.

Postupující deformity:

Prevence a způsob nápravy oslabení Ve vyrovnávací činnosti je třeba se zaměřit na jednotlivé klouby a zabezpečit pohyblivost v optimálním rozsahu. Dbát na přesné provádění elementárních pohybů. Tím se zajistí tonická rovnováha svalů ovládajících klouby a provádějících pohyb. Cíleně zaměřené cvičení začínat v nejnižších cvičebních polohách, tzn. bez zatížení. Procvičovat obě končetiny od prstů až po kyčelní kloub a pletenec pánevní. Postupně přecházet do vyšších poloh až do stoje.

Ve všech polohách procvičit vlastní pohyby – přednožování, zanožování, unožování, skrčování, natahování, kroužení a rotaci. Při tom dbát na správné postavení pánve, aby nedocházelo k souhybům s bederní částí. Zvýšenou péči pak věnovat posilování svalů nožní klenby. Sklápění chodidel, přenášení váhy na hrany chodidel, rozložení váhy na celou plosku s přenášením středu úsilí – tato cvičení zajišťují posilování podélné klenby. Příčná klenba se zlepšuje pohyby ve kterých provádíme tzv. špetky – prsty se svírají a rozevírají, uchopování drobných předmětů, odchylování chodidel.

Tyto cviky působí rovněž na vyrovnávání odchýlených (vbočených) kotníků a kolen. Oslabeným jedincům tělesná cvičení napomáhají i psychickému stavu, kdy se zbavují zábran, jež s sebou oslabení přináší. Kromě uvedeného zlepšují i krevní zásobení a přispívá ke správnému držení těla a pružné chůzi

Použitá literatura Bursová, M. (2005). Kompenzační cvičení. Praha: Grada. Buzková, K. (2006). Strečink Praha: Grada. Čermák, J. et al. (1992). Záda už mě nebolí, Praha. Haladová, E., & Nechvátalová, L. (1997). Vyšetřovací metody hybného systému. Brno: Institut pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví. Hálková, J. et al. (2001). Zdravotní tělesná výchova. [Speciální učební texty I. část - obecná]. Praha: Česká asociace Sport pro všechny. Hošková, B., & Matoušová, M. (2000). Kapitoly z didaktiky zdravotní tělesné výchovy. Praha: Karolinum. Janda, V. (1996). Funkční svalový test. Praha : Grada Publishing. Kabelíková, K., & Vávrová, M. (1997). Cvičení k obnovení a udržení svalové rovnováhy (průprava ke správnému držení těla). Praha: Grada Publishing. Kolář, P. et al. (2009). Rehabilitace v klinické praxi. Praha: Galém. Kyralová, M., & Matoušková, M. (1995). Zdravotní TV, Sport pro všechny, Praha. Kyralová, M., & Matoušová, M. (1995). Zdravotní TV, 2. část, Sport pro všechny, Praha. Novotná, H. (2001). Děti s diagnózou plochá noha. Praha: Olympia. Lewit, K. (2003). Manipulační léčba v myoskeletální medicíně. Praha: Sdělovací technika. Přidalová, M., & Riegerová, J. (2002). Funkční anatomie II. Olomouc: Hanex. . Rašev, E. (1992). Škola zad. Praha: Direkta. Riegerová, J., & Ulbrichová, M. (1993). Aplikace fyzické antropologie v TV a sportu (příručka funkční antropologie). [Učební texty]. Olomouc: Univerzita Palackého, Fakulta tělesné kultury. Schreiber et al. (1998). Funkční somatologie. Jinočany: H & H. Syslová, V. et al. (2003). Zdravotní tělesná výchova. [Speciální učební text II. část - zdravotní tělesná výchova při jednotlivých druzích oslabení]. Praha: Česká asociace Sport pro všechny. Tanner, J. (1995). Co s bolavými zády. Bratislava: Perfekt. Véle, F. (2006). Kineziologie: přehled klinické kineziologie a patokineziologie pro diagnostiku a terapii poruch pohybové soustavy. Praha: Triton.