Digitální fotoaparát Digitální záznam obrazu se v současné době stává nejčastější formou záznamu jak statického, tak dynamického obrazu.. Dnešní digitální fotoaparáty se na pohled příliš neliší od přístrojů na kinofilm. Po stránce ergonomické si v podstatě zachoval podobu klasického fotoaparátu snad jen s tím rozdílem, že přibyl LCD displej a některé specifické ovládací prvky. Jestliže u klasického fotoaparátu se na fotochemické vrstvě vytvářel osvětlením latentní obraz, u digitálního fotoaparátu je obraz snímán pomocí CCD snímače, fotocitlivé obvody snímače mění dopadající světlo na elektrický náboj.

Ten je pak měřen a převáděn do digitální podoby Ten je pak měřen a převáděn do digitální podoby. To znamená, že obraz vytvořený na snímači se rozkládá na statisíce bodů a informace o jejich barvě, jasu a umístění jsou převáděny na data, která jsou ukládána na paměťová média vestavěná v aparátu, obvykle na speciální čipové karty. Fotoaparáty jsou doplněny propojovacími kabely k počítači, nabíječkami baterií, napěťovými zdroji a hlavně software k přenosu dat z fotoaparátu do počítače a zpět.

Digitální fotoaparáty se ovládají výrazně jinak než klasické Digitální fotoaparáty se ovládají výrazně jinak než klasické. Většinou je trvale nastaven automatický režim expozice i zaostřování. Tyto funkce lze měnit v menu aparátu podle nastavení „citlivosti“, popřípadě zvolit manuální režim a nastavit ostrost obrazu a dobu expozice pomocí tlačítek a manipulací s objektivem. Parametry objektivů u prvotních typů digitálních fotoaparátů nebyly nijak vynikající. V současné době, především u zrcadlovek se opět věnuje velká pozornost optice těchto přístrojů (přístroje se osazují objektivy firmy Zeiss – fotoaparáty Sony). Ohnisková vzdálenost je uzpůsobována (přepočítávána) velikosti CCD čipu.

Dnes podobně jako výrobci počítačových čipů, tak i výrobci digitálních fotoaparátů jsou vedeni snahou o co největší rozlišení snímků a s tím souvisejících snímacích prvků. V současné době se již pomalu blížíme k tomu, že kvalita vyobrazení klasického kinofilmu, která se pohybuje mezi 5 až 10 miliony bodů, je srovnatelná s kvalitou záznamu 5 a více megového digitálního fotoaparátu. Další variantou digitálního fotozáznamu je použití elektronického kinofilmu, který má stejný tvar jako klasický kinofilm a dá se založit do běžného fotoaparátu. Digitální fotoaparáty nabízejí kromě fotografií i záznam zvuku a krátkého videa. Začíná se experimentovat i s doplněním fotoaparátů o zabudované kamerky s přenosem obrazu v reálném čase.

Kamkordér Kromě statické fotografie z digitálního fotoaparátu, dokáže při speciálním vybavení, multimediální počítač zpracovávat  videozáznam v analogové i digitální formě. Kamkordér je vlastně videokamera a videorekordér v jednom. Srdcem kamkordéru je CCD snímač (dříve vidicon), který mění dopadající světlo na elektrické impulsy. Tyto impulsy jsou přímo nebo v digitalizované formě nahrávány na videopásek magnetickými záznamovými hlavami umístěnými na otáčejícím se válci. V současné době jde především o to, zda je záznam v analogové formě (v půl snímcích) nebo v digitální formě. Nosičem záznamu je videokazeta různého formátu (VHS, S-VHS, Hi8 aj.).

V současné době se ještě setkáváme s analogovými kamerami systému VHS (Video Home System), který pro svou láci a masivní marketinkovou podporu vyhrál nad ostatními formáty, i když měl nejhorší kvalitativní ukazatele. Nízké ceny bylo dosaženo, že se zjednodušil záznam obrazu pomocí zápisu tzv. kompozitního signálu. Analogový elektronický záznam obrazu se skládá ze záznamu dvou druhů informací, z informace o jasu (luminance) a informace o barvě (chrominance). Kompozitní systém zpracovává a zaznamenává jasovou a barevnou složku současně, což zjednodušuje technickou stránku záznamového zařízení, avšak na úkor kvality obrazu. Dražší je využití systému komponentního, který zaznamenává jasovou a barevnou složku zvlášť, ale kvalita vyobrazení je podstatně lepší a i u kopií záznamu není takový úbytek kvality. Lepší kvalitu pak přinesly srovnatelné formáty S-VHS a Hi 8.

S nástupem digitálních technologií se mění i podoba záznamu videokamer S nástupem digitálních technologií se mění i podoba záznamu videokamer. Vzniká systém DV (Digital Video). Hlavním problémem byla taková metoda komprese a záznamu dat, která by umožnila najít kompromis mezi cenou a kvalitou obrazu. Záznam dat se provádí na kazety DV a Mini DV. Firma Sony využila možnosti záznamu i na levnější kazety Hi 8. Nevýhodou tohoto řešení je větší rozměr kazety a tím i celé kamery, další nevýhodou je i její menší kapacita digitálního obrazového záznamu proti záznamu analogovému.

Při počítačovém zpracování videa hraje velkou roli to, jestli má videokamera digitální výstup, popřípadě i vstup. Je samozřejmostí, že digitální kamery mají i analogový výstup, a to z toho důvodu, aby byly kompatibilní se staršími analogovými systémy (například s videorekordéry). Nejzajímavější na digitálních kamerách je hlavně digitální výstup pro propojení kamery s počítačem nebo digitálním videorekordérem. Pro tyto účely byl vyvinuto rychlé rozhraní s označením IEEE 1394, kterému se častěji říká Fire Wire (hořící drát), a které dokáže přenášet velké objemy dat v relativně krátkém čase. Důležitou součástí DV kamer je vedle digitálního výstupu digitální vstup. Ten dovoluje nahrávat do kamery analogový videosignál z vnějšího zdroje, digitalizovat jej a ukládat na kazetu. Takto upravený videozáznam lze pak dále kopírovat bez ztráty kvality.

Dalším kritériem kvality DV kamery je počet čipů Dalším kritériem kvality DV kamery je počet čipů. Mluvíme o jedno nebo tříčipové kameře. Zatímco u jednočipové kamery snímač tvoří jeden CCD prvek s předřazenými barevnými filtry, který zpracovává obraz v celém komplexu a v plném rozsahu barev. Tříčipová kamera obsahuje tři CCD čipy, na které přichází obraz rozložený systémem optických prvků na barevné složky (RGB). Každá složka se pak zpracovává samostatně. Toto řešení umožňuje vyšší kvalitu obrazu a věrnost jeho barev.

Dataprojektor Základním výstupním zařízením, které přeměňuje data počítače na obraz je monitor počítače. Jeho velikost však je omezená a v případech, kdy chceme, aby například naší přednášku sledovalo více lidí, tak použijeme dataprojektor. V projektorech se používají tři principy zobrazování. Je to zobrazování na principu TFT displeje, polosilikonového displeje a DMP/DLP technologií. U TFT projektorů prochází světlo z projekční lampy plochou sestavenou z velkého množství aktivních modulačních elementů ovládaných mikroskopickými transistory, které mění velkou rychlostí optické vlastnosti této plochy. Jednotlivé body této plochy jsou složeny ze tří elementů, které reprezentují jednu ze tří barev RGB systému. Skládáním těchto barev pak získáváme libovolný barevný odstín.

LCD technologie je založena na principu promítání obrazu vytvořeného počítačem nebo videorekordérem prostřednictvím třech průsvitných displejů, z nichž každý je určen pro jednu základní barvu. Před objektivem se pomocí polopropustných zrcadel vytvoří výsledný obrazový svazek. Nejkvalitnější obraz poskytuje technologie DMD (Digital Mirror Device) založená na speciálním čipu. Tento čip obsahuje velké množství miniaturních zrcátek, která jsou elektricky ovládána. Ty pak usměrňují světelné paprsky do objektivu nebo mimo něj. Barvu určují rotující filtry. Přístroje mají v základní výbavě zoom a ovladače kvality obrazu. Dražší přístroje mohou být doplněny čtečkou čipové karty, digitizérem, zvukovým výstupem, softwarem pro úpravu geometrie obrazu a dalšími prvky. Dalším kritériem kvality projektorů je počet vstupů a výstupů různých formátů. Pro uživatele je pak důležitý i světelný výkon.

Střihová karta Jedná se ve většině případů o PCI kartu, která umožňuje komunikaci a přenos dat mezi digitální nebo analogovou videokamerou, popřípadě i videorekordérem a počítačem. Se střihovou kartou můžeme nahrávat a přehrávat videosekvence. Pomocí digitálního video (DV) zařízení s DV vstupem můžeme také video sledovat na běžném video monitoru a nahrát ho na analogový videorekordér. Součástí každé videokarty je patřičný software, propojovací kabely, manuál, popřípadě instruktážní videokazeta nebo CD-ROM. Videokarty umožňují ovládání příspěvku (videokamery, videorekordéru) přímo z počítače, tím se dociluje přesného dávkování sekvencí podle časového kódu nahrávky.

Nejdůležitějšími údaji každé videostřižny jsou: komprese, rozlišení, barevná hloubka, videovstupy a výstupy, počet audiokanálů, audiovstupy a výstupy. K nejznámějším kartám patří například DV Raptor RT od americké firmy Canopus Corporation, který dovoluje zpracování DV/digital8 a realtime analogový výstup, je vhodný pro náročnějšího uživatele (dodáváno s Adobe Premiere), podobně i DVStorm2 umožňuje zpracování digitálního i analogového videa, má realtime funkce. Z kanadských produktů lze uvést od firmy Digital Processing Systems – LEITCH dps Velocity, což je kompletní digitální střižna s 3D efekty v reálném čase. Dále pak lze stříhat pomocí EditBAY nebo miroVIDEO studio.