Gramatické kategorie jmen. Substantiva

Jména Substantiva Adjektiva Pronomina Numeralia. Mají stejné gramatické kategorie.

Substantiva Pád Číslo Rod Životnost Vzor

Číslo – numerus Pravidelné vyjadřování protikladu – gramatická kategorie čísla – slouží k vyjadřování singularity a plurality (k tomu jsou určeny singulárové a plurálové koncovky – zároveň vyjadřují rod i pád).

Hromadná jména (singularia tantum) Mají singulárovou podobu, ale označují soubory počitatelných jednotlivin. Tento význam vyjadřují slovotvornými formanty –í (listí), -oví (olšoví), -stvo (panstvo), -ež (mládež), -ivo (topivo) i pojmovým obsahem (lid, hmyz). Ve spojení s lexikálními prostředky vyjadřují množství nebo míru (plno mládeže) a s druhovými číslovkami se spojují ve významu druhovém (dvojí kamení).

Pomnožná slova (pluralia tantum) Skupina slov, která má pouze plurálovou podobu (nůžky, vrata, Vánoce..). Pluralita - vyjadřována druhovými číslovkami, určitými i neurčitými (dvoje nůžky, troje dveře).

Rod Přirozený rod – může se uplatnit jen u substantiv označujících životné substance, slouží k přechylování – můžeme tvořit k mužským pojmenováním jejich ženské protějšky (spisovatel – spisovatelka,…) a naopak. K některým mužským nebo ženským pojmenováním můžeme vytvořit názvy mláďat (holoubě, lišče…). Existuje také ještě souborné pojmenování pro všechny rody (člověk, kur). K řadě pojmenování se rodové protějšky netvoří (letuška..).

Rod Gramatický rod – vznikl aplikací přirozeného rodu na neživotné substance a je substantivům životným i neživotným implikován. Zahrnuje maskulinum, femininum a neutrum. Je dán soubory skloňovacích koncovek a dále je vyjadřován při shodě s koncovkami adjektiv, zájmen, číslovek a slovesných tvarů. U některých existuje kolísání v rodě – dáno nízkou frekvencí nebo růzností jejich rodu v různých dialektech (to se projevuje především jako regionální rozdíly česko-moravské). Tak kolísají např. mezi makul. a feminin. – bronz, kyčel; feminin., maskul. a neutrem – rukojmí; feminin. a neutrem – ralley. Některá pojmenování živých osob mohou mít rod (a koncovky) podle toho, jaký přirozený rod označují (choť, naivka, citlivka..), nezařaditelnost mezi formální typy – následek zařazení mezi neutra (dlouhé interview, oblíbené bordó..).

Životnost Projevuje se jako rozhodující faktor pro výběr koncovek pouze u mužského rodu. Platí: substantiva označující živé bytosti = typy životné (pán, muž, předseda, soudce), substantiva označující neživá abstrakta = typy neživotné (hrad, stroj). Rozdíly mezi koncovkami hl. v akuzativu.

Gramatická životnost se vždy nekryje s reálnou životností Názvy rostlin + sub. označující soubory živých bytostí – tvary neživotné. Substantiva koně, rodiče, lidičky – koncovky neživotné – shoda jako u životných. U některých substantiv označujících neživotné substance lze užívat koncovek životných i neživotných – názvy činitelských jmen (-tel, -ec), názvy některých ryb a výrobků z nich, substantivum mikrob, pojmenování některých hraček znázorňující živé bytosti = shoda forem adjektivních, zájmenných a slovesných pak probíhá podle formy (podle druhu koncovky), např. ledoborce vypluly X ledoborci vypluli.

Pád substantiv

Pád substantiv Pádové formy – základní prostředek, který vyjadřuje funkce substantiva ve větě. 7 pádů: nominativ, genitiv, dativ, akuzativ, vokativ, lokál, instrumentál.

Pády - sémantika Nominativ – Kdo? Co? Genitiv – Bez koho? Bez čeho? Dativ – Ke komu? K čemu? Akuzativ – Vidím koho? Co? Vokativ Lokál – O kom? O čem? Instrumentál – S kým? S čím?

Nominativ Ve větě je subjektem, má funkci pojmenovací – formálně nezávislý, někdy plní i funkci adverbiální (Potil se až hrůza.), a funkci doplňku (Jako dítě se bála tmy.), Z hlediska sémantického vyjadřuje původce děje nebo jeho nositele (stařec byl zraněný).

Genitiv Funkce syntaktická, v roli neshodného atributu vyjadřuje řadu vztahů: posesivitu u názvů osob a zvířat (obojek našeho Jonáše), autorství (opera Bedřicha Smetany), původce děje (kázání mistra Jana Husa = Jan Hus kázal) nositel děje – předmět, který je dějem zasažen nebo jím vzniká (podtrhnout slovo), vztah části a celku (střecha domu), vlastnost, která musí být blíže určena adjektivem (dívka jiskrných očí), vysvětlení nebo zpřesnění (znamení kříže).

Dativ Funkce syntaktická, jde o doplnění druhého typu (pád nepřímého předmětu ve větě – Petr vysvětlil učivo žákovi.), tzv. prvním objektem je dativ u sloves s dativní vazbou – slovesa s významem prospěchu nebo neprospěchu (prodávat postiženým, ošetřovat zuby lvům) a slovesa myšlenkových reakcí (divit se všemu), dativ je nositelem přívlastku vyjádřeného predikativem, např. pocity (je mi veselo).

Akuzativ Syntaktický pád = pád přímého objektu slovesa, spolu s nominativem je centrálním pádem – tvoří základ české věty, jako adverbiální určení vyjadřuje akuzativ místo, čas, způsob, míru, příčinu, zřetel, účel, přípustku (položil mísu na stůl, přijde za chvíli, jít krok za krokem, nájem stojí nejednu tisícovku, pro nemoc zůstal doma, šel pro vodu, přes nechuť se pustil nakonec do práce). akuzativ dále funguje v eliptických zvoláních: Vodu! Pomoc!

Vokativ Oslovuje se jím nebo zvoleným oslovením hodnotí adresát, utvoříme-li ho od jmen neživotných, mají funkci poetizační personifikace (Horo, horo, vysoká jsi), v hovorovém projevu může být nahrazen nominativem, a to u oslovení typu pane Novák, pane Josef.

Vokativ Pane Nováku. Pane Zemane. Pane Němec. - nikoliv Pane Němče.

Lokál Převážně adverbiální, jediný, který neexistuje bez předložky – vyjadřuje okolnostní vztahy, může být adverbialem: místa – ležím v posteli, času – na jaře, příčiny – ve své zaslepenosti mu vše odpustila, způsobu – kulhat o holi, přípustky – při bolesti užívejte jeden prášek denně, …

Instrumentál Pád věcný – neosobní. Vyjadřuje okolnosti děje (prostředek – sekat kosou seno; nástroj – bouchat kladivem) – je tedy adverbiale prostředku nebo způsobu (díval se smutnýma očima). Objekt – pohybovat rukama. Doplňkem – po slovesech jmenovat, nazývat, zvolit (prezidentem).