Sluchově postižené dítě ve slyšícím světě Mgr. Pavla Pitnerová 2007

Komunikace působí na celkový vývoj osobnosti, na chování, na mezilidské vztahy, na začlenění jedince do společnosti. Výchova a vzdělání dětí s vadou sluchu závisí na volbě správné formy komunikace mezi nimi a jejich rodiči. Za výběr nejvhodnější techniky má zodpovědnost nejčastěji matka. Ale má při tomto rozhodování dostatek informací? Jak se rodiče dívají na možnost použití znakového jazyka u dětí nedoslýchavých?

Cíl představit teorii související s výběrem správné formy komunikace s dětmi s vadami sluchu zjistit průzkumem, jaká je současná situace ve výběru formy komunikace ve vztahu k postižení dítěte a vnímání této problematiky rodiči

Obsah Zjištění sluchové vady Osobnost sluchově postiženého dítěte Působení komunikace na osobnost Řeč u sluchově postižených Komunikační techniky u sluchově postižených Chování Rodinná péče Výzkumné šetření Shrnutí a doporučení pro speciálně pedagogickou praxi

„Řeč – nejvlastnější lidská schopnost.“ (Lejska, 2003)

Sociální význam řeči: pro sociální kontakt – dítě sděluje přání, potřeby, názory. Pomáhá upevňovat žádoucí a přerušit nežádoucí sociální kontakty, pro uvědomění si konfliktů – použití jazyka při hře, formulace problémů => uvědomění si konfliktů a potom i lepšímu řešení, pro diskusi – ve 4,5 letech je dítě schopno smysluplné diskuse, pro sebe sama – dítě nedovede používat jazyk k argumentaci ve prospěch svých potřeb => přiklání se k agresivnímu chování. Když neumí argumentovat, brzy zaútočí (otevřeně nebo skrytě nebo slovně).

Klasifikace sluchových vad Klasifikace podle ztráty v decibelech (Lejska, 2003): Normální stav sluchu 0 dB – 20 dB Lehká vada, porucha sluchu 20 dB – 40 dB Středně těžká vada, porucha sluchu 40 dB – 60 dB Těžká vada, porucha sluchu 60 dB – 80 dB Velmi těžká vada, porucha sluchu 80 dB – 90 dB Hluchota komunikační (praktická) = zbytky sluchu > 90 dB Hluchota úplná (totální) bez audiometrické odpovědi

Na kvalitu řeči má vliv: stupeň a typ sluchového postižení věk a dosažené stádium řeči, kdy vzniklo sluchové postižení čas, kdy došlo k odhalení sluchového postižení a zahájení rehabilitační péče mentální dispozice péče (rodina, škola) případné další přidružené postižení.

Formy komunikace znaková řeč (znakový jazyk, znakovaná čeština) mluvená řeč odezírání daktylotika písmo augmentativní a alternativní a komunikace.

Výzkumné šetření Jak dlouho víte, že má vaše dítě sluchovou vadu? Jakou má ztrátu? Jak jste se srovn(áv)ali s tím, že vám vaše dítě “nerozumí”? Kde získáváte informace o sluchovém postižení a o výchově postižených dětí? Učíte se znakový jazyk? Proč? Když ne, uvažujete o tom?

Jak dlouho víte, že má vaše dítě sluchovou vadu? Jeden rok (5x), dva roky (4x), tři roky (5x), čtyři roky (2x), pět let (1x).

Jakou má ztrátu? Středně těžká vada (10x), těžká vada (7x), zbytky sluchu (5x), úplná hluchota (3x) – seřazeno podle stupně ztráty. Součet nedává počet dotazovaných, protože se liší sluchové ztráty na pravém a levém uchu u některých dětí dotazovaných.

Jak jste se srovn(áv)ali s tím, že vám vaše dítě “nerozumí”? Většina z rodičů se s tímto faktem pořád ještě srovnává (9x). Nejčastěji rodičům pomohlo (a stále ještě pomáhá) speciální pedagogické centrum (7x) – psycholog, speciální pedagog a rodiče ostatních sluchově postižených dětí. Dalším důležitým „pomocníkem“ byl někdo z rodiny – manželé (4x), někdo další (3x), babičky i sestřenice. Občas si s postižením dítěte musí poradit matka sama, někdy i díky zkušenostem se starším autistickým dítětem (4x).

Kde získáváte informace o sluchovém postižení a o výchově postižených dětí? Nejčastějším zdrojem informací jsou speciální pedagogická centra (12x), čtení literatury (6x), vyhledávání informací na internetu (5x), sledování odborných pořadů v televizi (3x), kontakty s rodiči jiných sluchově postižených dětí (3x), informace od lékaře (3x), na přednáškách a odborných pobytech (3x), z časopisů (2x), psycholog a logoped a všude, kde se dá (2x).

Učíte se znakový jazyk? Proč? Když ne, uvažujete o tom? Ne (9x) Důvody rodičů, proč se neučí znakový jazyk: není na to čas, odezírá, doufám, že nebude třeba, nevím kde, nechtěli by mluvit, nikdo mě to nechtěl naučit, odrazovali mě, nebylo třeba (lehká vada – pozn. autorky), nesetkala jsem se s tím. Tito rodiče pak na otázku, zda o tom uvažují, odpovídali: ne (3x), ano (2x), časem ano, asi ano – nejsem proti, jen, když bude třeba, nebyla bych proti – líbilo by se mi to. Ano (8x) Důvody rodičů, učících se znakový jazyk: abych se domluvila (3x), pomáhá to (2x), lépe spolupracuje (2x), když ukazuje – snaží se mluvit, chci rozumět, nic jiného nezbývalo. Většina těchto maminek se příliš dlouho nerozmýšlela.

Použitá literatura: HELUS, Z.: Dítě v osobnostním pojetí: obrat k dítěti jako výzva a úkol pro učitele i rodiče, Praha: Portál, 2004, ISBN 8071788880 KRAHULCOVÁ , B. Komunikace sluchově postižených. Praha: Karolinum, UK, 2003. ISBN 80-246-0329-2 LEJSKA, M. Poruchy verbální komunikace a foniatrie. Brno: Paido, 2003, 156 s. ISBN 80-7315-038-7. PITNEROVÁ P., Nedoslýchavé dítě ve slyšící rodině. Závěrečná práce Brno 2007 POTMĚŠIL M., Některé příčiny a důsledky nesprávné výchovy sluchově postižených dětí. Speciální pedagogika, 9, 1999, 5, s. 8-15 ŘÍČAN P., VÁGNEROVÁ M., Dětská klinická psychologie. Praha: AVICENUM, 1991. ISBN 80-201-0131-4 STRNADOVÁ, V.: Potom ti to povíme, Praha : ČUN, 1994 VOJTOVÁ, V.: Kapitoly z etopedie I. Přístupy k poruchám emocí a chování v současnosti, Brno: Masarykova univerzita, 2004, ISBN 8021035323