Vědecké rodové jméno Aquilegia se odvozuje od latinského „aquila“ = orel a v některých národních jazycích je také podle orla pojmenován. Stejně pravděpodobný je ale také výklad t výrazu „aquilegus“ = nosič vody nebo přímo od slova „aqua“ = voda. První výklad přirovnává květy orlíčků k orlím drápům, druhý zase k nádobám na vodu. Tvar květů orlíčků je charakteristický a nezaměnitelný. Všech asi 70 druhů roste v severním mírném pásu a přibyly k nim mohutné kultivary pěstované v zahradách, vzniklé jak mutacemi, tak hybridizací. Nejčastěji se pěstuje orlíček obecný, který má i v přírodě květy modrofialové, růžové i bílé. Zahradní kultivary bývají dvoubarevné nebo plnokvěté. Patří, stejně jako původní druh, k orlíčkům se zahnutými ostruhami. Severoamerické druhy mají ostruhy přímé, některé velmi dlouhé, druh Aquilegia longissima až 8cm. Převládají u nich barvy žlutá a červená Aquilegia chrysantha. Orlíčky jsou vytrvalé byliny, málokdy dvouleté, trsnaté s přímými větvenými lodyhami. Přízemní listy mají dlouhé řapíky a jsou dvakrát trojčetné. Lodyžní listy jsou téměř přisedlé, květy orlíčků mají nezaměnitelnou stavbu, jsou pravidelné, pětičetné, většinou převislé.

Orlíček obecný patří k rostlinám, s jejichž květy s nezaměnitelnými tvary se ve volné přírodě i na zahrádce můžeme setkat už v květnu. Jsou zavěšené jako zvon kalíškem dolů, přičemž prodloužené květní lístky mají směrem vzhůru zahnuté ostruhy připomínající orlí drápy. Květy jsou tak hluboké, že je dokáží opylovat pouze čmeláci s dlouhým sosákem. Jejich typické zbarvení bývá červené, fialové či modré, objevují se ale též kultivary se zcela bílými nebo růžovými kvítky. Celá rostlina bývá 40 až 80 cm vysoká, má kratší oddenek, z něhož vyrůstají 2x až 3x členěné lístky a dlouhý tenký stonek (lodyha) s roztroušenými chloupky a s několika málo drobnými, téměř přisedlými kopinatými lístky. Plody mají tvar měchýřku. S touto rostlinou se můžeme setkat v celé Evropě kromě nejsevernějších částí. Dále v mírných pásmech Asie a v severní Africe, odkud byl orlíček zavlečen do Severní Ameriky. V ČR roste ve všech nadmořských výškách až do m. Nejčastěji se s ním můžeme setkat ve světlých lesích, či na lesních okrajích, křovinách, pasekách a suchých loukách, kde se obvykle vyskytuje vápnitá půda nebo alespoň podloží. Ve volné přírodě kvete většinou od května do července, některé zahradní kultivary i déle. Orlíček má rád lehčí vápnité a mírně vlhké půdy s dostatkem humusu. Vyhovují mu světlá nebo polozastíněná stanoviště, kde nepraží přímé sluníčko. Zkušenější zahradníci se mohou do množení pustit i dělením trsů, je to však riskantní, protože špatně snáší přesazování. Ostatním doporučujeme spíše dubnový výsev, po předchozím promrznutí semínek. Ve volné přírodě patří orlíček obecný k ohroženým druhům, a proto je na našem území chráněn zákonem.