Půdní typy půdy se rozdělují z pohledu fyzikálně petrografického na půdní druhy, které tvoří tzv. půdní skupiny a z  hlediska genetického na půdní typy, neboli půdně klasifikační jednotky.

Půdní typ Půdní typ je přírodní útvar, jehož vnitřní i vnější uspořádání je výsledkem působení půdotvorných činitelů na matečnou horninu. Vlivem působení půdotvorného procesu se vytvořily u jednotlivých půdních typů tzv. genetické půdní horizonty Genetické půdní horizonty jsou pozorovatelné na půdním profilu Půdní horizont je půdní vrstva se shodnými fyzikálními a fyzikálně chemickými, chemickými a biologickými vlastnostmi a kvalitativními i kvantitativními znaky, které jsou důsledkem půdotvorných pochodů. Při posuzování půdního profilu si všímáme hlavně : počtu barevných vrstev - horizontů mocnosti horizontů a jejich sledu celkové mocnosti půdního profilu zrnitosti a vlhkosti půdy humusu, vápenatosti a půdních novotvarů hodnoty pH hloubky zakořenění rostlin (rhizosféry)

Půdní horizont Rozlišujeme tyto hlavní půdní horizonty – horizont nadložního humusu, rašeliny, humusový, eluviální, iluviální, vnitropůdního zvětrávání, oglejený glejový.

Horizont nadložního humusu – označován písmenem O. Je charakterizován nehumifikovanými organickými látkami uloženými na povrchu půdy bez promísení s anorganickým substrátem. Je typický pro lesní ekosystémy, kde vzniká ze stromového opadu. Rozlišujeme jeho čtyři kategorie : Opadanka – liter, förna – začátek humifikačních procesů, kdy okem lze rozlišit druh rostliny i část orgánu (jehličí, list, větvička, kůra apod.).  Surový humus – mor – zbytky rostlin lze stále ještě okem rozeznat. Rozklad je pozvolný, protože pro tvorbu surového humusu jsou charakteristické vyšší, chladné a vlhké polohy. Podloží je kyselé a minerálně chudé. Drť – moder – obsahuje organické zbytky již částečně rozložené, okem ještě rozeznatelné. Přeměna organické hmoty probíhá v kyselém, chladném a vlhkém prostředí za účasti zooedafonu. Měl – mull – stupeň rozložení organické hmoty neumožňuje rozlišení pouhým okem. Příznivé podmínky humifikačních procesů se projevují tmavým zbarvením způsobený vyšším obsahem uhlíku. Mull vzniká pod smíšenými a listnatými porosty, v mírném až teplém klimatu s vyrovnaným vodním režimem na hlubších, provzdušněných půdách, které jsou dobře zásobeny živinami.

Horizont rašeliny – označovaný písmenem T. Je typický pro anaerobní podmínky, kdy nahromaděná organická hmota v trvale zamokřeném prostředí prodělává jen velmi pozvolné a nedokonalé procesy přeměny (rašelinění).

Humusový horizont – označovaný písmenem A (případně H nebo h). Je nejsvrchnější část půdního profilu a skládá se z dokonale zvětralých minerálních částic, organických látek, které jsou více méně promísené. Vysoký obsah humusu se projevuje tmavým zbarvením, které tento horizont výrazně odlišuje od ostatních. V tomto horizontu dochází k akumulaci biogenních prvků, jeho struktura je drobtovitá a vlivem orby je horizont kyprý.

Eluviální horizont – označovaný písmenem E. Vyplavováním bývá ochuzován o rozpustné a rozptýlené látky koloidního charakteru (oxidy železa a hliníku). Proto je zbarven popelavě, šedě. Podle stupně vyluhování bývá tento horizont zesvětlen až vybělen. Illimerizační procesy horizont pouze zesvětlí (světle hnědá až šedá barva), podzolizační procesy eluviální horizont silně vybělí.

Iluviální horizont – označovaný písmenem B (případně I, oba s dalšími indexy označující horizont podzolový I s a slancový I na). Je ovlivněn akumulací vyluhovaných látek z eluviálního horizontu. Jedná se o minerální a organické koloidy, oxidy železa a hliníku. Iluviální horizont má barvu hnědou, rezivěhnědou nebo přímo rezivou. U půd s převládajícím illimerizačním procesem se iluviální horizont vyznačuje silným nahromaděním jílnatých částic. U půd s podzolizačním procesem je slabé nahromadění jílovitých částic. Bývá však silně obohacen o přemístěné oxidy železa a hliníku a některé humusové látky. Železité sloučeniny se někdy vysrážejí do podoby tzv. orštejnu (novotvar pískovcového charakteru).

Horizont vnitropůdního zvětrávání – označovaný písmenem Bv (případně V). V tomto horizontu dochází k intenzívnímu zvětrávání prvotních minerálů a uvolňování základních minerálů, oxidů železa a hliníku. V závislosti na matečním substrátu jsou tyto horizonty zbarveny okrově, hnědě až rezivě. Na permokarbonských horninách zbarvuje půdu do červena.

Horizont oglejený – značí se podle stupně provlhčení nebo vysychání písmeny : gor – horizont oxidačně redukční, gm nebo Bm horizont mramorovaný, gr – horizont redukční. Tento horizont tedy vzniká při střídavém provlhčování a vysýchání půdního povrchu. Podle stupně oglejení tak dochází střídavě a za přítomnosti organických látek k uvolňování až redukci železa. Pro slabší oglejení je typická světlá barva a železité sloučeniny vytvářejí železité bročky a rezivé skvrny. Pro silnější oglejení je typická bělošedá barva nebo bělošedé mramorování.

Horizont glejový – podle stupně ovlivnění vodou, které je trvalejšího charakteru, se označuje různými písmeny : Gor – horizont glejový oxidačně redukční, Gm – horizont mramorovaný, Gr – horizont redukční. Samotný glejový horizont se tedy vyvíjí při trvalejším ovlivňování podzemní vodou. Za přítomnosti organických látek dochází k redukci sloučenin železa a rozpadu minerálů. Při trvaleji zvýšené hladině podzemní vody je horizont výrazně zbarven modrošedě případně zeleně.

V půdním profilu rozeznáváme ještě stupně přechodu mezi jednotlivými horizonty : přechod ostrý – je charakterizován zónou přechodu do 1,5 cm přechod zřetelný – zóna přechodu od 1,5 do 4 cm přechod pozvolný – zóna přechodu od 4 do 15 cm přechod difúzní – zóna přechodu od 15 cm

Půdně klasifikační jednotky Také v pedologii existuje klasifikace půd do základních a odvozených taxonomických jednotek. Genetický půdní typ – základní půdní jednotka - skupina půd charakterizovaná podobnými morfologickými a analytickými znaky a její vývoj probíhal pod vlivem určitého souboru půdotvorných činitelů. Půdní subtyp – důležitá nižší jednotka – tvoří přechod mezi dvěma půdními typy. Při jeho vzniku se účastnil i jiný podřízený půdotvorný proces, který směřoval ke tvorbě jiného půdního typu. Půdní druh – je charakterizován určitým zrnitostním složením (viz. kapitola Složení půdy ; z praktického zemědělského hlediska představují vyjmenované půdní druhy tzv. půdní skupiny – půdy lehké, střední a těžké). Půdní varieta – je odvozená na základě určité analyticky zjištěné vlastnosti půdy (kyselá, karbonátová, vyjadřuje tedy určité stupně dílčího procesu, které se spoluúčastní při tvorbě půdy na daném místě). Substrátová příslušnost – doplňuje další důležité informace o půdě – mineralogické složení, zrnitost, skeletovitost, mocnost půdních profilů apod. Půdní forma – je charakterizována uplatněním erozních efektů - změlčením nebo prohloubením humusového horizontu proti normálu.