Vědomí smrtelnosti – šance pro život? PhDr. Naděžda Špatenková, Ph.D. Mgr. Juraj Čáp, Ph.D. Vědomí smrtelnosti – šance pro život?

Vědomí smrtelnosti Člověk si prý jako jediný tvor uvědomuje konečnost své existence, svoji smrtelnost. Tomu nasvědčuje i životní zkušenost a říká nám to i „zdravý rozum“, např. ve formě různých lidových moudrostí, které samy o sobě naznačují jistý druh poznání, který o smrti máme: Před smrtí jsme si všichni rovni. Všichni tam musíme. Nic nemusíš, jenom umřít musíš. Kdo se narodil, musí i zemřít. Proti smrti není léku. Ať jdeš kam chceš, smrti neujdeš. Když nejde o život, jde o…

Vědomí smrtelnosti Jsme v tomto ohledu oproti jiným živým tvorům možná výjimeční. Ovlivňuje ale tato výjimečná životní (resp. smrtelná) zkušenost i náš život?

Klíčové otázky Klíčové otázky, bez nichž není možné o smrti a smrtelnosti vůbec hovořit, zní: Co je to vůbec smrt? Jaká je? Odpovědi na tyto otázky ale vůbec nejsou jednoduché…

Filozofická perspektiva Ireverzibilita = nemožnost vrátit se zpět do „tohoto“ života Nutnost = smrti není možné se vyhnout, je nutnou budoucností Všeobecnost = všichni lidé jsou smrtelní, já také Potencionalita = možnost smrti kdykoliv, kdekoliv Posmrtnost = co bude po smrti?

Psychologická perspektiva Jsem osoba, která má vlastní existenci. Jsem součástí třídy bytostí, které jsou smrtelné. I moje smrt je nevyhnutelná. Je mnoho způsobů smrti a mohou nastat v různých kombinacích. Mohu překonat nebo se vyhnout některým, ale nemohu se vyhnout všem. Moje smrt se v budoucnu stane skutečností. Smrt je poslední událost. Potom už nikdy nebudu mít zkušenosti, myšlení a jednání jako lidská bytost na této zemi. Proto je smrt konečným oddělením od světa.

Emocionální aspekty vědomí smrtelnosti Emocionální aspekty vědomí smrtelnosti jsou naplněné emocionálním prožíváním – emocemi, afekty a náladami, které se váží k situaci smrtelnosti, umírání a smrti, ať už se jedná o možnost vlastní smrti anebo o smrt jiného člověka. Nejčastěji se v této souvislosti hovoří o: strachu, úzkosti ze smrti, naději, smutku a soucitu.

úzkost Úzkost = bezpředmětný strach, člověk vlastně ani neví, čeho se bojí Smrt je neznámou situací, proto nevyvolává pouze strach, ale i úzkost z ohrožení něčím nepoznaným Zdroj úzkosti = konfrontace s faktem vlastní smrtelnosti při setkávání se s umíráním a smrtí jiných a při anticipaci vlastní smrti

Strach Strach je konkrétní, bojíme se něčeho Strach z vlastní smrti je jedním z hlavních důvodů popírání skutečnosti smrtelnosti Kromě primárního popření i další obranné mechanismy: agresivita, hyperaktivita, únik do fantazie, substituce, regrese, únik Thanatofóbie

Naděje Naděje = kladný cit spojený s očekáváním žádoucí budoucnosti, obvykle nějakého dobra Naděje může být zaměřena na překonání smrtelnosti vírou v některou z forem nesmrtelnosti, může být nadějí na vyléčení, na oddálení smrti, nadějí na „zvládnutí“ procesu umírání Může směřovat k danému jedinci , nebo k druhému člověku

soucit Soucit je specifickou formou uznání „stavu“ druhého člověka, protože je orientovaný na druhého člověka, což naznačuje předpona sou-. Základ slova cit poukazuje na emocionální dimenzi. V širším slova smyslu ale zahrnuje i kognitivní prvky ve významu pochopení psychického stavu a situace druhého člověka. V případě umírání může být soucit spojen s utrpením, které může umírající člověka prožívat.

Soucit, sympatie a empatie Soucit nemusí být vždy dobrým rádcem našeho chování a jednání, stejně jako sympatie. Proto se stále více v pomáhajících profesích prosazuje koncept empatie. Empatie je schopnost vcítit se do toho, co pacient v souvislosti s nemocí a svojí změněnou situací prožívá. Je to pochopení zkušenosti jiného člověka. Empatie není ani soustrast nebo lítost. Empatie je schopnost vidět situaci z pohledu někoho jiného, je formou participace (spoluúčasti) na pacientově světě. Empatie dovoluje pečujícím zaměřit se na potřeby pacienta/klienta. Empatie není sympatie. Sympatie - stejně jako soucit - může »vyřadit« schopnost reálně posuzovat pacientovu/klientovu situaci (»Když on je to takový milý člověk…«).

Zármutek a smutek Zármutek je emocionální reakce na jakoukoliv ztrátu, např. ztrátu sebe sama v situaci umírání (resp. anticipace smrti), nebo smrti blízkého člověka. Zármutek v sobě obsahuje bezvýslednou touhu zaměřenou do minulosti, touhu po návratu toho, co bylo ztraceno. Člověk postižený ztrátou, pociťuje silnou touhu po tom, aby k ní nedošlo, a je zoufalý z její neodvratnosti (Nakonečný, 2000)

závěr Všichni víme, že smrt je nutná a nevyhnutelná a že je tak říkajíc „normální“, ale i přesto ji prožíváme většinou negativně a přijímáme ji s odporem. Jestliže máme ze smrti strach, spatřujeme ji většinou jako zlo. Z takovéto úvahy potom vyplývají praktické důsledky v morální oblasti (v současnosti často pertraktované například ve zdravotnictví).

Vědomí smrtelnosti = šance pro život Vědomí smrtelnosti ale může dát našemu životu také smysl. „Smrt má pro člověka smysl, spoluvytváří jeho život.“ (Haškovcová, 1975, s. 17) Vědomí smrtelnosti může být něčím, co naplní naše dny životem a smyslem života, ať už to pro nás znamená cokoliv. Může to být dobro, práce pro druhé, cokoliv, co naplňuje náš život smyslem a radostí.

Vědomí smrtelnosti = šance pro smrt Víru v Boha – a možnost překonání smrtelnosti - nahradila víra ve všemocnost medicíny. Lékaři se stávají v očích mnohých bohy, kteří rozhodují o životě a smrti. A nejen lékaři i jiní pracovníci mohou být tváří v tvář smrti v pokušení stát se spasiteli a vzít do svých rukou neoprávněnou kontrolu ohledně umírání a smrti. To, že se stali „anděli smrti“ jim může dát určitý pocit kontroly nad smrtí a smrtelností.

Literatura: Čáp, J. Štruktúra vedomia smrteĺnosti. Disertační práce. Bratislava : UK, 2008. Haškovcová, H. Rub života, líc smrti. Praha : Orbis, 1975. Haškovcová, H. Thanatologie. Praha : Galén, 2008. Špatenková, N. Poradenství pro pozůstalé. Praha : Grada Publishing, 2008.

Závěr Vo všeobecnosti máme potrebu (vo väčšej alebo menšej miere) o smrti rozmýšľať a následne o nej aj hovoriť. Reflektujeme smrť druhých a anticipujeme svoju vlastnú smrť. Dospievame k poznaniu1, že tu smrť je alebo bude, a že v našich životoch zohráva istú úlohu. Tomu nasvedčuje aj životná skúsenosť a hovorí nám to aj „zdravý rozum“ napríklad vo forme rôznych ľudových „múdrostí“ (prísloví), ktoré sami o sebe naznačujú aj aký druh poznania2 máme o smrti: Pred smrťou sme si všetci rovní. Všetci tam raz pôjdeme. Nič sa nemusí, len umrieť musíš. Kto sa narodil, musí zomrieť. Proti smrti niet lekára. Nech ideš kam chceš, smrti neujdeš. Čo sa narodilo, umrieť musí. Keď nejde o život, nejde