Z Českých Žlebů do Střediska ekologické výchovy Stožce Stožecko Z Českých Žlebů do Střediska ekologické výchovy Stožce

7. – 9. duben 2011 Setkání v Jižních Čechách na Šumavě v Českých Žlebech v rámci specializačního studia koordinátorů environmentální výchovy při Vysoké škole evropských a regionálních studií v Českých Budějovicích

ROK 2011 – ROK LESA EKOSYSTÉM LES = SPOLEČENSTVO LES společenstvo organismů spolu s abiotickým prostředím /organismy + voda, vzduch, teplo, světlo a jejich vzájemné vztahy/ Příklady – les, rybník, louka, město, akvárium atd. EKOSYSTÉM je základní funkční a stavební jednotka přírody.

Cesta do Stožce

Doc.RNDr.PaedDr.Milada Švecová,CSc. z Prahy a Ing. Jan Kukrál z Písku

SEV ve Stožci nabízí pobytové i jednodenní programy pro děti

Ukázky masožravých rostlin

Studená Vltava

…a zase zpět do Českých Žlebů

Předjaří na Stožecku

Sasanka hajní

Sasanka hajní (Anemone nemorosa L.) Čeleď: pryskyřníkovité (Ranunculaceae) Popis: Je to vytrvalá, 6 - 20 cm vysoká rostlina s plazivým, žlutým až hnědým oddenkem, z něhož vyrůstá jeden přízemní trojčetný list s koncovým trojlaločným lístkem a postranními lístky dvoulaločnými, o dvousečných lalocích. Květní lodyha je jednoduchá a přímá, se 3 lodyžními, řapíkatými listy, jež jsou růžicovitě rozloženy a podobají se přízemnímu listu. Je zakončena jedním přímým, 15 - 40 mm v průměru měřícím květem na dlouhé stopce, jež je složen ze 6 - 8 (12) podlouhle vejčitých okvětních lístků, uvnitř bílých a na zevnějšku často trochu červenofialově nadechlých. Uvnitř květu nalézáme četné žluté tyčinky a 6 - 20 podlouhlých, 4 mm dlouhých pýřitých pestíků, jež jsou zakončeny krátkým, prohnutým zobánkem a uzrávají v drsně chlupaté nažky. Kvete od března do května. Výskyt: Sasanka hajní roste u nás hojně v listnatých hájích, v křovinách na vlhčích místech a také na vlhkých lukách; nejhojnější je v nížinách, ale stoupá i dosti vysoko do hor. Je velmi rozšířena v mírném pásu severní polokoule a to ve třech oblastech: skoro v celé Evropě (chybí na Sicílii, Sardinii a v Řecku), na východ zasahuje až ke střednímu toku Volhy a na sever až do Laponska; ve východní Asii z Poamuří do severní Koreje, na východ do Japonska a na sever až na Kamčatku; v Severní Americe z Kalifornie až do jižní Kanady a směrem severozápadním až do jihovýchodní Aljašky. Obsahové látky: Sasanky obsahují začerstva jedovaté látky, které způsobují puchýře. Alkaloid anemonin je prudce jedovatý, má účinky narkotické a působí podobně jako akonitin (z oměje). Usušením ztrácejí sasanky zčásti svou jedovatost. Pasoucí se dobytek, který požil tuto rostlinu, onemocní střevními záněty a objevuje se u něho krvavá moč.

Podběl lékařský

Podběl lékařský (Tussilago farfara L.) Čeleď: hvězdnicovité (Asteraceae) Lidové názvy: lopušnice, podkova, koňské kopyto, babuška, úbytník, podbílek, líčko mateří, podběl obecný Popis: Je to vytrvalá bylina s dlouhými a dužnatými plazivými oddenky, ze kterých vyrůstají pupeny dvojího typu. Z květních pupenů vyrůstají časně z jara, někdy již koncem února , ale zpravidla v březnu a dubnu, přímé šupinaté stonky, zakončené úborem zlatožlutých květů. Květy, kterých bývá v úboru až 300, jsou dvojího typu: samičí obvodové květy tvořící tzv. paprsek jsou dlouze nitkovitě jazykovité, vnitřní samčí květy v terči jsou trubkovité. Při nepříznivém počasí se úbory na noc zavírají. Plod je válcovitá nažka, nesoucí na horním okraji věneček chmýru. Teprve po odkvětu vyrážejí z listových pupenů na oddenku dlouze řapíkaté listy, vytvářející řídkou listovou růžici. Jejich čepel je okrouhle srdčitá, dlanitě laločnatá a na okrajích mělce zubatá. Má až 20 cm v průměru a je svrchu lysá, na rubu běloplstnatá. Výskyt: Roste v celé Evropě, v severní Africe a v Asii. Je velmi hojný od nížin do hor jako plevel, zejména na hlinitých půdách, na navážkách, rumištích, železničních náspech, pastvinách, v příkopech, lomech apod., obzvláště tam, kde je v půdě dostatek vápna a vlhkosti. Možnost záměny: Listy lze velmi snadno zaměnit za listy některých druhů devětsilu (Petasites), které rostou na podobných místech, ale jsou zpravidla mnohem větší a jejich drobné úbory žlutavě bílých nebo červenofialových květů tvoří hroznovitá květenství. Využití: Podběl je velice cennou medonosnou rostlinou, kvetoucí již v době, kdy zesláblá včelstva při prvých jarních výletech z úlu hledají vhodnou pastvu. Lze proto doporučit na příhodných místech (navážky, náspy apod.) jeho vysévání ze semen, která můžeme nasbírat při sběru listů a na podzim či časně zjara vysít.

Podběl lékařský - sběr pro léčivé účinky Droga: květ podbělu (Flos farfarae) a listy (Folium farfarae) Obsahové látky: Obě drogy obsahují zejména sliz (faradiol) a třísloviny, které určují jejich hlavní použití, dále byly v květech zjištěny glykosidní hořčiny, karotenoidy a stopy silice, obsažené i v listech, které navíc obsahují i fytosteroly a jiné látky. Sběr a sušení: Úbory se za suchého počasí v březnu a dubnu buď odstřihují nebo trhají pomocí česacích hřebenů, jaké se používají při sběru heřmánku. Květy nesmí mít stonky delší než 1 cm a nesmí se sbírat odkvétající nebo vadnoucí úbory, které by se při sušení rozpadaly a dozrávaly by v nich nažky. Suší se nejlépe uměle, rozprostřené v tenké vrstvě při teplotě maximálně 40 °C. Sušená droga si musí uchovat původní barvu, jež je bez pachu a má slizovitou, slabě nahořklou chuť. Kvalitní droga nemá obsahovat překvetlé, ztmavlé a rozpadlé úbory a úbory se stonky delšími než 1 cm. Listy se sbírají od konce května do července. Sbírají se pouze zdravé zelené listy s řapíky, nenapadené rzí nebo jinými škůdci. Vzhledem k tomu, že zejména řapíky obsahují hodně vody, je výhodnější rychlé sušení umělým teplem, aby listy nezčernaly; teplota při sušení nesmí překročit 35 °C, aby se nesnížil obsah těkavých látek. Listy se musí roztřídit do tenké vrstvy a nemají se překrývat. Obě drogy uchováváme v dobře uzavřených nádobách a chráníme před zvlhnutím a zápachem; občas je nutno zkontrolovat, zda neplesniví. Použití: Drogy jsou součástí čajových směsí, používaných jako pomocný lék při chorobách dýchacích cest (záněty ústní dutiny, nosohltanu, bronchitida, angíny, chrapot, astma apod.) k usnadnění odkašlávání. Podběl byl znám již antickým lékařům, od nichž pochází i latinský rodový název Tussilago (tussis = kašel, ago = ženu, odháním), vyjadřující jeho příznivý účinek při kašli, zejména suchém, neboť vytváří na sliznici ochranný slizový povlak. Druhové jméno farfara je odvozeno od latinského far (= mouka) a ferre (= nésti) a vyjadřuje moučnatě bělavé zbarvení spodní strany listů, tvořené vlnitými chlupy, které se snadno drolí. Droga se používá i jako mírný močopudný a protiprůjmový prostředek, zevně se využívají jeho protizánětlivé účinky k obkladům při zánětech žil, arthritidách a špatně se hojících ranách, kdy urychluje hojení

Devětsil bílý

Devětsil bílý (Petasites albus (L.) Gaertn.) Čeleď: hvězdnicovité (Asteraceae) Popis: Je to vytrvalá, 30 - 80 cm vysoká rostlina, s poměrně silným plazivým oddenkem. Přímá nebo vystoupavá lodyha je pokrytá bledě zelenými blanitými šupinami (stvol), podlouhle kopinatými. Dolní listeny jsou širší, pochvaté. Listy tvoří přízemní růžici a objevují se později než květy, jsou běloplstnaté, později olysalé a jen na žilnatině chlupaté; plst zůstává trvale jen na rubu listů. Tvar listů je okrouhlý, srdčitě vykrojené laloky bazální části listů se vzájemně nedotýkají. Listová čepel je na okraji dvojitě zubatá. Květenství je tvořeno z úborů, tvořících hrozen. Jsou dvoudomé, polygamní. Hlávky samčích květů jsou polokulovité, samičí jsou vejčité. Koruny jsou žlutavě bílé. Kvete od začátku března do poloviny dubna. Výskyt: Je to polostinný druh, charakterizující čerstvé půdy, bohaté na živiny, s přízovou vlhkostí. Vyskytuje se ve středních a horských polohách, hlavně na březích horských potoků, ale i na půdách obohacených živinami. Roste v téměř celé Evropě kromě jihozápadní části. Možnost záměny: Na podobných místech roste devětsil lékařský (Petasites hybridus), který má červené květní lodyhy a větší lysé listy.

Ohňovec obecný

Osladič obecný (Polypodium vulgare L.) Čeleď: osladičovité (Polypodiaceae) Popis: Je to kapradina s dlouhým, až 1 cm silným oddenkem, pokrytým hnědými plevami; plazí se pod povrchem půdy, vně je tmavohnědý, uvnitř zelenavý. Až 40 cm dlouhé kožovité listy jsou jednoduše dělené ve střídavé, na okraji zaoblené úkrojky. Mladé listy bývají stočené a staré vytrvávají přes zimu. Za sucha se čepele svinují na ochranu před zvýšenou transpirací. Velké okrouhlé výtrusné kupky jsou ve dvou řadách naspodu úkrojků čepele. Jsou zprvu oranžové, později hnědé a nemají ostěry. Výskyt: Osladič je hojnou kapradinou mechatých skal, zejména pískovcových. Roste ale i na trouchnivějících pařezech a kmenech listnatých stromů. Je rozšířen po celé severní polokouli a zasahuje až k polárnímu kruhu. Na jihu zasahuje až do severní a jižní Afriky a v Novém světě až do Mexika; izolovaně roste také na Havajských ostrovech. Využití: Oddenek osladiče obecného je velmi sladký: obsahuje cukr mannit, dále třísloviny, olej a dosud málo probádanou hořčinu. V čerstvém oddenku je také saponin, sliz a silice. V lidovém léčitelství byl oddenek dříve velmi ceněn jako prostředek proti mrtvici. V oficiálním lékařství se ho používalo při nemocech jater, žlučníku a proti pakostnici. I dnes je oddenek zdrojem surovin pro výrobu léčiv a sbírá se.

Mokrýš střídavolistý

Provazovka srstnatá

Lýkovec jedovatý

Lýkovec jedovatý (Daphne mezereum L.) Čeleď: vrabečnicovité (Thymelaeaceae) Popis: Je to menší keř, 30 - 150 cm vysoký, s větvemi většinou dosti řídkými, pevnými a houževnatými, jež jsou v mládí plstnaté a později olysávají. Listy jsou střídavé, na konci větví nahloučené, podlouhlé až tupě špičaté, s krátkými řapíky, lysé, naspodu bledší. Drobné růžové nebo růžově fialové (zřídka bílé) kvítky, jež tvarem i zbarvením trochu připomínají květy šeříku, jsou nahloučeny v chudých postranních svazečcích na hořejších částech větví. Krásně voní, jsou přisedlé a 5 - 10 mm dlouhé. Jejich okvětí (korunovitě zbarvený kalich, neboť vlastní koruna není vyvinuta) je tvořeno dlouhou trubkou, která na konci nese 4 ploše rozložené cípy. Osm tyčinek přirůstá krátkými nitkami k trubce okvětí ve dvou kruzích, a to tak, že 4 jsou blíže ústí a 4 o něco níže. Svrchní semeník, tvořený jedním plodolistem, se za plodu mění ve šťavnatou, ohnivě červenou peckovici. Kvete v únoru až březnu, je-li mírná zima často i v prosinci nebo v lednu, je-li zima tuhá, až v dubnu. Celá rostlina je prudce jedovatá. Výskyt: Roste ve světlých lesích z roviny až do hor roztroušeně. Libuje si zejména v bukových porostech, ale nevyhýbá se ani jehličinám. Není nijak náročný na světlo ani kvalitu půdy; najdeme jej proto jak v lesích stinných, tak i prosvětlených, na humózních půdách i kamenitých sutích, v roklích a pobřežních křovinách. Nejrozšířenější bývá v pahorkatinách a horských oblastech, v nížinách se vyskytuje řidčeji. Často se vysazuje v zahradách pro časně rozkvétající a nádherně vonící květy. Jinak roste skoro v celé Evropě a v Sibiři až k Altaji, také na Kavkaze a v Malé Asii. Použití: Kůra z kmene a silnějších větví na jaře sebraná a usušená přichází do obchodu jako droga cortex mezerei. Vedle řady jiných látek obsahuje slabě hořký glykosid daphnin. Dříve bylo používáno léků z kůry lýkovce připravených k léčení různých nemocí (kožní choroby, revmatismus, obrny apod.). Rozdrcená rostlina přiložená na kůži ji silně dráždí a způsobuje puchýře. Dnes se používá lýkovce v lékařství jen zřídkakdy. Hlavně bobule působí u člověka i u některých zvířat silné zvracení a zánět střev. Můžou způsobit i smrt, což se stalo nepozorným dětem, které je považovaly za jahody. Jsou krásně červené a šťavnaté a lákají přímo k jídlu. Někteří ptáci je beze škody požírají. Protože nestravitelná semena odcházejí nepoškozená s trusem, rozšiřují tak tento krásný keř. Pro většinu zvířat je však lýkovec prudce jedovatý, zrovna tak jako pro člověka. Tak již Linné píše, že 6 bobulí stačí usmrtit vlka. Také kozy se mohou mladým listím otrávit. 30 g sušených listů stačí usmrtit koně. Přesto byl dříve lýkovec ve velkém množství lámán jako ozdobná rostlina a dnes je u nás chráněný.

Ráj lesních skřítků…

Pomůže si les? Je to tak dobře?

Vrba jíva

Blatouch bahenní

Blatouch bahenní (Caltha palustris L.) Čeleď: pryskyřníkovité (Ranunculaceae) Popis: Je to vytrvalá, bažinná rostlina s vystoupavými, zřídka vzpřímenými, chudě rozvětvenými a vícekvětými lodyhami, jež někdy poléhají a kořenují a jsou 15 - 40 (80) cm vysoké, zelené, duté a lysé. Přízemní listy jsou dlouze řapíkaté, okrouhle srdčité až ledvinité, vroubkované až zubaté, tmavě zelené a matně lesklé. Dolní listy lodyžní jsou kratčeji řapíkaté a hořejší až přisedlé, s čepelí podobného tvaru jako u listů spodních, ale menší. Letní listy jsou větší, až 25 cm v průměru, na okraji ostře zubaté až pilovité. Žluté květy měří až 4 cm v průměru a jsou složeny z 5 (řidčeji z většího počtu) okvětních plátků, 12 až 25 mm dlouhých, okrouhlých až oválných a žloutkově žlutých. Četné tyčinky mají podlouhlé prašníky. Plody jsou měchýřky, jež před otevřením odstávají a jsou obloukem zpět zahnuté, na hřbetě zřetelně zakřivené a 7 - 10 mm dlouhé. Výskyt: Tato velice hojná naše rostlina rozkvétá brzo zjara a kvete dosti dlouho (od března do května). Roste na vlhkých a bahnitých lukách, v příkopech, u potoků a na okraji rybníků, často také ve vlhkých lesích a sahá z roviny až vysoko do hor. Je rozšířena v celé Evropě, v mírné i chladné Asii a také v Severní Americe. Na sever zasahuje až na Island a na Novou Zemlju a rovněž do arktických krajů Ruska a Kanady. Význam: Blatouch bahenní je dosti měnlivý a tvoří řadu poddruhů, z nichž některé rostou také u nás. Celá rostlina chutná ostře a je mírně jedovatá. Dobytek ji nežere a zemědělci ji nemilují, neboť znehodnocuje luční trávu vlhčích luk. Místy nakládají mladé květní pupeny do octa a nahrazují jimi kapary. V zahrádkách se často pěstují některé plnokvěté odrůdy pro ozdobu. V takových květech jsou přeměněny tyčinky v květní plátky, takže vypadají jako ploché, jasně žluté růžičky.

Plicník lékařský

Plicník tmavý (Pulmonaria obscura Dumort) Čeleď: brutnákovité (Boraginaceae) Lidové názvy: hvězdoš, korálky, plucník, pličník, nevlastní sestry Popis: Je to vytrvalá bylina s poměrně tenkým, rozvětveným oddenkem a lodyhami 10 - 30 cm vysokými, chlupatými, přímými a jen nahoře rozvětvenými většinou ve 3 vijany. Pět až sedm lodyžních listů je úzce vejčitých až kopinatých, skoro přisedlých, 4 - 6 cm dlouhých, 1 - 2 cm širokých. Přízemní listy v růžici se vyvíjejí zároveň s květními lodyhami a jsou 4 - 12 cm dlouhé a mají dosti dlouhé řapíky, na líci opatřené hlubokým žlábkem a kratší nebo stejně dlouhé jako čepele, jež jsou vejčité, na konci špičaté, naspodu skoro srdčité nebo uťaté, 2 - 5 cm široké, dosti tmavě zelené, bez bělavých skvrn, s žilnatinou zpeřenou a jen někdy podle žilek světlejší, dosti měkce chlupaté. Květy skládají vijany. Jednotlivé kvítky mají kalich 6 - 8 mm dlouhý, za plodu prodloužený až na 12 mm, do třetiny až poloviny rozdělený v pět cípů. Nálevkovitá koruna je červenofialová, 13 - 18 mm dlouhá, v ústí s chomáčky chlupů, rozdělená v pět zaokrouhlených cípů. Pět tyčinek je kratších než trubka koruny. Jejich nitky jsou krátké. Semeník nese čnělku s hlavatou bliznou a mění se za plodu ve 4 tvrdky, jež jsou 3,5 - 4 mm dlouhé, leskle hnědé až černé. Kvete od března do května. Výskyt: Hojně roste ve světlých hájích, stinných listnatých lesích, na okrajích lesů a v křovinách s vlhčí a hlubokou půdou z nížiny až do podhůří. Nejlépe se mu daří na teplých vápencových podkladech. Je to evropská rostlina, která na východ je rozšířena do střední a jižní části evropského Ruska, kde zasahuje až do předhoří Kavkazu. Na západ zasahuje do Arden a do francouzské Jury. Využití: Pro svou nenáročnost se plicník někdy pěstuje jako časná medonosná rostlina, poskytující včelám často již od konce března hojnost nektaru. V Anglii jsou mladé listy oblíbenou přísadou do různých jarních salátů a přidávají se také do polévek. Možnost záměny: Na podobných stanovištích se vyskytuje plícník lékařský (Pulmonaria officinalis L.), který je význačný světlými skvrnami na listech. Dříve byly oba druhy považovány za poddruhy jediného druhu plicník lékařský (Pulmonaria officinalis L.) - subsp. obscura a subsp. officinalis (syn. subsp. maculata). Nověji hodnotí systematikové tyto poddruhy jako druhy P.obscura a P. officinalis. Od středověku se používaly k léčení převážně rostliny se skvrnitými listy, a to pro podobnost se skvrnami na nemocných plicích (odtud i jméno rodu). Z farmaceutického hlediska jsou však obě rostliny považovány za rovnocenné. Nesmíme je však zaměnit za další dva u nás vzácně rostoucí druhy plicníků s užšími přízemními a měkce chlupatými listy, které jsou neúčinné. Plicník skvrnitý (P. saccharata Mill.) se často pěstuje jako ozdobná rostlina na skalkách a v zahrádkách.

Plicník tmavý - sběr pro léčivé účinky Droga: kvetoucí nať (Herba pulmonariae) nebo listy letních růžic (Flos pulmonariae) Obsahové látky: především kyselina křemičitá (až 4 %) v rozpustné i nerozpustné formě, až 10 % tříslovin a dále flavonoidy, slizy, saponiny, vitamín C a minerální látky, z nichž významné jsou vápenaté soli. Vysokému obsahu stopových prvků se přičítá příznivý účinek na činnost žláz s vnitřní sekrecí. Sběr a sušení: V dubnu a květnu se u země odstřihuje nebo seřezává kvetoucí nať, která se nesmí pomačkat a hned po sběru se rychle suší ve stínu na dobře větraných místech v tenkých vrstvách buď přirozeným teplem nebo uměle při teplotě do 40 °C. Při sušení lze drogu převracet, aby sušení probíhalo rychle a droga si zachovala původní zbarvení. Při pomalém sušení droga zčerná. Možno sbírat také řapíkaté listy letních růžic. Správně usušená droga je světlezelené barvy, bez pachu a má poněkud slizovitou chuť. Musí se uchovávat v dobře uzavřených nádobách. Použití: Plicník byl ve středověku oblíbenou a hojně používanou léčivou rostlinou, dnes je jeho význam nepatrný. Používal se především při plicní tuberkulóze, při kašli, chrapotu, zánětech průdušek a průduškovém astmatu jako expektorans. Příznivý účinek se přičítá kombinaci účinků saponinů, které usnadňují odkašlávání, uklidňujícímu a ochrannému účinku slizů a protizánětlivému a dezinfekčnímu účinku tříslovin. Mimoto má droga také slabý močopudný účinek, působí protizánětlivě, svíravě, má změkčující účinek a zvyšuje srážlivost krve. Plicník se proto používal také ve směsích s jinými rostlinami, např. jitrocelem, přesličkou, podbělem, fenyklem apod. K zevnímu použití se připravuje zápar nebo odvar, slouží k omývání hnisajících ran a hemeroidů, kde se uplatňuje protizánětlivý, změkčující a svíravý účinek, používá se i k přípravě teplých obkladů.

Výhled z terasy hotelu České Žleby výborná kuchyně, ubytování a služby na vysoké úrovni,www.hotcz.cz Zpracovala: Mgr.Růžena Koubová ZŠ Povážská Strakonice