Napoleon Bonaparte Narodil se ve městě Ajaccio v roce 1769 na Korsice, studoval na vojenské škole v Briene Podporoval revolucionáře a tak se stal dělostřeleckým důstojníkem a účastnil se obležení Toulonu, kde propuklo povstání proti jakobínskému teroru a za zásluhy byl povýšen na brigádního generála ve věku 24 let Potlačení royalistického spiknutí za pomoci kartáčových střel, poté byl direktoriem jmenován velitelem Pařížského okruhu armády Bylo mu svěřeno následné tažení do Itálie, kde v bitvách u Marenga a Mondovi porazil sardinská vojska. Následoval mír roku 1796 v Piemontu, kterým Francie získala Savojsko a Nice. Následovalo tažení proti Habsburské monarchii, které vyvrcholilo roku 1797 dobytím rakouské pevnosti Mantovi. Mír byl uzavřen v Campo Formio, kde byly uznány italské republiky (Cisalpinská, Ligurská) mladý Napoleon Bonaparte

Napoleon se účastní povstání proti direktoriu 9. listopadu 1799, Zahájení egyptského tažení (jeho cílem bylo oslabení anglické moci ve středomoří) v květnu roku 1798, dobyl Káhiru a rozvrátil moc Mamelúků. V srpnu však dochází k námořní bitvě u Abikuru, kde vítězí britský admirál Nelson, čímž zničil jeho francouzskou flotilu. Napoleon se musí vratit do Francie. Napoleon se účastní povstání proti direktoriu 9. listopadu 1799, poté se jako velitel pařížské posádky stává jedním ze 3 konzulů. Od února 1800 vykonává funkci prvního konzula (právo jmenovat členy státní rady, soudce). Napolen tohoto práva využívá k prosazení reforem úspěšných reforem, což vede k posílení jeho pozice. V tomto období se Napoleon pokoušel především o mírové upevnění francouzských pozic, přesto 14. června 1800 zvítězil nad Rakouskem v bitvě u Marenga po níž Rakousko muselo souhlasit s mírovou smlouvou v Lunéville (9. února 1801). V tomtéž roce uzavřel Napoleon dohodu s papežem Piem VII., která vedla k obnovení katolictví jako státního náboženství. Úspěšná reformace školství a státní správy, vydává také občanský zákoník, který převzal některé zásady římského práva a svým přístupem k „občanu“ a zákonům ovlivnil přístup evropského práva dodnes. Tyto reformy vedly k ozdravení francouzské ekonomiky a díky velké úspěšnosti reforem by l 2. srpna 1802 jmenován doživotním 1. konzulem s právem jmenovat nástupce. císař Napoleon ve své pracovně, portrét od Davida, 1812

Úspěšná reformace školství a státní správy, vydává také občanský Napoleonova korunovace Úspěšná reformace školství a státní správy, vydává také občanský zákoník, který převzal některé zásady římského práva a svým přístupem k „občanu“ a zákonům ovlivnil přístup evropského práva dodnes. Tyto reformy vedly k ozdravení francouzské ekonomiky a díky velké úspěšnosti reforem byl 2. srpna 1802 jmenován doživotním 1. konzulem s právem jmenovat nástupce. 2. prosince 1804 se Napoleon Bonaparte, doživotní konzul republiky, stal francouzským císařem, Napoleonem I. Obřadu se účastnil i papež, kterého Napoleon pozval (nebo mu to spíše přikázal) do Francie. Korunu si však na hlavu vložil sám.

Invaze do Británie Napoleon (jako ostatně většina Francouzů) považoval za svého úhlavního nepřítele Velkou Británii. Británie se však o plánovaném útoku dozvěděla a požádala Rakouské císařství o pomoc. To zaútočilo na Napoleona a on se musel svou mocnou sílu obrátit na ohrožení ze západu. Dříve než stačil dorazit k Rakouským jednotkám, dostal zprávu, že jeho loďstvo bylo rozdrceno v námořní bitvě u Trafalgaru roku 1805admirálem Nelsonem. Ač jsou napoleonské války teprve v zárodcích tak tato bitva byla rozhodující. Protože kdyby se mu podařila invaze do Británie, skolil by svého silného soka, který mu přidělával potíže zejména na západní frontě (ve Španělsku). A bez války na Iberském poloostrově by mohl Napoleon soustředit všechny své síly na východ. Admirál Horatio Nelson Britský královský křižník

Tažení proti Rakousku Napoleon se však nenechal odradit a pokračoval v bleskové invazi na východ. Obsadil Vídeň a spěchal se střetnout s Rakouskou armádou na Moravu. Jelikož mělo Rakousko spojeneckou Smlouvu s Ruskem, přispěchal car Alexandr I. na pomoc Habsburkům. Na podzim (2. prosince) roku 1805 došlo k jejich střetu v bitvě u Slavkova (Austerlitz), kde Napoleon rozdrtil protivníky zejména svou genialitou a svým strategickým umem. Této bitvě se také říká Bitva tří císařů, neboť zde se bili: ruský car Alexandr I. Romanov rakouský císař František I. Habsbursko-Lotrinský císař Francouzů Napoleon I. Bonaparte Dobová grafika bitvy u Slavkova

Mapa bitvy u Slavkova       Ruská pěchota Ruská jízda       Rakouská pěchota Rakouská jízda       Francouzská pěchota Francouzská jízda Rusové se po této bitvě rychle stáhli a Rakousko muselo podepsat mír. Tím získal Bonaparte neomezený vliv v Itálii a Německu. V roce 1806 porazil i Prusko a z jeho záboru Polska vytvořil Varšavské knížectví. Změnil také mapu Německa. 1806 zaniká Svatá říše římská a Napoleon zde vytváří Rýnský spolek. Nakonec byl k míru s Francií přinucen i Alexandr I.

Jednotky Francouzský voltizer a granátník Francouzští husaři Ruský pěšák Rakouský svaliser a hraničáři Ruský hulán

Mapa Evropy v roce 1806 - 1810 Kontinentální blokáda Byl to zákaz obchodovat s výrobky z Anglie nebo jejích kolonií. Platil pro všechny jím podrobené země (Německo, Rakousko, Rusko, Itálie, Prusko) a chtěl jí dosáhnout hospodářského kolapsu Británie. To se mu však nepodařilo.

Zdrcující tažení do Ruska Španělská válka Napoleon zde zaznamenal velký neúspěch. Zemi sice dobyl, ale Za cenu obrovských ztrát vojáků i peněz,neboť svým vpádem rozpoutal doslova partyzánské peklo, kdy uvědomělé Španely nebylo jednoduché zlomit. Tohoto neúspěchu chtělo využít Rakousko, ale Bylo poraženo a muselo podstoupit Francii další území a František I. musel dát Napoleonovi za ženu svou dceru Marii-Luisu Habsbursko-Lotrinskou. Zdrcující tažení do Ruska Francouzská armáda, kterou muselo podporovat Rakousko i Prusko vtrhla roku 1812 do carského Ruska a táhla na Moskvu. Po vyhrané bitvě u Borodina (1812) se mu otevřela cesta na Moskvu. Našel ji však vylidněnou a hořící. Nikdo nechtěl uzavřít mír. Navíc se blížila ruská zima, a tak nechal své vojáky v Rusku zemřít a sám odjel na saních do Francie. Tažení do Ruska

Bitva národů Napoleon se však nevzdal, z nováčků sestavil armádu a vydal se do Lipska čelit spojeným evropským velmocím. V této třídenní bitvě roku 1813 utrpěl zdrcující porážku. Vyhnanství na Elbě a stodenní císařství V roce 1814 byl protifrancouzskou koalicí donucen vzdát se trůnu a byl vykázán na ostrov Elba. Na francouzský trůn byl dosazen bratr Ludvíka XVI. - Ludvík XVIII. Nebyl však příliš oblíben, čehož Napoleon využil. Roku 1815 se opět trůnu zmocnil. Na trůnu však pobyl pouze 100 dní než byl donucen po prohrané bitvě u Waterloo (18. června 1815) 22. června 1815 abdikovat. Konec života na ostrově sv. Heleny Napoleon Bonaparte byl zadržen a zbytek svého života strávil na ostrově sv. Heleny jako zajatec Britů. Na tomto ostrově 5. května 1821 zemřel.