Saturnin Zdeněk jirotka Vojtěch Krejcar

Zdeněk Jirotka (1911-2003) Český spisovatel a fejetonista, autor humoristických románů a povídek * Ostrava Gymnázium → vyloučení → zedník Maturita v Hradci Králové Nástup k armádě Lidové a Svobodné noviny a humoristický časopis Humoristická literatura

saturnin 1942 Epická próza Humoristický román Nejúspěšnější Jirotkův román Inspirace v anglické literatuře 26 kapitol Praha a okolí, pod vrchem Hradové, 1. pol. 20. stol.

Jazyková charakteristika díla Prvky satiry Ich forma Kometnáře Spisovný jazyk, archaismy, vulgarismy, metafory, přísloví, dlouhé proslovy doktora Vlacha Stručný děj v bodech Historky některých postav

Hlavní postavy Vypravěč Sluha Saturnin

Vedlejší postavy Dědeček Teta Kateřina Dr. Vlach Milouš Slečna Barbora

1. úryvek Doktor Vlach si totiž rozdělil lidi podle toho, jak se chovají v poloprázdné kavárně, mají-li před sebou mísu koblih. Představte si luxusní kavárnu za nedělního odpoledne. Venku je krásný den a hostů v kavárně je málo. Už jste se nasnídali, přečetli jste všechny noviny a teď jste se pohodlně opřeli v měkkém boxu a zamyšleně se díváte na mísu koblih. Nuda se pomalu rozlézá do všech koutů kavárny. A tu se tedy má ukázat, do které skupiny lidí podle teorie doktora Vlacha patříte. Jste-li prý člověkem bez fantazie, bez touhy po dynamice a bez smyslu pro humor, budete se na ty koblihy dívat tupě a bezmyšlenkovitě třeba až do poledne a pak se zvednete a půjdete k obědu. Mám důvodné podezření, že do této prvé skupiny zařazuje doktor Vlach také mne. Myslím, že není v právu. O humoru a o té dynamice nebudeme mluvit, ale to, že mi upírá fantazii, když ví, že se mi povedlo správně vyplnit úřední formuláře přiznání k dani důchodové, to mne opravdu překvapuje. Ale na tom nezáleží. I kdybych mezi lidi tohoto druhu opravdu patřil, bylo by mi to milejší, nežli být příslušníkem skupiny druhé, která prý se při pohledu na ty koblihy baví představou, co by se dělo, kdyby někdo zčistajasna a bez výstrahy začal ostatní návštěvníky kavárny tím pečivem bombardovat.

2. úryvek Tato stále rostoucí, nezasloužená a mně osobně velmi nemilá pověst výjimečného muže měla značně nepříjemné důsledky. Tak jsem byl například jednou v noci probuzen mužem v úřední čepici a bylo mi vysvětleno, že je naléhavě třeba mé pomoci. S použitím značné dávky své kombinační logiky jsem z mužova zmateného povídání vyrozuměl, že jakýsi chovanec, domnívající se, že je Marcus Aurelius, utekl z ošetřovací péče a že správa ústavu se domnívá, že pro muže mých kvalit je hračkou jmenovaného pána zase chytit. Je těžko zklamat lichotivé mínění, které o vás lidé mají. Vstal jsem a rychle jsem se oblékl. Muž v úřední čepici tvrdil, že mu bylo řečeno, abych byl tak laskav a vzal si s sebou pušku. Já žádnou nemám, a tak jsem to zamluvil. Řekl jsem, že ji nebudu potřebovat, a muž v úřední čepici se na mne podíval s výrazem nelíčené úcty. Vydal jsem Saturninovi rozkazy pro případ, že bych se nevrátil, a odešel jsem s mužem do deštivé noci. Teprve z rozhovoru, který jsme spolu cestou vedli, vyšlo najevo, že je zřízencem zoologické zahrady a Marcus Aurelius že je lev. Jsem rozhodně aspoň průměrně statečný muž, ale dovedete si představit, jak mi bylo. Nerad na to vzpomínám. Nakonec to dopadlo dobře. Zřízencům zoologické zahrady se totiž podařilo lva chytit, když usnul unaven marnými útoky na motorový vůz elektrické trati číslo 12. Mého zásahu tedy nebylo potřebí, ale správce zoologické zahrady přesto vřelými slovy ocenil ochotu, s kterou jsem přispěl na pomoc ohroženému obyvatelstvu města Prahy, a projevil potěšující mínění, že snad příště mi bude dopřáno uchopit některého z dravců vlastníma rukama za uši. Snad si myslil, že po tom bůhvíjak toužím.

3. úryvek Myslím, že jsem se už zmínil, že mám tetu jménem Kateřina. Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Teta Kateřina má syna. Je mu 18 let a jmenuje se Milouš. Neštěstí nechodí nikdy samo. Teta je vdova a Milouš je sirotek, protože strýc František před deseti lety zemřel. Jistě nelituje, že to udělal. Poslouchat celý život přísloví, pořekadla a zrnka moudrosti není maličkost.

4. úryvek Zatím se k nám doloudal Milouš a řekl mi: "Dobrý den, starý brachu!" Nemám rád, když mi někdo říká starý brachu, a chtěl jsem to právě Miloušovi jasně říci, když vtom se ozval Saturnin. "Chlapečku," povídal Miloušovi, "tady se nesmí kouřit." Nebyla to pravda, kouřili jsme na palubě každý večer, ale vycítil jsem, že Saturninův útok byl odpovědí na toho "starého bracha", a pozoroval jsem s potěšením, jak Milouš zrudl. Potom řekl něco, z čeho vyzařovala jeho hloupost v celé své kráse. "Já jsem se vás na nic neptal, sluho," povídal Saturninovi. "Oh promiňte, mladý pane, opravdu jsem vás nechtěl urazit," omlouval se pokorně Saturnin, a vyškubnuv Miloušovi hořící cigaretu ze rtů, hodil ji do Vltavy.

5. úryvek Odpoledne mi chtěl dědeček vykládat o Itálii a o té hraběnce, ale já jsem ho prosil, abychom podnikli něco jiného. Bylo to ode mne velmi nepředložené, ale kdo by byl tušil něco takového. Dědeček řekl, že mu Saturnin vysvětlil zápas džiu-džitsu a že on, dědeček, mne tomu také naučí. To, co následovalo, se vám bude zdát neuvěřitelné. Prosím, abyste měli na paměti, že jsem byl dalek toho, abych se se starým pánem rval. Přijal jsem jeho žertovný útok trpně, a to byla chyba. Jeho první chvat, kterým se pokusil ohrozit moji rovnováhu, vyloudil mi na rty shovívavý úsměv a ukonejšil mou obezřetnost. Najednou dědeček odskočil stranou a vrazil do mne z boku překvapující silou. Následky byly hrozné. Letěl jsem po parketách napříč pokojem a praštil jsem sebou asi čtyři metry od místa, kde jsem původně stál. Když jsem se pokoušel vstát, projela mi pravou nohou oslňující bolest a zatmělo se mi před očima. Dědeček se smál, ještě když mne Saturnin se služebnou Marií odváděli do mého pokoje, a volal za mnou, že to přejde.

6. úryvek Potom jsem Saturnina zavázal slavnou přísahou, že bude Milouše neúprosně stíhat na zemi, na vodě i ve vzduchu tak dlouho, dokud já nebudu s to postavit se na obě nohy a trestat ho sám. Že k tomu použije každé vhodné příležitosti, všeho svého důmyslu a jakékoli lsti. Že se postará o to, aby se tomu blazeovanému svůdci žen stal život v dědečkově domě řetězem blamáží a nepříjemností. Že bude střežit každý jeho krok a potrestá jakoukoliv dotěrnost k slečně Barboře pořádným výpraskem. Že. tedy, já si to dnes už všechno nepamatuji, ale byla to přísaha hrozné pomsty za to, jak se Milouš vyjadřoval o slečně Barboře. Saturnin pod dojmem slavné a nezapomenutelné chvíle povstal z křesla a opakoval pomalu a zřetelně všechno, k čemu se zavazoval. Do jeho slov se mísilo burácení vzdalující se bouře a já jsem neodolal a povstal jsem také. Stál jsem sice jen na jedné noze, ale stál jsem v pozoru.

Hlavní myšlenka Nebrat život tak vážně ale s humorem Odlehčení během válečného období Poukázání na záporné lidské vlastnosti

děkuju ZA POZORNOST