Dějiny evropského myšlení 10. Enfants terribles filosofie 19. století: Schopenhauer, Nietzsche, Kierkegaard

Opakování – Kant a teorie poznání Co je podle Kanta předmětem našeho poznání a co jím být nemůže?

Opakování - Kant a teorie poznání U kterých filosofů jsme se setkali s koncepcí poznání jako rozpomínání?

Opakování: Comte a Bolzano Jak se podle Bolzana stává člověk občanem nějakého státu?

Opakování: Comte a Bolzano Jak Comte charakterizuje vývoj lidských dějin? Jaká stádia uvádí?

Opakování: Comte a Bolzano Jak Comte uspořádává vědy? Co je tou nejvyšší vědou?

Opakování: Comte a Bolzano Jaká je podle Comtea role sociologů?

Opakování: Comte a Bolzano V jakém bodě hlavně Comtea kritizuje Masaryk?

Hlavní témata kurzu 1. problém poznání: jak můžeme poznat svět, co je jeho podstatou, jak můžeme poznání pochopit a interpretovat? jaké máme možnosti uchování poznání – tedy i problém jazyka: tj. noetika, logika a fyzika 2. problém vzdělání a výchovy: co bychom (se) měli učit a jak? jak vůbec lze poznání předávat a kdy je to dobré? 3. etika: jak bychom se měli projevovat ve světě a vůči druhým, jaké jsou ideály a ctnosti? co je dobro? 4. politika: jak uspořádat společnost a co je společné dobro?

Shrnutí probrané etiky ve starověku Platón / Sokratés: hledání toho, co je areté. Přesvědčení, že z poznání dobra plyne etické jednání (sepětí noetiky, etiky a politiky) Aristotelés: Nejvyšším cílem je blaho, a to především blaho obecné (blaho obce) – sepětí etiky a politiky Stoa: systém oprošťování se od emocí, cílem je apatheia, která zaručuje mravnost jednání, protože člověk koná ve shodě s rozumem bez podléhání vášním Epikureismus: nejvyšším cílem jednání je rozkoš, jednou z nejvyšších hodnot je přátelství

Shrnutí probrané etiky ve středověku a novověku Augustinus: hlavním principem je láska, a to zejména láska k Bohu. Člověk je nadán svobodnou vůlí, takže může jednat dobře i zle. Boží milost nám pomáhá k výběru dobrého Abélard: intence (záměr) je důležitější než samotný čin Albert Veliký i Tomáš Akvinský: blaženost, tedy nejvyšší dobro je možno nalézt ve filosofii – přednost má teoretický kontemplativní život Macchiavelli: Člověk přirozeně tíhne ke zlu, důležité je udržet se u moci Hobbes: Člověk je od přirozenosti sobecký, z čehož plyne válka všech proti všem, již je nutno omezit zákony Locke: přirozenou je rovnost mezi lidmi, přirozené právo vymezuje dva principy: právo na život a na náhradu škody. Svoboda jedince končí u života druhého Rousseau: Člověk v přirozeném stavu je sobecký a zahleděný jen na sebe a své blaho. Respekt k druhému vzniká z tohoto pojetí sebe sama jako individua vyžadujícího respekt. To ovšem znamená, že musíme též respektovat druhé individuum se stejným nárokem na respekt. Spolupůsobí zde ovšem i jistá vstřícnost založená na přirozeném soucitu, jde o jakousi společenskou ctnost. Kant: kategorický imperativ jako návod na kritické přemýšlení o morálce i jako metodologický návod na rozhodování o správném jednání

Shrnutí probrané filosofie výchovy a vzdělávání - starověk Platón, stoikové, Augustinus: Cílem každého správného vzdělávání je podněcovat poznání sebe sama, ne výkladem, ale dialogem, v němž je ukazována neznalost a odbourávány stereotypy myšlení, a tedy otevírána cesta k pravému poznání Platón, epikurejci i stoikové také předpokládají, že nejlepším vzděláním, je vzdělání filosofické, které se snaží dobrat odpovědí na zásadní otázky světa i člověka Pythagorejci, Aristotelés i Platón také zdůrazňují význam matematiky jakožto nauky o čistém racionálním poznání, které je součástí přirozenosti člověka – na tento bod rovněž navazuje novověk

Shrnutí probrané filosofie výchovy a vzdělávání – středověk a novověk Augustinus: učitelem je Kristus, který vkládá pravdu do nitra člověka, učení je právě vedením do nitra, s tím, že k učení člověka pohání vůle, jíž hýbe láska Locke: výchova, výuka má být liberální, tedy nepředepisovat, ale ptaním, vedením dovést každého, aby sám poznával Rousseau: román Emil: člověk v přirozeném stavu byl dobrý, vyzdvihuje srdce před přírodovědným racionálním empirismem svých současníků i před stávajícími konfesemi. Výchova vlastně nemá probíhat, dítě má být ponecháno v lůně přírody, aby se v ní samo učilo

3 provokativní odpovědi na racionalismus, idealismus i školskou filosofii a moderní racionální pojetí vědy 1. Kierkegaard: počátek existencialismu: kritika náboženství jako systému, soustředění na jedince, jeho niternost, zanícení i na riskantní momenty lidské existence 2. Nietzsche: filosofie boje, nadčlověka, odmítající kritika etiky a morálky, čisté vědy i teologie a náboženství s jejich nároky na absolutní pravdu. Základem světa i morálky je spojení zdánlivých protikladů, které teprve přinášejí komplexní obraz. Vyzdvihuje také roli umění pro zachycení poznání světa a hlavně člověka (vliv Schopenhauera i R. Wagnera) 3. novodobý pesimismus a skepticismus: Schopenhauer: představa iracionální vůle, která ovládá celý svět a na níž má osobní vůle každého člověka účast, svět je plný utrpení, které je možno pouze zmírnit jistou rezignací, splynutím s vůli světa (vliv indické filosofie a hinduismu)

Co tyto tři autory spojuje 1. radikálně nová odpověď na mnohé otázky – snaží se vymanit se z pouhého opakování tradice 2. v popředí jejich zájmu je etika. Avšak ne jako teoretická odpověď na otázku co máme dělat v Kantově smyslu 3. v centru zájmu těchto autorů je člověk, a to zejména člověk v extrémních situacích, v nichž mu nestačí zaběhnuté postupy 4. všichni 3 také kritizují takový přístup k náboženství, který jej vnímá jako systém nauk o bohu bez nutné vnitřní reflexe, bez prožitku s primárním zaměřením na rituál a jeho opakování 5. požadují zaujetí jedince pro věc, tedy aktivitu vůle i emocí – vůle i srdce 6. prožívají podobné osobní problémy, zejm. tvrdou odmítavou kritiku ze strany veřejnosti , a zejména dobových autorit 7. propojení etiky, estetiky a filosofie výchovy 8. Jedním z hlavních problémů je (osobní) svoboda 9. Jejich myšlení silně ovlivní modernu i 20. století: existencionalismus, nacistickou ideologii, postmodernu, a to ne pouze v oblasti filosofie či myšlení, ale i v mnoha jiných oborech od umění až po lékařství 10. způsob jejich filosofické práce vybočuje ze zaběhnuté školské filosofie i formálně – pohybují se na pomezí filosofe a umění, píší často s výrazným estetickým záměrem (poezie, krásná literatura), používají humoru, ironie i satiry 11. zpochybňují primát rozumu, upozorňují na iracionální stránky lidské existence a jejich význam

Arthur Schopenhauer (1788-1860) a jeho etika „Svět je má představa“ – centrální postavení subjektu Navazuje na Kanta: rozdělení na svět o sobě (tj. vůle) a svět pro mne (tj. představa) Vůle, jak ji S. definuje je slepá iracionální primitivní síla, která je podstatou světa i nás (naše vůle) Pesimistické vnímání světa: svět jako utrpení Z něj vedou jen 2 cesty: estetická (povznesení ke krásnu) a etická (oproštění od vášní, od vlastní vůle a splynutí s vůlí veškerenstva – vliv indické filosofie)

Friedrich Nietzsche (1844-1900) - Kritika poznání, etiky, estetika, výchovy a náboženství Základem je kritika poznání a z ní plynoucí kritika morálky, totiž její relativizace: Dobro a zlo nejsou kategorie či vlastnosti věcí o sobě, ale vždy závisí na pozorovateli: jsou otázkou subjektivního hodnocení, nikoli věcí – v tomto smyslu říká Nietzsche, že je svět amorální, neboli mimo dobro a zlo. Zarathustra byl indický reformátor morálky, je proto podle Nietzscheho povolán morálku kritizovat, resp. zcela ji jako systém odmítnout Kritizuje křesťanství (a církev), neboť vytváří systém morálky, který je falešný →„Bůh je mrtev“ Jedna z hlavních myšlenek, které se v Nietzscheho díle opakují je odmítání nároku na absolutní pravdu, resp. na vyloučení opaků – podle N. je svět složen z protikladných tendencí, které se navzájem doplňují a vytvářejí tak celek. N. odmítá zjednodušování složitosti a tragiky světa

Nietzscheho kritika poznání a jazyka Spis O pravdě a lži ve smyslu nikoli morálním (1873): Nietzsche se v tomto spisu zabývá otázkou, jak funguje jazyk – totiž arbitrárně a z toho plynoucí otázkou, zda je možné poznání pravdy, resp. jak si může vůbec člověk klást za cíl poznání pravdy Jazyk sestává ze zvuků, které jsou přiřazovány nějakým představám o věcech Věci, jak je poznáváme, tedy věci pro nás jsou subjektivní a antropomorfní. Dalším problémem: obecniny: hledáme stejné v nestejném, v individuích vynecháváme individuálnost, abychom je popsali Jazyk je soubor metafora metonymií: „Co je tedy pravda? Pohyblivé vojsko metafor, metonymií, antropomorfismů, zkrátka lidských relací, které - poeticky a rétoricky vystupňovány – byly přeneseny, vyzdobeny a které po dlouhém připadají lidu pevné a závazné: pravdy jsou iluze, o nichž člověk zapomněl, že jimi jsou…“ S takto vzniklými pojmy následně pracuje věda, která tak tvoří svůj vlastní svět Dále se zabývá vztah vědy a umění a mýtů, která nestojí na rozumové abstrakci, ale na intuici

Nietsche: Výchova, estetika a historie Nietsche sepsal po převzetí katedry klasické filologie v Bazileji (1869) úvahu o tom, co přináší právě klasická filologie a v čem jsou její slabiny – esej My filologové v Nečasových úvahách (1875): „Klasická filologie vděčila podle Nietzscheho za své výsadní postavení v německém školství všeobecné víře, že nejlepší metodou výchovy je co možná objektivní poznání historie. Vychovatelem je potom učenec, pro něhož je starověk objektem čisté vědy, který podrobuje jednotlivé součásti tohoto objektu zevrubnému zkoumání, zakutává se přitom do dílčích problémů a utápí se v nepřehledném množství dílčích fakt (a hypotéz), aniž je s to zahlédnout širší souvislosti, zamyslet se nad smyslem toho, co zkoumá. Výchova[...]musí však člověku pomáhat najít sebe sama, vést ho k pochopení toho, co je v dějinách a kultuře velkého, a tím také k rozumění lidskému životu a světu jako celku.“ (Kouba 2006, 17n). Nietzsche na tuto úvahu navazuje zcela odlišným pojetím zkoumání antiky, totiž takovým, které se snaží zachytit její odlišnosti od naší současnosti, tedy v tom, co nám připadá temné, dráždivé, nepřijatelné a co proto může především přispět k našemu současnému umění a jeho reflexi (protože přináší obecně nesdílené, a tedy nové pohledy): Zrození tragédie z ducha hudby (1872) – v této době se hodně nechává inspirovat Schopenhauerem

Kierkegaard (1813-1855): Křesťanství a existencialismus - etika Kierkegaard studoval u Hegela, nicméně se odvrátil od idealistické filosofie ve snaze věnovat se přemýšlení o životě praktickém, nikoli velmi teoretickými většinou metafyzickými úvahami idealismu, chce se zabývat člověkem v jeho praxi, tedy lidskou existencí Jeho výrazným tématem je kritika (státní) církve a požadavek živého křesťanství založeného na vztahu lásky a ochotného jít do rizika (skok víry) Lásku a ochotu převzít rizika analyzuje i v jiných oblastech i extrémních životních situacích (vliv na existencialismus) 3 stádia lidské existence:1. estetické (smyslové prožitky, ale též vědomí prázdnoty), 2. etické (vtažení do sebe sama, překonání zoufalství životem dle obecně závazných zákonů, úskalím je přílišné podřízení se a neoriginalita), 3. náboženské (skok do svobody překonáním konečnosti) Niternost: „Jedinec je proto takový, že jeho existence, jeho niternost tvoří hluboký paradox. Je sice nejskutečnější skutečnost, ale taková, která do sebe podstatně zahrnuje možnost, představuje skutečnou možnost s možnou skutečností. Je zde a zároveň se teprve stává tím, čím bytostně je.“ Pojem úzkosti: V člověku existuje spící duch spojený s tělem, který se postupně probouzí a tím se o slovo hlásí i úzkost. Z nevinnosti, tedy harmonie, nevědomosti, nás začíná vytrhovat vyvstávání ducha, jenž s sebou nese existenci ničeho, které přináší úzkost.

Komentář ke třem vybraným ukázkám Schopenhauer: Jednou z hlavních pouček Schopenhauerovy etiky je snaha vyhnout se utrpení, které je podstatou světa, nebo jej aspoň zmírnit. To se může zdařit především tím, když člověk přizpůsobí své chtění, tedy svou vůli oné vůli obecné, která ovládá dění světa. Nietzsche: Zkoumání fungování jazyka vede k základní otázce: Co je pravda? Ukazuje se její relativnost a krize jazyka, který je rovněž subjektivní, a tudíž nemůževést ke vzájemnému porozumění mezi lidmi. To je nejzřejmější na etických kategoriích dobra a zla Kierkegaard: Jde o část recenze na anonymní dánský román Dva věky. K. v eseji dává do kontrastu člověka moderního, jeho vysoce racionální přístup k životu, které ale možná někdy odvádí od jakékoli aktivity, jakéhokoli jednání, protože může být nebezpečné a člověk doby revoluční, u nějž můžeme nalézt zanícení, niternost, z níž podle K. plyne jakási kultivovanost, důstojnost a také vlastně povýšení nad obvyklé kategorie dobrého a zlého – její kvalita plyne z tohoto zanícení plného života na rozdíl od až netečné doby moderní. Pravdou ovšem je, že doba revoluční nemůže být trvalou, tedy permanentní revolucí, neboť by se vyčerpala.