PLACENTÁLOVÉ SUDOKOPYTNÍCI

SUDOKOPYTNÍCI Sudokopytníci jsou velmi úspěšným řádem savců, které spojuje do jedné vývojové linie úprava končetin. Vychází z uplatnění dvou prstů - třetího a čtvrtého, mezi nimiž prochází osa končetin. Tyto prsty mají na konci rohovitá kopyta a nesou celou hmotnost těla. Skupina zahrnuje 10 čeledí a asi 220 druhů (ČR 3 čeledi, 10 druhů). Žijí na všech kontinentech (včetně Austrálie, díky člověku) a obývají různé ekosystémy. Proto se u nich vyvinula velká rozmanitost forem. Většina sudokopytníků jsou býložravci, jen někteří jsou všežraví. Bývají větší, i když ve velikosti jednotlivých druhů jsou velké rozdíly: nejmenší známý sudokopytník, kančil menší, váží sotva jeden kilogram, zatímco hroch obojživelný dosahuje hmotnosti až 4,5 tuny. Mezi sudokopytníky také patří nejvyšší žijící savec, žirafa. Časté jsou rohy nebo parohy. Žaludek je složitý, u mnoha sudokopytníků vícekomorový. Přežvýkaví sudokopytníci dokážou zužitkovat těžko stravitelnou potravu mnohem lépe než lichokopytníci, a to je zřejmě příčinou jejich evolučního úspěchu. TŘÍDĚNÍ: 1. nepřežvýkavci (hroch, prase…) 2. přežvýkavci (velbloud, kráva…)

1. NEPŘEŽVÝKAVÍ SUDOKOPYTNÍCI Pro podřád nepřežvýkaví je charakteristický jeden dělený žaludek a úplný chrup se zvětšenými špičáky a stoličkami. Jde pravděpodobně o nejstarší skupinu sudokopytníků. Většina druhů prasat a pekariů jsou všežravci, hrochovití jsou býložravci. Dnes žijí pouze tři čeledi. čeleď: prasatovití čeleď: pekariovití čeleď: hrochovití Zástupci čeledi prasatovití žijí v Evropě, Asii a Africe. Také byli dovezeni do Austrálie a na Nový Zéland. Pekariovití jsou rozšíření pouze v Jižní a Střední Americe. Hrochovití úspěšně obsadili africký kontinent. V ČR ve volné přírodě žije pouze jeden druh nepřežvýkavých, prase divoké.

PRASE DIVOKÉ Jeho domovinou je velká část Evropy a Asie, ale člověkem byl zavlečen i na jiné kontinenty. Prase divoké bylo vždy významnou lovnou zvěří. Je předkem prasete domácího, které se chová pro maso a tuk. Dospělí samci dorůstají 120 - 180 cm a v kohoutku měří přibližně 90 cm. Jejich hmotnost je značně různorodá a v jednotlivých oblastech se viditelně liší, v průměru však činí 50 - 90 kg. Vzhledem k poměru těla má prase divoké nápadně velkou hlavu a relativně krátké končetiny. Jeho srst je tvořená hustými štětinami, které ho chrání před nepříznivými vlivy. Během zimy je srst výrazněji hustší a tmavší. Selata jsou zpočátku hnědá a světle pruhovaná. Mezi další nápadné znaky prasete divokého patří jeho čtyři výrazné trojhranné špičáky, jež se při dorůstání zahýbají vzhůru. Slouží hlavně jako účinná zbraň při soubojích. U samců dorůstají obvykle 20 cm. Prase divoké má skvěle vyvinutý čich a sluch, jeho nejhůře vyvinutým smyslem je zrak. V ČR je v mnoha oblastech již přemnoženým druhem. Prase divoké ke svému životu preferuje zejména staré listnaté lesy s bohatým podrostem a s dostatkem příležitostí k bahenním "koupelím". Žije obvykle ve skupinách, které průměrně čítají 20, vzácně až 50 jedinců. Výjimkou jsou pouze staří samci, kteří žijí samotářsky. Jsou schopni vyvinout rychlost 48 km/h. Prase divoké je typický všežravec. Požírá trávu, hlízy, ořechy, různé bobule, mršiny, kořeny, odpadky, hmyz, malé plazy. Často navštěvuje pole, zvláště kukuřičná, kde dokáže napáchat hodnotné škody. Pro dospělá prasata představuje největší nebezpečí zejména vlk nebo medvěd, selata se mohou zase stát relativně snadnou kořistí rysů, lišek, koček divokých nebo různých dravců, zejména výrů. Velký úbytek predátorů je ve většině oblastí hlavní příčinou jejich rychlého přemnožení.

PRASE BRADAVIČNATÉ Je divoké prase, které žije ve Východní Africe, např. v Keni, Somálsku, Ugandě a v Etiopii. Za své jméno vděčí třem párům bradavic v obličeji složených z chrupavčité a pojivové tkáně dosahující u samců až 15 cm. Má válcovité tělo o délce 1 - 1,5 m, ocas měří mezi 35 a 50 cm (často vzpřímený, obzvláště při běhu). Výška se pohybuje v rozmezí 65 - 85 cm. Samci váží okolo 150 kg, samice jsou lehčí. Zbarvení je šedé až žlutohnědé, kůže je z větší části lysá. Na hřbetě vytvářejí štětiny krátkou hřívu. Mají špatný zrak, ale velmi dobrý sluch a čich. V současnosti se vyskytuje především v polopouštích a křovinaté buši. Vyhrabává si nory, v kterých přespává, odpočívá a kde samice rodí mladé. Živí se hlavně trávou i dužnatými hlízami, které jsou pro něj v suchých oblastech vítaným zdrojem vody. V menší míře konzumuje i mršiny, bezobratlé živočichy a trus různých obratlovců.

PEKARI PÁSKOVANÝ Pekari páskovaný je nenápadně zbarvený, 80 - 100 cm velký savec s výškou v kohoutku až 50 cm a hmotností mezi 15 - 25 kg. Celé tělo má porostlé dlouhými, tmavě zbarvenými štětinatými chlupy. Svůj název získal díky nápadnému bílému pruhu na krku. Vyskytuje se v široké paletě biotopů od pouště až po tropický deštný a opadavý les v Jižní a Střední Americe. Ve volné přírodě žije obvykle v menších, 2 - 20 (obvykle v 6 - 9) členných skupinách, které vede starší a zkušená samice. Je aktivní přes den, noc přečkává ve vlastnoručně vyhrabaných norách, které si hloubí většinou pod kořeny stromů. Požírá ovoce, kořeny, plody, traviny, bezobratlé živočichy i malé obratlovce. Podobně jako prasata rád navštěvuje také bahnité oblasti. Je velmi nebojácný, v případě nutnosti dokáže vyvinout i rychlost 35 km/h a při ohrožení se často neostýchá použít velmi ostré zuby. V mnoha lokalitách si však již přivykl na lidskou společnost a občas se v její přítomnosti vyskytuje i na okrajích měst.

HROCH OBOJŽIVELNÝ Hroch má zavalité tělo s velkou hlavou s široce rozevíratelnou tlamou. Má krátké, sloupovité nohy se čtyřmi prsty. Mezi nimi má krátkou plovací blánu. Protože tráví většinu času ve vodě (zhruba 18 hodin denně), má uzavíratelné ušní boltce a nozdry. Na hrochovi jsou velmi nápadné zuby , kterých má 40. Nejvýraznější jsou stále dorůstající špičáky, které s kořeny mohou měřit až 70 cm, při váze 4 kg. Hroší špičáky, na rozdíl od slonoviny nežloutnou, proto se využívaly k výrobě zubních protéz. Hroší kůže je velmi citlivá na sluneční záření, proto vylučuje načervenalý mazlavý sliz, který pohlcuje UV záření a zároveň zabraňuje šíření bakteriální infekce. Díky červené barvě tohoto slizu se říká, že hroši potí krev. Při vyschnutí dosahuje hroší kůže extrémní tvrdosti, proto se dříve využívala k broušení diamantů. Hroši jsou vegetariáni, živí se převážně vodními rostlinami, které jsou pro ostatní býložravce nestravitelné. To jim umožňuje speciální konstrukce žaludku, který je rozdělen na tři velké části a jedenáct menších částí, další zvláštností je i na býložravce dlouhé střevo (50 - 60 m). V noci spásají porost na březích, během jedné noci hroch ujde zhruba 10 km a sežere zhruba 40 - 60 kg potravy, což je při jeho váze relativně malé množství. Jeho „zívání“ je vypouštění přebytečných plynů vznikajících při trávení rostlinné potravy v žaludku. Přestože se hroch nejraději pohybuje ve vodě zhruba metr hluboké, tak že mu vykukují pouze oči a nozdry a působí nemotorně, dokáže výborně plavat (uplave až 30 km), je schopen se potopit na 5 minut v extrémním případě se může potopit až na deset minut. Na souši se hroch také dovede pohybovat poměrně rychle (až 30 km/h). Velikost se standardně udává do 460 cm, váha samce se pohybuje mezi 1500 a 3200 kg, samice váží do 1500 kg. Hroši se v zajetí dožívají zhruba 45 let. Hroch obojživelný je považován za jedno z nejnebezpečnějších afrických zvířat. Žije v Africe poblíž řek, sladkovodních jezer. Dříve býval rozšířen prakticky po celé Africe, jižní Evropě a podle Bible i u řeky Jordán.

HROŠÍK LIBERIJSKÝ Je trpasličí druh hrocha, žijícího skrytě v pralesích Západní Afriky. Zprávy o něm byly dlouho považovány za výmysly. Jeho existenci se proto podařilo vědeckému světu dokázat až v roce 1914. Délka těla 1,7-1,9 m Výška 80 cm Hmotnost 250-300 kg Tento menší příbuzný hrocha žije v okolí bažin, ale většinu času tráví na souši. V současné době je jeho přežití vážně ohroženo v důsledku kácení tropických deštných pralesů.Nebezpečí mu hrozí i od lovců, kteří ho pronásledují kvůli masu. Vyhledává bažinaté, vlhké biotopy v okolí řek. Na rozdíl od hrocha není tak vázán na vodu. Vyskytuje se jednotlivě nebo v párech. Březost trvá okolo 7 měsíců. Mívají pouze jediné mládě, vážící 5-7 kilogramů, které samice kojí 9 až 12 měsíců, při kojení samice leží na boku. S matkou se mládě zdržuje dva až tři roky.

POUŽITÉ ZDROJE BioLib - Hippopotamus amphibius (hroch obojživelný) - Obrázek:. BioLib - Taxonomic tree of plants and animals with photos: [online]. 2012-10-27 [cit. 2012-10-27]. Dostupné z: http://www.biolib.cz/cz/taxonimage/id36784/ Hvězdička:. Hvězdička: [online]. 2012-10-27 [cit. 2012-10-27]. Dostupné z: http://uchylna-ludma.blog.cz/ Doby lovu zvěře - Lovecké a myslivecké potřeby, zbraně a střelivo České Budějovice.:. DIANA CB – Zbraně a střelivo České Budějovice. E-shop s loveckými a mysliveckými potřebami. Prodej, servis a oprava loveckých, airsoftových a plynových zbraní. - Lovecké a myslivecké potřeby, zbraně a střelivo České Budějovice.: [online]. 2012-10-27 [cit. 2012-10-27]. Dostupné z: http://www.dianacb.cz/doby-lovu-zvere Pekariovití - Wikipedie:. Wikipedie, otevřená encyklopedie: [online]. 2012-10-27 [cit. 2012-10-27]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Pekariovit%C3%AD Divoká prasata v ulicích Zbraslavi :: Petr Košan:. Petr Košan: [online]. 2012-10-27 [cit. 2012-10-27]. Dostupné z: http://petrkosan.webnode.cz/news/divoka-prasata-v-ulicich-zbraslavi-/ Prase divoké - Wikipedie:. Wikipedie, otevřená encyklopedie: [online]. 2012-10-27 [cit. 2012-10-27]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Prase_divok%C3%A9 Prase bradavičnaté Sudokopytníci Prasatovití.jpg :: ucivo.webnode.cz:. Ucivo.webnode.cz:[online]. 2012-10-27 [cit. 2012-10-27]. Dostupné z: http://ucivo.webnode.cz/album/sudokopytnici/prase-bradavicnate-sudokopytnici-prasatoviti-jpg/ Hroch-Koukni se mi na zoubky! | Blog plný zvířat:. Blog plný zvířat: [online]. 2012-10-27 [cit. 2012-10-27]. Dostupné z: http://blogplnyzvirat.blog.cz/1008/hroch-koukni-se-mi-na-zoubky Hrošík liberijský | Xanadu:. Xanadu: [online]. 2012-10-27 [cit. 2012-10-27]. Dostupné z: http://xanadu.blog.cz/1110/hrosik-liberijsky Wikipedie, Internetová encyklopedie [online]. Praha, 2002 [cit. 2011-07-15]. Dostupné z WWW: <http://www.wikipedia.cz JURČÁK, Jaroslav, et al. Přírodopis 8.Olomouc: Prodos, 1999. 128 s.