Úvod do filosofického diskurzu axlina@seznam.cz KH út. 13:00 – 14:00 čt. 11:00 – 12:00 Místnost - R432 M006 - Út 14:25 - 15:55 Mimo – 18. 10. 2016 – úvodní pedagog. kurz s praxí 11x pravidelná setkání/examinace ZK (test)

Filosofie jako překonání naivity Přirozený a teoretický životní postoj Téma Filosofie jako překonání naivity Přirozený a teoretický životní postoj Přirozený životní postoj V rámci PP vždy dán samozřejmě význam věcí Věci mají pro nás význam něčeho, co je nám k dispozici (užívání, orientování se ve světě) Významy věcí jsou v našem jednání spolu-obsaženy (netematizujeme je; znalost povahy (významů) věcí je v rámci přirozeného postoje (každodenního jednání) bezděčná, bezprostřední, zvyklostní – habituální. Jde o naivní – nereflektovaný postoj – nevnímáme, že to, co věci jsou je nějaký problém – to, co věci jsou zůstává v podvědomí a má charakter samozřejmosti. Vědění o věcech má povahu samozřejmého přesvědčení.

b) Teoretický životní postoj Teoretický postoj začíná zproblematizováním známého. Začínáme se divit – ptáme se, co jsoucí (věci, svět) je? Problematizujeme samozřejmé každodenní představy Aristotelés (Met. I 2, 982) – lidé začali filosofovat, protože se začali divit, ten, kdo pochybuje a diví se, má vědomí nevědomosti. Údiv (thauma), pochybnosti (dubitatio) TP je vztahování se k věcem s cílem, abychom jim porozuměli

Disciplíny filosofie 1)Gnoseologie = noetika = teorie poznání (→ disciplína filosofie) Otázky o poznatelnosti světa, do jaké míry a jak je svět poznatelný Pro některé autory je to epistemologie (z řeckého epistémé = rozumění) Epistémé u Platóna je skutečné poznání pravdy na rozdíl od mínění (doxa) Antika problém poznání vypracovává v souvislosti s otázkou bytí, jsoucna (Parmenidés, Platón, Aristoteles) Až v novověku (od renesance) se problematice poznání věnuje pozornost → souvislost s rozvojem přírodovědy, s hledáním metody k nalezení jednotné vědy (mathesis universalis)

Tématika bytí, jsoucna, světa, skutečnosti → otázky základního (fundamentálního) rázu → mohou být řešeny na půdě přírodní filosofie, kosmologie, metafyziky, ontologie, teorie skutečnosti Řecká přírodní filosofie – objevila tematizaci problému bytí (- předsokratici) → kosmologie (z řeckého kosmos, svět, vesmír) = nauka o řádu světa, o vzniku, struktuře, vývoji světa jako celku Aristoteles – klasifikace filosofie (=tím i klasifikace věd) → teoretická, praktická (jednání), poietická (tvoření) Novověký koncept poznání ovlivnil celé moderní myšlení → poznání = objektivní, jisté, dobré + člověku dostupné → vzdělanost + věda zbaví lidstvo otroctví a přivede jej k uskutečnění projektu ideální společnosti Teorie poznání se dále vnitřně členila (reakce na rozvoj vědeckého bádání + vznik speciálních věd v 19. a 20. století) → souvisí s dalšími disciplínami, kt. jsou i součástí filosofie → filosofie vědy, logika (věda o formách a zákonech správného usuzování), sémiotika (nauka o znaku + znakových soustavách)…

2) Metafyzika = pozdější název pro aristotelskou první filosofii (vznik, když Androníkos Rhodský pořádal Aristotelovy spisy a některá abstraktní díla umístil za fyziku → meta ta fyzika =metafyzika) Metafyzika → význam pojmu se vyvíjel → ve středověku problematika bytí vypracována až do nejmenších detailů (rozdíl již od Aristotela = bytí obecně x nauka o prvním hybateli → ve středověku ještě vyostřen) → metafyzika v rámci středověké filozofie v Evropě ovlivněna křesťanskou teologií → jedno z ústředních témat, které spojují metafyziku a křesť.teologii = důkazy boží existence

3) Ontologie (z řečtiny to on = jsoucno = disciplína, kt 3) Ontologie (z řečtiny to on = jsoucno = disciplína, kt. zkoumá bytí) → pojem se začíná užívat v 17. století → otec ontologie byl Parmenides z Eleje (6. /5. st. př.n.l) Parmenides hovoří o jediném, plném, neomezeném, trvalém, nehybném bytí → navazuje Platón (učení o idejích), Aristoteles (látky a formy) „Ontologie zkoumá bytí v jeho vlastní povaze a ve vztahu k jednotlivým jsoucnům Ontologie prochází změnami v 19. a 20. století → objevují se Nicolai Hartmann, Martin Heidegger → analýza rozdílu mezi jsoucnem a bytím (= ontologická diference) → tematizace otázky smyslu bytí → Heidegger: revoluce v ontologii

Další disciplíny filosofie: Filozofická antropologie → o člověku (řecky anthropos) se filosofovalo už v Antice → antropologický obrat = obrat od zkoumání přírody, kosmu, ke specificky lidským věcem důležitým pro občana polis 5. – 4. st. př. n. l. (sofisté → Sókrates, Platón, Aristoteles) → doznívá u stoiků, epikurejců, skeptiků (od 3. do 1. stol. př. n. l.) V kontextu filosofie se termín antropologie objevuje v 17. st. → význam pro konstituování f.antropologie má Immanuel Kant (4 otázky: 1) Co mohu vědět? 2) Co mám konat? 3)V co smím doufat? → 4) Co je člověk?) → obrat k antropologizaci filosofie Člověk jako ústřední téma pro filosofii v 19. a 20. století → filosofie existence → Max Scheler: snaží se o vymezení podstaty člověka

Etika Filosofie vědy (Francis Bacon, René Descartes, Isaac Newton, Jan Ámos Komenský, Bernardo Bolzano…) Filosofie jazyka (Ludwig Wittgenstein) Filosofie přítomnosti (filosofie 20. stol.) – strukturalismus (pražská lingvistická škola), fenomenologie, hermeneutika, analytická filosofie, postmodernismus

Rozdělení filosofie dle Anzenbachera Teoretická filosofie: ontologie (nauka o jsoucnu jakožto jsoucnu), přírodní filosofie (filosofická nauka o přírodě), fil. antropologie (filosofická nauka o člověku x antropologie jako speciální vědy), filosofická teologie (filosofická nauka o Bohu), sociální filosofie (filosofie společnosti, politiky, práva, společnosti), gnoseologie teorie poznání (filosofická nauka o poznání, logika (teorie formální správnosti myšlení/mluvení), sémiotika (teorie jazykových znaků, jejich syntaxe, významu a užívání), teorie vědy (teorie metody speciálních věd) Praktická filosofie (nauka o lidském jednání a tvorbě): etika (nauka o morálně relevantním jednání a jeho normách), poietika (nauka o tvořivé činnosti, zhotovování) → sem patří estetika (=filosofie umění) nebo filosofie techniky

Specifikum přístupů ve filosofii Přístup historizující: v dějinách filosofie vznikaly různé f.školy → určitá návaznost, kontinuita jako projev rozvoje f.poznání (starověká řecká filosofie – řešení ontologických problémů → 16. a 17. stol. – formulace gnoseologických problémů → francouzské osvícenství a německá klasická filosofie → otázky člověka…) → historizující přístup se vyvinul v působení proti racionalismu 18. stol. – poprvé v Hegelově spekulativní filosofii Přístup systematický: uspořádání rozmanitosti poznatků podle nějaké ideje → souvislost + uspořádání podle společného principu → každá část celku má svoje nezaměnitelné místo + fci → systematický přístup neosvětluje předmět vědy x pomáhá zorientovat se ve větším množství poznatků Přístup hermeneutický: filozofická reflexe základů struktury a podmínek rozumění; také praktické učení o metodě (návody ke správnému rozumění a vykládání) Přístup empiricko – deskriptivní: předkládá jen výčet metod myšlenkových (dedukce, indukce, analýza, syntéza, abstrakce, idealizace…), obecných, specifických spojených s konkrétním charakterem jednotlivých věd (př. genové inženýrství) a praktických operací s přístroji Přístup heuristický (z řeckého heuréka = našel jsem, objevil jsem) – řešení cestou případ od případu – práce s tím, co má vědec po ruce, aby vyřešil konkrétní problém

Metodologie a metoda ve filosofii Fenomenologická metoda → zkoumá nejrůznější objekty našeho zájmu jako zcela závislé na struktuře vědomí – fenomény Zakladatel fenomenologického směru ve filosofii: Edmund Husserl → on a jeho žáci rozpoutali diskusi vztahu vědeckého x předvědeckého (přirozeného) života = Lebenswelt → návrat do přirozeného světa, k sobě, ke svým kořenům = jedno z nejdůležitějších otázek 20. st. Hermeneutická metoda (hermeneutiké techné = umění výkladu) → zabývá se porozuměním, výkladem a interpretací textů Komentáře k textům již ve starověku – př.: Porfyrios z Tarsu (vykládal Aristotela) Friedrich Schleiermacher = otec hermeneutického směru ve filozofii → rekonstrukce smyslu biblických textů Wilhelm Dilthey → rozvíjel hermeneutickou metodu v duchovních vědách → důraz na vcítění do kontextu, znovuprožívání duševních obsahů autora 20. století: Martin Heidegger + především Hans – Georg Gadamer (Pravda a metoda. Základy filozofické hermeneutiky) Terapeutická metoda → filosofie má útěšnou, léčivou funkci

Rétorická metoda – vznikla v antice (sofisté) z potřeby prosadit svůj zájem, třeba i lež, pokud to bude pro člověka prospěšné, užitečné → vznik teorie jazyka Sókrates a Platón kritizovali sofisty → téma vztahu filozofie x rétorika → základy reflexe rétorické – pragmatické metody filozofování → eristika (od řeckého eristikos = svárlivý, eris = spor, hádanka) = duchaplné umění slova, argumentace, hádanky → technika myšlení, jazyka, argumentace… rozvíjeny dále → disputace scholastiků ve 12 st. →teorie jazykových her Ludwiga Wittgensteina → pragmatismus (C.S.Peirce) → teorie komunikace (Jürgen Habermas) Pragmatika – analyzuje významové vztahy mezi znaky daného jazyka, vztahy k těm, kdo je užívají

Analytická metoda: zvědečtění filosofie (I Analytická metoda: zvědečtění filosofie (I. Kant) bylo vrcholem osvícenství → scientismus (důraz na vědeckost filosofie) – identifikován s pozitivismem → neopozitivismus (20. století): kritika metafyziky, nedůvěra a odmítání tradičně f. formulovaných otázek a přístupů + snaha maximálně uplatnit metody přírodních věd → odezva: ztotožnění f. s analýzou jazyka vědy → analytická filosofie + novější analytická filosofie, analýza přirozeného jazyka V německy mluvících zemích (Vídeňský kruh, Ludwig Wittgenstein), v anglosaských zemích (Donald Davidson)