BIOLOGIE A CYTOGENETIKA MNOHOČETNÉHO MYELOMU Vypracovali: Martina Dadejová Pavla Hublarová Jiří Pavlíček Iva Sedlářová Jana Strašilová

MNOHOČETNÝ MYELOM (MM) Je lymfoproliferativní onemocnění postihující terminální vývojová stádia B-lymfocytů Způsobuje klonální proliferaci B-lymfocytů a akumulaci plazmocytů (myelomových buněk) MM tvoří 10 % všech hematologických malignit Incidence v ČR - muži 2,62 /100 000 obyvatel - ženy 2,55/100 000 obyvatel

PODSTATA VZNIKU MNOHOČETNÉHO MYELOMU Maligní mutace B-lymfocytu  proliferace a diferenciace na plazmatické buňky  terminální stádium (zralá myelomová buňka)  vylučování monoklonálního imunoglobulinu (M-Ig) M-Ig - v 50 % IgG - v 28 % IgA - ve 3 % IgD - v 19 % Bence-Jonesův protein Charakteristika myelomových buněk - nekontrolovaletná proliferace - dlouhověkost - nestabilita genomu (akumulace četných mutací  zvýšení nezávislosti MM na buněčném cyklu)

ZMĚNY NA CHROMOZOMECH Numerické aberace - trisomie - monozomie – pouze u chromozomu 13 Delece - 17p13 - vede k inaktivaci supresorového genu TP53 (produkt p53) (tato delece zhoršuje prognózu, neboť p53 se podílí při účincích chemoterapie) - 13q14 - vede k inaktivaci genu RB1 (produkt pRb) - monoalelická delece je velmi častá - bialelická delece se objevuje v pozdějších stádiích (důsledkem delece je neschopnost zastavení v G1/S přechodu  ztráta kontroly buněčného cyklu)

ZMĚNY NA CHROMOZOMECH Translokace - v oblasti 14q32 - vznik časně v patogenezi - zahrnuje oblast pro těžký řetězec IgH - výsledkem jsou chyby ve VDJ přeskupování subgenů - t (11;14) (q13;q32) partnerem IgH je gen pro cyklin D 1  nadprodukce D1  zrychlený průběh G1 fáze  vznik nádorové buňky - t (4;14) (p16.3;q32) partnerem IgH je gen FGFR3  nepřetržitá aktivace receptoru bez přítomnosti ligandu  onemocnění skeletu (achondroplazie, hypochondroplazie) - t (14;16) (q32.3;q23) – deregulace c-maf protoonkogenu

ZMĚNY NA CHROMOZOMECH Sekundární translokace - později během progrese nemoci - nezahrnují pouze IgH lokus - důsledky - aktivace protoonkogenů c-myc, bcl-2 a PAX-5 Specifické genové změny - ztráta funkce cyklin D kinázových inhibitorů (CDK)  vede k deregulaci průchodu buněčným cyklem - mutace v ras genech  vede k poruchám v přenosech signálů růstových faktorů) - mutace N-ras a K-ras - agresivnější průběh choroby

KLINICKÉ PŘÍZNAKY Jsou způsobeny - cytokiny - monoklonálními imunoglobuliny - útlakem fyziologické krvetvorby myelomovými buňkami Nejčastější příznaky - bolesti kostí (způsobené osteolýzou) - četné infekce (důsledkem poruch B a T imunity) Další příznaky - anemie - hyperkalcemie - hyperurikemie - myelomová nefropatie

DIAGNÓZA Stanovuje se na základě - vyšetření krevního séra a moči (průkaz IgM) - RTG snímků a vyšetření kostní dřeně MM se dělí podle typu infiltrace kostní dřeně a podle kostních projevů

DIAGNOSTIKA Využívá charakteristických chromozomových změn Klasická cytogenetika je omezovaná nízkou proliferační schopností myelomových buněk  nedostatek pozorovatelných metafází FISH - užívá se k zachycení většiny aberací - nevýhody - časová náročnost - nerozlišuje normální plazmatické buňky od buněk myelomových MACS (magneticky aktivovaná separace buněk) - užívá se k odlišení normálních buněk od buněk myelomových - založena na selekci buněk podle CD receptoru v magnetickém poli pomocí monoklonální protilátky Imunofluorescenční barvení – detekce lehkých řetězců v CP myelomových buněk

PROGNÓZA Obecné prognostické faktory - výsledky laboratorních vyšetření - zjištění chromozomální abnormality - stádium nemoci - věk Klíčové prognostické faktory - hladina β2 mikroglobulinu (tvoří MHCI glykoprotein)  hodnoty vyšší než 2,5 mg/l  rizikový faktor - labeling index – (charakterizuje rychlost proliferace myelomových buněk)  vyšší hladina je nepříznivá - hladina C-reaktivního proteinu (protein akutní fáze zánětu)  vyšší hladina nepříznivá - delece až monosomie chromozomu 13 – (slabá reakce na chemoterapii)  špatná prognóza - trisomie chromozomu 9 (více kopií tumor supresorových genů p15, p16)  dobrá prognóza - trisomie chromozomu 17 (více kopií genu TP53)  dobrá prognóza

LÉČBA MM je v současné době nevyléčitelný Při progresi nemoci - zahájena chemoterapie - autologní transplantace kostní dřeně či kmenových krvetvorných b. Bisfosfonáty - užívají se v průběhu celé léčby - tlumí tvorbu interleukinu-6 - způsobují mineralizaci osteolytického ložiska Radioterapie - užívá se k potlačení bolestí kostí Interferon α - prodlužuje dobu přežití po klasické chemoterapii průměrně o 6 měsíců Medián přežití - bez léčby  8 až 12 měsíců - s klasickou chemoterapií  3 až 4 roky - s vysokodávkovou chemoterapií  4,5 až 6 roků

ZÁVĚR Cytogenetická diagnostika - má velký význam pro stanovení prognózy - velmi může přispět pro efektivní léčbu, a tím prodloužit dobu přežití