Název projektu: Rozvoj technického vzdělávání v Jihočeském kraji Registrační číslo: CZ.1.07/1.1.00/ Zapomenuté oběti druhé světové války II. Pietní místo oběti pochodu smrti u Helmbrechtsu do Volar na starém židovském hřbitově pod Hartmanicemi Akce byla pořádána v rámci programu kulturně historické a technické pamětihodnosti regionu Šumava

Název projektu: Rozvoj technického vzdělávání v Jihočeském kraji Registrační číslo: CZ.1.07/1.1.00/ Pochod smrti je expresivní označení přesunu obyvatel při němž zemřela vyčerpáním či v důsledku nemocí většina, či všichni z jeho účastníků. K zločinné zrůdnosti a nelidské „dokonalosti“ dovedli tento pojem němečtí nacisté, kteří používali pochody smrti zejména v letech jako způsob likvidace zajatců a vězňů. Pochody smrti měly také zabránit postupujícím vojskům, aby se tváří v tvář setkaly se zvěrstvy páchanými v koncentračních táborech. Předpokládalo se, že by s nepřítelem neměly slitování

Název projektu: Rozvoj technického vzdělávání v Jihočeském kraji Registrační číslo: CZ.1.07/1.1.00/ Lidé byli většinou podvyživení, nemocní, vyčerpaní, nedostatečně oblečeni a obuti, vystaveni jakýmkoliv nepříznivým povětrnostním vlivům. Během pochodu dostávali buď pouze minimum, nebo žádné jídlo a pití. Kdo již dále nemohl, byl na místě zastřelen (zpravidla ranou do týlu) a ponechán v příkopu u cesty. Mrtvoly byly až později zahrabány do anonymních masových hrobů. Nebezpečí trestůmasových hrobů či dokonce zastřelení na místě hrozilo i těm lidem, kteří se snažili vězňům v transportu podat jídlo a pití.transportu

Název projektu: Rozvoj technického vzdělávání v Jihočeském kraji Registrační číslo: CZ.1.07/1.1.00/ Některé známé pochody smrti Z Budapešti do koncentračních táborů v Rakouskukoncentračních táborů (zejména do Mauthausenu), 8. listopad 1944 − prosinec 1944,Mauthausenu 76 tisíc vězňů Z Osvětimi do Wodzisławi (odtud vlakem)OsvětimiWodzisławi do Gross−Rosenu, Buchenwaldu, Dachau a Mauthausenu),Dachau od 18. ledna 1945, 66 tisíc vězňů z nichž 15 tisíc zemřelo Z Rehmsdorfu (pobočný tábor Buchenwaldu) do Terezína od 13. dubna 1945, 4340 vězňů, přežilo okolo 500

Název projektu: Rozvoj technického vzdělávání v Jihočeském kraji Registrační číslo: CZ.1.07/1.1.00/ Vyvoleny k utrpení – pochody smrti žen a dívek Z Grünbergu a z Glogau do Helmbrechtsu,Grünbergu leden 1945 − 6. března 1945, 3 tisíce vězeňkyň, z nichž došlo 621 Z Helmbrechtsu přes Volary k HusinciHelmbrechtsuVolaryHusinci (některé z žen absolvovaly už pochod z Grünbergu; tento druhý pochod většina z nich nepřežila), 13. dubna 1945 − 6. května 1945, 1170 vězeňkyň z nichž přežilo kolem sta žen

Název projektu: Rozvoj technického vzdělávání v Jihočeském kraji Registrační číslo: CZ.1.07/1.1.00/ … Denní příděl jídla měl být: 300g chleba, 3 malé brambory a hrnek hnědé kávy. Postupně byly příděly odbourávány až na úplné minimum. Hladověly a pily vodu z kaluží. Tempu, které dozorci nasadili, nemohly vysílené a podvyživené ženy stačit. Když padly a nemohly vstát, byly zastřeleny, ubyty pažbami pušek nebo ukopány vojenskými holínkami. Vojáci nechtěly, aby mrtvoly podél cest probudily v postupujících spojeneckých jednotkách nesmlouvavou nenávist, proto mrtvé pochovávaly do mělkých hrobů podél cest. Mnohé byly pohřbeny zaživa

Název projektu: Rozvoj technického vzdělávání v Jihočeském kraji Registrační číslo: CZ.1.07/1.1.00/ svědectví dívky, která přežila (Eva Erbernová): „Ušly jsme každý den třicet až čtyřicet kilometrů. Příroda byla nádherná. Šílený kontrast k celé té situaci, člověk mohl chápat nádheru lesů a zasněžené stromy a kočičky, které začaly pučet a k tomu ta naše mizérie“ „Lidé umírali jako mouchy, a kdo jenom upadl i když ještě nebyl mrtvý, tak ho na cestě zastřelili.“ „Taky jsem si říkala, já to musím přežít. nesmíš padnout, nesmíš padnout. Jak padneš, tak tě ukopou. Ale po prvním pohlavku jsem byla dole. Ale vstávala jsem rychle, protože oni ukopali těma holinama. Tak já měla obrovskou vůli přežít“

Název projektu: Rozvoj technického vzdělávání v Jihočeském kraji Registrační číslo: CZ.1.07/1.1.00/ svědectví ženy, která přežila (Renata Regina Dindová, rozená Sibiger): „Šli jsme taky přes Mrakov a tam se dozvěděli, že jde nějakej strašně vyhublej, zbídačenej transport a ty lidi z tych domů všichni vyšli a házeli nám chleba a vajíčka uvařený a já nevím co všechno. A my jsme se rozprchly a teď jsme to chytaly a voni nás mlátili a potom sbírali sami. Už taky neměli a docházelo jim jídlo“. No, a když pršelo, tak z louže jsme si nabírali vodu, svlažit jenom rty. Nic nám nedávali“.

Název projektu: Rozvoj technického vzdělávání v Jihočeském kraji Registrační číslo: CZ.1.07/1.1.00/ Většinou spaly vězeňkyně podél cest. Hřály se jedna o druhou. Každou noc jich několik umíralo. Devátý den dorazil pochod přes Mariánské Lázně do Plané, druhý den do Stráže u Tachova, kde je pochováno 10 neznámých žen. Pak pokračoval přes Hostouň k Poběžovicím. Dál se pochod ubíral přes Všerubský průsmyk a Nýrsko na Šumavu. Brutalita dozorců a především dozorkyň se stupňovala. Dávky potravy se teď neustále snižovaly. Boty nebo to, co měly na nohou, bralo za své.

Název projektu: Rozvoj technického vzdělávání v Jihočeském kraji Registrační číslo: CZ.1.07/1.1.00/ Minuly Dobrou Vodu, Hartmanice. V noci z 28. na 29. dubna zemřelo ve velkostatku v Hořejším Krušci 12 žen. Čeledíni je pohřbili na bývalém židovském hřbitově v Hartmanicích. Ráno vyrazil pochod směrem na Rejštejn. Při přechodu mostu přes Otavu se podařilo utéci asi dvacítce žen. Některé se schovávaly u německých rodin v Anníně. Po chvíli dali dozorci zbytek dohromady a pokračovali dále. Večer se pochod zastavil v Rejštejně, kde opět spaly venku. V noci zemřelo 11 žen a německý starosta je nechal zahrabat na místním mrchovišti.

Název projektu: Rozvoj technického vzdělávání v Jihočeském kraji Registrační číslo: CZ.1.07/1.1.00/ května den šly přes Zhůří na Horskou Kvildu, kde zemřelo 19 žen, dál pokračovaly přes Kvildu, Borová Lada do Slatiny, kde nocovaly. Ráno bylo u vsi Polky hromadně pohřbeno 13 žen. Některý den pochod urazil už jen okolo 10 kilometrů. Někde donutili dozorci německé sedláky, aby zapřáhli vozy, na kterých museli vézt nemocné. Přes Horní Vltavici, Lenoru, Soumarský most pokračovaly do Volar. Tam došlo pěšky asi 170 žen. O několik hodin později bylo na 8 koňských povozech přivezeno přes 140 žen neschopných chůze. Ty zůstaly ve staré kůlně u pily. Ostatní vyrazily směrem na Prachatice přes Blanický mlýn

Název projektu: Rozvoj technického vzdělávání v Jihočeském kraji Registrační číslo: CZ.1.07/1.1.00/ U osady Cudrovice byl transport napaden hloubkaři. Střelbou z kulometu byl zasažen nákladní automobil, střely zasáhly na korbě sedící dobrovod SSaček. Těhotná Ruth Schultzová byla zastřelena a další dvě dozorkyně byly zraněny. Některým vězenkyním se v nastalém zmatku podařilo rozprchnout do okolního lesa. Když se z náletu dozorci vzpamatovali, začali po nich bezhlavě střílet. Michal Weingarten, otec nenarozeného dítěte zastřelené dozorkyně, sám postřílel většinu z 22 žen. Když se podařilo dozorcům sehnat ženy dohromady, vydaly se zpět do Volar, kde je nahnaly do kůlny mezi pilou Oty Pinskera a továrnou na řetězy Oskara Knöbla.

Název projektu: Rozvoj technického vzdělávání v Jihočeském kraji Registrační číslo: CZ.1.07/1.1.00/ V sobotu 5. května v ranních hodinách na rozkaz generála Pattona překročil 12. sbor generála Audwina šumavské hřebeny. 4. obrněná divize vyrazila přes Strážný, volarskou cestou na Prachatice. Během postupu se setkávala na některých místech s tuhým odporem německých jednotek. Přesto večer obsadila Volary. Toho rána nechali dozorci téměř polovinu žen v kůlně a zbytek hnali směrem na Prachatice. Nocovali v lese nad Husincem. Když se ženy ráno probudili, zjistili, že dozorci pochod opustili.

Název projektu: Rozvoj technického vzdělávání v Jihočeském kraji Registrační číslo: CZ.1.07/1.1.00/ svědectví ženy, která přežila (Renata Regina Dindová, rozená Sibiger) „Partyzáni se nás ujali, prvně když jsme slezli z teho lesa, tak jsme se rozdělily. Některý jsme šly, říkaly jsme „nikde nám nikdo nic nedá“, když přijdeme všechny. Bylo nás přes 40 určitě. Tak jsme se rozdělili. Některý se dostaly do Prachatic, my do Husince několik a pak ještě někam, byly v nějaký nemocnici, ale nevim kde už. Já, já si jen vzpomínám, že jsem tenkrát brečela.“

Název projektu: Rozvoj technického vzdělávání v Jihočeském kraji Registrační číslo: CZ.1.07/1.1.00/ svědectví ženy, která přežila (Renata Regina Dindová, rozená Sibiger) „A tam jsem se v tom jednom domě, tam mi dali šátek, protože jsem měla holou hlavu a mohla jsem se umýt. Prvně jsem se mohla umýt po strašně dlouhej době. No čtyři měsíce to byly. Takže když jsem se utírala a nadzvedla jsem hlavu, tak bylo zrcadlo nahoře a já se neviděla léta. Tak jsem koukala, kdo to je. Tak jsem se otočila, jestli za mnou někdo stojí a říkala jsem, že to není možný. Ty kosti vystouplý, voči zapadlý. Kost a kůže, hrůza se podívat. Vypadala jsem, i když mě bylo 27, jako stařena, jako ženská přes 70 let.“

Název projektu: Rozvoj technického vzdělávání v Jihočeském kraji Registrační číslo: CZ.1.07/1.1.00/ svědectví amerického vojáka (Daniel Jonah Goldhag): Před stodolou jsem potkal kapitána a zeptal se ho, co objevil. Odpověděl, že zde má skupinu 118 židovských žen a že něco tak strašného ještě neviděl. Vyzval mě, abych vešel dovnitř a obhlédl situaci, což jsem také učinil. Stodola byla jednopatrová dřevěná barabizna. Uvnitř byla tma a odporná špína všeho druhu. Už při prvním pohledu na tyto nešťastnice jsem byl naprosto šokován, neboť jsem nemohl uvěřit, že je možné člověka takto ponížit, vyhladovět, že je možné, aby někdo byl tak vyzáblý a přitom zůstal za takových podmínek naživu

Název projektu: Rozvoj technického vzdělávání v Jihočeském kraji Registrační číslo: CZ.1.07/1.1.00/ svědectví amerického vojáka (Daniel Jonah Goldhag): … To, co jsem nakonec v tom malém prostoru spatřil, připomínalo hromadu přes sebe ležících myší… slabých natolik, že se nedokázaly ani pohnout… Jedna věc mě při vstupu do stodoly překvapila. Myslel jsem si, že před námi leží skupina stařen, a zprvu jsem jim hádal něco mezi padesáti a šedesáti lety. Byl jsem překvapen a šokován, když mi jedna z těch dívek na otázku, jak je stará, odpověděla, že jí je sedmnáct. Zdálo se mi, že jí musí být alespoň padesát…“

Název projektu: Rozvoj technického vzdělávání v Jihočeském kraji Registrační číslo: CZ.1.07/1.1.00/ svědectví dívky, která přežila (Eva Erbenová): „Maminka ležela na podlaze dřevěného domku plného pilin a čpícího vápna. Už byla taková divná a já jsem viděla, že její oči jdou někam do nekonečna, že mě nevidí … byla mrtvá. Já jsem tomu však nechtěla uvěřit. Dávala jsem jí chléb, ale maminka už nereagovala. Tak jsem ho snědla. Jedna starší dívka se ke mně naklonila a říkala, neplač, neplač. Já jsem ani neplakala, jenom jsem tomu prostě nechtěla věřit. To přeci není možné … maminka mi umřela tady, teď …“ Do této doby mohla svoji maminku držet za ruku a cítit její lásku. Teď ale najednou zůstala sama. Obklopená utrpením, bolestí a všudypřítomnou smrtí.

Název projektu: Rozvoj technického vzdělávání v Jihočeském kraji Registrační číslo: CZ.1.07/1.1.00/ Letos uplynulo od těchto tragických událostí již 69 let. Země by ráda zapomněla, ale nemůže, nesmí. Na 300 židovských žen a dívek v ní leží v nevysvěcených, nikdy neobjevených, zapomenutých hrobech podél cest, kudy se pochod ubíral. Jejich pomalé, těžké, k smrti unavené kroky jí nedají spát. Mír byl tak blízko, život byl tak blízko. Měly se smát, mít děti, mít své příště. Všechno to jim bylo odepřeno, a když už nebylo kde brát, vzali jim jejich jména. Vzali jim nenáviděná vytetovaná čísla na předloktí, podle kterých mohla být identifikována jejich mrtvá těla. Do krve a živého masa je sedřeli kameny nebo seřízli vojenskými noži.

Název projektu: Rozvoj technického vzdělávání v Jihočeském kraji Registrační číslo: CZ.1.07/1.1.00/ Nápisy na hrobech, pokud vůbec nějaké mají šeptají jméno Neznámá

Název projektu: Rozvoj technického vzdělávání v Jihočeském kraji Registrační číslo: CZ.1.07/1.1.00/ NEZNÁMÁ

Název projektu: Rozvoj technického vzdělávání v Jihočeském kraji Registrační číslo: CZ.1.07/1.1.00/ Člověče, pokud vůbec jsi člověkem, střes se opakovat některé své viny Vina tvá je veliká – bez příkladu a bez příkladu budiš i tvé pokání

Název projektu: Rozvoj technického vzdělávání v Jihočeském kraji Registrační číslo: CZ.1.07/1.1.00/ dubna 2014 navštívili studenti Domova mládeže při SŠ Vimperk pietní místo na židovském hřbitově u Hartmanic

Název projektu: Rozvoj technického vzdělávání v Jihočeském kraji Registrační číslo: CZ.1.07/1.1.00/ Ve společném hrobě tu leží 12 žen židovského vyznání,neznámé národnosti a neznámých jmen

Název projektu: Rozvoj technického vzdělávání v Jihočeském kraji Registrační číslo: CZ.1.07/1.1.00/ Pohleďte a vizte, má li někdo takovou bolest jako byla způsobena mně… (Nář. 1,12)

Název projektu: Rozvoj technického vzdělávání v Jihočeském kraji Registrační číslo: CZ.1.07/1.1.00/ Jen list papíru v igelitovém obalu přibitý na stromě vypráví jejich příběh. Příliš brzo začínáme zapomínat.

Název projektu: Rozvoj technického vzdělávání v Jihočeském kraji Registrační číslo: CZ.1.07/1.1.00/ Daleko od domova, blízko nás

Název projektu: Rozvoj technického vzdělávání v Jihočeském kraji Registrační číslo: CZ.1.07/1.1.00/ Možná nás v tom dubnovém podvečeru zamrazilo na duši. Některé místa takovou moc mají. Neměli bychom se jim však proto vyhýbat. Něco nás zde nutí sestoupit do sebe sama, pod hladinu vlastní omezenosti, sestoupit do bolesti a žalu druhého člověka. Vcítit se do jeho trápení, nést je spolu s ním a nepřipustit, aby i jiným bylo ublíženo. Nikoli rozum, technologie, dokonce ani věda a umění nejsou tím, čím se člověk liší od ostatního tvorstva. Jen schopnost vlastní projekce do osudů druhých je podstatou našeho lidství.

Název projektu: Rozvoj technického vzdělávání v Jihočeském kraji Registrační číslo: CZ.1.07/1.1.00/ Lidstvo budoucnosti bude uskutečněno teprve až láska prostoupí veškerá lidská uspořádání. Mezi vším a všemi. (Pierre Teilhard de Chardin)