Osobnost žáka jako jeden ze subjektů výchovně vzdělávacího procesu Západočeská univerzita v Plzni Fakulta pedagogická Obor: Učitelství pro druhý stupeň základních škol, NJ-OV Zlatuše Cardová Seminární práce k předmětu KPS/REPS

Úvod Za téma své práce jsem si vybrala osobnost žáka jako jeden ze subjektů výchovně vzdělávacího procesu. Téma je mi blízké, protože učím na druhém stupni základní školy a musím uznat, že pokud máte velmi svébytného jedince ve třídě, musíte se na hodinu připravovat o to více. V práci jsem zmínila základy vývojové psychologie, dále pak vývoje sebepojetí. Podrobněji jsem se zaměřila na pubescenty a adolescenty a jejich psychické změny v těchto dynamických obdobích. V závěru jsem zhodnotila své zkušenosti s žáky, kteří se nacházejí v těchto obdobích vývoje. Na úplný závěr jsem vytvořila graf, jehož údaje jsou založeny na počtu žáků ve třídě a především na jejich koncentraci, tak jak je vnímám já osobně při svých hodinách.

Periodizace psychického vývoje Hlavními činiteli vývoje jsou : Biogenetický základ Biogenetický základ neboli heredita de facto znamená, že dítě na svět přichází s určitým biologickým a nervově psychickým vybavením. Jedná se o souhrn vrozených předpokladů jedince pro jeho další vývoj. Biogenetickým základem je struktura a kvalita nervové soustavy a její typologické zvláštnosti, také soubor vloh na nichž závisí rychlost a úroveň rozvoje obecných i specifických vlastností a schopností. Prostředí ( přírodní, sociální, materiální, výchova ) Prostředí je pak souhrnem všech vnějších činitelů, kteří ovlivňují rozvoj osobnosti, tedy souhrn přírodních, ekonomických, materiálních a kulturně sociálních vlivů. Aktivita vyvíjejícího se jedince – související s biologickou a sociální determinací psychiky Tedy chování a jednání jedince. Tedy hybná síla vývoje. Aktivita je nezbytná k tomu, aby se z vloh, které jsou jedinci vrozené, mohly dále vyvinout schopnosti a dovednosti. Vývoj se uskutečňuje pomocí dvou mechanismů: zráním a učením V procesu socializace se z biologického tvora, kterým člověk je utváří lidská bytost, která má osvojené základní znalosti, vzory chování a způsoby myšlení.

Předmět vývojové psychologie souvisí s intenzivním rozvojem psychologie jako samostatné vědy ve 2. pol. 19. stol. Tehdy vzniká nutnost pokusit se studovat vznik a vývoj lidské psychiky. Vzhledem k tomu, že se jedná o širokou oblast začínají vznikat jednotlivé proudy studia psychologie. Jedním z těchto proudů je i ontogenetická vývojová psychologie, která sleduje duševní vývoj jednotlivce od počátku do konce jeho života: Psychologie dítěte - pedopsychologie Psychologie dospělosti Psychologie stáří – gerontopsychologie Osobnost žáka je tedy odrazem základních vývojových zásad, které ve svém jádru jsou pro všechny stejné. Vývoj je i v psychologii chápán jako nějaká změna, dynamika v čase. Tato změna se v psychologii týká výhradně tvorby procesů jak v psychické rovině jedince, tak i v rovině fyzické. Vzhedem k tomu, že se má práce týká žáků, tedy osobností, které jsou ve vývojové psychologii ve starším školním věku, pubertě, budu se více v popisu periodizace psychického vývoje věnovat období pubescence a adolescence.

Vývojová periodizace Vývojová periodizace neboli členění lidského vývoje může být určena : 1.Formálně – tedy dosažením určité věkové hranice 2.Obsahově – tedy výskytem nových znaků v psychice dítěte Nejčastěji užívané dělení Období prenatální, neboli předporodní – od početí po porod Období novorozenecké – od narození do šesti týdnů věku Období nemluvněte, kojence – mladší do šesti měsíců, starší do jednoho roku života Období batolete – dva až tři roky Období předškolního věku – do šesti let ( mladší do čtyř let, starší do pěti let ) Období mladšího školního věku – do jedenácti let Období dospívání a) prepuberta – u dívek od deseti let do dvanácti let, u chlapců od 11,5 roku do čtrnácti let

b) Puberta – dívky od 12,5 do 15 roků, chlapci od 14 do 16 let Adolescence – dívky po 15 roce, chlapci po 16 roce Mladší věk dospělosti – 20 – 30 let – ustálení profesionalizace Střední věk dospělosti – 30 – 45 let Starší věk dospělosti ( střední věk ) – 45 – 60 let Období stáří – ( sénium ) – od 60 do 70 let

Starší školní věk neboli pubescence „Pubes“ znamená chmíří, nebo též ochlupení, samotný název tohoto období života jedince tedy již nese jeden ze základních fyzických změn, které pubescence s sebou přináší. Ruku v ruce s fyzickými změnami, které jsou v tomto věku značné, jdou i změny duševní, které se velmi odrážejí v dynamice a proměnlivosti jednání a chování jedince. Fyzickými změnami se v mé práci více rozšiřovat nebudu, protože má práce se má hlavně věnovat osobnosti žáka. Proto svou pozornost obrátím především na psychické změny v starším školním věku dítěte. Vzhledem k tomu, že učím na základní škole, je mi věk mezi jedenáctým a patnáctým rokem bližší. U žáků jsou patrné klasické znaky pubertálního období :  Egocentričnost – jedinec má pocit, že stojí v úhlu zájmu všech, všichni se na něj dívají, všichni ho/jí „řeší“  Změna pohledu na svět – jedinec se stává ke všemu a ke všem kritičtější, z toho plyne ono rodiče jsou starý, nechápou co je in, jsou za zenitem, učitelky už přesluhujou, zároveň s kritičností se dostavuje i nezájem o původní koníčky

 Hlouběji chápou svou individualitu – na jedné straně je to dobré, pubesent se snaží více zabývat sám sebou, klade si až filosofické otázky, na druhé straně se na sebe zaměřuje ve většině případů až příliš. Úzkostlivost a zvýšené výkyvy nálad způsobené hormonálními vlivy můžou mít dopad až k stavům naprostých depresí.  Citová rozkolísanost – jedinci procházející tímto obdobím jsou velmi citliví, dalo by se říct až přecitlivělí, proto je důležité vypozorovat témata, kterými se za žádnou cenu nesmíme zabývat, jako je nadváha, znatelná mutace apod. Pokud se jim nevyhneme musíme brát v úvahu přecitlivělost tohoto věku a zaujmout velmi opatrný postoj Náladovost, špatné sebeovládání a poruchy soustředění, to vše se podepisuje na školním životě pubescenta. Cit se zde ostře střetává s rozumem. Pubescent se považuje za dospělého, ale dospělým není.  Negativismus proti autoritám je asi nejdůležitějším bodem, který nějakým způsobem zasahuje do života jedince ve škole. Autoritou je zde samozřejmě učitel.

Prepuberta Žáci, kteří jsou ve věku kolem jedenáctého, dvanáctého roku, bych stále ještě řadila k dětem. Je to vidět na větší závislosti na autoritě, ať už se jedná o rodiče či osobu učitele. Například na pracovkách či školních výletech častěji vyhledávají osobu učitele, pokud jim není vyloženě nesympatický a snaží se jí/jemu něco sdělovat. Začíná se ale už projevovat i kritičnost. Především nadanější žáci se začínají více vyptávat a jejich otázky spolu s výrazy obličeje často svědčí o nedůvěřivosti. Výkyvy v chování ještě tolik znatelné nejsou a často stačí k uklidnění klasické trasty hodnocení nebo domluvy.

Puberta Největší výkyvy v chování, tak jak je pozoruji já, mají žáci kolem třináctého až čtrnáctého roku. Jsem si naprosto jistá, že se mentální věk od doby, kdy jsem byla v pubertě já, do doby dnešní posunul. To, jak myslela a jak se chovala má generace v období kolem čtrnáctého, třináctého roku se děje s dětmi dnes kolem jedenáctého roku. Tento posun platí i pro pubescenty. Jak se chovají dnešní čtrnáctiletí, tak jsme se chovali mi v patnácti. Změna nastala i ve fyzických změnách. Je mi známo, že dnešní více ženský zjev pubescentů je dán i moderními prostředky, míněno kosmetikou a ošacením, přesto si nevybavuji, že by po škole běhalo tolik dvanáctiletých dívek s tak vyvinutými ženskými znaky jako dnes. Možná, že je to odvážné tvrzení, ale mám možnost dobrého porovnání díky tomu, že jsem s dnešními pubescenty skoro v denním kontaktu. Jsou mnohem pokročilejší jak v komunikaci, názorech, tak i v klasických citových výkyvech, které s sebou období pubescence přináší. Období pubescence může být pro učitele velkým přínosem. Pro mě je to asi nejzajímavější a zároveň nejsložitější období lidského vývoje. Pokud se učitel neztratí ve změti kritiky a náladovosti, může být leckdy překvapen velmi mentálně uzrálým názorem. Přistupovat, jako učitel, k pubescentům jako k dětem, které jsou pouze přechytralé a k neutišení, znamená zahodit možnost porozumět jim. A to je to čeho si pubescent cenní. Učitel by se měl naučit respektovat jejich koncepce, samozřejmě, že mluvím o předmětech, na kterých je dáván větší prostor pro vyjádření žáků, například občanská nauka. Zároveň by se měl obrnit proti nezájmu a proti věčným výkyvům nálad. Hodně klasická je i stydlivost, kterou pubescenti typicky kryjí furiantstvím. Ono „já s ní sedět nebudu, já s nim pracovat nechci …“apod.

Adolescence Kritičnost, která vrcholila v období puberty je už mnohem mírnější a cílenější. Odpor k životnímu stylu rodičů většinou přetrvává, ale už není součástí jakéhosi odsouzení, ale spíše je vnímán jako jejich soukromá volba. Přecitlivělost a egocentričnost začíná být nahrazována vnímavostí. „ Ale mami, vždyť jsi říkala…Úkol dospělých je nebýt autoritou ale hlavně rádcem, úkolem učitele je zůstat autoritou, ale stát se i rádcem. Označení děti je už nevhodné. Adolescent toto označení, mířící k jeho osobě, chápe hanlivě. Netřeba neustálého zdůrazňování,kdo je tady ten dospělý a tudíž kdo má dozajista pravdu. Pokud má ve třídě učitel s žákem problém, je třeba spíše individuální domluvy než sociálního tlaku. Adolescent si upevňuje svou identitu, jeho názory se ustalují. Hodně uvažuje o morálních principech a také už zaujímá pevná stanoviska k určitým situacím. Už není středem vesmíru, existují lidé, kteří ho potřebují včetně rodičů. Ti už nejsou tolik nepřáteli, adolescent si dokáže uvědomit, že ho rodiče mají tendenci chránit, a že je to kvůli tomu, že jej milují. Znakem adolescenta je loajálnost, občasné moralizování, uzrálost v mnoha ohledech a celková uklidněnost. Bývá mnohem snažší v těchto třídách učit. Větší ticho ve třídě ale nemusí vždy znamenat, že žáci vnímají, jejich pozornost si učitel musí též získat.

Vývoj sebepojetí Osobností se člověk nerodí, stává se jí, a to v době, kdy se u něho v raném dětství utváří utváří specificky lidská forma organizace a fungování psychiky. Je to období vzniku sociálního já, z něhož se postupně vytváří sebepojetí. Z vědomí já vzniká pojetí vlastního já tedy ega. Vznik já a jeho vývoj k sebepojetí, k egu, jsou základními aspekty fungování osobnosti. Osobnost se tedy utváří na základě střetu vrozených dispozic a vlivu prostředí a zkušeností.  U dítěte se nejprve vyvíjí vědomí tělesného já jako vědomí fyzické odlišnosti od vnějšího světa. Ten se pak rozčlení na fyzické já a fyzické ne-já. Vnímání tělového já, znamená vnímání vlastního těla, které se odlišuje od vnějšího prostředí.  Mezi druhým a třetím rokem života člověka si dítě začíná uvědomovat své sociální já. Začíná si tedy uvědomovat svou jedinečnost, svou identitu. Toto uvědomění je základním kamenem duševního života člověka. Dle Meada se „…vznikem vědomí sociálního já se dítě jako biologické individuum mění v lidskou společenskou bytost. V jedince s lidskou mentalitou a lidským způsobem chování…“. Dítě je samo sobě předmětem. Je rozdíl mezi já-me-bytost a já-self-osobnost.  Podmínkou dalšího vývoje jáství je i hodnotový systém. Vyvinuté sebepojetí sebe sama, v psychologii označované jako ego, má dvě roviny a) reálné ego – tedy to, kým jsem a za b) ideální ego, tedy to, čím bych chtěl být.

Pubescent hledá své já, hledá své místo, hledá své hodnoty, postoje, hledá své vzory, své ideály, hledá sám sebe, snaží se rozkrýt a definovat svou identitu. Adolescent je už střízlivější, klidnější, vnímavější a kriticky cílenější. Má už o sobě určité představy, má už ustálené postoje a hodnoty, bývá ale složitější ho přesvědčovat o hlouposti některých postojů a nesmyslnosti některých hodnot. Potřeba individualizace, poznání vlastní identity, znamená utřídit si názor na sebe sama, pojmout sebe sám.

Závěr Ve výchovně vzdělávacím procesu je nutné přihlížet k osobnosti žáka, jako k jednomu z nejdůležitějších aspektů. Žák jehož věk se pohybuje na hranici prepubescence je ještě dítětem, které nechová takový odpor k autoritám jako má žák v období puberty. Asi nejtěžší práce je právě s těmito jedinci, kteří i učitele mohou, a často považují za nepříliš uznávanou autoritu, ke které mají odpor. Učitel ale může začít být vnímán jinak než jako další rodič. Stejně jako je důležitá osobnost žáka, je důležitá osobnost učitele. Někteří si najdou cestu k žákům tohoto rizikového věku prostřednictvím volnějšího liberálnějšího přístupu, jiní mají v sobě dar autority, který žákům nedovolí, aby se při jeho hodinách chovali neurvale. Problém nastává, když si učitel neví se žáky rady. Problém, se kterým se musí učitelé druhého stupně poprat, je integrační plán, který na jedné straně dovoluje dětem s velkými poruchami v koncentraci či poruchami na hranici menšího mentálního postižení, se začlenit do kolektivu normální třídy, na straně druhé pak ale vyžaduje velkou přípravu učitele, který de facto musí pro tyto děti připravovat program. Stává se, že se ve třídě sejde na pět, šest dětí s těmito poruchami, a to je pak opravdu těžké, udržet si pozornost a zájem. Především starší učitelé, kteří nebyli zvyklí na tzv. americký systém výchovy dětí, pak nejsou připraveni na tak drze a egocentricky rozívenou mládež a na rodiče, kteří trpějí syndromem, že jejich Šarlotka či jejich Daniel musejí být jednou zákonitě ředitelem Zeměkoule.

S žáky, kteří už věkem patří do období adolescence, tedy s žáky po patnáctém, šestnáctém roce, je práce o poznání jednodušší. Žáci už nemají takový sklon ke kritice všeho a všech, jejich kritika je cílená. Adolescenti už netrpí syndromem egocentrismu, už nejsou centrum pozornosti všech. Adolescenti už mají utvořené nějaké představy o svém okolí, plánech, hodnotách a především i o sobě samých. Práce s nimi při vyučovacích hodinách je rychlejší a jednodušší. Když už je učivo nebaví nemají potřebu nutně učitele vyrušovat, byť mu nevěnují zájem. Na druhém stupni základních škol jsou pro učitele takovými adolescenty, byť ne věkem, tedy ne tabulkovými adolescenty, žáci devátých tříd. Těm je něco kolem čtrnácti let, některým i patnáct let a nacházejí se tedy na hranici puberty a adolescence. Žáci těchto tříd jakoby shlíželi na své spolužáky z nadhledu. Oni vědí, že jsou na té škole nejstarší, oni vědí, že už to mají takříkajíc „za pár“. Takže jim přijde zbytečné si nějakými například kázeňskými přestupky ztrpčovat život. Někdy, když je potkávám na chodbě a vidím jejich přístup k dalším mladším žákům, je to až nostalgické, přijde mi, že se trochu se školou loučí, ačkoliv by asi měli problém to přiznat.

Graf Graf znázorňuje průměrnou koncentraci žáků při předmětu VOZ ( výchova k občanství a zdraví ), v 6.B je 26 žáků, v 7.B 22 žáků a v 9.A dvacet žáků

Použitá literatura Psychologie pro učitele: Čáp, J., Mareš, J., Portál, 2001, ISBN X Úvod do psycholodgie: Vágnerová, M., Univerzita Karlova v Praze – Nakladatelství Karolinum, Praha, 2003, ISBN Vybrané kapitoly z pedagogické psychologie: PhDr. Prunner, P. a kol., Západočeská univerzita v plzni, 2003, ISBN 80-7O Základy psychologie: Nakonečný, M., Academia Praha, 1998, ISBN