Mgr.Kateřina Karbulová

 narodil se v Praze na Malé Straně  ulice Ostruhová (později byla přejmenována na Nerudovu)  otec vojenským vysloužilcem, později pracoval jako kantýnský v kasárnách, sociálně slabé poměry  matka pracovala jako posluhovačka u francouzského geologa Barranda, který na našem území prováděl vědecký výzkum Joachim Barrande Malá Strana

„Chléb, který jsem od dětinství jídal, nenáležel nikdy mně, náležel vždy hokyni, pekaři, a já se co hoch tomu nemálo divil, až jsem tomu přivykl, že mi lidé vyčítali, že žiji na útraty jejich. A můj otec pracoval přece až do poslední chvíle, od rána bílého až do noci...“

 od roku 1845 studoval na malostranském gymnáziu  od roku 1850 na Akademickém gymnáziu, 1853 maturoval  po maturitě se pokoušel na nátlak otce studovat práva, pak filozofii, studia nedokončil  krátkou dobu se živil jako prozatímní profesor na gymnáziu, kde byl jeho žákem např. Jakub Arbes  později se stal úředníkem,pak novinářská dráha  cestování - Německo, Francie, Maďarsko, Itálie, Řecko, Egypt, Cařihrad  o cestách si vedl záznamy, zajímavé postřehy z cest zpracoval ve svým fejetonech

 nikdy se neoženil  lásky – Anna Holinová,Karolina Světlá, Terezie Macháčková, Anna Tichá  Anna Holinová - celoživotní láska, věnoval jí řadu svých básní, ostatní ji nazývali věčnou Nerudovou nevěstou  od roku 1862 láskou byla vdaná spisovatelka Karolína Světlá, kterou považoval za ideální ženu, povzbuzovala jej při jeho tvorbě, často mu finančně vypomáhala, zastavila i svoji brož, aby se Neruda nedostal do vězení pro dlužníky, věnovala mu svoji povídku Skalák Karolina Světlá

 cítil se neuznán, často až záporný vztah k lidem, problémy s alkoholem  kvůli pravidelným návštěvám hostinců se dostával do řečí pražské společnosti, vídeňský list Montagsrevue o něm hanlivě napsal, že je líný a oddává se pití kořalky  on sám napsal: „Do padesáti jsem miloval, od padesáti je mi líno, do padesáti jsem pivo pil, od padesáti piji víno".

 1879 onemocněl zánětem žil, postižen nemocí pohybového ústrojí  během 10ti let 3x operován  zemřel na rakovinu tlustého střeva

 významný český básník, prozaik,novinář, literární a divadelní kritik  člen družiny Májovců  průkopníkem realistického pohledu na svět v poezii i v próze  psal pod pseudonymy Janko Hovorka, Prokop Zápolský aj.  ve své době ceněn především jako žurnalista, autor fejetonů  jeho básnické dílo ocenila až generace lumírovců  tvůrce sociální balady  rozsáhlé spektrum lyriky – intimní, přírodní, vlastenecká, úvahová  novátor české prózy – umění vypravěčské,popisné  lidovost, demokratismus, vlastenectví, zájem o nižší společenské vrstvy  realistický, satirický nebo ironický pohled na společnost

 zakladatelem moderní české fejetonistiky  napsal přes dva tisíce fejetonů - cestopisné, zábavné, umělecko-kritické, politické, sociální, osvětové  bystrý pozorovatel, dobrý psycholog, mnohotvárný a jazykově moderní publicistický styl  redaktorem v časopisech Obrazy života ( ) – obrázkový literární časopis vydávaný nakladatelem Josefem Vilímkem  časopis Čas (1861), Hlas ( ), Rodinná kronika (1863), Květy ( ), spolu s Vítězslavem Hálkem vydával v 70.letech časopis Lumír

 od roku 1865 až do smrti redaktorem Národních listů – list mladočechů  fejetony sebrány do knížek Různí lidé Studie krátké a kratší (1952) Žerty hravé a dravé Menší cesty Obrazy z ciziny ( Itálie, Egypt)

 v rané básnické tvorbě - romantická rozervanost zahalená do ironie a provokativního cynismu, skepse, pesimismu  vrátil se k obrozenecké tradici lidových balad, křesťanských mýtů a historických romancí  jazyk jeho literárního díla: bohatý, archaismy, zastaralé gramatické tvary a obraty, často převrací slovosled, zdůraznění děje provádí opakováním výrazů

 Hřbitovní kvítí (1858)  Knihy veršů ( 1868)  Písně kosmické (1878)  Balady a romance (1878–1883)  Prosté motivy ( 1883)  Zpěvy páteční ( 1896)

 pesimistická  zklamání z politické situace, kritizuje morálku, nedůvěřuje lásce ani lidem, cítí se osamělý  sociální otázka, zabývá se chudobou  obsahuje reflexivní a intimní lyriku, 59 básní  hlavní scénou je malostranský hřbitov = protiklad bohatých pohřbů x chudáků = tvrdý životní realismus, hřbitov je mu modelem světa, kde se odehrává ve vyhrocené podobě děj všedních dní  básně : Oběšenec, Mezi hroby dva červi potkali se aj.  sbírka vyvolala skandál, pro Palackého byl Neruda víc „ tancmajstr“ než básník

Mezi hroby dva se červi potkali. „Odkud, bratře?“ „Z lebky básníkovy.“ „Toť nám bratr, co tam viděl, poví.“ „Pouhý mozek - pranic krásného.- Odkud ty?“ „Já z lebky učencovy; nezbylo i tu nic jasného.“ „Myslím, bratře, že ti géniové jsou jak ona pod sklenicí svíce; posvítí-li jiným se tmou brojícím, nezbyde jí samé nic pak více.“ Mezi hroby dva se červi potkali. „Odkud, bratře?“ „Z lebky básníkovy.“ „Toť nám bratr, co tam viděl, poví.“ „Pouhý mozek - pranic krásného.- Odkud ty?“ „Já z lebky učencovy; nezbylo i tu nic jasného.“ „Myslím, bratře, že ti géniové jsou jak ona pod sklenicí svíce; posvítí-li jiným se tmou brojícím, nezbyde jí samé nic pak více.“

 Kniha veršů výpravných (epických) – zvláště sociální balady, básně Mrtvá nevěsta, Matka, Legenda o chudobě, Dědova mísa, Před fortnou milosrdných  Kniha veršů lyrických a smyšlených - cyklus Otci, Matičce, Anně, básně Vším jsem byl rád ( zamyšlení nad dosavadním životem, zklamání i vítězství = jasnější životní nálada)  Kniha veršů časových a příležitostných

 objevuje smysl svého života  optimistický pohled na svět  reaguje na rozvoj vědy a techniky, všímal si nových objevů v astronomii a fyzice ( zákon o gravitaci, o nezničitelnosti hmoty, elektřina, nadšen vynálezem parního stroje), vliv Vernových románů  oslavuje kosmická tělesa a lidskou touhu po poznání, materialistické chápání světa, polidšťuje vesmír, píše o pocitech člověka při pohledu na oblohu – „Vzhůru již hlavu, národe, k nebi své zdvihni oči …“ = naděje

Vzhůru již hlavu, národe, k nebi své zdvihni oči! Viz: jsou tam i malé hvězdičky, kol nichž se velké točí! Toť prostě tím: ty maličké z jadrného jsou fládru, ale ty velké a poslušné jen z plynových jsou hadrů. Troufám, že při té myšlénce srdce ti povyskočí - nuž - buďme tou malou hvězdičkou, kol níž se velké točí! Jde to, ach jde! Jen každý hleď k vlastnímu dobře jádru; bude-li každý z nás z křemene, je celý národ z kvádrů!

 2. části  v 1. části nadvláda vesmíru nad člověkem  V 2. části víra a optimismus v budoucnost člověka, vlastenectví  „ Vlast svou máš nade vše milovat! To ve hvězdách je psáno….“  aby vesmír přiblížil lidem, dával vesmírným dějům lidskou podobu ( personifikace) – Země = matička,měsíc = tatíček, hvězdy = dětičky atd. „ Měsíček, pěkný mládenec s jemně zářící lící, oblétá Zemi panenku jak holub holubici.“

 Letní ty noci zářivá - velikost a nekonečnost vesmíru  A mluví člověk = víra ve schopnosti člověka a lidský rozum, v sílu národa, motiv lva v závěru – metafora „ …my bijem o mříž, ducha lvi, a my ji rozbijeme!“  Vzhůru již hlavu, národe - vlastenecká výzva do boje proti malosti, povzudivá síla pro malý národ plyne z kosmu „…jsou tam i malé hvězdičky kol nichž se velké točí !“ „ …každý hvězdnatý nárůdek má odvěkou vlast svoji.“ „…bude-li každý z nás z křemene, je celý národ z kvádru!“  Jak lvové bijem o mříže - oslavuje velikost vesmíru a vztah lidí k Zemi, věří, že lidstvo dosáhne svých cílů, že národ bude volný, lidé budou létat do kosmu

Jak lvové bijem o mříže, jak lvové v kleci jatí, my bychom vzhůru k nebesům a jsme zde Zemí spjatí. Nám zdá se, z hvězd že vane hlas: „Nuž pojďte, páni, blíže, jen trochu blíže, hrdobci, jimž hrouda nohy víže!“ My přijdem! Odpusť, matičko, již jsi nám, Země, malá, my blesk k myšlenkám spřaháme a noha parou cvalá. Jak lvové bijem o mříže, jak lvové v kleci jatí, my bychom vzhůru k nebesům a jsme zde Zemí spjatí. Nám zdá se, z hvězd že vane hlas: „Nuž pojďte, páni, blíže, jen trochu blíže, hrdobci, jimž hrouda nohy víže!“ My přijdem! Odpusť, matičko, již jsi nám, Země, malá, my blesk k myšlenkám spřaháme a noha parou cvalá. My přijdem! Duch náš roste v výš a tepny touhou bijí, zimniční touhou po světech div srdce nerozbijí! My přijdem blíž, my přijdem blíž, my světů dožijeme, my bijem o mříž, ducha lvi, a my ji rozbijeme! My přijdem! Duch náš roste v výš a tepny touhou bijí, zimniční touhou po světech div srdce nerozbijí! My přijdem blíž, my přijdem blíž, my světů dožijeme, my bijem o mříž, ducha lvi, a my ji rozbijeme! hrdobce = hrdý člověk; hrdobný = projevující hrdost Písně kosmické

Letní ty noci zářivá, jakž tebou srdce okřívá - ve dne tak sladkobolno, a teď tak volno, volno! Z oblohy bílý měsíček, starobný nebes tatíček, stříbrné světla pýří po celém světě šíří. Letní ty noci zářivá, jakž tebou srdce okřívá - ve dne tak sladkobolno, a teď tak volno, volno! Z oblohy bílý měsíček, starobný nebes tatíček, stříbrné světla pýří po celém světě šíří. Dokola jeho dětičky, drobounké, smavé hvězdičky dukátkovými hlasy zvoní na krásné časy. Písně kosmické

 vrchol tvorby pro lid, 18 básní  příběhy, pověsti,balady  zpracovává v nich národní téma, náměty z Bible, starých legend,  sociální podtext, téma vztahů mezi matkou a synem, prostředí české vesnice, humorná nebo sociální pointa  zaměňuje balady s romancemi = balada u něho končí i dobře, romance špatně  vychází z Erbena, ale nevěří v osud, vina = trest

 Balada rajská - rozmarná romance o tom, že není věrných žen  Balada horská - vypovídá o zázračné moci upřímné víry  Balada májová - o dívčím kouzlení s prosbou k sv. Petronile o chlapce, přinejhorším třeba zrzavého  Balada pašijová - největší bolestí Krista není nevděk, zrada, ale to, že pod křížem puká hořem srdce jeho matky  Balada česká - romancí o krátkém, ale nádherném jaru  Balada stará – stará – erbenovský námět svobodné matky, základem je dialog matky a dcery sebevražedkyně, která s nemanželským děckem volá na boží soud svůdce – mlynáře  Balada tříkrálová – romance ironicky zpochybňující pravděpodobnost betlémské scény tří králů u malého Ježíška, z kterého vyroste monarchům nepříjemný apoštol svobody

 polidšťuje smrt, tragický lidský osud, matka usíná a pro její nemocné dítě si přichází smrtka mající podobu dítěte a láká děvčátko k hrám, dítě tak nemá strach ze smrti a umírá v době, kdy jeho matka spí  aby zmírnil matčinu bolest, užívá zdrobnělin, přirovnání, věří, že všechno zlé a tragické bude nahrazeno něčím radostnějším  ze srdce psaná soustrast kolegovi básníkovi Heydukovi, kterému umřela dcera

Matka zdřimla na úsvitě. Dítko vyjeveně hledí - v nožičkách mu Smrtka sedí. Malá Smrtka, sama dítě, na hlavičce věnec bílý, ve košilce drobné tílko, v ručkách drží hravé sítě jako k honbě na motýly. A ty ruce jako hůlky, žluté jako z vosku čílko, místo oček modré důlky. „Pojď děťátko, pojď holátko, na chvilečku, jen na krátko! Zahrajem si na Hélice andělíčkův při muzice co dvě bílé holubice.“ „Matička mně nedovolí, a mne tělíčko tak bolí!“ „Pojď děťátko, holoubátko! Přišla jsem Ti ku pomoci, nemoc nemá více moci, venku ve andílkův kůru poletíš až k nebi vzhůru.“ „Pojď děťátko, pojď holátko, na chvilečku, jen na krátko! Zahrajem si na Hélice andělíčkův při muzice co dvě bílé holubice.“ „Matička mně nedovolí, a mne tělíčko tak bolí!“ „Pojď děťátko, holoubátko! Přišla jsem Ti ku pomoci, nemoc nemá více moci, venku ve andílkův kůru poletíš až k nebi vzhůru.“

„Matička mně jíti nedá - myslím, že už hlavu zvedá.“ „Pojď děťátko, pojď babátko! Posílá mne Jezulátko, posílá královna nebe, abych přivedla jim Tebe, posílá mne ta Tvá svatá: „Ať už jde má dcerka zlatá!“ „Matička mně jíti nedá - myslím, že už hlavu zvedá.“ „Pojď děťátko, pojď babátko! Posílá mne Jezulátko, posílá královna nebe, abych přivedla jim Tebe, posílá mne ta Tvá svatá: „Ať už jde má dcerka zlatá!“ „Pojďme, pojďme - ale z ticha, ať se matička nevzbudí! Něco těžkého ji trudí, i když dřímá, těžce vzdychá, ňadro bolestně jí skáče, a když vzhlédne, ihned pláče

V kamnech praská, dědek každou chvíli zvadlé ruce sobě zahřívá, kolo vrčí, syn si s prací pílí, nádobu si z dřeva vyrývá. Kolečko si divnou píseň šumí, vnoučeti se očka kmitají - „Hele, co náš táta všecko umí, jak mu tříšťky z rukou létají! Dřevo ukradl jsi v panském lese - komu děláš z něho koryto? „Dědovi; - již se mu ruka třese, nádobí už všechno rozbito.“ „Nauč mne to!“ – „Vida toho kluka, nač by tvá to ruka uměla?!“ „Až se tobě třásti bude ruka, koryto ti synek udělá!“ V kamnech praská, dědek shrben pláče, zvadlé ruce syn mu zulíbá, kolo mlčí, vnouče kolem skáče - „Táto, proč se kolo nehýbá?“

Žil jednou v Čechách smavý rek, Vám známý rytíř Paleček; on samý šprým a nápad byl, rád dobře jed' a dobře pil, a lidem dobře činil. Rád jed' a pil, jak povídám, však ještě něco dodat mám: on též rád bloudil po Čechách – a pak byl vždy jak v mátohách a nevěděl, kde stojí. Žil jednou v Čechách smavý rek, Vám známý rytíř Paleček; on samý šprým a nápad byl, rád dobře jed' a dobře pil, a lidem dobře činil. Rád jed' a pil, jak povídám, však ještě něco dodat mám: on též rád bloudil po Čechách – a pak byl vždy jak v mátohách a nevěděl, kde stojí. „Nu, nu“ - kdys zazněl náhle hlas – „pan rytíř je už ve snách zas?“ a Paleček jak přimražen! Aj před ním kolo bujných žen, a v prostřed Vesna sama. „Jen neboj se, tys celý muž, ty se mi ze všech líbíš – nuž mé slovo k smělosti tě zve, rci jakékoli přání své – však vtipně jen a hbitě!“ „Nu, nu“ - kdys zazněl náhle hlas – „pan rytíř je už ve snách zas?“ a Paleček jak přimražen! Aj před ním kolo bujných žen, a v prostřed Vesna sama. „Jen neboj se, tys celý muž, ty se mi ze všech líbíš – nuž mé slovo k smělosti tě zve, rci jakékoli přání své – však vtipně jen a hbitě!“

Již rytíř bez všech rozpaků si hodil hlavou: „Tedy řku a prosím: až bych jednou zdech, mne výročně vždy ožít nech, na osm dní - to s jara! Když svět zas jednou krásným je, když zem se celá rozsměje, pak, Vesno, milostiva buď, na osm dní mne jenom vzbuď!“ A Vesna kývla: „Staň se!“ Od časů těch, děj se co děj, fialek vůní budí jej, slavíkův ven jej volá hlas, pan rytíř vstává bujný zas a rozkročí se krajem. Již rytíř bez všech rozpaků si hodil hlavou: „Tedy řku a prosím: až bych jednou zdech, mne výročně vždy ožít nech, na osm dní - to s jara! Když svět zas jednou krásným je, když zem se celá rozsměje, pak, Vesno, milostiva buď, na osm dní mne jenom vzbuď!“ A Vesna kývla: „Staň se!“ Od časů těch, děj se co děj, fialek vůní budí jej, slavíkův ven jej volá hlas, pan rytíř vstává bujný zas a rozkročí se krajem. Kraj český, jindy smuten, tich, je pojednou pak samý smích, a celý ten náš český svět je samý zpěv a samý květ – však krátce jen, ach krátce! Vždyť umluvil si rek náš s ní jen blažených vždy osm dní! Pak vrací se zas v dumnou říš, a Vesna dá mu medu číš – on opiv se zas usne. Kraj český, jindy smuten, tich, je pojednou pak samý smích, a celý ten náš český svět je samý zpěv a samý květ – však krátce jen, ach krátce! Vždyť umluvil si rek náš s ní jen blažených vždy osm dní! Pak vrací se zas v dumnou říš, a Vesna dá mu medu číš – on opiv se zas usne.

 Romance štědrovečerní  Romance o jaře 1848 – vzpomíná na chvíle mladistvého opojení v roce krátké svobody, kdy „ čas oponou trhnul – a změněn svět“, kdy se nadšeně se bojovalo za demokratické ideály národní i všelidské  Romance italská – baladický, krutý výjev z bojů za sjednocení Itálie, kdy i Kristus stál pod červeným praporem svobody  Romance o Karlu IV. – zlidověla, mistrná charakteristika české povahy vyjádřená nad číši vína rozhovorem Otce vlasti s panem Buškem z Vilhartic = duše českého lidu je navenek drsná, ale zvlášť osobitá, jen je ji třeba poznat blíže

Král Karel s Buškem z Vilhartic teď zasedli si k dunovému stolu - ti dva už pili mnohou číši spolu a zapěli si z plných plic.,,Nuž dej sem zlaté číše, páže, a nalej vína - dolej víš - dnes, pane Bušku, čehos zvíš!“ král Karel vesel káže.,,Zde po tom víně, Bušku, slyš, domácí slunce naše vloni hrálo - toť první víno, které v Čechách zrálo - aj tedy vzhůru pijme již!“ A pili - král však náhle prsknul -,,To že je víno? tenhle kvas? Vždyť křivý ústa, láme vaz!“ a zlostně rukou mrsknul.

,,Eh - vezu révu z Burgund sem,“ král dál a dál si v zlosti svoji vede,,,a takovouhle peluň mně z ní svede ta velebená česká zem! Jsem přesvědčen, když broskve vsadím, že zčesám trpné trnky z nich, a chceš-li klidit pustý smích, zde růže sázet radím! Však jaká země - taký lid! Vás kdyby učit chtěli všichni svatí, zda všimnout si jich Češi paličatí - buď svatý rád, když není bit! Jak bych zde mlátil otep slámy! Nechť chci co chci, za krátký čas se všechno jinak zvrtne zas - mám já to bídu s vámi!´´

Přec zase k ústům číší zdvih, a napiv se své velké dobré oči teď kradmo přes stůl po soudruhu točí, ten však je jako pěna tich. Jen - aby marně nezahálel - pan Bušek máčel zub a pysk a víno ku půnebí tisk a po jazyku válel. „Ba je to bída,“ děl zas král a rychle zavdal sobě vína znovu, tak rychle, jak by bránil zlému slovu; však kolem úst již úsměv hrál.,,Mám žízní umřít? - Na mou víru, tys oslep, páže - nevidíš, že přede mnou je prázná číš? - a dej mi dobrou míru! Pij, Bušku - již se nezarmuť - a poslyš, co ti král tvůj moudrý praví: můj jazyk je jak známo vybíravý - a našel již v tom víně chuť. Víš - zkoumat třeba, Bušku milý, to víno má svůj zvláštní ráz, zprv trpké, ale milé zas - my, myslím, se už vpili!“ „Nu vidíš, králi: tak náš lid! Má duši zvláštní - trochu drsná zdá se - však květe po svém, v osobité kráse - teď přerušil svůj náhle klid hned rozveselen Vilhartice - „ach přibliž k tomu lidu hled a přitiskneš svůj k němu ret a neodtrhneš více!“

 nejintimnější sbírka  intimní a přírodní lyrika  4 oddíly podle jednotlivých ročních období  Jarní = dětství  Letní = dospělost  Podzimní = momentální Nerudův život  Zimní = nadcházející smrt  uvědomuje si, že si sám zavinil svou samotu, konfrontuje dobu mládí a stáří = osamělost, naděje, rezignace, životní usmíření  básně : V sobě jen a mlčky nesu, Binokl na očích, v ruce hůl….

 vychází po smrti Nerudy zásluhou Vrchlického  národní a vlastenecká lyrika, alegoricky vyjadřuje touhu po národním vzkříšení = víra ve slavnou budoucnost národa  forma – žalozpěvy a hymny na téma národního utrpení a odboje  srovnává postavení českého národa s Velkým pátkem, kdy byl ukřižován Ježíš Kristus – křesťanské utrpení přenáší na celý národ – věří ve vzkříšení a předpovídá lepší budoucnost  básně: Jen dál, Ku vzkříšení, Láska, Moje barva červená a bílá ( rudá = barva krve i života, bílá = barva čistá, holubičí, ale i barva smrti) „Dej osud bojů nám, co muž a rek jich snese, / pak ale nad hlavou ať ráno rozbřeskne se, / z červánků slunce vyskoč, lehni českým polem - / bud v Čechách bílý den a plno růží kolem.“

Koho bych miloval širém to na světě!? Srdce je vždycky, ach, srdcem jen dítěte- do stáří, do skonu, volá si po matce. Přežil jsem matku svou, žiju jen památce, přežil jsem lásku svou, měl ji tak na krátce, všechno jsem oplakal, zase jsem osvěžil, tebe bych, národe, tebe bych nepřežil! Koho bych miloval širém to na světě!? Srdce je vždycky, ach, srdcem jen dítěte- do stáří, do skonu, volá si po matce. Přežil jsem matku svou, žiju jen památce, přežil jsem lásku svou, měl ji tak na krátce, všechno jsem oplakal, zase jsem osvěžil, tebe bych, národe, tebe bych nepřežil!

 Arabesky ( 1864) – drobné povídky a fejetony, původně vycházely časopisecky  Trhani a jiní chudáci ( 1872)– povídka o životě dělníků pracujících na stavbě železnice ( tragika x humor)  Povídky malostranské (1878) – považovány za jeho vrcholné prozaické dílo, obraz pražské Malé Strany v době před rokem 1848

 zobrazuje typické postavy českého měšťanstva, s humorem líčí jejich vlastnosti, kritizuje místní život, maloměšťácké sobectví, omezenost  příběhy se odehrávají v Praze na Malé Straně, do roku 1878  znaky: užití drobnokresby – specifický záběr na jednotlivé postavy  hrdinové jsou přesně charakterizováni, každý z nich má jiný projev  soucítí s prostým lidem, něžné vzpomínky na dětství  často vyprávění v ich formě  forma novelisticky uceleného příběhu, jindy se jeho vyprávění skládá z řady drobných záběrů všedního života  novela – kratší literární útvar, rychlejší dějový spád, pointa  místo slova povídka používá arabeska, nebo črta (tzn. něco mezi fejetonem a povídkou)  Týden v tichém domě – povídka, Psáno o letošních dušičkách – forma dopisu

 Doktor Kazisvět  Figurky  Hastrman  Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku  Jak to přišlo,že dne 20.srpna 1849 o půl jedné v poledne nebylo Rakousko rozbořeno  O měkkém srdci paní Rusky  Pan Ryšánek a pan Schlegl  Přivedla žebráka na mizinu  Psáno o letošních dušičkách  Svatováclavská mše  Týden v Tichém domě  U tří lilií  Večerní šplechty

Pan Ryšánek a pan Schlegl  Pánové Ryšánek a Schlegl už dlouho chodí do hostince U Štajniců a sedí spolu u stolu. Nedívají se na sebe, nemluví spolu už 11 let. Milovali totiž stejnou ženu, která si nakonec vzala pana Schlegla. Jednoho dne pan Ryšánek nepřišel do hospody, protože onemocněl. Když se po dlouhé době vrátil, pan Schlegl mu nabídl tabák. Od té doby spolu po 11 letech začali mluvit. Přivedla žebráka na mizinu  Pan Vojtíšek byl žebrák, kterého měli lidé rádi. Potkal žebračku, které se říkalo miliónová, chtěla, aby se dali dohromady, ale pan Vojtíšek ji odmítl. Roznesla o něm, že Vojtíšek není žebrák, že má velký majetek. Od té doby mu už nikdo nic nedával. V únoru ho našli zmrzlého… O měkkém srdci paní Rusky Paní Ruska byla vdova a její jedinou činností bylo chodit na pohřby. Nejdříve vždycky plakala, potom pomlouvala mrtvé. Proto ji lidé neviděli na pohřbech rádi a odváděli ji z pohřbů domů, aby nedělala ostudu. Paní Ruska byla odvedena na komisariát v Mostecké ulici. Vystěhovala se ze svého bytu a najala si byt vedle „Oujezdské brány“. Kolem tohoto místa musel projít každý pohřeb, paní Ruska vždycky vyšla před svůj dům a plakala.

 divadelní pokusy nejsou příliš kvalitní a nebyly úspěšné  komedie postrádají živost a vtipnost  Ženich z hladu (1859), Prodaná láska (1859), Merenda nestřídmých (1860) aj.

 antisemitské motivy se v jeho fejetonech objevují již od 60. let 19. století  1869 publikoval v Národních listech pamflet Pro strach židovský  v textu píše, že zatímco v mládí se Židy sympatizoval, poznal později jejich nepřátelství vůči českému národu  Židy popisuje jako národ Čechům zcela cizí, šíří představu židovského finančního spiknutí

px-Jan_Neruda_grave_Vysehrad_Cemetery_Prague_CZ_807.jpgwww.google.com

Vlastní výpisky PROKOP, Vl.: Literatura 19. a počátku 20. století. Sokolov: O.K. – Soft, bez ISBN Sekanina, František: Veliké dílo Jana Nerudy, Praha 1950 Mgr. Kateřina Karbulová, 2012