Prezentace se nahrává, počkejte prosím

Prezentace se nahrává, počkejte prosím

SOCIALIZACE jako atribut sociální pedagogiky Socializace a výchovná pomoc pro zvládání života - zásadní význam pro sociální pedagogiku.

Podobné prezentace


Prezentace na téma: "SOCIALIZACE jako atribut sociální pedagogiky Socializace a výchovná pomoc pro zvládání života - zásadní význam pro sociální pedagogiku."— Transkript prezentace:

1

2 SOCIALIZACE jako atribut sociální pedagogiky

3 Socializace a výchovná pomoc pro zvládání života - zásadní význam pro sociální pedagogiku.

4 Socializace – celoživotní proces, v jehož průběhu si jedinec osvojuje specificky lidské formy chování a jednání, jazyk, poznatky, hodnoty, kulturu a začleňuje se tak do společnosti, -uskutečňuje se hlavně sociálním učením (zejména učení se sociálním rolím), sociální komunikací a interakcí, ale i nátlakem, -lze ji chápat jako sociální interakční proces.

5 Socializace se odehrává především: - v rodině, -ve skupině vrstevníků a přátel, -ve škole, - prostřednictvím masmédií a práce.

6 Socializace záměrná – záměrné úsilí zejména rodičů a dalších pečovatelů ovlivnit, vyučovat, vychovávat dítě. Socializace nezáměrná – každodenní vliv rodičů a dalších sociálních vzorů (modelů) v neformálních situacích, kdy dítě pozoruje soc. model nebo s ním interaguje.

7 Interiorizace – převedení vnější (předmětné činnosti do nitra osobnosti; proces, kterým jsou objekty nebo operace vnějšího světa zvnitřněny do psychických představ tak, aby bylo možno s nimi pracovat, zvnitřňování, zvnitřnění, internalizace.

8 Sociabilita – je předpokladem a také výsledkem socializačního procesu. Je to jakási schopnost a ochota navazovat sociální styky a vztahy, -při úzkém pohledu je to družnost, přátelskost, tendence vytvářet osobní, přátelské vztahy, - v obecnějším významu schopnost vytvářet mezilidské vztahy vůbec, komunikovat a spolupracovat s jinými lidmi.

9 Potřeba být mezi lidmi

10 Sociální zrání – komplex vývojových změn v chování a vědomí s měnícím se postavením ve společnosti. Utvářejí se základní motivační struktury hodnotové orientace a životní cíle.

11 Socializace probíhá v systému kultury. Osvojováním norem, pravidel a vzorců chování vrůstá jedinec do společně sdílené kultury.

12 Kultura Sociologické a antropologické pojetí – způsoby chování, sdílené normy, hodnoty, tradice, rituály aj., které jsou charakteristické pro určité sociální nebo etnické skupiny. Pedagogické pojetí – komplex materiálních a nemateriálních výtvorů (poznatků, idejí, hodnot, morálních norem aj.), které lidská civilizace během svého vývoje vytvořila – „kulturní dědictví“.

13 Enkulturace – vědomé nebo nevědomé vrůstání do vlastní kultury. Uskutečňuje se v procesu sociálního učení jako předávání kultury z generace na generaci. Akulturace – déletrvající interakce s jinou (cizí) kulturou. Dochází k výběru určitých prvků cizí kultury a zamítnutí jiných. Vybrané prvky se postupně osvojují, modifikují a přizpůsobují vlastní osvojené kultuře.

14 Socializaci osobnosti lze také definovat: – jako proces utváření a vývoje člověka působením sociálních vlivů a jeho vlastních aktivit, kterými na tyto sociální vlivy odpovídá: vyrovnává se s nimi, podléhá jim, nebo je tvořivě zvládá.

15 Proces socializace VÝCHOVA GENOTYP FENOTYP AKTIVITA PROSTŘEDÍ

16 „Sociálně pedagogické dění“ – výchovná pomoc ke zvládání života. Jejím cílem je ochránit člověka před škodlivými vlivy, naučit ho zvládat obtíže a orientovat se v nejednoznačných situacích, ale také mu zprostředkovat sociokulturní dovednosti, umožňující jeho aktivní účast na společenském životě.

17 Výchova z pohledu socializace – dynamický proces vědomé a řízené socializace, zahrnuje všechny činnosti, které člověka utvářejí pro život v konkrétní společnosti.

18 Socializace / výchova 1. Adaptační charakter 2. Anticipační charakter

19 1. Adaptační charakter = orientace na potřeby současnosti. Vytváření takových vědomostí, dovedností, návyků a charakterových vlastností, které umožní člověku přizpůsobení aktuálnímu světu a které ve svém současném životě využije.

20 2. Anticipační charakter = předvídání vývoje lidské společnosti a tedy i kvalit, které je třeba u člověka rozvinout, tak aby byl schopen přizpůsobit se a být prospěšný i v budoucnosti.

21 Asymetričnost v průběhu socializace: -v prvním období – „pasivní“ adaptace - ve druhém období – vzrůstá „aktivní podíl“ zásahy do sociálního celku, adaptace sociálního celku vůči svým potřebám, hodnotám a normám. Vzrůstá podíl vlastní interiorizace sociálních norem.

22 Primární socializace probíhá v rodině. Cíl: - uvést do příslušného kulturního prostředí, - naučit orientaci v tomto prostředí plném symbolů a standardů.

23 Rozhodující je interakce matka-dítě, projevuje se v pozdějším vývoji, může způsobit narušení tohoto vývoje. Další socializace vychází z postavení dítěte v rodině.

24 Zásadní význam má, z hlediska socializačního procesu, do jaké míry rodina plní své funkce.

25 V této souvislosti hovoříme o rodině: -funkční (přiměřeně plní všechny funkce), -afunkční (občas dochází k poruchám v plnění jedné či několika funkcí, které ale nenarušují vážněji život rodiny a zásadně neovlivňují vývoj dítěte), -dysfunkční (dochází k vážným poruchám, vnitřnímu rozkladu rodiny, zásadně je narušován socializační proces dítěte).

26 Jazyková socializace – řeč a způsobilost realizovat řečovou komunikaci je zvláště významnou krystalizační osou socializace, zejména v souvislosti s nástupem dítěte do školy.

27 Škola navazuje na působení rodiny. Škola = výrazná socializační instituce.

28 Skryté kurikulum – také určitý proces socializace (studentů); v rámci socializace se učí zvládat požadavky konkrétní vzdělávací instituce, oficiálně nevyjádřené požadavky.

29 Socioterapie – pedagogicko-psychologická pomoc při překonávání socializačních obtíží, při změně prožívání, myšlení, chování a vztahů směrem, který je pokládán za žádoucí.

30 Vrstevnické skupiny – nejen blízkost věková, ale i názorová spočívající v souhlasném jednání, - typické primární skupiny charakterizované bezprostředními kontakty a silným pocitem příslušnosti ke skupině.

31 Socializace z hlediska etap života

32 První etapa socializace – do dvou let věku dítěte, -identifikace s matkou, vztah důvěry nebo jistoty, -stabilita interpersonálních vztahů v rané socializaci je předpokladem pozdějšího zvládnutí životních situací, -dítě signalizuje své potřeby a péče matky představuje pro ně její odpověď. Dítě se současně učí žádat a protestovat.

33 Druhé období socializace – spojeno s procesem osamostatňování, -přechod k sebeovládání a sebekontrole = dítě vystupuje autonomně, -formuje se morálka, zakotvena v rovnováze autonomie a závislosti.

34 Třetí období rané socializace – pronikání dítěte do širší sítě sociálních rolí a vztahů i adaptace na ně. Rodina ztrácí své dominantní postavení, -poznamenáno nejhlubšími rozpory, -první zklamání vyvolaná odhalením rozporu mezi ideálními schématy chování (spravedlnost, rovnost apod.) a „situačními“ přestupky proti nim (lež, výmluva, egoismus atd.), -končí dětství, -rodiče již nemohou uplatnit své zkušenosti jako přirozený „socializační model“.

35 Mládí – převažuje proces personalizace, individualizace, -období hledání autonomie, identity, zodpovědnosti, a to nikoli prostým přebíráním „modelu dospělého“, nýbrž často v rozporu s ním, -vztah závislosti je nahrazován vztahem vzájemnosti, -přátelství (sociální vazba, která má v životě nezastupitelnou roli, pomáhá v generačním přechodu, vklad pro úspěšné řešení obtíží), -mládež nezatížená minulostí snadněji přijímá a adoptuje vše co je nové, a tím získává převahu nad staršími lidmi.

36 Dospělost – socializační proces vázán na profesní dráhu, -profesní dráha spoluurčuje i typ sociálních vztahů a chování, -přechod do nové profese = přechod do nové sociální situace, mění se dosavadní síť vztahů, což se promítá i do oblasti mimopracovní – dochází k proměně celého sociálního světa jedince, -jedinec zúročuje předchozí sociální zkušenosti, proces sociální adaptace a pokračující socializace.

37 Socializace - Prostředí

38 Prostředí – vždy se jedná o předměty, jevy existující kolem nás, nezávisle na našem vědomí. Jedná se o určitý prostor, objektivní realitu. Tento prostor vytváří podmínky pro život a hovoříme pak o životním prostředí. Prostředí člověka zahrnuje vedle hmotných předmětů nezbytné vztahy, tedy vedle materiálního systému duchovní systém, tj. prvky jako věda, umění, morálka apod. Prostředí jako jistý vymezený prostor obsahuje podněty nezbytné pro rozvoj osobnosti.

39 Životní prostředí člověka – ta část světa (prostor, který člověka obklopuje), s níž je člověk ve vzájemném působení, tj. na člověka působí svými podněty, ovlivňuje jeho vývoj a on na tyto podněty reaguje, přizpůsobuje se a také aktivně svou prací mění.

40 Struktura životního prostředí: 1.Sféra vztahů „lidé – příroda“. 2.Sféra vztahů „lidé – výsledky lidské aktivity (kultura)“. 3.Sféra vztahů „lidé – lidé“.

41 Typologie prostředí dle velikosti prostoru: -Makroprostředí (prostor, který vytváří podmínky pro existenci celé společnosti). -Regionální prostředí (prostor v životě širší sociální skupiny na rozsáhlejším teritoriu uvnitř společnosti). -Lokální prostředí (prostor spojený zpravidla s bydlištěm příp. svým okolím). -Mikroprostředí (bezprostřední prostor, v němž jedinec pobývá).

42 Členění dle charakteru, obsahu prvků, jimiž dané prostředí v zásadě tvořeno: -Přírodní prostředí (tvoří živá a neživá příroda). -Společenské prostředí (charakter a uspořádání společenského systému, vazby uvnitř společnosti). -Sociální prostředí (hustota a rozmístění obyvatel, profesionální, etnická, věková, vzdělanostní, příp. dalšími strukturami). -Kulturní prostředí – těsně spjato se společenským (všechny hmotné a nemateriální výsledky lidské aktivity).

43 Členění dle povahy činností: - pracovní, - obytné, - rekreační. Členění dle povahy teritoria: - venkovské, - městské, - velkoměstké.

44 Členění dle působících podnětů: -z hlediska frekvence (podnětově chudé, přesycené), -pestrosti (podnětově jednostranné, mnohostranné), -kvality (podnětově zdravé, vadné).

45 Každé prostředí má vždy dvě stránky: 1.Materiální (věcná, prostorová) – jaký prostor vymezuje, jeho stav, faktory materiální a přírodní, vybavení atd. 2. Sociálně psychická (osobnostně vztahová) – lidé v prostoru, jejich struktura a vztahy.

46 „Sociální dědičnost“ – vedle geneticky přenášených dispozic se přenášejí i určité způsoby a modely chování existující v daném prostředí (především rodinném).

47 Adaptace – vyrovnávání se s podmínkami, s novými situacemi povahy přírodní i společenské. Adjustace – vyrovnávání se sociálními situacemi, vpravování se do sociálních vztahů. Maladaptace (maladjustace) – neschopnost vyrovnat se s danými podmínkami, novou situací.

48 K adaptaci (adjustaci) dochází: Buď pasivní adaptací – člověk se sám přizpůsobuje podmínkám v nichž žije nebo mění tyto podmínky podle svých potřeb tím, že do nich aktivně zasahuje.

49 Role prostředí v souvislosti s výchovným procesem 1.Situační funkce – každá výchovná situace se odehrává v určitém konkrétním prostředí. Jakási „kulisa“ po stránce věcné, prostorové i osobnostně vztahové. 2.Výchovná (formovací) funkce – konkrétní prostředí ovlivňuje jednání a podílí se na rozvoji osobnosti. Jednání se mění dle prostředí.

50 Pedagogizovat (organizovat), intervenovat do prostředí = využít prostředí jako „výchovného prostředku“.

51 Cílové aspekty socializace osobnosti 1.Individualizačně autonomizující – rozvoj osobnosti jako jedinečné, svébytné, originální a aktivní individuality. (Úkoly, kterými společnost působí=výzvy podněcující rozvoj, růst). 2.Sociálně integrativní – aby jedinci od dětství přijímali za své sociokulturní normy soužití a řídili se jimi ku prospěchu společnosti. (Úkoly=především zapojení do společenských procesů, tak aby svým rozvojem rozvíjeli i společnost).

52 Dědičnost vs. prostředí dědičnost (přenos znaků a vlastností z jedince na jeho potomky – geny) prostředí (veškeré vlivy, které ovlivňují život jedince - životospráva) spory o to, co je člověku vrozené a co získává během života dnes: vzájemné působení obou faktorů

53 Problémy se sociální adaptací (přizpůsobení se) ohrožení procesu socializace při absenci určité zkušenosti např. agresivita dětí způsobená nevhodnou výchovou, obtížné začlenění do kolektivu a potíže s navazováním přátelství, potíže s respektováním pravidel apod.

54 Psychická deprivace stav vzniklý následkem náročných životních situací, člověk nemá dlouhodobě uspokojeny základní potřeby (nedostatečné hygienické podmínky, špatná výživa, týrání, zanedbávání apod.) následek: zaostávání ve vývoji, celkové neprospívání dítěte

55

56 Co může také vést k psychické deprivaci Extrémní sociální izolace („vlčí děti“) Podmínky ústavní výchovy (dětské domovy aj.) Podmínky v rodině (časté konflikty, špatné sociální podmínky, zanedbávání či týrání dítěte)

57 Amala a Kamala („vlčí děti“)

58

59 Nalezeny v indickém Midnapuru v roce 1920 Josephem Singem (pracoval v místním sirotčinci, začal se o ně starat). Obě dívky vykazovali vlčí chování. Chodily po všech čtyřech, ožívaly hlavně v noci, neměly rády slunce a velmi dobře viděly ve tmě.

60 Měly pronikavý čich a sluch. Jedly syrové maso z misky na zemi. Projevovaly jen málo lidských emocí jakéhokoli druhu - kromě strachu. Neznaly lidskou řeč. Obě dívky vydávaly vysoké naříkavé zvuky podobné vlčímu vytí. Kamale bylo v době objevení asi 8 let, Amale okolo 1,5 roku.

61 Kamala se nakonec naučila čistotnosti a zvykla si na společnost ostatních lidí. Byla schopna chodit i vzpřímeně, ale nikdy ne dokonale. Po několika letech se naučila pouze 40 slov a jen chabě ovládala gramatiku. Amala před svou časnou smrtí (zemřela už po roce) začala projevovat známky pokroku v lidské řeči jako normální batole.


Stáhnout ppt "SOCIALIZACE jako atribut sociální pedagogiky Socializace a výchovná pomoc pro zvládání života - zásadní význam pro sociální pedagogiku."

Podobné prezentace


Reklamy Google