Prezentace se nahrává, počkejte prosím

Prezentace se nahrává, počkejte prosím

1 Filosofie hellénistické doby Stoická filosofie ZÉNÓN PRÝ OBJASŇOVAL PRAVÉ POZNÁNÍ TAKTO: ROZTÁHNĚME PRSTY NA PRAVICI A UKAŽME OTEVŘENOU DLAŇ SE SLOVY:

Podobné prezentace


Prezentace na téma: "1 Filosofie hellénistické doby Stoická filosofie ZÉNÓN PRÝ OBJASŇOVAL PRAVÉ POZNÁNÍ TAKTO: ROZTÁHNĚME PRSTY NA PRAVICI A UKAŽME OTEVŘENOU DLAŇ SE SLOVY:"— Transkript prezentace:

1 1 Filosofie hellénistické doby Stoická filosofie ZÉNÓN PRÝ OBJASŇOVAL PRAVÉ POZNÁNÍ TAKTO: ROZTÁHNĚME PRSTY NA PRAVICI A UKAŽME OTEVŘENOU DLAŇ SE SLOVY: „TAKTO VYPADÁ DOJEM (FANTASIA)“. PAK PONĚKUD SEVŘEME PRSTY ŘKA: „SCHVÁLENÍ TOHOTO DOJMU JE JAKO TOTO“. POTOM PEVNĚ SEVŘEME PRSTY V PĚST SE SLOVY: „A TO JE SOUHLAS S NAŠÍM POZNÁNÍM“ (KATALEPSIS). PAK PROTI PRAVÉ PĚSTI PŘILOŽÍME LEVICI A PEVNĚ JI SEVŘEME: „TAKOVÉTO JE POZNÁNÍ PRAVÉ (EPISTÉMÉ)“. K TOMUTO POZNÁNÍ DOSPÍVÁ POUZE MOUDRÝ ČLOVĚK. Katalepse a kritika skeptiků, katalepse a fundamenty poznání, východní mystika, základy vědy

2 2 Filosofie hellénistické doby Stoická filosofie Stoická fyzika a kosmologie Soubor úvah a spekulací o FYSIS. Stejně jako Aristotelés počítali i stoikové do fyzického světa živé bytosti, na rozdíl od Aristotela však i bytosti božské. NIC NETĚLESNÉHO NEEXISTUJE Pneuma, tonos, logos, forma – tělesná, ekpyróze PANTA RHEI – vše plyne.

3 3 Stoická filosofie Co se týká stoiků, Zénón říkal, že čas je rozměrem veškerého pohybu bez rozdílu, Chrýsippos však tvrdil, že je rozměrem pohybu světového. (Míněn patrně pohyb kosmický, otáčení nebeské sféry, tedy rotace Země.) PŘI SVĚTOVÉM POŽÁRU (EKPYRÓSI) SE SVĚT... BUĎ MUSÍ PROMĚNIT V OHEŇ, JAK SE DOMNÍVAL KLEANTHÉS, NEBO VE SVĚTLO, JAK PŘEDPOKLÁDAL CHRÝSIPPOS. Filón, O nezničitelnosti světa Po požáru světa se bude podle stoiků celý světový vývoj zcela přesně opakovat. Lidské duše znovu vstoupí do proudu dřívější existence, avšak nic si ze svého bývalého života už nebudou pamatovat, protože EKPYRÓSE přerušila jejich kontinuitu, jejich existenci.

4 4 Stoická filosofie Stoické pojímání kauzality KDYBY EXISTOVAL NĚJAKÝ SMRTELNÍK, KTERÝ BY PROHLÉDL SPOJENÍ VŠECH PŘÍČIN, NEMOHL BY SE VSKUTKU V NIČEM KLAMAT. KDO TOTIŽ CHÁPE PŘÍČINY VĚCÍ BUDOUCÍCH, TEN NUTNĚ CHÁPE TAKÉ VŠE, CO BUDE. BĚH ČASU JE JAKO ODVÍJENÍ PROVAZU: NEPŘINÁŠÍ NIC NOVÉHO.

5 5 Stoická filosofie Kosmické náboženství, projekci božství do nebeských těles: JE-LI VE SVĚTĚ NĚCO, CO NEMŮŽE VYTVOŘIT MYSL, ROZUM, SÍLA NEBO MOC ČLOVĚKA, PAK JE ZAJISTÉ TO, CO TYTO VĚCI ZPŮSOBUJE LEPŠÍ NEŽ ČLOVĚK. AVŠAK NEBESKÁ TĚLESA A VŠECHNO TO, CO MÁ VĚČNÝ ŘÁD, NEMŮŽE ČLOVĚK VYTVOŘIT. JE TEDY TO, CO ONY VĚCI VYTVÁŘÍ, LEPŠÍ NEŽ ČLOVĚK. A JAK BYS TO NAZVAL LÉPE NEŽ BOHEM? Cicero, O přirozenosti bohů, II.16

6 6 Stoická filosofie Duch harmonie, vše je k něčemu dobré ŽIJ PODLE PŘÍRODY APATHEIA – stoický klid, otázka sebevraždy Humanismus TEN, KOHO ZOVEŠ OTROKEM, ZRODIL SE Z TÉHOŽ SEMENE JAKO TY, DÝCHÁ TÝŽ VZDUCH, ŽIJE A UMÍRÁ PRÁVĚ JAKO TY. Seneca Nereálný charakter etiky stoiků A PROTO SE ZDÁ, ŽE KVŮLI JEJICH NESMÍRNÉ VELIKOSTI A KRÁSE (STOICKÝCH IDEÁLŮ) ŘÍKÁME VĚCI, KTERÉ JSOU PODOBNÉ SMYŠLENKÁM A KTERÉ NEJSOU VE SHODĚ S ČLOVĚKEM A LIDSKOU PŘIROZENOSTÍ. Chrýsippos Vize ideálního státu

7 7 Stoická filosofie Stará stoá Zénón z Kitia (asi 333 až 261 př. n. l.) DOBŘE JSEM DOPLUL, LOĎ ZTROSKOTAV. Kleanthés z Assu (331 až 232 př. n. l.) hymnus na Dia Chrýsippos ze Soloi (280 až 205 př. n. l.) jednotný systém filosofie, logika a etika, výroková logika

8 8 Stoická filosofie Střední stoá Díogenés Babylónský. Spolu s Kritoláem a skeptikem Karneadem se v roce 155 př. n. l. zúčastnil misijní cesty do Říma, kam „přinesli filosofii“. Panaitios z Rhodu (asi 185 až 109 př. n. l.) Odmítl učení o EKPYRÓSI a svět pokládal za věčný. Nevěřil astrologii a věštění. Hvězdy jsou příliš daleko na to, aby mohly ovlivnit pozemský život. Poseidónios z Apameie (asi 135 až 51 př. n. l.) Pýthagoreismem ovlivněný eklektismus, z principu jednoty světa se snažil vysvětlit věštectví a astrologii.

9 9 Stoická filosofie Mladší Stoá, římský stoicismus (1. stol. n. l. až asi 200 n. l.) Lucius Annaeus Seneca (asi 3 př. n. l. až 65 n. l.) Cordoba, Egypt, císař Nero CHTĚJÍCÍHO OSUD VEDE, NECHTĚJÍCÍHO VLEČE. HOVOŘÍM O CTNOSTI, NE O SOBĚ Senekova mravouka byla blízká křesťanské. (Engels nazval Seneku „strýcem křesťanství“.) Vznikla dokonce domněnka, že psal pod vlivem svatého Pavla. Tuto domněnku podpořilo falzum, neznámý autor ze 4. století vytvořil fingovanou korespondenci mezi Senekou a apoštolem Pavlem. BUĎ SOUCITNÝ A MILOSRDNÝ, NEBOŤ OSUD JEST PROMĚNLIVÝ.

10 10 Stoická filosofie Epiktétos (asi 55 až 135 n. l.) Otrok, Rukověť POKUD MILUJEŠ SVÉ DÍTĚ, ŘEKNI SI, ŽE JE SMRTELNÉ. AŽ ZEMŘE, NEBUDEŠ SE TRÁPIT. Marcus Aurelius (121 až 180 n. l.) Hovory k sobě DĚKUJI, ŽE... KDYŽ JSEM ZATOUŽIL PO FILOSOFII, ŽE JSEM NEUPADL DO RUKOU NĚJAKÉHO SOFISTY A NEMAŘIL ČAS PLANÝM SPISOVÁNÍM NEBO ROZBÍRÁNÍM SYLOGISMŮ NEBO HLOUBÁNÍM O HVĚZDÁŘSKÝCH ZÁHADÁCH. NEŽ SE NADĚJEŠ, BUDE Z TEBE POPEL NEBO KOSTLIVEC, A PAK BUDEŠ JEN JMÉNO ANEBO ANI TO NE. A JMÉNO – TOŤ PRÁZDNÝ ZVUK A JEHO OZVĚNA. Hovory k sobě, I, 17

11 11 Filosofie hellénistické doby Epikúreismus Epikúros (341 až 270 př. n. l.) Epikúrova zahrada NÁVŠTĚVNÍKU, ZDE TI BUDE DOBŘE, ZDE JE NEJVĚTŠÍM DOBREM SLAST. EPIKTÉTOS EPIKÚRA NAZÝVÁ HLASATELEM NEMRAVNOSTI A SPÍLÁ MU, JAK JEN MŮŽE. Epikúrovy spisy 300 spisů, 37 o přírodě, List Hérodotovi (fyzikální učení), List Pythoklovi (astronomie a meteorologie), List Menoikovi (etika). Fragmenty z pojednání O přírodě pohřbeny výbuchem Vesuvu v Herkulaneu roku 79. Část z nich se podařilo zachránit, rozvinout a rozluštit byly nalezeny Epikúrovy Hlavní články učení.

12 12 Epikúreismus Epikúrovo učení Radost ze života se dostaví sama, když není přítomen strach, úzkost a bolest. Čtyři zdroje strachu: z nedosažitelnosti štěstí z utrpení z bohů ze smrti Hlavním cílem Epikúrovy filosofie bylo proto zbavit člověka strachu a úzkosti. Filosofie léčí duši a tím doplňuje lékařství, které má zahánět bolesti těla.

13 13 Filosofie hellénistické doby Epikúrejská teorie poznání, fyzika a kosmologie Základem poznání je poznání smyslové. BROJÍŠ-LI PROTI VŠEM SMYSLOVÝM VJEMŮM, NEBUDEŠ MÍT MĚŘÍTKO ANI PRO TY Z NICH, JEŽ PROHLAŠUJEŠ ZA KLAMNÉ, PODLE NĚHOŽ BYS JE POSUZOVAL. Epikúros, z dopisu Menoikeovi NEBOŤ OBRÁZKY PROUDÍ Z POVRCHU TĚLES BEZ USTÁNÍ, ALE NEPROJEVUJE SE TO ZMENŠOVÁNÍM TĚLES, PROTOŽE SE ÚBYTEK ATOMŮ ZASE DOPLŇUJE... Ke klamu může dojít až na úrovni rozumové, kdy rozum ke smyslovým počitkům přidává své představy, domněnky a mínění. A OMYLU BY NEBYLO, KDYBYCHOM NEPŘIJÍMALI JEŠTĚ JAKÝSI JINÝ POHYB (NEŽ POHYB ONĚCH EIDOLŮ) V NÁS SAMÝCH, TĚSNĚ SPJATÝ S ČINNOSTÍ PŘEDSTAVIVOU, ALE OD NÍ ODLIŠNÝ. z dopisu Hérodotovi

14 14 Filosofie hellénistické doby Epikúreismus Nebeské úkazy JEN MYTHU BUĎME VZDÁLENI! (TYTO JEVY) PŘIPOUŠTĚJÍ JAK NĚKOLIKEROU PŘÍČINU SVÉHO VZNIKU, TAK NĚKOLIKERÉ URČENÍ SVÉ PODSTATY, SHODNÉ SE SMYSLOVÝMI VJEMY. … PODÁVAT VŠAK O TĚCHTO ZJEVECH PROSTĚ JEDINÝ VÝKLAD, SLUŠÍ SE TĚM, KTEŘÍ CHTĚJÍ VYPRÁVĚT LIDU ZÁZRAKY. Epikúros, z dopisu Pýthokleovi VESMÍR BYL VŽDY TAKOVÝ, JAKO JE NYNÍ, A VŽDY TAKOVÝ BUDE. Epikúros, z listu Hérodotovi toto Epikúrovo tvrzení – silný kosmologický princip – podle dnešních představ neplatí....VESMÍR JE NEKONEČNÝ. NEBOŤ CO JE OMEZENÉ, TO MÁ OKRAJ; OKRAJ VŠAK LZE POZOROVAT POMOCÍ NĚČEHO JINÉHO VEDLE NĚHO; (VESMÍR VŠAK NELZE POZOROVAT POMOCÍ NĚČEHO JINÉHO VEDLE NĚHO). PROTO NEMAJE OKRAJE, NEMÁ KONEČNOU MEZ,... JE NEKONEČNÝ A NEOMEZENÝ Epikúros, z Listu Hérodotovi

15 15 Filosofie hellénistické doby Epikúreismus PARENKLISE (lat. CLINAMEN, DEKLINACE) Minimální části atomu V přírodě najdeme i nedokonalosti a neúčelnosti. Živé bytosti vznikly přírodním pochodem z neživé látky. Lidé se vyvinuli z nižších živočichů KOSMY a METAKOSMIA, bozi BYLO BY LEPŠÍ PŘIJMOUT VŠECHNY POVĚSTI O BOZÍCH NEŽ ZE SEBE UDĚLAT OTROKY OSUDU, JAK TO ČINÍ PŘÍRODNÍ FILOSOFOVÉ. NEBOŤ TYTO POVĚSTI PONECHÁVAJÍ ČLOVĚKU ALESPOŇ KLAMNOU NADĚJI, ŽE BOHY LZE UPROSIT UCTÍVÁNÍM, KDEŽTO OSUD ZNAMENÁ NEÚPROSNOU NUTNOST. Epikúros, z dopisu Menoikeovi

16 16 Filosofie hellénistické doby Epikúreismus MOUDRÝ ČLOVĚK ŽIJE V SKRYTU. Spravedlnost Epikúros chápal jako výsledek mezilidské dohody, JAKOUSI SMLOUVU O TOM, ŽE SI LIDÉ NEBUDOU NAVZÁJEM ŠKODIT. Strach ze smrti PROTI VŠEM VĚCEM SE MŮŽEME NĚJAK CHRÁNIT. CO SE VŠAK TÝKÁ SMRTI, ŽIJEME MY, LIDSKÉ BYTOSTI, VE MĚSTĚ BEZ HRADEB. POKUD JSME ŽIVÍ, VNÍMÁME, JSME TEDY TU A SMRT TU NENÍ. AŽ ZEMŘEME, ATOMY NAŠÍ DUŠE V MŽIKU VYPRCHAJÍ A NEBUDEME VNÍMAT. BUDE TU SMRT, ALE NEBUDEME TU UŽ MY. CARPE DIEM

17 17 Filosofie hellénistické doby Epikúreismus Bohové a náboženství - strach z bohů CONSENSUS OMNIUM Metakosmia Názor na bohy se vyvíjel. V pozdějším epikúreismu bohové už nejsou tělesné povahy a jejich „přirozenost“ je nepřetržitě vytvářena pohybujícím se proudem obrazů – EIDOLŮ. Podle Ciceróna nemají tělo, ale „cosi jako tělo“, nemají krev, ale „cosi jako krev“. Jejich povaha je snová, zjevují se lidem ve snech.

18 18 Filosofie hellénistické doby Epikúreismus v Římské říši škola Sironova a Filodémova Titus Lucretius Carus (asi 91 až 51 př. n. l.) DE RERUM NATURA stavba látek, CLINAMEN, astronomické úkazy, koncepce uzavřeného času, původ světa, výklad deště, duhy, sněhu, škodlivých látek, zázračných pramenů, nilských záplav, magnetismu, blesku, zemětřesení, sopečných erupcí i epidemii moru v Athénách, o božstvu, o právním řádu, smrti, snech, útrapách lásky včetně návodů kterak souložit s nevěstkou a manželkou. … NAOPAK PROSTOR PRÁZDNÝ SE NIKDY A NIKDE ŽÁDNÉMU TĚLESU NEMŮŽE DO CESTY STAVĚT; KAŽDÉ SI PUTUJE DÁL, KAM JE POVAHA PUDÍ. PROTO SE MUSEJÍ VŠECKA, AČ O VÁZE RŮZNÉ, SKRZ NEHYBNÉ PRÁZDNO NÉST DOLŮ RYCHLOSTÍ STEJNOU.

19 19 Epikúreismus … NIC SE NÁS NETÝČE DNES, ČÍM JSME BÝVALI DŘÍVE, A O SVOJE NĚKDEJŠÍ JÁ UŽ NEMÁME STAROST. (uzavřený čas) Roku 1417 rukopis nalezl kardinál Poggio. První tištěné vydání 1500 v Benátkách, 1821 v němčině (Marx). Česky za německé okupace (Jos. Kolář, Julie Nováková). 17. stol. P. Gassendi – snažil se smířit „hříšný“ epikúreismus s křesťanstvím, atomismus

20 20 Filosofie hellénistické doby Škola skeptická Pyrrhón z Élidy (asi 365 až 270 př. n. l.) Alexandrova výprava, Indie – bráhmáni (GYMNOSOFISTÉ) Štěstí spočívá v klidu (ATARAXII) a může ho zaručit jedině skepse. Skeptik nedoufá, že nalezne pravdu. Nepovažuje to za nedostatek, ale za přednost, neboť se smířil s jistotou nejistoty. Věci prostě nejsou jasné a bylo by pošetilé se tím trápit. Pochopit to je principem „skeptického osvícení“. Zdržování se úsudku – EPOCHÉ – je východisko i závěr filosofie. Ostatní filosofie, které toto nepochopily, jsou „dogmatické“, tj. tvrdící. Timón z Fleiúntu (asi 320 až 230 př. n. l.) přinesl skeptické učení do Athén. Silly. Věci o sobě a jevy.

21 21 Filosofie hellénistické doby Škola skeptická Arkesiláos z Pitany (asi 316 až 241 př. n. l.), scholarcha Akadémie (Střední Akadémie). SÓKRATÉS VĚDĚL, ŽE NIC NEVÍ, SKEPTIK NEVÍ ANI TO. Tropy – klamy poznání Karneadés (asi 214 až 129 př. n. l.) Třetí Akadémie (Nové Akadémie). 155 př. n. l. do Říma Teorie probabailismu

22 22 Filosofie hellénistické doby Škola skeptická Pozdní skepticismus Ainesidémos (zlom letopočtu) v Alexandrii Osm knih řečí pyrrhónských veškeré poznání je subjektivní, proto nelze najít objektivní pravdu Sextus Empeirikus (2. století n. l.) Základy pyrrhonismu, Proti matematikům, Proti dogmatikům, lékařství

23 23 Filosofie hellénistické doby Škola skeptická Nový skepticismus Sedmdesátá léta 20. stol, Paul Kurtz: „vědecké poznání bude přehlušeno silami iracionality“ 1976 mezinárodní sdružení CSICOP (Comittee for the Scientific Investigation of the Clams of the Paranormal), v Evropě se v 90. letech utvořilo uskupení skeptických organizací ECSO (European Council of Sceptical Organisations). U nás 1995 Český klub skeptiků Sisyfos. Problémy: 1. V zápase s „věčnou“ hloupostí a nekritickou vírou se marní síly, které by se daly využít plodnějším způsobem. 2. „Horlivý skeptik“ se může nechtěně stát zpátečníkem, odpůrcem zárodků plodných myšlenek, které, jak ukazují mnohé případy z historie, mohou zpočátku působit dojmem pseudovědy.

24 24 Filosofie v Římě Mýtické zázemí, Aeneás M. T. Cicero (106 až 43 př. n. l.) Řečník, státník, spisovatel, překladatel, konzul, eklektik Latinská terminologie Vydal Lucretia (De rerum natura), dialog Hortensius.

25 25 Filosofie v Římské říši Plútarchos z Chairóneie (asi 45 až 125 n. l.) Středoplatónismus Srovnávací životopisy slavných Řeků a Římanů (Shakespeare) Moralia V dialogu O tváři na Měsíci se zachoval popis úplného zatmění Slunce z 20. dubna 71. Popis sluneční koróny a hvězd viditelných během zatmění. Povšiml si poklesu teploty. POZNEJ SEBE SAMA, SVÉ MEZE, SVOU SLABOST, ABYS BYL POKORNÝ. ALE POZNEJ HLAVNĚ SVOU VELIKOST, NEBOŤ MIMO SEBE NENAJDEŠ BOŽSKOU PODSTATU.

26 26 Alexandrie a Múseion Alexandria 323 př. n. l. Ptolemaiovská dynastie Múseion (308 př.n.l) Démétrios Falérský věda, umění, knihovna o svitcích

27 27 Alexandrie a Múseion Eukleidés (asi 330 až 275 př. n. l.) STOCHEIA čili Základy (Elementy, Prvky), Data, O kuželosečkách, Místa na ploše, Úkazy, Optika, O hudebních intervalech. STOCHEIA axiomy a postuláty Pátý axiom a pátý postulát, neeukleidovská geometrie Nekonečné množiny (Bolzano)

28 28 Alexandrie a Múseion Eukleidés

29 29 Alexandrie a Múseion Archimédés (287 až 212 př. n. l.) Počítání písku – zrn písku ve vesmíru Do koule o průměru dráhu Pluta by vešlo asi zrnek písku.

30 30

31 31

32 32

33 33 Alexandrie a Múseion ŘÍMANÉ VSKUTKU BYLI TERČEM ZBRANÍ ARCHIMÉDOVÝCH, ON SÁM BYL DUŠÍ ZÁŠČITY MĚSTA, VŠE UVÁDĚL DO POHYBU A ŘÍDIL OBRANU. …ŘÍMANÉ BYLI TAK PODĚŠENI, ŽE STAČILO, ABY SE NAD HRADBAMI OBJEVILO LANO NEBO TYČ A VŠICHNI ZAČALI PRCHAT PŘED MOŽNÝMI NOVÝMI STROJI, KTERÉ NA NĚ CHYSTÁ ARCHIMÉDÉS.

34 34 Alexandrie a Múseion Archimédés Exhaustní metoda Číslo 

35 35 Alexandrie a Múseion Eratosthenés z Kyrény (asi 275 až 195 př. n. l.) Sklon ekliptiky, mapa s 675 hvězdami, Kalendář: 46 př. n. l. Caesar - juliánský (rok o 9 minut delší) 1582 gregoriánský 1752 Anglie, lidové bouře. V pravoslavných zemích juliánský kalendář až do začátku 20. století. Výpočty opakoval řecký geograf Strabo (zemřel 26 př. n.), km. Z tohoto výpočtu pak vyšel i Kolumbus.

36 36 Alexandrie a Múseion Aristarchos ze Samu (3. století př. n. l.) Heliocentrismus. Paralaxa stálic, parsec

37 37 Alexandrie a Múseion Hipparchos z Níkaie (2. stol. př. n. l.) Odmítnutí heliocentrismu (malá přesnost), katalog stálic s 850 hvězdami Epicyklová teorie

38 38 Alexandrie a Múseion Heliocentrismus a epicykly

39 39 Alexandrie a Múseion Klaudios Ptolemaios (asi 85 až 165 n. l.) ALMAGEST katalog 1025 hvězd a 48 souhvězdí. TETRABIBLOS čtyři knihy astrologických interpretačních metod. PLANETÁRNÍ HYPOTÉZA, populární verze

40 40 Patristika Tertulliánus (asi 160 až 240 n. l.) Quintus Septimus Florens Tertulliánus západní apologetik Pocházel z Kartága, vzděláním právník a rétor, ve třiceti křesťanství ač ženatý knězem. co může být společného mezi Athénami a Jeruzalémem, mezi Akadémií a Církví? obhajoval iracionalitu křesťanské víry. Věřím, protože je to absurdní (credo quia absurdum) Křesťanská pravda se protiví světské moudrosti a veškerému vzdělání, v tom je její vítězství a síla. Křesťanská theologie je proto imunní vůči kritice z pozic racionalismu, ať už naivního – selského rozumu, nebo racionalismu filosofického či vědeckého. „Vsadit na rozum“ není ve věcech víry rozumné. Přes svůj odpor k filosofii zastával Tertullián určitou formu naivního materialismu: vše existující tělesné, včetně duše a boha. Podle Tertulliána se mají i biblické výroky jako „oči Páně“, „po pravici Páně“ brát doslovně. Bůh má oči, ruce, tělo. V tomto duchu promýšlel i otázky jako „K čemu nám budou po vzkříšení zuby, když pak nebudeme už jíst?“

41 41 Patristika Aurelius Augustinus (354 až 430 n. l.) do 13. století, kdy se křesťanské myšlení obrací k aristotelismu, představoval Augustin nejvyšší theologickou autoritu. Život svatého Augustina Thageste, matka Monika, Dny i noci trávil s ženami pochybné pověsti. 383 do Říma a v Miláně, tehdejším hlavním městě Západořímské říše. Hortensius, Platóna a novoplatóniků. Kázání biskupa Ambrosia (svatého Ambrože) a vliv matky ho zase zavedly k Bibli. Rozhodujícím okamžikem však byl mystický zážitek – při četbě Pavlova listu Římanům zažil vnitřní obrácení, „dotek Boží“.

42 42 Sv. Augustin Zanechal divokého světského života a v roce 387 se dal Ambrožem pokřtít. 388 vrátil do Afriky a ve svém rodišti Thageste založil filosofickou komunitu. Začal život plný intenzivní činnosti včetně literární práce. Nastoupil církevní dráhu, potíral různé heterodoxní křesťanské směry a sekty. Roku 391 byl vysvěcen na kněze a roku 396 se stal biskupem ve městě Hippón, kde zůstal až do své smrti v roce 430. Augustinovo obrácení poznamenalo celé jeho dílo. Po této události napsal přes stovku filosofických a theologických knih. Ve svém spise Proti akademikům vypracoval podrobný postup argumentace proti akademickému skepticismu. Spis O idejích obsahuje jeho vlastní verzi Platónovy nauky. Ideje podle Augustina existují v bohu a do lidských duší se nedostávají rozpomínáním (jako u Platóna), ale přímým božím osvícením. Sídlo pravdy je v duši, ve vlastním nitru.

43 43 Augustinova theologie Vyznání (CONFESSIONES) autobiografické dílo, vyčítá si hříšný život. Naše srdce je neklidné dokud nespočine v Tobě. Rysy negativní theologie, přirozený rozum, nemůže dát o bohu spolehlivé vědění. To se dostává člověku jen ve formě zjevení, které přijal vírou. Víra je tedy nadřazena rozumu. Jsme příliš slabí, abychom prostým rozumem nalezli pravdu. Proto je nezbytná autorita Svatého písma. Augustinova filosofie smíření křesťanského náboženství a řecké filosofie. Pravdu hledá „uvnitř“, v citech, v božských idejích v nás. Augustin hledá především „jistotu bytí“, tj. ontologický základ. Tato potřeba jistoty je reakcí především na díla akademických skeptiků. Augustin si uvědomuje, že tuto jistotu nám neposkytuje žádná objektivní, vnější realita. Vnější realitu vnímáme jen jako jevy, které mohou být stejně tak dobře i klamy. Augustin proto obrací svou pozornost k introspekci.

44 44 V dialogu Proti akademikům (skeptikům) formuluje teze: Kdo chápe, že pochybuje, správně chápe a je o předmětu svého poznání jist, má tedy jistotu o pravdě. Každý, kdo pochybuje o pravdě, má tedy v sobě cosi pravdivého, o čem pochybovat nemusí. Augustinova argumentace má charakter sebevztažného tvrzení. Jeho jistota je „metajistotou“, netýká se objektového světa, ale jen pochybovačné výpovědi o tomto světě. Existujeme, víme o svém bytí a milujeme své bytí, v těchto bodech se vůbec nebojím námitek Akademiků. I když se mýlím, jsem, protože kdybych nebyl, nemohl bych se mýlit. Kritériem bytí je podle Augustina pochybování: Si fallor, sum.

45 45 Tento výrok můžeme přeložit jako „pochybuji, mýlím se, tedy jsem“, ale také „chybuji, tedy jsem“. V případě, že zakládáme kritérium bytí (existence) na našem já, pak bytí splývá s naším žitím. Někteří filosofové pak omezují pojem bytí (nebo existence) jen na člověka. Například pro fenomenologickou filosofii „existuje“ jen „pobyt“ („dasein“ = člověk), ostatní se jen vyskytuje. Tato redukce pojmu bytí (existence), samozřejmě neodpovídá pohledu fyziky, přírodovědy ani pohledu obecnému. Může být zdrojem neporozumění filosofickému textu. Sedm set let před Augustinem Aristotelés vystihl kritérium žití „mohutností pociťování“.[4] A dvanáct století po Augustinovi Descartes charakterizuje bytí slavným výrokem:[4] Cogito, ergo sum – Myslím, tedy jsem

46 46 A čtyři sta let po Descartovi Milan Kundera uvažuje: „Myslím, tedy jsem“ je věta intelektuála, který podceňuje bolest zubů. „Cítím, tedy jsem“ je pravda mnohem obecněji platná a týká se všeho živého. Moje já se neliší podstatně od vašeho tím, co myslí. Lidí mnoho, myšlenek málo: všichni si myslíme přibližně totéž a myšlenky si navzájem předáváme, půjčujeme, krademe. Když mi však někdo šlápne na nohu, bolest cítím jenom já. Základem já není myšlení, ale utrpení, které je nejzákladnějším ze všech citů. V utrpení ani kočka nemůže pochybovat o svém nezaměnitelném já. V silném utrpení svět mizí a každý z nás je jen sám sebou urtpení je nejen základem já, jeho jediným nepochybným ontologickým důkazem. Zní to trochu tristně, avšak existují i příjemnější „ontologické důkazy existence“. Prostě, když pociťuji bolest nebo slast, jsem. A naopak, když nic necítím nejsem (alespoň aktuálně, mohu bý ve své potencialitě). Například v bezesném spánku, bezvědomí, když jsem příliš zaujat vnějším světem. Mou aktuální neexistenci může způsobit extáze, meditace, utišující látky, drogy. V těchto situacích je vnímání sebe sama utlumeno, dochází k jakési depersonalizaci.

47 47 Augustinova etika a problém svobody Augustin zpochybnil Sókratovu a Platónovu nauku o naučitelné ctnosti. Středem jeho zájmu je problém boží milosti (GRATIA) a lidské svobody. Augustin už ve svých Vyznáních naráží na paradox: hřích je vina, ale vinou může být jen jednání, za které je člověk zodpovědný. Dědičný hřích a svoboda člověka se tak dostávají do konfliktu. Navíc, je-li všemohoucnost (a tím spíše „vševládnoucnost“) boha myšlena důsledně, potom se lidská svoboda rozplývá vniveč. Augustin řešení tohoto problému nakonec vzdává. Myšlenka Všemohoucího totiž vyžaduje, aby se pouze jemu přisuzovala absolutní svoboda. Je to pro lidský rozum těžko pochopitelné; proto je třeba se jen sklonit před božským tajemstvím. Augustin si byl už vědom relativnosti pojmu „svoboda“: člověk se podle Augustina svobodně rozhoduje k činům, o nichž bůh již napřed ví, že je člověk vykoná.

48 48 Zlo a hřích Augustin zápasil s problémem vysvětlit existenci zla a hříchu. Ve Vyznáních zvažuje, proč je vůbec zlo a vůle ke zlému, když bůh je dobrý. Po obtížných úvahách dochází k závěru, že zlo je vlastně jen nedostatkem dobra (jako nemoc je nedostatkem zdraví). Kdyby nebylo dobro, nemohlo by být ani jeho nedostatku a tedy ani zlo. Existence boha jako nejvyššího dobra tedy nutně implikuje i existenci zla. Bůh tak dokáže využít ve prospěch dobra nejen lidského hříchu, ale i samotného ďábla. Zlo tedy patří k dokonalé spravedlnosti. Nekazí, ale dovršuje harmonii světa. Svým přístupem k dobru a zlu navazuje Augustin na stoické chápání harmonie světa. Připomíná i klasickou taoistickou myšlenku o vztahu protikladů, které se navzájem pro svou existenci potřebují.

49 49 Rozum, víra a poznání „Živého, trojjediného boha“ pojímá Augustin emocionálně. Racionální stránka náboženství je pro něj nepodstatná. Rozum oddělený od víry považuje Augustin za neplodný a dovolává jistot „theologických daností“: Před poznáním je víra. Augustinova epistemologie vychází z iluminace, čili osvícení. Této iluminace se nám dostává z našeho nitra, kde sídlí „vnitřní učitel“, Kristus, „věčné světlo boží v nás“. Stačí tedy otevřít „vnitřní zrak“, „srdce“ a můžeme ve svém nitru, ve své paměti najít toto „vnitřní světlo“. Pravda přebývá v srdci člověka. Tedy člověk „čistého srdce“ vidí přímo pravé věci, ideje. Iluminace je v podstatě platónský motiv. Platón mluví o ideji dobra, v její záři se ukazují další ideje (viz Ústava). Tento motiv převzali novoplatónikové, kteří nejvyšší ideu nahradili bohem. Ostatní ideje umístili do boží mysli. Odtud teda význam idea = myšlenka. Poznání „vnitřním viděním“ považuje Augustin za „vyšší stupeň“ poznání. Je nepřeveditelné na poznání čistě racionální. Jde o poznání mystické, které se děje ve světle mimořádné boží milosti.

50 50 Augustinovo pojímání času 11. kniha Vyznání, navazuje na Aristotela a pokouší se racionálně zachytit, co je čas. Zjišťuje, že to, co nás při pojímání času mate, je gramatika, tedy naše řeč. čas neumíme oddělit od svého vědomí. V užším slova smyslu je skutečná jen přítomnost – bezprostřední okamžik (současný moment, teď, nyní). Minulost je jen v naší vzpomínce, budoucnost v našem očekávání. Podle Augustina je naše vědomí schopno uchopit jen to, co je stále jsoucí jen v „jevové formě následnosti“. (Narozdíl od Boha, který má minulost, přítomnost i budoucnost před očima najednou.) Vím, co je čas, pokud se mne nikdo neptá, zeptá-li se, nedovedu to vysvětlit. čas je jen v našem duchu, k existenci času je třeba existence světa, ve kterém se čas jako čas projevuje. Bůh nestvořil svět v čase, ale spolu s časem. Nemůžeme se tedy smysluplně ptát, „co bůh dělal předtím, než stvořil svět?“, protože žádné „předtím“ nebylo. Nemá tedy smyslu se ani ptát, proč svět nestvořil dříve. Bůh stojí „mimo“ čas.

51 51 Společenská situace a Augustinovy názory Třináct let po tom, co Augustin napsal Vyznání byl Řím vypleněn Góty. Vina za tuto katastrofu se svedla na nejslabší, na křesťany. Důvod se vykonstruoval snadno: Křesťané prý nezodpovědně odstranili uctívání městských božstev, božstvo se urazilo a město v těžké hodině opustilo. Augustin na takováto obvinění zareagoval spisem Obec boží. Předkládá v něm své názory na církev, stát a na společenské zřízení. Mimo jiné se zabývá i analýzou římských dějin z hlediska křesťanství.

52 52 Obec boží Po Adamově hříchu přestali být lidé hodni boží lásky. Bůh svou milostí předurčil jedny ke spáse a jiné k zatracení. Zatracenci vytvořili obec pozemskou, symbolizovanou Babylónem. Ti šťastnější se pokoušeli vybudovat obec boží, symbolizovanou Jeruzalémem. Pozemská obec je založena na lásce vzájemné, která vede až k zapření Boha. Boží obec stojí na lásce k bohu a ta vede až k zapření sebe sama. Obec pozemská je ovládána ďáblem a slouží jeho zájmům. Obec nebeská se stává společenstvím vyvolených a posléze i viditelnou triumfující církví. Zřízením viditelné církve Kristovy začíná poslední období lidstva, království boží. Ke konečnému triumfu dojde po opětném příchodu Ježíše na zem. Po posledním soudu se světský stát zhroutí a ráj bude v Novém Jeruzalémě. Příslušník „boží obce“ nemá nad Římem truchlit, protože římské impérium bylo beztak dílo ďáblovo. Křesťané nemají být loajální ke světskému státu – a to ani s křesťanskému! Obec boží je na obci pozemské nezávislá – království Ježíšovo není z tohoto světa. Pokud existuje pozemský křesťanský stát, tak má prosazovat boží záměry. Má usilovat o mír a hlavně potírat kacíře a bezbožníky. Tato myšlenka došla bohatého naplnění zejména v období inkvizice.

53 53 Reakce na Augustina, Pelagius Pelagius (asi 350 až 429) Irský mnich a theolog, třicet let jako duchovní učitel v Římě, kritizoval pokleslou římskou morálku. Augustinovo pojímání boží vševlády podrývá morální zodpovědnost jedince a je morálně neúnosné. Poruč mi zdrženlivost, zaruč, co poroučíš, a poruč, co chceš. Pelagius neuznával boží milost jako zvláštní dar předurčeným jedincům. Podle Pelagia je darem boží milosti sama svobodná vůle. Tím, že bůh dal člověku svobodnou vůli, dal mu i možnost dosáhnout osobního spasení. Lidská svoboda je nadřazena nad boží vševědoucnost a všemocnost. Svobodou své vůle je člověk na Bohu nezávislý. Neuznával dědičný hřích. Pokud hřešíme, je to naše osobní svobodné rozhodnutí. Kde není svoboda rozhodnutí, není ani hříchu. V Kristově osudu nespatřoval vykoupení lidstva z hříchu, ale příklad, jak žít.

54 54 Pelagius popíral nutnost křtu. Nepokřtěné děti se nedostanou do pekla (jak učil Augustin), nepřijdou ale ani rovnou do nebe. Pelagius pro ně vymyslel třetí možnost, limbus (okraj pekla, předpeklí), kde budou očekávat příchod Krista, aby je odvedl k Bohu. Církev se po jistém váhání od Pelagia odvrátila. Pelagiánství totiž neuznává hodnotu svátostí, tj. prostředků, které posvěcují boží milost (především křest). A tím zpochybňuje nezbytnost církve, která tyto svatosti zprostředkovává. Pelagius i pelagiánství byli odsouzeni na Efeském koncilu 431.

55 55 Boёthius (kolem 480 až 524 n. l.) Anicius Manlius Torquatus Severinus Boёthius, „poslední Říman a první scholastik“. přeložil do latiny Aristotelovy logické spisy i Eukleidovy Základy. Křesťan, vliv Platónův. Útěcha z filosofie (De Consolatione Philosophiae), v žaláři, kde čekal na popravu. Na rozdíl od Platóna se nezalekl atomistického absolutního determinismu daného „nerozumnou přírodou“. O náhodě píše v duchu starých atomistů: Stejně tak náhoda, která se zdánlivě bez uzdy toulá, snáší otěže také, sama též zákony zná Filosofie navštěvuje Boethia ve vězení

56 56

57 57


Stáhnout ppt "1 Filosofie hellénistické doby Stoická filosofie ZÉNÓN PRÝ OBJASŇOVAL PRAVÉ POZNÁNÍ TAKTO: ROZTÁHNĚME PRSTY NA PRAVICI A UKAŽME OTEVŘENOU DLAŇ SE SLOVY:"

Podobné prezentace


Reklamy Google