Antický člověk a jeho čas

Prezentace na téma: "Antický člověk a jeho čas"— Transkript prezentace:

1 Antický člověk a jeho čas
I řekl Bůh: „Buď světlo!“ A bylo světlo. … Světlo nazval Bůh dnem a tmu nazval nocí. … A řekl Bůh: „Buďte světla na nebeské klenbě, aby oddělovala den od noci.“ Učinil veliká světla; jedno, aby vládlo ve dne, a menší světlo, aby vládlo v noci. (Genesis 1, 3-5, 14-16)

2 Antický kosmos - čas Starověký člověk neměl ve svém světě pocit ztracenosti v propasti prostoru a času. Jeho svět netrval věčně, počátek měl nesporný ve stvoření z boží vůle, a některá pozdně antická náboženství (včetně křesťanství) také předpokládala tím či oním způsobem jeho zánik v dohledné době nejdéle několika desítek generací.

3 Antický kosmos – prostor
Rovněž rozměrově byl člověk antického člověka přehledný. Nerozhodovalo, jaká byla představa tvaru Země. I v dobách, kdy její kulový tvar již nebyl předmětem pochybností (v Řecku nejpozději od 4.stol. př.Kr.), byla její velikost považována za dominantní pro celý vesmír. Jediný známý konkrétní údaj o velikosti kosmu byl, že Slunce je asi 20x dále od Země a (a 20x větší) než Měsíc podle epochálního pozorování Aristarcha ze Samu, ok. 230 př.Kr.)

4 Aristarchos ze Samu (ok. 230 př.Kr.)
? M s í c Jediné dochované dílo Aristarcha ze Samu podává zprávu o mimořádně duchaplném změření vzdáleností relativních vzdáleností Slunce a Měsíce od Země. Archimédova zmínka o tom, že Aristarchos byl i přesvědčeným heliocentrikem, byla v novověku objevena až po Koperníkově smrti.

5 Základní problém měření času ve starověkých civilizacích
Nesouměřitelnost jednotek měření času Sluneční rok = 365 dní, 5 hod., 48 min., 46 s = 365,2422 dní Lunární měsíc = 29 dnů, 12 hod., 44 min., 3 s = 29,53059 dnů

6 Kalendářní měsíc Jak ukazuje slovo „měsíc“ i ve slovanských jazycích, východiskem měření času v nejstarších dobách byl vždy oběh Měsíce, nikoli běh slunečního roku – vliv civilizací Středního východu Kalendářní měsíc – lunace – lunární měsíc

7 Nejstarší kalendář Říma
Byl rovněž lunární, jak ukazují názvy jeho hlavních dní: Kalendae, odvozeno od archaického slova calare = svolávat; první den lunárního měsíce, kdy byl pozorován první srpeček luny po západu Slunce Nonae, tedy devátý = osmý (podle římského počítání) den před úplňkem Idus, den úplňku, etymologicky snad „zářící den“?

8 Vývoj římského roku a názvů měsíců – 1. část
Ianuarius Februarius Martius Aprilis Maius Iunius Quintilis Iulius Sextilis Augustus

9 Vývoj římského roku a názvů měsíců – 2. část
September October November December Ianuarius Februarius (Mercedonius) 300 dní? 355/377/378 365,25 dní

10 Anni ab Urbe condita Římané v pozdějších dobách počítali často roky svých dějin ab Urbe condita – od založení Říma. Toto datum ovšem rekonstruovali římští historikové až koncem římské republiky a dospěli k několika různým výsledkům, z nichž zdaleka nejpopulárnější zůstala takzvaná Varronova éra, počínající roku 754 př.Kr.

11 Řecká chronologie Stovky nezávislých řeckých států bez centrální autority Regulace kalendáře v nich probíhala zcela empiricky a živelně Základem byl ale dvanáctiměsíční lunární rok, regulovaný vkládáním přestupných třináctých měsíců, aby si udržel přibližnou polohu vůči ročním dobám Rok antických Řeků začínal většinou poblíž letního slunovratu

12 Aristofanés (448? – 385? př.Kr.) Měsíc vám činí dobře. Ale vy nepočítáte jeho dny správně a zmatkujete s nimi sem a tam takže bohové na něj soptí pokaždé, když jdou domů bez pohoštění, protože se nedočkali svého svátku podle řádu dní. (Komedie Oblaka)

13 První pokusy harmonizovat lunární a solární rok cyklickými konstrukcemi
Řecké městské státy až do zavedení římského kalendáře postupovaly empiricky Pokus vyrovnat trvale běh slunečního a měsíčního roku – oktaeterida = osmiletí = 8 x (6x29 + 6x30) + 3x30 = 2922 dní Z toho plyne délka slunečního roku 365,25 dní, což je skvěla (byť pravděpodobně náhodná) shoda se skutečností, ale délka lunárního měsíce vychází pouze 29,51515 dní. Na konci cyklu tak vzniká chyba 1,5 dne vůči skutečným měsíčním fázím. Povědomí o tomto cyklu bylo v archaickém Řecku rozšířeno, i když prakticky používán patrně nebyl. Ale osmiletí mělo v mnoha řeckých mýtech a kultech často význam, což je patrně odraz znalosti oktaeteridy.

14 Metónův cyklus Jeden z největších úspěchů řecké astronomie
Athénský astronom Metón jej zavedl pravděpodobně k roku 432 př.Kr. Obsahuje 110x x30 dní = 6940 dní Z toho plyne délka lunárního měsíce 29,53191 dní s chybou pouze necelých 2 minut!), ale délka slunečního roku 365,26316 dní, tedy s chybou téměř půl hodiny Složitý měsíční pohyb však byl vystižen téměř dokonale Zda byl tento cyklus prakticky použit alespoň v Aténách, je sporné, výše uvedený citát z aténského komika Aristofana radí ke skepsi

15 Antická chronologie dovršena
Prudký vývoj řecké astronomie určil délku slunečního roku jako blízkou 365,25 dní Astronom Kallippos ok. 330 př.Kr. spojil čtyři Metónovy cykly do jednoho celku (4 x 19 = 76 let) a odečetl z nich jeden den: 4 x 6940 – 1 den. Zbývající chyba je 23 sekund pro lunární měsíc a 11 minut a 10 sekund pro sluneční rok. Hodnota 365,25 dní jako délka slunečního roku plynoucí z Kallippova cyklu byla pak použita Juliem Caesarem v jeho reformě římského kalendáře a jeho „juliánský rok“ platil v křesťanské Evropě 1600 let. Vytlačil také všechny lokální kalendáře východu římské říše a musel být respektován i vznikající křesťanskou církví. Další zpřesnění znalosti délky slunečního roku a lunárního měsíce géniem řecké astronomie Hipparchem (ok. 130 př.Kr.) již antickou ani pozdější křesťanskou chronologii neovlivnilo.

16 Světlo přichází z východu
Židovské osídlení Palestiny si však ještě v novozákonních dobách udrželo svůj starý lunisolární kalendář, názvy jehož měsíců převzalo z babylónského kalendáře Vkládání přestupných měsíců se dělo podle empirických pravidel a při pečlivém pozorování skutečných počátků lunárních měsíců Největší svátek židovského roku Pesach připadal na 15. den lunárního měsíce Nisan, tedy na den prvního úplňku židovského roku

17 Příběh evangelia očima chronologie
Podle synoptických evangelií byl Kristus ukřižován dne 15. Nisanu, který připadl na pátek, a vstal z mrtvých v neděli 17. Nisanu Tím vzniká pevná vazba pozdější křesťanské chronologie a náboženského života na staré lunární cykly, které byly v běžném životě Evropy byly úplně vytlačeny juliánským rokem

18 Bolestný rozchod křesťanské a židovské chronologie
První křesťanské obce se při roční připomínce Kristovy smrti a zmrtvýchvstání řídily židovským kalendářem a přijímaly jako datum svého velikonočního svátku datum židovského svátku Pesach, jak si jej pro daný rok stanovila židovská náboženská komunita Vzájemná nenávist obou náboženství však od počátku 3. století vedla ke snaze křesťanů odpoutat se od judaismu i chronologicky

19 Pascha, nikoli Pesach Křesťané změnili název svého velikonočního svátku ukřižování a vzkříšení Krista z hebrejského Pesach na řecké Pascha = Utrpení; Oddělili ho od židovského svátku Pesach tím, že jej přesunuli na neděli, která po velikonočním úplňku následovala tento úplněk pro ně musel následovat po jarní rovnodennosti vytvořili si vlastní způsob cyklického výpočtu dnů budoucích velikonočních úplňků

20 Křesťanská syntéza starověké chronologie
Křesťanský velikonoční cyklus vznikl na řeckém Východě Římské říše v letech 230 – 270 spojením toho nejlepšího z antické chronologie, totiž Metónova měsíčního cyklu a juliánského slunečního roku: 19 x (6x30 + 6x29) + 7x30 + 4, = 6939,75 dní Dovršením dokonalosti křesťanského velikonočního cyklu bylo ono vypuštění jednoho lunárního dne na konci cyklu, aniž byl ovšem vypuštěn juliánský solární den – takzvaný saltus Lunae = skok Měsíce, slavný pojem křesťanské astronomie. Zlomek 4,75 je rovněž důležitý.

21 Bolestná cesta k jednotě
Tento typ velikonočního cyklu nebyl ovšem jediný, který křesťanské církve používaly, a prudké chronologické spory otravovaly ekumenické ovzduší pozdního starověku po celá staletí Teprve když po staletém váhání přijala na počátku šestého století východní velikonoční cyklus i římská církev, začala pomalu vznikat chronologická jednota křesťanské oikúmeny, dovršená ve století devátém

22 Astronomie ve službách církve
Relativně složitý způsob výpočtu budoucích dat Velikonoc se stal hlavní náplní studia astronomie ve středověku. Postupně vznikající velikonoční tabulky dosáhly dokonalosti sestavením seznamu dat Velikonočních nedělí na 532 roků, po nichž se začínají tato data ve stejném pořadí opakovat: 19 x 7 x 4 = 532 let 19 – počet roků lunárního Metónova cyklu 7 – počet dní týdne (52 x = 365 dní) 4 – zohlednění juliánského přestupného roku

23 Mnoho podrobností zůstalo v tomto výkladu stranou

24 Křesťanský velikonoční cyklus obětí svého úspěchu
Relativní dokonalost křesťanského velikonočního cyklu způsobila, že byl používán dlouhá staletí. Během nich se však začaly projevovat jeho drobné nepřesnosti: Chyba 1 hod. 28 min. 42 s za 19 let měsíčního cyklu, tedy 1 den za 308 let Chyba 11 min. 14 s za jeden sluneční rok, tedy 1 den za 128 let

25 Tradice odmítá realitu
Po celý středověk byla pozorování objevující tyto chyby ignorována, posvátná tradice počátků křesťanství měla v chronologii a při stanovení dat Velikonoc přednost Období renesance se však již s touto ignorací skutečného pohybu nebeských těles odmítlo smířit.

26 1582 – rok konce antické chronologie
Po mnoha předchozích návrzích provedl reformu křesťanského kalendáře papež Gregorius – Řehoř XIII. Jeho zásady jsou v tzv. gregoriánském kalendáři platné dodnes Přesto však i dnešní doba spoléhá na základy Metónovy, Kallippovy a Hipparchovy, integrované v průběhu staletí do jednoho systému křesťanskou církví

27 Tuto prezentaci si můžete stáhnout na webové adrese