Věda společenská a behaviorální Empirická sociologie

Prezentace na téma: "Věda společenská a behaviorální Empirická sociologie"— Transkript prezentace:

1 Věda společenská a behaviorální Empirická sociologie
Předmět sociologie Věda společenská a behaviorální Empirická sociologie Sociální jevy a formy vztahů Definice předmětu sociologie

2 Společenská a behaviorální
Věda společenská = metodologie Jevy složité, neurčité, nepředvídatelné Odpovídající postupy poznávání Výsledky poznání: tendence, modely, pravděpodobnost Behaviorismus se zaměřuje na vnější chování Behaviorální schéma: Stimul – Osoba – Reakce Problémem je mnohost a skrytost stimulů, proces učení osob

3 Empirická sociologie Vychází z pozitivismu A. Comta (1798 – 1858).
Pozitivismus je metodologické řešení. Poznání je opřeno o reálné pozorovatelné jevy, o pozorování. Utváří se popis. Zobecňování je odmítáno. Zakotvenost sociologického poznání v sociální realitě. Rozpracování metod sociologického empirického výzkumu. Řešení vztahu mezi teorií a empirií empirickým popisem teoretických pojmů.

4 Sociální jevy a formy vztahů
Sociální jev definuje Emil Durkheim (1858 – 1917) Sociální jev není ovlivnitelný jedinci. Na jedince vyvíjí nátlak. Má nadindividuální charakter. Sociální jev je skutečný (sociologický realismus) G. Simmel (1858 – 1918) a neměnné formy lidských vztahů. Existují reálné, pevné, ne příliš proměnlivé struktury lidských vztahů. Jedinec je ovlivňován tím, do jaké struktury vztahů je zařazen.

5 Definice sociologie Sociologie je věda o mezilidských vztazích, které existují dlouhodobě a dosahují relativně stabilních forem svého utváření a průběhu. Sociologie je v tomto smyslu věda o principech sdružování a zespolečenšťování lidí. Alternativní definice: Sociologie je věda o sociálních skupinách a organizacích, které mají v moderní společnosti z hlediska praktických potřeb člověka zásadní význam. Sociologie se zabývá principy utváření a fungování těchto útvarů.

6 Sociologická paradigmata
Paradigma (z řeckého paradeiknymi=ukazovat podle) představuje úhel pohledu na zkoumanou skutečnost, od které ho se potom odvíjí formulace problému teoretický koncept i metodologická východiska a metodologie.

7 Sociologická metodologie
S. m. je zde prezentována jako způsob poznávání v sociologii, který je založen na linii teorie-hypotéza-empirická data. Obecně se jedná o postup, kterým se překonává vágnost sociálních jevů a nesamozřejmost jejich poznání. Sociologický empirický výzkum je jen částí sociologické metodologie. Empirická data mohou být získávána pouze v souladu s teorií, s teoretickým konceptem. Teorie ukazuje, jakou povahu sociální jev má, umožňuje zhodnotit, co je důležité a co ne a definuje poznávací postupy. Empirická data mohou být interpretována v jen souladu (nebo v rozporu) s teorií. Pravdivost poznání se bude spojovat se schopností porozumět problému. Kritériem správnosti výkladu sociálních jevů je logická konzistence a užitečnost (upotřebitelnost pro efektivní rozhodování).

8 Složitost sociálních jevů
Složitá struktura osobností konkrétních jedinců, kteří se sociálního jevu účastní. Proměny vztahů a tendence ke kvalitativním změnám v interakcích. Nejednoznačné hranice sítí nebo okruhů vztahů. Působení komplexů sociálních institucí.

9 Problémy poznání Je obtížné objektivní vymezení sociálního jevu vzhledem k jejich vágnosti a nedostupnosti smyslovému vnímání. (Co to je?) Soustavná dynamika sociálního jevu, sociální jevy mají procesní charakter. (Jaký je stav?) Sociálních jevů se účastní „neohraničený“ počet sociálních jednotek – jedinců a skupin. (Kdo je nositelem?) Sociální jevy mají náhodný a pravděpodobnostní charakter. Mezi jevy mohou být pozorovány souvislosti, ale ne příčinné závislosti. (Jaké jsou logické souvislosti?)

10 Důsledky složitosti a problémů poznání
Celkový a úplný výklad sociálního jevu, jednoznačný komplexní popis všech částí a vysvětlení jejich vzájemných souvislostí jsou nemožné. Poznání bude vždy dílčí, redukované. Přesněji bude se pohybovat v rovině jedné významné stránky. Pro identifikaci jednotlivých významných stránek sociálního jevu lze využít existujících sociologických teorií, škol a paradigmat.

11 Konsenzuální paradigma
Konsenzus = soulad, souhlas v sociálních celcích – skupinách, organizacích a dalších. Potřeby, zájmy a cíle nadindividuálního sociálního celku jsou nadřazeny potřebám, zájmům a cílům jedinců. Vztahy mezi částmi sociálního celku jsou vyrovnány. Rozhodující je efektivní součinnost pro naplňování cílů celku. Soulad a souhlas jsou hodnotami, celek je stabilní. Teorie v rámci konsensuálního paradigmatu: Systémová, strukturně-funkcionální.

12 Konfliktní paradigma Sociální celek je odvozeným důsledkem střetávání – konfliktů mezi jednotlivými sociálními subjekty (respektive mezi částmi uvnitř celku). Sociální celek není charakterizován společnými potřebami a zájmy. Jsou jen potřeby a zájmy jedinců a maximálně existují sdílené cíle. Při jejich prosazování je možné uzavírat dočasné koalice. Jsou však velmi labilní. Sociální celek má procesní charakter, je velmi dynamický. Teorie v rámci konfliktního paradigmatu: historické, psychologické.

13 Teorie systémová (organistická)
Sociální jev je zvláštní entita. Je to uspořádání jednotlivých částí, které umožňuje něčeho dosáhnout nebo nějak jednat. Celek tvořící novou kvalitu, která vznikla ve vývoji, a není redukovatelný na části. Sociální subjekty, jako skupiny a organizace, lze popsat jako organismus.

14 Teorie historická, institucionální
Sociální jevy jsou výsledkem vývoje (mají historii). Vývoj je sledován v periodách, tzn. rozčlenění vývojového procesu, určení základních faktorů vývoje a hledání zákonitostí vývoje. Vliv, působnost sociálních institucí. Vytváření institucí v časově dlouhých obdobích. Determinace sociálních dějů předchozími událostmi a faktory.

15 Teorie strukturní Kvalita celku se promítá do kvality jednotlivých částí. Některé strukturní prvky jsou vykonavateli vždy určitých činností (funkcí) napříč sociálních skupin nebo organizací. Obdobné vývojové procesy, cíle a činnosti produkují podobné struktury. Porovnání způsobů uspořádání celků a vydělených strukturních části nese informaci.

16 Teorie funkcionální Ve funkcionální analýze jsou předmětem:
Činnosti nebo působení, které jsou ve skupinách nebo organizacích obsaženy a důsledky, které mají. Závislosti, jako podmínění jednoho jevu jevy jinými. (Funkce odpovídá statistickému vyjádření souvislosti, nikoli příčinné závislosti.) Pozice, které jsou spojeny s „funkcionáři“, úkoly, činnostmi a jejich efekty, se vztahy z pozice vyplývajícími.

17 Teorie psychologizující
Důraz na působení jedince v sociálním celku. Jedinec je nositelem činností a změny (včetně inovace). Sociální jevy jsou výsledkem interakcí jedinců. Smysl a význam sociálních jevů je naplňován v souvislosti s potřebami, zájmy, očekáváními, hodnotami a cíli jedinců. Vnější faktory (v tom především sociální) jsou jedinci subjektivně vnímány a interpretovány a jejich vliv se mění v síle i účincích.