Iulsko-Claudijská dynastie

Prezentace na téma: "Iulsko-Claudijská dynastie"— Transkript prezentace:

1 Iulsko-Claudijská dynastie
Velcí vládcové římského impéria

2 Rodokmen

3 Politický systém v Římě

4 Cesta k prvnímu triumvirátu
Koncem 2.stol. př. Kr. ohrožovaly Řím germánské kmeny Kimbrů a Teutonů, které Římany několikrát porazily. O vítězství nad barbary se zasloužil především konzul Gaius Marius. Později se jako vůdce demokratického směru populárů střetl ve vnitropolitických bojích s optimáty v čele s L. Corneliem Sullou. Po Sullově odchodu do 1. války s pontským králem Mithradatem se Řím octl pod vládou Mariových stoupenců. Sulla po návratu z vítězné války porazil mariovce a nastolil krutou protidemokratickou diktaturu spojenou s perzekucí protivníků i konzervativní reformou římské ústavy. Po Sullově smrti byla jeho ústava postupně odstraněna. Vnitropolitické boje o moc však pokračovaly a r. 60 př. Kr. uzavřeli Marcus Crassus, Gnaeus Pompeius a Gaius Iulius Caesar neoficiální a proti senátu zaměřenou dohodu o vzájemné podpoře, známou jako první triumvirát.

5 Caesar v čele římského lidu
Roku 59 př.Kr. se stal Gaius Iulius Caesar konzulem a provedl mnoho užitečných reforem, poté odešel jako prokonzul do Galie. Po skončení bojů v Galii, kterou podrobil Římu, se Caesar dostal do sporu s Pompeiem a se senátem a v r. 49 př.Kr. vypukla občanská válka. Caesar překročil řeku Rubikon a brzy ovládl celou Itálii. Během války byl jmenován doživotním diktátorem. Tím se stal ve skutečnosti prvním římským císařem. Caesar byl vynikající politik a vojevůdce, ale měl i řečnické a spisovatelské nadání. Od př.Kr. zavedl nový (juliánský) kalendář. Provedl řadu rozumných reforem a podporoval kolonizaci. Římské chudině zabezpečil bezplatné příděly obilí.

6 Caesar - pán římského světa
Gaius Iulius Caesar ( př. Kr.) pocházel z významné římské rodiny. Zvolil si povolání politika a jeho kariéra závratně stoupala. Jeho první politické kroky jsou zaznamenány v roce 63 př.Kr., avšak již 4 roky poté (tj. roku 59 př.Kr.) se stal konzulem. Od roku 59 př. Kr. až do roku 56. př. Kr. byl Caesar, jako konzul, vyslán do Galie, kde porazil Narbonensise a později zlikvidoval také povstání Vercingetorixe, který se vzdal na hradišti Alessia. O svých taženích později sepsal známé Zápisky o válce Galské.

7 Galo-románské hradiště Alessia - Vercingetorix poražen Juliem

8 Občanská válka Celý triumvirát se rozpadl poté, co Crassus padl roku 55 př. Kr. v bitvě s Parthy (Blízký východ). Tím vznikl diumvirát. Pompeius obvinil Caesara z uzurpátorství. Roku 51 př.n.l. nakonec nařídil senát Caesarovi rozpustit vojsko a postavil se tím na stranu Pompeia. Roku 49 př. Kr. Caesar překročil říčku Rubikon a se slovy "Aleia acta est" (Kostky jsou vrženy) zahájil občanskou válku. Pompeius dlouho neváhal a uprchl do Řecka, aby získal čas připravit se na odpor. Caesar tudíž vkročil do Říma bez sebemenších problémů. Tam neotálel dlouho a porazil  Pompeiova vojska v Hispánii (Španělsko) a nechal se senátem "zvolit" doživotním diktátorem.  Další tažení směřovalo do Řecka. Zde se málem podařilo Pompeiovi zvítězit, a otočit tak dosavadní vývoj války. Nakonec si však po prohrané bitvě u Farsalu musel zachránil život útěkem do Egypta. Tam ho však faraon z rodu Ptolemaiovců nechal popravit.

9 * Caesar následně podpořil povstání Ptolemaiovy setry Kleopatry, která později Ptolemaia sesadila. V Egyptě a v náručí Kleopatry pak strávil Caesar v nečinnosti dlouhou dobu, dokud nemusel porazit pontského krále, který se rozhodl napadnout Řím. Caesar komentoval své vítězství slovy „Veni, vidi, vici“. Po občanské válce se prohlásil doživotním diktátorem a stal se tak jediným panovníkem. Vyvolal tím vlnu veřejného odporu a 15. března 44 př.Kr. byl zavražděn při cestě do senátu 23 ranami dýkou u sochy Pompeia. Jeho poslední slova, „Et tu, Brute?“ (I ty, Brute), pronesená k jeho adoptivnímu synovi, který se mezi vrahy nacházel, však zřejmě z jeho úst nepocházejí. Ačkoli byl ženatý, stal se milencem egyptské královny Kleopatry. Měl s ní syna Cesariona, jehož dal císař Augustus popravit. Po smrti byl prohlášen svatým. Jeho titul si přivlastnili všichni následující panovníci.

10 Caesar v datech 100 př. Kr.: Narozen v Římě 65 př. Kr.: Zvolen organizátorem veřejných her. 62 př. Kr.: Zvolen prétorem, vysokým soudním hodnostářem. 60 př. Kr.: První triumvirát. 59 př. Kr.: Zvolen konzulem. 58 př. Kr.: Začátek galského tažení. 55 př. Kr.: Tažení do Británie. 49 př. Kr.: Občanská válka, Caesar se stává diktátorem. 48 př. Kr.: Poráží Pompeia. 46 př. Kr.: Poráží Pompeiovy příznivce. 45 př. Kr.: Jmenován doživotním diktátorem. 44 př. Kr.: Zavražděn Pompeiovými příznivci.

11 Druhý triumvirát Caesarovi vrahové se sami nechtěli zmocnit vlády. Vytvořily se tedy 2 strany – stoupenci senátu čin schvalovali, zatímco příznivci Caesara se dožadovali potrestání viníků. Za podpory Marka Aemilia Lepida se situace chopil Marcus Antonius, Caesarův konzul. Po otevření závěti se však zjistilo, že Caesar za svého následovníka určil Octaviana, vnuka své sestry, kterého adoptoval. Tito tři spolu později uzavřeli druhý triumvirát schválený zákonem. Tvrdě pronásledovali své odpůrce. Znovu zavedli proskripční seznamy. Roku 42 př.Kr. porazili u Fillip Caesarovy vrahy a rozdělili si moc. Octavianus dostal na starost Itálii, Lepidus Afriku a Antonius východní provincie.

12 * Lepidus se nechal zatlačit do pozadí. Tím vzrostlo napětí mezi Octavianem a Antoniem. Antonius se na východě choval čím dál nezávisleji. Příliš se sblížil s egyptskou královnou Kleopatrou, kterou i přes Octavianův nesouhlas obdaroval římskými územími. Octavianus se proto rozhodl řešit situaci vojensky. R. 31 př.Kr. došlo k námořní bitvě u mysu Aktion na západním pobřeží Řecka. Antonius i Kleopatra z bitvy uprchli. Octavianus je však v Alexandrii našel, a tak byli nuceni spáchat raději sebevraždu. Antonius se sám probodl mečem a zemřel v Kleopatřině náručí. Ta unikla Octavianovu zásahu tím, že se nechala uštknout hadem. Poklady ptolemaiovsksé dynastie, které mu po Kleopatřině smrti padly do rukou, příjmy z Egypta i další válečná kořist, umožnily bohaté výptaly pro všechny jeho stoupence, zvláště při trojitém triumfu, který slavil ve třech po sobě následujících dnech v Římě za svá vítězství. Nikdy předtím Řím něco podobného nezažil. Triumfy také ukončily dvacetiletou občanskou válku. Octavianus se stal jediným vládcem Říma. Éra římské republiky tím skončila.

13 Období císařství - principát
Principát – z latinského princeps = první mezi občany K moci se dostává Julsko-Claudijská dynastie Octavianus se stává na naléhání senátu doživotním konzulem, tribunem lidu. Dostal nesčetná privilegia a pravomoci mimo jiné titul Augustus (Vznešený) a Caesar (nejdříve byl titul jen pro Julskou dynastii, později pro všechny). pax Romana-boje se vedly pouze za hranicemi Římského impéria. Roku 9 n.l. utrpěla Augustova vojska katastrofální porážku v bitvě v Teutoburském lese v Germánii ( vůdce germánského kmene Markomanů byl Marobud). Byly zcela zmasakrovány 3 legie. Zachránilo se jenom 80 mužů v jejichž čele stál Varro.

14 Octavianus Augustus Caesar
17. ledna 38 př. Kr. se Augustus oženil s Livií Dusillon.Svatba posílila jeho pozici mezi starou aristokracií. Během 1. století př. Kř. nastal velký morální úpadek společnosti. Projevoval se zejména rozkladem rodiny. Augustus se snažil situaci zlepšit mnoha zákony – neženatí muži nesměli dědit, neprovdané ženy platily zvláštní daně… Naopak rodiny s větším počtem dětí se dočkaly od státu zvláštní podpory.

15 * Augustus hmotně podporoval řadu umělců, zvláště básníků. V tomto úsilí mu pomáhali i jeho přátelé. Zvláště Gaius Cilnius Maecenas. Mezi jeho chráněnce patřili básníci Horatius a Vergilius. Toto obodbí je nazýváno zlatým věkem římského básnictví. Velkou pozornost věnoval taktéž provinciím. Rozdělil je na senátní a císařské a jejich úředníkům stanovil pevný plat. Aby do státní pokladny plynuly dostatečné příjmy, zaváděl nové daně. Vedle státní pokladny existovala i pokladna císařská, do níž šly příjmy zejména z císařských provincií.

16 Římská říše za vlády Augusta

17 * Ražba mincí také nebyla jednotná. Senát nechával razit mince bronzové. Zlaté a stříbrné mince mohl nechat razit pouze císař. Augustus věnoval pozornost i architektuře. Začal budovat císařský palác na palatinu, vzniklo „nové“ římské Forum Romanum, řada paláců a mnoho dalších staveb. Známý je v této souvislosti jeho výrok: „Řím jsem dostal cihlový a zanechávám jej mramorový“. Řídil se zásadou, kterou vyjádřil Cicero v jednom veřejném projevu: „Římský lid nenávidí luxus u soukromníků, miluje však nádheru u veřejných staveb.“ Za jeho vlády vznikla i osobní stráž římských císařů – pretoriáni. Později se často podíleli na převratech a odstranění císařů.

18 Pretoriánští velitelé a vojáci

19 * Augustus sám neměl žádného syna, „pouze“ dceru. Aby si zajistil následníka, zapředl příbuzenstvo do složité hry sňatků, rozvodů a adopcí, kterou komplikovala podezřelá úmrtí v rodině. Díky těmto krokům se spojil rod Iuliů a rod Claudiů. Augustus nakonec získal dva adoptivní syny. Jeden z nich se pak skutečně stal císařem. Výstavba veřejných staveb, nápisy a sochy ukazovaly postupem času stále zřetelněji, že Augustus nebyl pouze princeps, první mezi ostatními, ale monarcha. Pravděpodobně již v roce 28 př. Kr. byla dokončena jeho hrobka na Martově poli zvaná Mausoleum. Bylo největší hrobkou, jaká byla do té doby v Římě postavena. Mramor měl zářivě bílou barvu. Augustus zemřel roku 14. n. l. Jeho manželka Livie se na smrtelném loži doznala, že za vraždami v rodině stála ona.

20 Forum Romanum

21 Činy božského Augusta - citace
„Za svého šestého a sedmého konsulátu, jakmile jsem odstranil občanské války a se souhlasem všech jsem ve svých rukou soustředil moc nade vším, předal jsem stát pod panství senátu a lidu římského. Za tuto zásluhu jsem byl z usnesení senátu nazván Augustem, veřeje mého domu byly jménem státu ověnčeny vavřínem, nad mé dveře byl zavěšen občanský věnec a v Iuliově radnici byl vystaven zlatý štít, který mi věnoval senát a lid římský za mou ctnost, dobrotivost, spravedlnost a zbožnost, jak dosvědčuje nápis na tomto štítě. Od té doby jsem všecky předčil svou autoritou, ale moci jsem neměl o nic více než ostatní, kteří byli v tom onom úřadě mými kolegy.“

22 Tiberius ( n.l.) Neměl příliš jisté postavení v římské politice. Na římský trůn se dostal jen díky tomu, že všichni vhodní nástupci Augusta zemřeli. I přes důležitá vítězství v Podunají pro něj Římané neměli pochopení. Navíc mu oponoval i jeho synovec Germanicus. Tiberius se uzavřel sám do sebe. Byl zamlklý a jeho zatrpklé chování nutně vzbuzovalo nedůvěru lidu.

23 * Co se týče jeho vládnutí, zpočátku si vedl velmi dobře. Zavedl lepší správu státu a v armádě nastolil tvrdou disciplínu. Tiberiův život protkalo mnoho nepříjemných afér. Když jeho synovec Germanicus náhle zemřel, lid se domníval, že jej Tiberus nechal sám otrávit. Se svou manželkou, kterou velmi miloval, se musel rozvést a vzít si Augustovu dceru Julii, v Římě známou svým prostopášným stylem života. Zanedlouho poté přišel o svého bratra. Podobné životní cesty nezanechaly Tiberiovu mysl v pořádku. V podstatě zešílel. Jakékoli provinění bylo nemilosrdně trestáno. Občas i velmi krutě. Zahořklý Tiberius tak skončil jako nenáviděný tyran.

24 Ježíš Kristus a jeho ukřižování
Palestina byla země, kde náboženské otázky mocně vzrušovaly hladinu veřejného života. Byla zde silná víra v příchod božího Mesiáše, který se postaví jako vůdce do čela Izraelitů, odstraní sociální nespravedlnost a vypořádá se se všemi jejich nepřáteli. Ježíš Nazaretský, hlásal nové a dokonalejší náboženské myšlenky. Kázal lásku k Bohu a k bližním, počítajíc mezi ně i nepřátele. Člověk se má pokorně vyvarovat hněvu, pomsty a pomyšlení na hřích. Má zachovávat mravní čistotu, pokoru a trpělivost. Velekněží a židovská rada zajali Ježíše a odsoudili jej jako rouhače a pobuřovatele na smrt. Prokurátor Pontius Pilatus, jemuž příslušelo rozsudek potvrdit, dal Ježíše přibližně roku 30 n.l. kvůli výhružkám velekněží ukřižovat. Po Ježíšově smrti a údajném zázračném zmrtvýchvstání se vynořila malá sekta, která v budoucnu změní tvář impéria k nepoznání - křesťanství.

25 Caligula ( n.l.) Caligula byl Germanikův syn a na římský trůn nastoupil ihned po Tiberiově smrti. Caligula v překladu znamená botička – tak jej nazývali římští vojáci, protože jej jeho matka Agrippina s oblibou oblékala do vojenské výstroje. Obnovil některé principy vlády z Augustovy doby. Např. volbu úředníků přenechal lidu a povolil šíření Tiberiem zkonfiskovaných spisů.

26 Začátek konce Rozhazování peněz: Caligula dokázal za jeden rok utratit veškeré finance našetřené Tiberiem. Povraždil mnoho senátorů, jiných lidí a dokonce i svých příbuzných. Prohlásil se za boha. Dal si stavět chrámy a ustanovovat kněžstva. Sochám bohů dal utnout hlavy a nahradil je svými vlastními bustami. Svému koni nechal postavit stáj z mramoru, se žlabem ze slonové kosti, purpurovými pokrývkami a šperky a dokonce plánoval učinit jej konzulem. Dal pořídit seznamy lidí, kteří měli být odstraněni. Právě kvůli těmto věcem vzniklo spiknutí, jehož obětí se Caligula stal.

27 Claudius (41 – 54 n.l.) Císařem se stal v téměř padesáti letech, když se skrýval před násilnostmi svého synovce Caliguly. Během převratu, který byl přichystán, ho vojáci – ti kteří zradili Caligulu - provolali císařem. Vytvořil některé nové funkce (v podstatě ministerstva) jako např. úřad pro školství a osvětu či vysoký finanční úřad.

28 * Ačkoli nebyl Claudius zdaleka tak bojovný jako jeho předchůdci, zaznamenal Řím určité územní přírůstky jako například Thrákii nebo Mauretánii. Říše pod jeho vedením vzkvétala. Zdokonalil administrativu a soudnictví. Stal se aktivním obhájcem tradičního římského náboženství - v Gallii zakázal náboženství druidů. Roku 43 n.l. proběhla invaze do Británie. Claudius napsal Augustův i svůj vlastí životopis a zejména pak Dějiny Etrusků a Dějiny Kartága, které se nám bohužel nedochovaly.

29 * V padesáti letech se oženil s tehdy patnáctiletou Valerií Messalinou, která vedla vpravdě zhýralý život. Ke konci života byl Claudius stíháním jeho žen již tak unavený, že začal trpět stihomamem. Veškeré jeho pokrmy museli nejdříve ochutnat otroci, jestli nejsou otrávené. Bál se i písařů, protože by mohli mít v pisátcích ukryty dýky. Nakonec jej však i přes všechna opatření otrávila Agrippina jedovatými houbami. Chtěla totiž na římský trůn dostat svého syna z prvního manželství - Nerona, a za každou cenu tak zabránit nástupnictví Claudiova vlastního syna Britannika.

30 Nero (54 – 68 n.l.) Počátky jeho vlády byly poměrně slibné. Vrátil senátu jeho pravomoci, zamezil daňovým úletům v některých římských provinciích a odmítl pompézní titul „otec vlasti“. Nejtíživější daně buď zrušil úplně, nebo je alespoň snížil. Odměny za udání snížil na čtvrtinu. Každému muži dal 400 sestercií. Nejurozenějším, ale zchudlým senátorům, dal roční plat, aby si mohli uchovat svoji vznešenost. Pretoriánům začal rozdělovat zadarmo obilí.

31 * Nero dostal k podpisu rozsudek smrti. Na to prý prohlásil: "Jak bych si přál, abych neuměl psát!" Myslel i na lid - přestože zrušil povinnost pořádání gladiátorských her pro kvestory, sám jich pořádal velké množství, stejně jako her v cirku. Nechvalně proslul vraždami státníků a příbuzných. V roce 67 n.l. se proti němu vzbouřili pretoriáni. Nero uprchl z Říma a v roce 68 n.l. spáchal sebevraždu. Starokřesťanská tradice tvrdila, že oběťmi pronásledování za Nera se v Římě stali i apoštolové Petr a Pavel. Tělo prvního mělo být pochováno ve Vatikánu na Via Cornelia. Pronásledování za Nera bylo jednorázové a omezilo se pouze na hlavní město.

32 Požár Říma v r. 64 Velkým neštěstím byl pro římské obyvatelstvo požár Říma 19. července 64, který trval celých devět dní. Podle Tacita vypukl v jižní části Velkého cirku (Circus maximus), kde byly krámy plné hořlavého zboží. Vše, co víme o pronásledování křesťanů za Nerona, je založeno na krátké pasáži z Tacita, napsané o půl století později: "Ale ani lidskou pomocí, ani štědrými císařovými dary, ani usmiřováním bohů se nedala zažehnat zlá pověst, že požár byl založen na rozkaz. Aby tedy zahladil tu pověst, nastrčil Nero jako viníky a potrestal nejvybranějšími tresty ty, jež lid pro neřestný život nenáviděl a nazýval Christiani.“

33 Místo, kde započal požár

34 Židovské války v květnu 66 n.l. propukly vážné nepokoje v Jeruzalémě.
Židé ovládli pevnost Masada u Mrtvého moře. V září se Římané vzdali s podmínkou, že Židé budou moci svobodně odejít. Všichni Židé však byli povražděni.

35 KONEC

36 Kristýna Staníková & Lukáš Veselovský
Vypracovali Kristýna Staníková & Lukáš Veselovský 4.B

37 Prameny Dějiny psané Římem – Vojtěch Zamarovský, Mladá fronta 1967
Augustus a jeho doba - Werner Eck, Vyšehrad, spol. s.r.o. 2004 Dějiny Říše římské – GEMINI 1993 Období stěhování národů – Larousse 1998 Za časů mocného Říma – Larousse 1997 Dějiny světa – 2. díl Učebnice dějepisu pro 1. ročník