Operační program Vzdělávání pro konkurenceschopnost Název projektu: Inovace magisterského studijního programu Fakulty ekonomiky a managementu Registrační.

Prezentace na téma: "Operační program Vzdělávání pro konkurenceschopnost Název projektu: Inovace magisterského studijního programu Fakulty ekonomiky a managementu Registrační."— Transkript prezentace:

1 Operační program Vzdělávání pro konkurenceschopnost Název projektu: Inovace magisterského studijního programu Fakulty ekonomiky a managementu Registrační číslo projektu: CZ.1.07/2.2.00/28.0326 Vybrané kapitoly světových a českých dějin Revoluční a napoleonské války 1789 až 1815

2 Ancien régime [ansján režim], „starý režim“, období francouzských dějin cca od 15. století do r. 1789 („absolutistická“ monarchie) od poloviny 18. století hospodářský a politický úpadek Francie po válce za nezávislost USA (1783) Francie zadlužena v osmdesátých letech 18. století ekonomická krize politická struktura: – privilegované stavy: (1.) šlechta a (2.) duchovenstvo = neplatí daně – neprivilegované stavy: venkovské obyvatelstvo a měšťanstvo (3.; „třetí stav“) = platí daně potřeba vyhlásit nové daně vede ke svolání Generálních stavů (parlamentu), zde zástupci všech tří stavů

3 Generální stavy 1789 na květen 1789 svolány do Paříže Generální stavy svolání předchází volby: volební právo pro muže starší 25 let, platící daně: v parlamentu zástupci šlechty, duchovenstva a třetího stavu dne 10. června 1789 se zástupci třetího stavu (a části duchovenstva) prohlásili za jediného reprezentanta francouzského lidu a založili Národní shromáždění, později se připojili i zbývající poslanci, tj. zástupci šlechty a duchovenstva proti Národnímu shromáždění vypravil král Ludvík XVI. vojenské tažení do Paříže: v červenci 1789 dochází k boji mezi přívrženci Národního shromáždění a armádou = vypuknutí revoluce 14. července 1789 pád Bastily (symbol královské zvůle)

4 Francouzská vlajka, používána od dob revoluce Modrá a červená = barvy města Paříže, bílá = barva Bourbonů

5 Revoluční Francie (1789 až 1799) I po porážce krále legislativní činnost Národního shromáždění: – Deklarace práv člověka a občana (26. srpna 1789): lidé se rodí rovní a svobodní, princip svrchovanosti národa (viz dále) – srpnové dekrety: osvobození rolníků z osobní feudální závislosti, vyvlastňování půdy – dne 3. září 1791 vyhlášena ústava: volební právo pro 4 milióny z 26 miliónů obyvatel Francie – Francie se stává konstituční monarchií: vrcholná státní moc v rukách krále a voleného parlamentu

6 Deklarace práv člověka a občana I. Lidé se rodí a zůstávají svobodnými a rovnými ve svých právech. […] II. Účelem každého politického společenství je zachování přirozených a nezadatelných práv člověka. Tato práva jsou: svoboda, vlastnictví, bezpečnost a právo na odpor proti útlaku. III. Princip veškeré svrchovanosti spočívá v podstatě v národě. Žádný sbor, žádný jednotlivec nemůže vykonávat moc, která by z něj nebyla výslovně odvozena. IV. Svoboda spočívá v tom, že každý může činit vše, co neškodí druhému. Proto výkon přirozených práv každého člověka nemá jiných mezí než ty, které zajišťují ostatním členům společnosti užívání týchž práv. Tyto meze mohou být ustanoveny pouze zákonem. X. Nikomu se nesmí dít újma pro jeho názory, i náboženské, ledaže by jejich projev rušil pořádek stanovený zákonem.

7 Revoluční Francie (1789 až 1799) II v letech 1789 až 1791 utvoření čtyř politických proudů – monarchisté a konstituční monarchisté – liberálové (feuillanti [fejanti], završení revoluce = ústava) – radikálové (jakobíni a girondisté [žirondisté] = požadavek pokračovat v revoluci) neúspěšný pokus Ludvíka XVI. utéct z Francie – diskreditace monarchistů dne 20. dubna 1792 Francie vyhlašuje válku Rakousku – Ludvík XVI. očekává v porážku revoluce (a restituce ancient regime) – radikálové očekávají „vývoz“ revoluce – během let 1792 a 1793 se Francie dostává do válečného konfliktu s většinou evropských zemí

8 Revoluční Francie (1789 až 1799) III v letech 1792 a 1793 vojenské porážky revoluční Francie a ohrožení revoluce = vnitropolitická krize radikalizace Národního shromáždění i veřejnosti (zejm. pařížské "ulice") – protimonarchistické povstání: král Ludvík XVI. sesazen – vznik Pařížské komuny = orgán lokální samosprávy pro město Paříž, ale výrazně ovlivňuje politické dění v celé Francii svolání Národního konventu na základě všeobecného a rovného volebního práva – ustaven 21. října 1792: vyhlášení republiky – pravice = girondisté, levice = jakobíni (vůdci Pařížské komuny) poprava Ludvíka XVI. dne 21. ledna 1793

9 Evropa roku 1789 Červená barva = území Francie, žlutá = území Rakouska, fialová = území Velké Británie, modrá = území Pruska, zelená = území Ruska

10 Revoluční války, první koalice I první etapa revolučních válek v letech 1792 a 1793 – odražení rakouské a pruské ofenzívy: bitva u Valmy (20. září 1792) a u Jemappes [žamap] (6. listopadu 1792), francouzská ofenzíva do Belgie, do Porýní a do Savojska – územní expanze Francie: připojení Belgie, Savojska, Nizzy, basilejského biskupství apod. druhá etapa revolučních válek r. 1793 – obnovení rakouské a pruské ofenzívy: bitvy u Neerwindenu (18. března 1793) – Francie nucena vyklidit získané území – vypuknutí kontrarevolučního (royalistického) povstání ve Vandée

11 Revoluční Francie (1789 až 1799) IV vojenské porážky = další radikalizace vnitropolitické situace vznik Výboru na obranu státu (1. ledna 1793) a Výboru veřejného blaha (6. dubna 1793) = ovládané jakobíny povstání radikálů (31. května – 2. června 1793): k moci se dostávají jakobíni, v čele Maximilien Robespierre – „jakobínský“ teror: utvoření asi 20 000 „očistných“ komisí ve Francii, ustaven revoluční tribunál (popravena Marie Antoinetta, girondističtí politici aj.), zabito celkem 50 000 osob – vytváření nové „revoluční“ společnosti: v říjnu 1793 zaveden francouzský revoluční kalendář, "rok jedna" = r. 1792, zrušen r. 1805; nové náboženství: kult nejvyšší bytosti (cíl = nahradit křesťanskou církev a víru)

12 Revoluční války, první koalice II v květnu 1794 francouzská ofenzíva : bitva u Fleurusu (26. května 1794), dosažení původních státních hranic Francie expanze mimo Francii (hledání "přirozených hranic"): do konce roku 1794 okupace Porýní roku 1795 vyhlášena „sesterská“ Batávská republika (bývalé Nizozemí) a později Helvétská (Švýcarsko), překročení Pyrenejí uzavírání příměří: – Prusko (duben 1795), Nizozemí (květen 1795), Španělsko (srpen 1796) během roku 1797 dobyta Itálie, Rakousko uzavřelo příměří ve válce proti Francii zůstala pouze Británie

13 Revoluční Francie (1789 až 1799) V během května a června 1794 se formuje opozice vůči jakobínské diktatuře, obava z rozšíření perzekucí, dne 27. července 1794 (9. thermidoru revolučního kalendáře) M. Robespierre obžalován z tyranie, zatčen a popraven, klub jakobínů rozpuštěn dne 26. října 1795 rozpuštěn Konvent, vyhlášena nová ústava zákonodárná moc: Rada starších a Rada pěti set výkonná moc: Direktorium (pět členů) odpor vůči „ukončení“ revoluce (radikální opozice): spiknutí rovných (Gracchus Babeuf), ale odhaleno (1796), odpor vůči „pokračování“ revoluce (royalisté): royalistická povstání nestabilní politická situace

14 Revoluční války, druhá koalice I po roce 1798 formování druhé koalice snaha Francie obnovit koloniální panství = pokus získat Egypt (tehdy součást Osmanské říše) – roku 1798 vypravena eskadra 55 lodí o 40 000 mužích, dobytí Malty, Alexandrie a Káhiry, bitva u Abukíru (bitva u pyramid), v čele Napoleon na podzim 1798 vyhlašuje Francii válku Turecko, Neapolské království a Rakousko s Ruskem = druhá koalice – do Itálie vstoupila ruská vojska (Suvorov překračuje Alpy), vyhnání Francouzů z italského poloostrova koncem roku 1799 katastrofální vojenská situace Francie: ústup na všech frontách, na jihu Francie vypuká royalistické povstání

15 Napoleon Bonaparte 15. srpna 1769 (Korsika) – 5. května 1821 (sv. Helena) dělostřelecký důstojník, vyznamenal se při dobytí pevnosti v Toulonu r. 1793 (povýšen na generála), r. 1795 potlačil royalistické povstání v Paříži, r. 1796 velel tažení v Itálii (porážka Rakouska) a r. 1799 v Egyptě r. 1799 vedl státní převrat, od r. 1804 francouzský císař své příbuzné dosazoval na evropské trůny: Jérôme Bonaparte vestfálským králem, Joseph Bonaparte španělským králem, Louis Bonaparte holandským králem

16 Bonapartistický převrat říjen 1799 návrat Napoleona z Egypta, přidává se na stranu protivládních spiklenců (Sieyès, Talleyrand, Fouché) dne 9. listopadu 1799 demise Direktoria dne 10. listopadu 1799 obvinil na zasedání Rady starších Napoleon Radu pěti set, přestože bezúspěšně, podařilo se mu Radu pěti set rozehnat vojskem a zbylé poslance Rady donutil jmenovat nové tři konzuly: Napoleon Bonaparte, Emmanuel Joseph Sieyès a Pierre Roger Ducos koncem roku 1799 přijata nová ústava = posílení pravomocí prvního konzula (Napoleona), omezení moci zákonodárného sboru v květnu 1802 referendem jmenován Napoleon doživotním konzulem v roce 1804 prohlášen císařem (= První francouzské císařství, 1804 až 1814/1815)

17 Code civil Napoleonův režim = kompromis mezi poměry „starého režimu“ (návrat šlechty a duchovenstva) a požadavky revoluce (občanská práva) roku 1804 vydán Code civil ([kod sivil] též Code Napoléon) = občanský zákoník, s obměnami platný ve Francii dodnes Hlavní zásady zákoníků – zaručení požadavků, vyplývajících z hesla Liberté, Egalité, Fraternité (tj. Volnost, Rovnost, Bratrství) – svoboda pro každého, rovnost před právem, ochrana soukromého vlastnictví, oddělení církve od státu, svoboda zaměstnání a volby povolání apod.

18 Revoluční války, druhá koalice II roku 1800 zahájil Napoleon italské tažení: obnovení „sesterských“ republik v Itálii – 14. června 1800 b. u Marenga již předtím, roku 1799, rozpory mezi carem Pavel I. a císařem Františkem I. = Rusko opouští koalici současný útok do německých zemí, vpád do Podunají ohrožení Vídně, v prosinci 1800 požádalo Rakousko o příměří, v únoru 1801 podepsán mír v Lunévill, mír podepisuje i Velká Británie v Amiens (březen 1802) – konec revolučních (koaličních) válek

19 Napoleonské války (1803 až 1815) I Kontinuita s revolučními válkami První a druhá protinapoleonská koalice (= 3. a 4. "revoluční koalice") – roku 1803 Británie vypověděla mír, Francie obsazuje Hannoversko (do té doby britské), příprava invaze do Anglie (armáda u Boulogne na severu Francie) – roku 1805 se k Británii připojilo Rusko, Rakousko a nepřímo i Prusko = obnovení protifrancouzské koalice – bitva u Ulmu a u Slavkova (2. prosince 1805) = francouzská vítězství, vyřazení Rakouska – námořní bitva u Trafalgaru (21. října 1805) = francouzská porážka – francouzský útok vůči Prusku = bitvy u Jeny a Auerstedtu (14. října 1806), vyřazení Pruska – bitva u Jílového (8. února 1807) a Friedlandu (14. června 1807), mírová smlouva s Ruskem

20 Napoleonské války (1803 až 1815) II Po porážce 3. a 4. koalice francouzská mocenská hegemonie v Evropě, Napoleon na vrcholu moci, země závislé na Francii: – Rýnský spolek (Německo), italská království, Helvétská republika (Švýcarsko), velkovévodství varšavské (Polsko) Země spojené s Francií: – Dánsko, Švédsko, Rakousko, Prusko, Rusko a po roce 1808 formálně i Španělsko Roku 1808 tažení do Španělska – ve válce pokračuje Británie, která se vylodila v Portugalsku, a ve Španělsku vypuklo protifrancouzské povstání Roku 1809 Rakousko vyhlašuje válku Francii – bitvy u Aspern (21. a 22. května 1809, porážka Francie) a u Wagramu (5. a 6. července 1809), uzavření mírové smlouvy s Rakouskem

21 Napoleonská Evropa roku 1812 Červená barva = území Francie, oranžová barva = spojenci Francie, ostatní barvy = soupeři Francie (Velká Británie a Rusko) a země neutrální

22 Napoleonské války (1803 až 1815) III r. 1807 vyhlásil Napoleon kontinentální blokádu, tj. zákaz dovozu zboží z Velké Británie = pokus porazit Británii hospodářský – ale blokáda poškozuje ekonomické zájmy většiny evropských zemí roku 1810 ruský car Alexandr I. odmítl pokračovat v blokádě, ke které se předtím zavázal = casus belli – dne 24. června 1812 zahájil Napoleon vojenské tažení do Ruska, po bitvě u Borodina (7. září 1812) vstoupil do Moskvy, Alexandr I. odmítá nabídku míru = ztroskotání tažení – po bitvách u Tarutina (18. října 1812) a u Malojaroslavce (24. října 1812) Napoleon donucen ustupovat oblastmi zničenými během tažení do Moskvy = nemožnost rekvírovat znamená materiální rozklad armády

23 Napoleonské války (1803 až 1815) IV po vojenské porážce v Rusku (zejm. b. na Berezině) vznik nové (5.) protinapoleonské koalice: Velká Británie, Rusko, Prusko a Švédsko – vojenská střetnutí roku 1813 končí patem (b. u Lützenu, b. u Budyšína) a následná mírová jednání v Praze bezvýsledně, ke koalici se však přidává Rakousko v létě 1813 nové protinapoleonské tažení – „bitva národů“ u Lipska 16. až 18. října 1813, Napoleon donucen svést ústupové boje: bitvy u Brienne, Champauberthu, Montereau, Remeš aj. – 30. března 1814 obsazena Paříž – 6. dubna 1814 Napoleon abdikoval

24 Vojenství Revoluční Francie – koncepce „národ ve zbrani“, zveřejněno vyhláškou Levée en masse [leve an más] („konskripce“/“mobilizace“) z roku 1793 = všichni muži schopni branné služby – početní převaha „lidové“ armády nad armádou „profesionální“ – technické inovace = masová výroba zbraní (pušek, šavlí, bodáků) umožňuje vyzbrojit více mužů, než dříve – konec lineární taktiky, útoky ve skupinách, krytí se terénem apod. Napoleonská Francie – převzetí levée en masse, povyšování na základě schopností (Napoleonovi generálové) – „normalizace“ armády, důraz na logistiku = systém Gribeauval [gribóval]

25 Nacionalizmus zastupitelský princip revoluční Francie = princip občanství, tzn. podíl na moci všech obyvatel země, občanů (dříve pouze privilegované vrstvy) v okupovaných zemích růst protifrancouzského oporu = odpor na občanském principu, tj. všech obyvatel dotčených zemí – Formování dobrovolnických jednotek (poprvé v dějinách ve větším množství) Španělsko – občanský odpor od roku 1808 Rusko – protifrancouzský „partyzánský“ boj Německo – bitva „národů“ u Lipska = tzn. nikoliv panovníků, ale jednotlivých národů (zejm. Francouzi vs. Němci)

26 Exkurs: Ohlas Velké francouzské revoluce v českých zemích obavy z revolučního chaosu = ohlas minimální, převládá negativní hodnocení revoluce, zejména po popravě krále Ludvíka XVI. – loajalita habsburské monarchii – František Jan Vavák (písmák a kronikář): zachycení dobového smýšlení o revoluci nepřímý vliv na utváření českého nacionalizmu – během válečných tažení pobyt ruských vojsk v českých zemích (1798/1799, 1805) = impulz pro šíření slovanské myšlenky (jazyková spřízněnost): Češi součást národního celku, který představují Slované (= jeden národ) – po r. 1805 pobyt francouzských vojsk v českých zemích (b. u Slavkova) = šíření protifrancouzských postojů („negativní nacionalizmus“)

27 Vídeňský mírový kongres 1814 a 1815 po porážce Napoleona ve Vídni kongres zástupců vítězných mocností, jednání o nové podobě Evropy – zahájen v září 1814, ukončen v červnu 1815 nejsilnější vyjednávací pozice Rakouska, Pruska, Británie a Ruska, na kongresu ale zastoupena též Francie (!) – restaurace svržených monarchií ve Francii, Španělsku, v italských zemích a v Německu – územní zisky Rakouska (severní Itálie), Pruska (západ Německa) a Ruska (většina Polska) ustanovení kongresu v platnosti až do roku 1848 provedené územní změny však nereflektovaly šíření nacionalizmu = počátek nacionalistických revolucí

28 Stodenní císařství 1815 Napoleonovi dán k dispozici ostrov Elba u italského pobřeží dne 26. února 1815 Napoleon uprchl, dne 30. března 1815 vstoupil do Paříže = počátek stodenního císařství proti Francii nová vojenská výprava protinapoleonské koalice bitva u Waterloo (Belgie) 18. června 1815: Napoleon poražen britskou armádou vévody Wellingtona a pruskou armádou maršála Blüchera dne 21. června 1815 Napoleon podruhé abdikuje, odvezen do internace na ostrov sv. Heleny v Atlantickém oceánu dne 7. července 1815 znovu obsazena Paříž a nastolena vláda Bourbonů

29 Závěr revoluční a napoleonské války: největší a nejkrvavější válečný konflikt do vypuknutí první světové války rozšíření principu občanství, tj. podílu obyvatelstva na státní moci rozšíření principu nacionalizmus, tzn., že občané tvoří novou kolektivní identitu = národ

30 Doporučená literatura CORRELI, Barnett: Bonaparte. Brno 2005, 221 s. FURET, François: Francouzská revoluce. Díl 1. Od Turgota k Napoleonovi 1770-1814. Praha 2004, 450 s. HIBBERT, Christopher: Francouzská revoluce. Ostrava 1999, 322 s. HROCH, Miroslav – KUBIŠOVÁ, Vlasta: Velká francouzská revoluce a Evropa 1789/1800. Praha 1990, 532 s. JŮN, Libor: Napoleonské války. Praha 2005, 196 s. UHLÍŘ, Dušan: Bitva tří císařů Slavkov-Austerlitz 1805. Brno 2005, 159 s.