Gruzie Vývoj po rozpadu SSSR

Základní informace Gruzínsky: საქართველო, Sakartvelo Rozloha: 69 700 km² (121. na světě) Hlavní město: Tbilisi Státní zřízení: republika Forma vlády: prezidentská Počet obyvatel: 4 630 841 (118. na světě) Náboženství: pravoslaví, islám Etnické složení: Gruzínci 70.1%, Arméni 8.1%, Rusové 6.3%, Azerbajdžánci 5.7%, Oseti 3%, Abcházové 1.8%, ostatní 5%. Autonomní republiky Adžárie, Abcházie a Jižní Osetie; dvě posledně jmenované ovšem usilují o nezávislost a gruzínská vláda nemá jejich území pod kontrolou. Současný prezident: Michail Saakašvili

Jižní Osetie V současné době nezávislý stát uznávaný pouze Ruskem a Nikaraguí. Gruzie a ostatní státy světa jej nadále považují za součást gruzínského území. Hlavní město: Cchinival Rozloha: 3 900 km² Počet obyvatel: 70 000 Obyvatelé jsou především Oseti a Gruzínci, dále jsou zde 2 % Rusů. Ruský prezident má značnou autoritu a většinovým obyvatelům Osetům Rusko přiznává své občanství. Osetština je psána azbukou a patří mezi íránské jazyky, které náleží do indoevropské jazykové rodiny. Gruzínci naopak jazykově náleží ke kavkazské rodině. Současný prezident: Eduard Kokojty

Abcházie V současné době nezávislý stát uznávaný pouze Ruskem a Nikaraguí. Gruzie a ostatní státy světa jej nadále považují za součást gruzínského území. Rozloha: 8 600 km² Počet obyvatel: 216 000 Hlavní město: Suchumi Podle gruzínské ústavy jsou úředními jazyky abchazština a gruzínština. Abchazská separatistická vláda uznává abchazštinu a ruštinu. Abchazové 43,8%, Gruzínci tvoří 21,3%, Arméni 20,8%. Čtvrtým nejpočetnější etnikem jsou Rusové s 10,8%. Nepatrnou, ale historicky významnou menšinu tvoří Řekové, kteří byli v roce 1949 Stalinem deportováni do centrální Asie. Až po jeho smrti se mohli do vlasti vrátit. Během války jich mnoho uteklo do Řecka. Dnes tvoří asi 0,7% obyvatelstva Abcházie. Abchazové jsou pravoslavní křesťané. Významnou menšinou jsou sunnitští muslimové. Současný prezident: Sergei Begapš

Vznik nezávislé Gruzínské republiky Roku 1989 vláda Gruzínské SSR prohlásila, že současný stav je okupací a porušením mírové smlouvy z roku 1920. Postupně podniká kroky k vymanění se ze SSSR. Od dubna 1989 propukají nepokoje požadující samostatnost. Na jaře roku 1990 byly schváleny zákony vedoucí k zárukám vlastní nezávislosti, byla odstraněna vedoucí úloha komunistické strany v zemi; nezávislost pak byla vyhlášena 14. 11. 1990. Nejvyšší sovět rozhodnutí nepřijal, v autonomních oblastech žádajících rovněž nezávislost vypukají nepokoje (podněcované i ruskou tajnou službou). Prvním prezidentem se stal Zviad Gamsachurdia (dlouholetý představitel hnutí odporu proti sovětskému režimu). Byl zvolen v květnu 1991 87% hlasů.Představoval autoritářského politika, který uvěznil představitele opozice, zakázal opoziční strany, vyhlásil stanné právo, zrušil autonomii Jižní Osetie, čímž podnítil krvavou válku. Svržen byl v prosinci 1991.

V letech 1991 a 1992 se situace natolik zhoršila, že vypukly mezi Osety a Gruzínci ozbrojené střety, nesoucí znaky občanské války. Po rozpadu SSSR (postupný, oficiálně k 31.12.1991) vzniklo z bývalých SSR Společenství nezávislých států (SNS). Nepřipojily se pobaltské státy a zprvu také odmítla vstup právě Gruzie. Posléze ale byla nucena z hospodářských důvodů členství přijmout.

Neustávající nepokoje přirozeně paralyzovaly gruzínskou ekonomiku ve stavu hyperinflace a kolapsu národního hospodářství, státní instituce byly téměř nefunkční. Základní lékařská péče nebyla finančně dostupná pro většinu obyvatel, stát nevyplácel penze ani výplaty. Výdělečná činnost venkovské populace se omezila na výrobu zemědělských produktů. Pouliční prodej se stal jednou z mála možností jak – ve velké bídě – přežít. Obyvatelé měst přestáli toto období s většími či menšími obtížemi v závislosti na tom, jak ekonomicky schopná byla jejich „rodinná“ sociální síť s tradiční rodovou solidaritou, případně příbuzní v zahraničí. Situace se částečně uklidnila až v roce 1995. Do čela země se dostal bývalý ministr zahraničí SSSR Eduard Ševardnadze, který se k moci dostal již v roce 1992 jako předseda Národní rady, která fungovala jako přechodný parlament, ale až do smrti Gamsachurdii probíhaly vnitřní boje o moc. Vládnout vydržel jako prezident země až do revoluce v roce 2003.

V druhé polovině 90. let nastala v Gruzii určitá stabilizace právního a administrativního systému republiky. Moc státu se utužila, avšak na úkor lidských svobod a práv skupin i jednotlivců, ve prospěch nepotismu a klientelismu. Komentátoři politické situace v Gruzii hovoří o „nesnesitelné stabilitě“. Celá ekonomická odvětví státu ovládly úzké skupiny organizované na základě příbuzenství nebo neformálních autorit. Korupce, protekce, vydírání i vyhrožování byly donedávna běžnou realitou u zelinářů na tržišti, obchodníků s ropou, zaměstnanců zahraničních zastupitelských úřadů i dopravních policistů. Korupce do jisté míry zablokovala sociální a profesní mobilitu a kultivovala tak svébytný kastovní systém gruzínské společnosti. Tento stav a zhruba 60% nezaměstnanost přispěla k erupci projevů nespokojenosti v roce 2003.

Růžová revoluce v roce 2003 Desítky tisíc nespokojených lidí se v listopadu 2003 vydaly demonstrovat do ulic svůj odpor ke korupci a dalším praktikám vlády E. Ševarnadzeho a hlavně vyjádřit svůj nesouhlas s výsledky parlamentních voleb, jež zahraniční pozorovatelé odsoudili jako neregulérní. V průběhu pokojné revoluce, která dostala název Růžová, se opozici podařilo donutit Ševarnadzeho k demisi. Novým prezidentem byl zvolen prozápadně orientovaný M. Saakašvili, který měl usilovat o likvidaci korupce a demokratizaci systému, a také o vymanění se z ruského vlivu ve prospěch EU a NATO.

Porevoluční vývoj a současnost Roku 2004 byl Saakašvili zvolen prezidentem už demokratickou cestou, kdy získal 95% hlasů. Opozice tvrdila, že volby byly zmanipulované a že se na volebním výsledku podepsaly dary od nadací amerického miliardáře George Sorose a dalších nadací financovaných vládou USA. Saakašvili po nástupu k moci prosadil úpravy gruzínské ústavy, aby vytvořil „superprezidentský systém“ a soustředil veškeré pravomoci v exekutivě. Gruzínským parlamentem byly schváleny zákony, kterými byla snížena nezávislost soudní moci či podle kterých jsou ústřední i volební komise sestavovány pouze z lidí jmenovaných prezidentem. Postupně byla eliminována plná svoboda tisku, bylo omezeno vysílání.

V roce 2006 se v Gruzii konaly demonstrace, při nichž lidé žádali odstoupení prezidenta. Policie proti demonstrantům brutálně zasáhla a začala zatýkat představitele opozice. Roku 2007 protesty přerostly v masové demonstrace, při nichž lidé kritizovali dramatický pokles životní úrovně a korupci. Prezident vyhlásil „výjimečný stav“, zakázal nestátní média, zakázal veřejná shromáždění a začal podnikat nedemokratické kroky proti svým politickým oponentům. Koncem listopadu 2007 Saakašvili z funkce odstoupil, ale již v lednu 2008 se konaly volby, při nichž byl zvolen znovu prezidentem a které opozice označila jako zmanipulované.

Mezinárodní organizace kritizují stále přetrvávající nedemokratické praktiky v Gruzii, které pošramotily jak zásahy proti demonstrantům či opozici, tak přetrvávající náboženská nesvoboda. V květnu 2008 se v Gruzii konaly parlamentní volby, v nichž zvítězila vládnoucí strana prezidenta Saakašviliho Sjednocené národní hnutí, které získalo 63% hlasů. Opozice označila tyto volby za zfalšované.

Ozbrojené konflikty v Abcházii Abcházie bývala v období starověku a středověku střídavě samostatným královstvím nebo součástí jiného mocnějšího státu. Při rozpadu SSSR žádali představitelé tohoto území samostatnost. Dne 16. července 1989 vypukly v abchazském hlavním městě Suchumi nepokoje, které se zvrhly v tvrdý ozbrojený boj, když bylo zabito 16 gruzínských studentů při zápisu na univerzitu. Do města vtrhla vojska Rudé armády a nastolila pořádek zavedením stanného práva. Vojáci obvinili extrémisty z obou táborů konfliktu ze vzájemné provokace. Tento incident bývá považován za počátek celého gruzínsko-abcházského konfliktu. V srpnu 1990 schválil gruzínský parlament zákon, který znemožňoval účast v parlamentních volbách menším politickým stranám, většinou zastupující zájmy národnostních menšin, aby byl omezen vliv menších národů na dění v politice. Na to reagovali Abchazové tím, že dne 25. října 1990 Nejvyšší sovět autonomní republiky Abcházie pod vedením Vladislava Ardzinby přijal Deklaraci o státní suverenitě Abcházské sovětské socialistické republiky, čímž vlastně Abcházie oficiálně vystoupila ze svazku s Gruzií.

Po vyhlášení samostatné Gruzie byla v zájmu stability regionu uznána OSN, a to i její svrchovanost nad území Abchazské republiky. Proběhlo několik neúspěšných jednání mezi Gruzínci a Abchazci o vyjasnění vzájemných vztahů. V Gruzii byla přijata ústava z roku 1921, která považovala Gruzii za unitární stát, ve kterém se nepočítalo s existencí autonomních oblastí, proto 23. července 1992 Abcházie vyhlásila úplnou nezávislost na Gruzii a obnovila abcházskou ústavu z roku 1925. V roce 1992 vpadla gruzínská armáda do hlavního města Abcházie Suchumi s cílem převzít nad ním kontrolu, rozhořely se urputné boje, jejichž výsledkem bylo obsazení většiny území Abchazie gruzínskou armádou a mnoha mrtvými na obou stranách. Podle názoru některých politiků k válce došlo i proto, že se gruzínská vláda začala obávat toho, že by Abcházie přeci jenom dosáhla mezinárodního uznání, zejména ze strany Ruska. Této bitvy se zúčastnily i skupiny extrémistů a dobrovolníků z ostatních Kavkazských regionů a po ní se do konfliktu vložila také Konfederace kavkazských národů ze severního Kavkazu, která se 19. září sešla v Grozném a otevřeně vyhlásila pomoc Abcházii a nepřátelství vůči Gruzii.

Abcházové oficiálně požádali o pomoc Rusko Abcházové oficiálně požádali o pomoc Rusko. Ruská armáda reagovala prohlášením odsuzující gruzínskou agresi, zatímco prezident Boris Jelcin se k žádosti postavil neutrálně a koncem září uspořádal v Moskvě setkání mezi oběma stranami. Nebyl ale dojednán ten nejdůležitější bod smlouvy, který měl definitivně upravit vztah Gruzie k Abchazům. To vedlo k obnovením bojů, do kterého již plně zasáhli i severokavkazští bojovníci, podporovaní kozáckými oddíly z oblasti Kubáně. Nejpočetnější dobrovolnickou armádou byli Čečenci, v jejichž řadách bojoval i tehdy ještě neznámý bojovník Šamil Basajev. Na jaře 1993 mírová jednání převzala za Rusko OSN, nicméně gruzínské vnitropolitické problémy (Gamsachurdia x Ševarnadzemu), organizovaný zločin a neúčast Abcházců při vyjednávání neústily k žádnému výsledku. Na podzim dobyli Abchazové zpět Suchumi, ve městě vypukl masakr. severokavkazské jednotky spolu s abcházskými začaly pod dojmem vítězství ničit gruzínské části města a vyvražďovat obyvatelstvo gruzínského původu po celé Abcházii. Jenom v Suchumi bylo zavražděno v rámci těchto etnických čistek až 30 000 lidí a 250 000 dalších lidí, převážně Gruzínců, opustilo Suchumi a uprchlo.

Dojednání míru na přelomu roku 1993/1994: Obě strany souhlasily s umístěním ruských jednotek na hranicích Abcházie s Gruzií podél řeky Inguri pod přísným dohledem OSN a na základě mandátu SNS. Tím byla válka z let 1992-1993 ukončena. Abcházie tuto smlouvu považovala za uhájení své nezávislosti a vítězství. Abcházská strana se konečně ze strany Gruzie dočkala uznání práva na existenci autonomní republiky, vlastní ústavy a státnosti, ale musela se vzdát myšlenky úplné nezávislosti. Do Abcházie se po válce vrátilo jen málo Gruzínců. Přes uzavření míru docházelo v průběhu let k dalším ozbrojeným střetům, nespokojenost vyvrcholila v srpnu 2008 vyhlášením nezávislosti.

Válka v srpnu 2008 válečný konflikt mezi Gruzií na jedné straně a Ruskem, Jižní Osetií a Abcházií na straně druhé Vyvrcholení problémů táhnoucích se od roku 1991, kdy obě dvě území vyhlásila jednostrannou nezávislost neuznanou ani Gruzií, ani ostatními státy. 8.8.08 vjely gruzínské tanky do Cchinvali, kde byly umístěny ruské mírové jednotky, ruská armáda se zapojila do bojů, mrtví na obou stranách. Několikadenní boje skončily mírovým jednáním a postupným stahováním ruských vojsk. 26.8. uznalo Rusko nezávislost obou území. 14.8.2008 gruzínský parlament odhlasoval jednomyslně vystoupení Gruzie ze SNS kvůli ruské agresi.

Co bude dál? Ruská federace má o zakavkazskou oblast zájem především z hlediska geopolitického – přes Gruzii vede ropovod. Gruzie se ale v současné době orientuje prozápadně, proamericky. Precedens s Kosovem: pokud západní velmoci vesměs vznik tohoto nového státu uznaly, proč odmítají vznik nových států Abcházie a Jižní Osetie, když se jedná o tentýž problém?

Zdroje Krieger, Joel (ed.) Oxfordský slovník světové politiky. Praha, Ottovo nakladatelství: 2000. Mezinárodní politika. 32. ročník, 08/2008. Mezinárodní politika. 32. ročník 09/2008. Revue politika. 6. ročník. Říjen 2008, http://cs.wikipedia.org/wiki/Gruz%C3%ADnsko-abch%C3%A1zsk%C3%BD_konflikt http://cs.wikipedia.org/wiki/Abch%C3%A1zie http://cs.wikipedia.org/wiki/Mezin%C3%A1rodn%C3%AD_uzn%C3%A1n%C3%AD_Abch%C3%A1zie_a_Ji%C5%BEn%C3%AD_Osetie http://cs.wikipedia.org/wiki/Ji%C5%BEn%C3%AD_Osetie http://cs.wikipedia.org/wiki/Gruzie http://www.charita.cz/ArticlePrint.asp?nArticleID=349&nLanguageID=1