Základy evropského práva Úvod do evropských studií, 13.10. 2009

Proč potřebujeme evropské právo? vynutitelný právní rámec základem pro každý politický systém bez práva vymezujícího povinnosti a autority vynucující právo by nebylo efektivní rozhodování možné právo vs praxe (konsenzus v Radě atd.), ale vymezení rámce klíčové i pro implementaci rozhodnutí jen pomocí mezivládních dohod? podmínka: stejné předpisy s jednotným výkladem ve všech členských státech Unie jako „společenství práva“

Definice evropské právo širší vymezení: veškeré právo vydávané v rámci Unie užší vymezení: pouze 2.+3. pilíř (právo EU) 1. pilíř: komunitární právo

Zdroje evropského práva (prameny) typologie a hierarchie neupraveno, vývoj díky Soudnímu dvoru primární právo sekundární právo judikatura Soudního dvora a Soudu prvního stupně nepsané prameny: obecné zásady právní vnější smlouvy

struktura Unie vymezena těmito dokumenty Zřizovací smlouvy struktura Unie vymezena těmito dokumenty velmi složité a právně nejasné např. důležitost subsidiarity v čl. 2 SEU, ale definice v čl. 5 SES jen určité části podléhají jurisdikci Soudního dvora (srv. čl. 46 SEU) viz také otázka práva Společenství/Unie

Zřizovací smlouvy jako ústava Unie? smlouvy jsou akty mezinárodního práva veřejného původní záměr otců zakladatelů průběh uzavírání (sjednávání, ratifikace) ale: zvláštní obsah, vývoj v judikatuře Soudního dvora 26/62 Van Gend en Loos: „Společenství vytváří nový právní řád mezinárodního práva, v jehož prospěch členské státy omezily, byť jen ve vymezených oblastech, svá suverénní práva, a jejichž subjektem nejsou jen členské státy, ale i jejich příslušníci.“ 6/64 Costa: „vlastní právní řád, integrovaný … do právních systémů členských států, jenž je závazný pro jejich sousedy“ Posudek 1/91: „Smlouva EHS, byť uzavřena ve formě mez. smlouvy, vytváří ústavní chartu Společenství založenou na panství práva… zakládací smlouvy založily nový právní řád, v jehož prospěch omezily svá suverénní práva“

Zřizovací smlouvy jako ústava Unie? proč tento posun (jen smlouvy)?: vlastní institucionální rámec a rozdělení pravomocí charakter institucí (nezávislost, vlastní úkoly) závazná sekundární legislativa lidská práva (ne katalog, ale něco je- občanství, ekonomické svobody atd.) pravomoci, včetně výlučných psaná podoba smluv rigidita (vs obyčejná legislativa) termín primární právo nejen zřizovací smlouvy, ale protokoly (podle někoho i deklarace), smlouvy o přistoupení zvláštní proces přijímání

Sekundární právo vydáváno množství legislativních předpisů kdo vydává: 1) Rada s Parlamentem, 2) Rada, 3) Komise základem pro různé akty čl. 249 SES volbu druhu předvídá SES dle otázky a pravomocí, není mezi nimi hierarchie nařízení obecně závazný normativní akt práva a povinnosti přímo nelze transponovat do vnitrostátního práva (93/71 Variola) výjimka: rámcová nařízení (podobné směrnici) především oblast hlavních pravomocí (CAP)

Sekundární právo směrnice rozhodnutí doporučení a stanoviska „Směrnice je závazná pro každý stát, kterému je určena, pokud jde o výsledek, jehož má být dosaženo, přičemž volba forem a prostředků se ponechává vnitrostátním orgánům.“ nástroj harmonizace, adresáty členské státy závaznost výsledku: obecnost a přesnost lhůta k dosažení: různá, dosaženo přijetím předpisu vnitrostátního na státech uvážení co do prostředků převedení (pouze minimální požadavky) méně zaměřené na aplikaci politiky, spíše vymezení zásad co ale omezuje: většinou pro všechny státy, obsah, důsledky neprovedení (včetně přímého účinku) rozhodnutí „Rozhodnutí je závazné ve všech svých částech pro toho, komu je určeno.“ adresáty členské státy, ale i fyzické a právnické osoby velmi rozdílný obsah (obecné i velmi konkrétní) občas nutné provedení, občas ne doporučení a stanoviska nezávazné, nejsou formálně součástí evropského práva ale někdy s právními účinky, nejasný právní status

Sekundární právo rozdílné cíle, nutné vyhovět mnoha zájmům, proto nutná flexibilita množství odlišných nástrojů (formální i neformální) u směrnic velmi rozdílné lhůty pro implementaci v legislativě možné zohlednit jiné podmínky (výjimky a derogace, delegace na Komisi) členské státy mohou zajít za hranici požadovanou legislativou Unie ze zvláštních důvodů (např. ochrana zdraví nebo veřejného pořádku) životní prostředí nebo pracovní podmínky (nejnovější poznatky) nesmí být prostředkem svévolné diskriminace nebo zastřené omezování obchodu a nenarušují vnitřní trh- povolení Komise

Sekundární právo- kvantita Instituce Nařízení Směrnice Rozhodnutí Doporučení Parlament a Rada 19 26 14 2 Rada 115 36 37 6 Komise 599 54 634 18 Instituce Nařízení Směrnice Rozhodnutí Ostatní Rada 488 206 495 391 Komise 1934 149 1482 3979

Vnější smlouvy mezinárodní smlouvy uzavírané EU či ES se třetími státy či MO smlouvy uzavřené Společenstvím reprezentuje společně Komise a Rada (většinou dle čl. 300 SES), Komise vede jednání součástí právního řádu jako přílohy sekundárního práva , formálně ale nad ním (C-280/93 SRN v Rada) smlouvy uzavírané EU dle čl. 24 a 38 SEU pro II. a III. pilíř

Nepsané prameny práva obecné zásady právní- čl. 288 SES, rozvinuto soudním dvorem: obecné zásady společné právním řádům členských států obecné zásady odvozené ze samotné povahy Společenství nediskriminace z důvodu státní příslušnosti solidarita mezi členskými státy institucionální rovnováha zásady mezinárodního práva: respektována jen některá (pacta sunt servanta, C-162/96 Racke) naopak jiné odmítány: vlastní interpretační metody (hlavně teleologická) zákaz exceptionis non adimpleti contractus ale formálně přednost

Zásady evropského práva: přímý účinek pojem dle Soudního dbora (106/77 Simmenthal): „přímý účinek znamená, že pravidla komunitárního práva musí vykazovat plné účinky jednotným způsobem ve všech členských zemích po celou dobu jejich platnosti“ rozdíly mezi MPV a komunitárním právem účinnost bez recepce (MPV dualismus a monismus, je na výběru) komunitární monismus- kom. právo je nedílnou součástí národních právních řádům, neztrácí ale svoji povahu (autonomie) založení práv a povinností přímo jednotlivcům oproti MPV kvantitativní rozdíl (neboli kolik takových aktů je)

Zásady evropského práva: přímý účinek terminologie: někdy přímý účinek také jako bezprostřední použitelnost právní základ není v primárním právu, doktrína Soudního dvora 26/62 Van Gend en Loos: „Společenství vytváří nový právní řád mezinárodního práva, v jehož prospěch členské státy omezily, byť jen ve vymezených oblastech, svá suverénní práva, a jejichž subjektem nejsou jen členské státy, ale i jejich příslušníci. Nezávisle na legislativě členských států právo Společenství proto nejen ukládá povinnosti jednotlivcům, ale rovněž zakládá jejich práva“ podmínky: předpis jasný, přesný, bez prováděcí úpravy co má PÚ: nařízení (ze SES), rozhodnutí, některé články smluv (z judikatury) druhy PÚ: vertikální (jednotlivec vůči státu), horizontální (mezi jednotlivci)

Zásady evropského práva: přednost druhý pilíř aplikace kom. práva 6/64 Costa: „pocházeje z autonomního pramene, právo vzniklé ze smlouvy nemůže být vzhledem ke své originální povaze soudně negováno jakýmkoliv vnitrostátním pravidlem, pokud nemá ztratit svoji komunitární právní povahu, a pokud nemá být zpochybněn právní základ Společenství samého“ nejde o právní sílu, nadřazenost; pouhá aplikační přednost důvody zásady přednosti: volba práva nemůže být na národním soudu přesun pravomocí z MS na Společenství bezvýznamný při neexistenci přednosti nelze chápat jinak postavení KP v národních právních řádech

Zásady evropského práva: přednost důsledky zásady přednosti: povinnost národního soudce neaplikovat národní normu, pokud odporuje normě KP někdy i odstranění kolidující normy nelze přijímat nové normy neslučitelné s KP nelze přezkoumávat platnost KP z důvodu rozporu s jakýmkoliv vnitrostátním právem, včetně ústavního (11/70 Internationale Handelsgesellschaft) předmět přednosti (věcná působnost) všechny závazné normy ES mají přednost před všemi domácími předpisy námitky ústavních soudů (Solange atd.) výjimky ze zásady přednosti konflikt s národní normou, která provádí mezinárodněprávní závazek MS přijatý před vstupem do EU (čl. 307 SES) nepřiměřené poškození třetích osob jednajících v dobré víře (C-373/97 Diamantis)