Evropské azylové acquis JUDr. David Kosař, PrF MU 4775@mail.muni.cz

Struktura přednášky Vývoj Společné azylové a migrační politiky Nejvýznamnější předpisy přijaté EU v oblasti azylu a migrace Kvalifikační směrnice ES č. 2004/83/ES Procedurální směrnice ES č. 2005/85/ES Případové studie OAU The term "refugee" shall also apply to every person who, owing to external aggression, occupation, foreign domination or events seriously disturbing public order in either part or the whole of his country of origin or nationality, is compelled to leave his place of habitual residence in order to seek refuge in another place outside his country of origin or nationality. Cartagena Hence the definition or concept of a refugee to be recommended for use in the region is one which, in addition to containing the elements of the 1951 Convention and the 1967 Protocol, includes among refugees persons who have fled their country because their lives, safety or freedom have been threatened by generalized violence, foreign aggression, internal conflicts, massive violation of human rights or other circumstances which have seriously disturbed public order.

Vývoj Společné azylové a migrační politiky I. První fází je období před podepsáním Smlouvy o EU, tedy ještě před vytvořením modelu tří pilířů. Spolupráce mezi vládami jednotlivých členských států ES postrádala formální institucionální rámec a byla omezena na projednávání konkrétních případů. Druhá fáze pokrývá období mezi ratifikací Smlouvy o EU (1992) a Amsterodamské smlouvy (1997). Smlouva o EU (tzv. Maastrichtská smlouva) zakotvuje tři pilíře - formální právní základy EU. I. pilíř - komunitární (právo ES), II. pilíř - společná zahraniční a bezpečnostní politika a konečně III. pilíř - spolupráce v oblasti justice a vnitřních věcí („JVV“). Spolupráce v rámci II. a III. pilíře probíhá na mezivládní úrovni. Třetí fázi spolupráce v oblasti JVV odstartoval podpis Amsterodamské smlouvy (vstup v platnost 1.5. 1999). Reakcí na narůstající počet žadatelů o azyl, nelegální přistěhovalectví, rozrůstání mezinárodního zločinu i z důvodu těžkopádnosti rozhodovacího procesu v III. pilíři došlo k přesunu této oblasti do prvního pilíře (s výjimkou policejní a soudní spolupráce v trestních věcech), tedy do pravomoci orgánů EU. Součástí komunitárního práva se tak stala vízová, migrační a azylová politika, problematika občanství Unie zavedeného Maastrichtskou smlouvou, a do I. pilíře bylo začleněno i schengenské acquis.

Vývoj Společné azylové a migrační politiky II. Čtvrtá fáze započala ratifikací Smlouvy z Nice (2003), vynucenou rozšiřováním EU zakotvuje mj. institucionální změny, posílení rozhodování kvalifikovanou většinou, novou úpravu úzké spolupráce a změny v soudnictví. Pátá fáze by připadala v úvahu po ratifikaci Smlouvy o ústavě pro Evropu, jejíž součástí je i Charta základních práv občanů EU. Podle článku III-167 si EU do budoucna vytyčuje vybudování společné politiky azylu, migrace a dočasné ochrany nad rámec minimálních standardů. Ve srovnání se současným stavem, kdy se hovoří pouze o sdílení uprchlického břemene, se tak očekává přijetí společného jednotného systému zahrnujícího jednotný azyl, jednotný status subsidiární ochrany, jednotný systém dočasné ochrany, jednotné procedury a jednotná kritéria a svobodu pohybu pro příslušníky třetích států s legálním statutem v EU.

Situace po Amsterdamu I. Přesunutí problematiky azylu a migrace do 1. pilíře a založen „Společný prostor svobody, bezpečnosti a práva“ kam spadá i společná evropská azylová politika Právní základ v Hlavě IV. Smlouvy o založení Evropského společenství (dále jen „SES“) ve znění Amsterdamské smlouvy, a zejména v čl. 61 a 63 SES. Čl. 61 stanoví, že k postupnému vytváření prostoru svobody, bezpečnosti a práva přijme Rada do pěti let od vstupu smlouvy v platnost (tj. 1. května 2004) mimo jiné opatření k zajištění volného pohybu osob a s tím spjatá doprovodná opatření týkající se kontroly na vnějších hranicích, azylu a přistěhovalectví. Čl. 63 SES pak vyjmenovává konkrétní stavební kameny společné azylové politiky pro první fázi:

Situace po Amsterdamu II. A) ve věcech azylu a jiných forem mezinárodní ochrany: 1. kritéria a mechanismy určující, který členský stát nese odpovědnost za projednání žádosti o azyl podané příslušníkem třetího (tj. nečlenského) státu, 2. minimální standardy přijetí žadatelů o azyl v členských státech, 3. minimální standardy pro označení příslušníka třetí země jako uprchlíka nebo jako osoby, která potřebuje jinou formu mezinárodní ochrany, 4. minimální standardy řízení v členských státech o přiznání statutu uprchlíka nebo jeho odnětí, 5. minimální standardy poskytování dočasné ochrany osobám ze třetích zemí, které se nemohou vrátit do zem. původu, a osobám, které potřebují jinou formu mezinárodní ochrany, 6. vyrovnávání úsilí mezi členskými státy při přijímání uprchlíků a přemístěných osob a nesení následků plynoucích z přijímání těchto osob - založení Evropského uprchlického fondu (rozhodnutí Rady 2000/596/ES),

Posun směrem ke společnému azylovému systému Evropská rada na svém jednání v Tampere (15.-16. října 1999) o vytvoření prostoru svobody, bezpečnosti a spravedlnosti stanovila hlavní oblasti a priority, v rámci kterých by měla být přijata nezbytná opatření, aby uvedený prostor byl skutečně vytvořen. Vyzvala rovněž k využití všech prostředků definovaných Amsterdamskou smlouvou a k dodržení zde stanovených termínů pro přijetí příslušných opatření. Dne 5.12. 2003 přijala Evropská rada Haagský program. Tento nový víceletý program (s podtitulem „posílení svobody, bezpečnosti a práva v EU“) by měl navázat na dosažené výsledky v oblasti JVV v uplynulých pěti letech (od 1.5. 1999 do 1.5. 2004) a vytýčit nové cíle, které zohlední přijetí Ústavy EU. Další směrnice: Směrnice č. 2003/86/ES o sloučení rodiny Směrnice č. 2004/114/ES (studenti) Směrnice č. 2003/109/ES (dlouhodobý pobyt)

Nejvýznamnější předpisy přijaté EU v oblasti azylu I. Předpisy v oblasti azylové politiky před vstupem Smlouvy o EU („Maastricht“) v platnost: Úmluva o určení státu odpovědného za posouzení žádosti o azyl podané v jednom z členských států ES (tzv. Dublinská úmluva nebo „Dublin I“ - 1990) Londýnské dokumenty: Rezoluce o zjevně neodůvodněných žádostech o azyl (Londýn, 1992); Rezoluce o společném přístupu k řešení otázek týkajících se hostitelských třetích zemí (Londýn, 1992); Závěry o zemích, ve kterých obecně neexistuje vážné nebezpečí pronásledování (Londýn, 1992) Rozhodnutí z 11. května 1992 o zřízení Střediska pro informace, diskusi a výměnu poznatků o azylu (CIREA)

Nejvýznamnější předpisy přijaté EU v oblasti azylu II. Předpisy v oblasti azylové politiky po vstupu Smlouvy o EU („Maastricht“) v platnost: Rezoluce Rady o minimálních zárukách pro azylové řízení (Brusel, 1995) Rezoluce Rady o sdílení břemene souvisejícího s dočasným přijetím a pobytem přesídlených osob na dočasném základě (Brusel, 1995) Rozhodnutí Rady č. 96/198/JHA z 4. března 1996 o pohotovostních a nouzových postupech pro rozdělení zatížení spojeného s dočasným přijímáním a pobytem vysídlených osob Společný postoj definovaný Radou na základě článku K.3 Smlouvy o EU o sladěném používání definice pojmu „uprchlík v článku 1 Ženevské úmluvy z 28. července 1951 týkající se statusu uprchlíka (1996) Rezoluce Rady o nezletilých osobách bez doprovodu, které jsou příslušníky třetích zemí (1997)

Nejvýznamnější předpisy přijaté EU v oblasti azylu III. Předpisy v oblasti azylové politiky po vstupu Amsterdamské smlouvy v platnost: Nařízení EURODAC č. 2725/2000, kterým se zřizuje databáze otisků prstů žadatelů o azyl starších 14 let SMĚRNICE RADY 2001/55/ES ze dne 20. července 2001 o minimálních standardech pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatření k podpoře vyváženého sdílení břemene jednotlivými členskými státy při přijetí těchto osob a důsledcích z něho vyplývajících SMĚRNICE RADY 2003/9/ES ze dne 27. ledna 2003 stanovící minimální požadavky pro přijímání žadatelů o azyl Nařízení Rady č. 343/2003, kterým se stanovují kritéria a mechanismy pro určení odpovědnosti členského státu za posouzení žádosti o poskytnutí azylu podané státním příslušníkem třetí země v jednom členském státě (tzv. dublinské nařízení nebo „Dublin II“) Směrnice Rady 2003/86/ES o právu na sloučení rodiny SMĚRNICE RADY 2004/83/ES ze dne 29. dubna 2004 o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované ochrany (Kvalifikační směrnice) SMĚRNICE RADY 2005/85/ES ze dne 1. prosince 2005 o minimálních normách pro řízení v členských státech o přiznávání a odnímání postavení uprchlíka (Procedurální směrnice)

Kdo má nárok na jakou ochranu? Definice jednotlivých druhů ochrany a s nimi spojená práva 3 klíčové směrnice Kvalifikační směrnice uprchlíci osoby, které mají nárok na podpůrnou (subsidiární) ochranu Směrnice stanovící minimální požadavky pro přijímání žadatelů o azyl nakládání se žadateli o azyl během řízení strava, ubytování, sociální pomoc, přístup do práce Spor = osoby se zvláštními potřebami: nezletilí, oběti mučení apod. Směrnice o dočasné ochraně jen v případě hromadného přílivu vysídlených osob rozhoduje Rada EU na návrh Komise pouze na 1 rok (lze prodloužit na 3 roky); menší rozsah práv

Jak má vypadat řízení o přiznání určitého typu ochrany? 3 klíčové směrnice Nařízení Dublin II Kdo je odpovědný za posouzení žádosti? Účel = rovnoměrné rozložení uprchlického břemene Důraz na odpovědnost státu, který běženci umožnil vstup na území EU; výjimky = sloučení rodiny apod. EURODAC Centrální databáze otisku prstů Procedurální směrnice Nejmenší shoda mezi členskými státy EU Přijata až 1.12.2005; ukončena první fáze budování SAS Rozsah (NE územní a diplomatický azyl); základní procesní záruky Zrychlené řízení; opravné prostředky