BĚLORUSKO CEVRO Institut

Běloruská republika Rozloha: 207 600 km² Obyvatelstvo: +- 10.000.000 menšiny Rusů, Poláků a Ukrajinců Hl. město: Minsk Náb. vyznání: 60% pravoslaví Úřední jazyk: ruština, běloruština

Běloruská republika

Běloruská vlajka Běloruská SSR 1951 – 1991 Bělorusko od 1995 7. června 1995 na základě hlasování v referendu (vyvolané kvůli veteránům).

Běloruská vlajka Běloruská lidová republika 1918 – 1919 Bělorusko 1991 – 1995 Zákaz po rozhodnutí v referendu → symbol odporu Podle pozorovatelů referendum nesplňovalo základní demokratické principy. Tato podoba je v současnosti výslovně zakázána a její propagace je trestána.

Státní znak Běloruska od roku 1995 Referendum 7. 6. 1995 o změně státní vlajky a státního znaku. Znak tvoří zelená mapa obrysu Běloruska na paprscích slunce, vycházejícího zpoza modré planety. Ohraničení tvoří věnec z obilných klasů, do nichž jsou vloženy květy lnu a jetele. Nad nimi je rudá pěticípá hvězda. Klasy jsou třikrát, na každé straně, převázány stuhou v národních barvách (červená, zelená), ve spodní části je zlatý nápis v běloruštině Respublika Belarus.

Státní znak Běloruské SSR 1950 - 1991

Pahonja 1918 – 1919, 1991 - 1995 Tradičním (nyní neoficiálním, ovšem protilukašenkovskou opozicí stále používaným) znakem Běloruska je tzv. pahonja („stíhání“, „pronásledování“) – obrněný rytíř s taseným mečem na (heraldicky) vpravo cválajícím koni. Až do konce 1. světové války neměli Bělorusové vlastní stát (do konce 19. století nebyli Bělorusové zpravidla považováni ani za samostatný národ). Teritorium dnešního Běloruska, ve středověku a raném novověku známé jako Bílá Rus bylo po staletí součástí větších celků státy: Kyjevskou Rusi, Velkoknížectví litevského (VKL), Polsko-litevským státem (Rzeczpospolita), Ruským impériem. Bělorusové si dokázali uchovat vlastní kulturu i přes silnou rusifikaci v období Sovětského svazu získali svou svazovou republiku a roku 1991 svou nezávislost.

Historie Běloruska 25. března 1918 – Běloruská lidová republika (Den svobody) 1. ledna 1919 – Běloruská sovětská socialistická republika 30. prosince 1922 – součást Sovětské svazu 1941 – 1944 – okupace Německem 3. červenec 1944 – „osvobození“ sovětskými vojsky → sovětská politika vzdělanosti, kultury, industrializace, urbanizace → úřední jazyk ruština 1988 - Kurapaty → Běloruská lidová fronta (BNF) Počátkem 20. stol. zesílilo národní hnutí, které si kladlo za cíl emancipaci běloruštiny a autonomii v rámci Ruska. Po zhroucení carské vlády roku 1917 se v prosinci konal Všeběloruský sjezd, který zvolil vládu budoucího Běloruska. Rudá armáda jednání sjezdu přerušila a obsadila Minsk, ale v březnu 1918 musela ustoupit německé armádě. Mocenského vakua využila zvolená vláda a 25. března 1918 vyhlásila „nezávislou a demokratickou“ Běloruskou lidovou republiku. 25. březen je symbolem boje Bělorusů za nezávislost svého státu, proti jakémukoliv včlenění Běloruska do ruského státu, symbolem boje za navrácení postavení jediného státního jazyka běloruštině, za skutečně národní politiku státu ve vztahu k národní kultuře, symbolem boje běloruských vlastenců za demokratickou republiku proti diktatuře, symbolem boje za lidská práva. V prosinci 1918 se Rudá armáda ovšem vrátila a vláda musela uprchnout do zahraničí. Bolševici 1. ledna 1919 vyhlásili Běloruskou sovětskou socialistickou republiku. Polsko-ruská válka 1919-1920 zemi rozdělila, což potvrdila rižská mírová smlouva v březnu 1921. V Sovětském Bělorusku docházelo zpočátku k pozitivním změnám - probíhala bělorusizace, rozvíjelo se školství a národní kultura, ale od konce 30. let docházelo k represím proti nepohodlným občanům. V září 1939 Sovětský svaz připojil tzv. Západní Bělorusko, které bylo součástí Polska, a zahájil i zde kolektivizaci a stalinské represe. Německá okupace 1941-1944, intenzivní partyzánská válka a dvojí přechod fronty přinesl nesmírné materiální škody a ztrátu 2,2 miliónů lidských životů (předválečný stav obyvatelstva byl dosažen až roku 1971!). Roku 1945 byla s konečnou platností stanovena současná bělorusko-polská hranice a vysídlena polská menšina. Mimořádná hospodářská pomoc ze sovětského ústředí pomohla obnově ekonomiky a relativní prosperitě republiky. Od 50. let bylo Bělorusko osidlováno ruskojazyčným obyvatelstvem z Ruska a jiných částí SSSR, současně probíhala intenzivní rusifikace. Odtud pochází konzervativní postoje podstatné části běloruského obyvatelstva a jeho nostalgii po Sovětském svazu. Kurapaty (bělorusky Курапаты) je lesní komplex na předměstí Minsku a místo, kde byly zastřeleny a pochovány oběti stalinských represí v Bělorusku. Odkrytí a exhumace ostatků historikem a archeologem Zianonem Paźniakem v roce 1988 vedlo v Bělorusku k povstání nezávislého hnutí za suverenitu. Odhaduje se, že v Kurapatech v letech 1937 – 1940 zahynulo 200 až 300 tisíc představitelů běloruské a polské inteligence a pravoslavných, katolických, muslimských a židovských věřících. Článek historika Zianona Paźniaka a inženýra Jauhiena Šmyhalova „Kurapaty. Cesta smrti”, který 3. června 1988 vyšel v časopise „Literatura i Mastactva” (hlavní periodikum tehdejší Perestrojky), vyvolal politické změny v Bělorusku. Redakční rada se rozhodla vydat materiál popisující zločiny NKVD (předchůdkyně KGB) na konci třicátých let minulého století i přes odmítavé stanovisko komunistické strany. Text článku byl publikován v časopisu, který vycházel v nákladu 8 tisíc kusů. Během několika dní se rozšířil mezi všechny obyvatele Běloruska. Přetisk se ocitl i v zahraničních médiích. 19. června 1988 se v Kurapatech konala manifestace proti stalinizmu, které se zúčastnilo 25 tisíc lidí. Jeho aktivisté později spoluzaložili Běloruskou lidovou fronu (BNF). Aktivisté vytvářené Fronty vycházeli z předpokladu právoplatné existence první běloruské republiky (Běloruská lidová republika), která byla vyhlášena 25. března 1918. Všechny ostatní státní organizace v Bělorusku , které existovaly po Běloruské lidové republice, považovali za formy okupační vlády. Zločin v Kurapatech nebyl do dnešní dne administrací prezidenta Lukašenka uznán za zločin proti lidskosti. V sovětských dobách z něj bylo obviňováno hitlerovské Německo. V současném Bělorusku se o něm mlčí.

Nezávislost Běloruska BNF 27. července 1990 – vyhlášena státní suverenita 25. srpna 1991 – nezávislost Běloruské republiky 28. srpna 1991 – dosazen Stanislav Šuškievič 21. prosince 1991 – Společnost nezávislých států 1993 – privatizace 30. března 1994 – 1. ústava → 1. prezidentské volby 10. srpna 1994 – Alexander Lukašenko Dne 27. července 1990 vyhlásil parlament suverenitu Běloruské republiky a 25. srpna 1991 její plnou nezávislost. Dne 7.–8. prosince na schůzi prezidentů Ruska (Boris Jelcin), Ukrajiny(Leonid Kravčuk) a Běloruska (Stanislav Šuškevič) v Bělovežském pralese podepsali dohodu o rozpuštění Sovětského svazu a ustavení nového Společenství nezávislých států(SNS), jehož vznik byl dohodnut na konferenci v kazašské Alma-Atě 21. prosince 1991. BNF získávala mezi obyvateli státu značný vliv a již počátkem roku 1990 si vynutila přijetí zákona o oficiálním statusu běloruského jazyka. BNF však existovala jako celonárodní hnutí za obrození, akcentovala cíle přeměny společnosti jako celku, ale bez vlastních politických priorit, sledovala pouze cíle národně-obrozenecké. Zhroucení komunistického systému v průběhu let 1990 a 1991 pak umožnilo vznik dalších stran - od sociálních demokratů, až po stany národové a rolnické, které tzv. bělorusizaci BNF akceptovaly. Výjimkou byla pouze Sjednocená demokratická strana, která se po řadě fúzí s malými stranami transformovala ve Sjednocenou občanskou stranu (AHP). Naproti tomu vládnoucí nomenklatura, poté co byla zastavena činnost Komunistické strany Běloruska (14. 3. 1993), nezaložila žádnou politickou stranu, ani její představitelé nevstoupili hromadně do jiných subjektů. Pod tlakem opozičních poslanců sice došlo k výměně vedení státu, ale vláda změny ustála a faktická moc zůstala v rukou stranické "bezpartijní" nomenklatury. Vnitropolitický systém zůstal i nadále uzavřený, ekonomické reformy se nekonaly. Nomenklatura se definitivně vzpamatovala koncem roku 1993, kdy byl odvolán liberální profesor Minské univerzity Stanislav Šuškievič, předseda Nejvyššího sovětu navržený opozicí. Byl obviněn z korupce a na jeho místo nastoupil bývalý policejní generál Miečyslau Hryb. Cesta pro Alexandra Lukašenka byla otevřená. Kandidoval hned v prvních prezidentských volbách v červnu 1994 a uspěl.

Cesta k diktatuře Ústava Charismatický vůdce Změny v ústavě Změna státních atributů Vláda dekretů Potlačování protestů Média KGB  První ústava nezávislé Běloruské republiky předpokládala především změnu politického režimu: na místo klasické parlamentní republiky preferovala republiku s poloprezidentským systémem. Prezident měl být volen v přímých a všeobecných volbách na 5 let s možností jednoho znovuzvolení. Jeho úkolem bylo jmenování vlády se souhlasem parlamentu, měl zákonodárnou iniciativu, navrhoval kandidáty na předsedu Nejvyššího soudu, Nejvyššího hospodářského soudu a Ústavního soudu a guvernéra Národní banky, podepisoval zákony, ale nemohl je vetovat, ani nemohl rozpouštět parlament (to Lukašenko změní). Zákonodárný parlament byl i nadále jednokomorový a měl právo jmenovat členy Ústřední volební komise, soudce Ústavního soudu (stejně jako prezident), Nejvyššího soudu a Nejvyššího hospodářského soudu, generálního prokurátora, předsedu a členy Kontrolní komory, vedení Národní banky. Daňová a finanční politika zůstávala také v pravomoci parlamentu. V ústavě se pamatovalo i na odvolání prezidenta, vláda měla být podle ústavy nepolitickým úřednickým orgánem, její členové a předseda měli být jmenováni prezidentem se souhlasem Nejvyššího sovětu a její pravomoci definoval zvláštní zákon. Místní samospráva měla mít jistou samostatnost (vybírání daní, vyhlášení referenda), soudnictví nezávislé, vměšování do soudního řízení se považovalo za trestný čin. Vedle ústavy byl přijat i nový volební zákon, předpokládající většinový volební systém. Ústava nedefinovala některé politické procedury, jmenování členů vlády a jiných činitelů nebylo vůbec definováno "Samostatnou jednotkou" mezi kandidáty ve volbách v roce 1994 byl ambiciózní politik, nadaný populista a rétor vyhraněných názorů, poslanec a předseda parlamentního výboru pro boj s korupcí Alexandr Lukašenko. Atmosféru nespokojenosti a frustrace využil dokonale. Ve svých projevech napadal jak vládu, tak opozici, stavěl se za obyčejného člověka, sliboval mu návrat bezpečných časů, dostatek práce a jídla. Ve druhém kole prezidentských voleb získal 80 % hlasů zúčastněných voličů. Ačkoli se ve vládě setkala celá řada liberálně smýšlejících lidí, musela vládu pro nesouhlas s Lukašenkovou politikou opustit a na jejich místa byli povoláni lidé spjatí s bývalým režimem. Prezident začal budovat své nekontrolované mocenské postavení. Od roku 1996 se o změny v ústavě zasadil prezident Alexandr Lukašensko. Ústava oficiálně platí, přestože ji opozice ani mezinárodní společenství neuznává. Změny značně rozšířily pravomoci prezidenta a dávají mu takřka neomezenou moc. Prezident může vydávat dekrety, jmenovat a řídit radu bezpečnosti, je garantem Ústavy, práv občanů a ztělesněním jednoty národa. Může rozpustit parlament (Národní shromáždění) a vetovat zákony. Reálně je neodvolatelný.  Prezident nese ústavní odpovědnost a může být v případě porušení ústavy a zákonů nebo neschopnosti vykonávat funkci odvolán, k tomu je však třeba hlasů dvou třetin poslanců a dvou třetin senátorů. Současný parlament je dvoukomorový, Dolní komora čítá 110 členů a je volena v přímých všeobecných volbách většinovým volebním systémem. Ústava však nedefinuje systém detailně. Vláda, neboli Rada ministrů, je nejvyšším státním exekutivním orgánem, který je podřízen prezidentovi a politicky odpovědný parlamentu. Její složení určuje pouze prezident. Také funkce samospráv je naprosto podřízena prezidentovi, předsedové všech výkonných výborů jsou jmenováni přímo prezidentem. Pouze soudci jsou deklarováni jako nezávislí. Ve výčtu kompetencí však chybí možnost posouzení počínání prezidenta vzhledem k jeho ústavnosti, naopak Ústavní soud musí na podnět prezidenta posuzovat v tomto smyslu činnost parlamentu. Celkově je v ústavě hodně nespecifických ustanovení, která odkazují na další zákony a další nesrovnalosti. Zákony jsou přijímány, dodržovány a porušovány podle momentální potřeby režimu. Legislativa je chaotická, což vytváří blahodárnou půdu pro korupci úředníků a soudců. Během prvních dvou let svého funkčního období změnil prezident Lukašenko státní symboly znak a vlajku, zastavil privatizaci, zestátnil bankovní sektor a za pomoci policie vyhnal opoziční představitele z parlamentu. Počet zaměstnanců policie dosáhl čísla 125 000, kurz národní měny klesl o 100 %.   Na podzim roku 1996 vyhlásil prezident referendum o otázkách přijetí změn v ústavě, o koupi a prodeji půdy, o systému státní správy a o financování státního aparátu. Ve skutečnosti šlo o přisvojení všech myslitelných pravomocí. Jako odpověď na tyto kroky tehdejší nejvyšší rada - parlament a Ústavní soud zahájily proceduru k odvolání prezidenta. Po přímé intervenci Moskvy však byli nejvyšší představitelé Rady a Ústavního soudu přesvědčeni o nutnosti takového kroku a o nutnosti souhlasit s vypsáním referenda (porušen zákon o způsobu konání referenda). Výsledky neuznal nikdo, kromě Moskvy. Po těchto změnách měl prezident právo jmenovat třetinu poslanců parlamentu, předsedu a polovinu členů Ústavního soudu. A hlavně má právo vydávat dekrety, které mají platnost zákonů. S jejich pomocí fakticky vládne. Praktickým důsledkem těchto změn je, že celý parlament a členové Ústavního soudu jsou jmenováni prezidentem. Např. Dekret č. 5: O občanských shromážděních. Tento dekret fakticky znemožňuje používání běloruských národních symbolů. Za sebemenší porušení dekretu hrozí aktérům pokuta mnohonásobně přesahující jejich příjmy nebo vězení v délce 15-30 dnů. Podle tohoto dekretu už byla odsouzena více než stovka lidí. Dekret č. 6: Umožňuje vybraným podnikům neplatit daně a cla při dovozu zboží. Dekret č. 21: Libovolná opoziční činnost může být považována za teroristickou. To pouze proto, že usiluje o změnu vlády. Existuje zde povinnost ukazovat při odesílání pošty osobní doklady a obsah pošty - to vše v rámci boje proti terorismu. První protesty (1995 x rozšiřování pravomocí, úředním jazykem ruština, vlajka, znak, 1996 x prodloužení mandátu, 1998 x vyhoštění diplomatů…..) Média: dosazení nových šéfredaktorů do všech státních novin. Majitelem novin je Lukašenkova administrace. To se týká i televize a rozhlasu. Opoziční média byla zakázána, novinové tiskárny vlastní stát, opozice musí tisknout v zahraničí. Je zakázáno vydávání jakýchkoli informací bez registrace, všechny kopírky a barevné tiskárny musí být registrovány na policii a musí být vedena kniha o tom, kdo je používá, a co tiskne. Nový zákon o tisku a dalších prostředcích masové komunikace dále umožňuje na hranicích zkonfiskovat libovolný informační materiál, který je vyvážen nebo dovážen do země.

Alaksandar Łukašenka ( 30. srpna 1954 Kopyš)  učitel historie, společenských věd a ekonomie x Gorbačov, reformy x rozpad SSSR → x nezávislost Běloruska poslanec Nejvyššího Sovětu BSSR bojovník proti korupci zvolen 1994, 2001, 2006, 2010 V roce 1975 ukončil Učitelský ústav v Mahilovie, v roce 1985 Běloruskou zemědělskou akademii v Horkach, získal diplom učitele historie, společenských věd a ekonomie. V letech 1975–1977 a 1980–1982 sloužil v Rudé armádě. Po absolvování vojenské služby a vstupu do KPSS se stal ředitelem kolchozu na východě země. V roce 1991 podporoval Janajevovy pučisty proti sovětskému prezidentovi Michailu Gorbačovovi. Byl rozhodně proti rozpuštění Sovětského svazu, stoupence běloruské nezávislosti nazýval zrádci a agenty imperialismu. Jako jediný poslanec Nejvyššího sovětu BSSR hlasoval proti ratifikaci Bělověžských smluv z 8. prosince 1991. V letech 1991–1994 byl nadále poslancem Nejvyššího sovětu, proslul nemilosrdným bojem s opravdovou i imaginární korupcí ve vrcholných funkcích. V červenci 1994 byl zvolen prezidentem Běloruska. V prvním kole předstihl stoupence nezávislosti: Stanislava Šuškieviče a Zianona Paźniaka, ve druhém porazil premiéra Vjačeslava Kiebiče. Zchudlou část běloruské společnosti si získal příslibem ukončení tzv. zlodějské privatizace, zúčtování s ekonomickými aférami z let 1991–1994 a utužení politických a ekonomických vztahů s Ruskem. Krátce po svém zvolení prezidentem nechal zrušil Lukašenko historické státní symboly a nahradil je státními symboly z dob Sovětského svazu. Z pozice prezidenta Lukašenko tvrdě potlačuje jakoukoli opozici, jak demokratickou, tak komunistickou. Díky jeho tvrdému postupu proti jakémukoli náznaku politického odporu je Lukašenko nazýván posledním diktátorem v Evropě. Ve své funkci se chová absolutisticky a zpočátku též velmi prorusky (tento jeho postoj se v poslední době obrací, protože Lukašenko z Ruska cítí nebezpečí, které by ho mohlo připravit o moc).

Vztahy s Ruskem 1996 – Společenství Ruska a Běloruska 1997 – Unie Ruska a Běloruska 1999 – Svaz Ruska a Běloruska Od roku 2006 – ochlazování vztahů ← implementace změn v Ústavě ← přijetí jednotné měny ← zvýšení cen plynu 2010 – Celní unie (+ Kazachstán) volby 2010 → neshody Komunisté zůstali hlavní politickou silou země a pokoušeli se o symbiózu centrálně řízené ekonomiky s privátním sektorem. Země se potýkala s hospodářskými problémy, neboť zastaralý nereformovaný průmysl a zemědělství nebyly již nějakou dobu životaschopné. Chudoba a sentiment po mocném a mohutném Sovětském svazu přivedly v roce 1994 do prezidentského křesla Alexandra Lukašenka, který svedl hospodářské problémy země na korupci v mocenském aparátu a slíbil je vyřešit. Měl silnou podporu ze strany Ruska, které mělo zájem o vliv v bývalých sovětských republikách. Nezávislost a existence Běloruska mimo vliv Ruska se Lukašenkovi jevila jako překážka k dosažení vytčených cílů a v Moskvě samozřejmě našel podporu a pochopení. Důkazem bylo vytvoření Společenství Ruska a Běloruska v dubnu 1996, v roce 1997 pak přeměněného na Unii Ruska a Běloruska a konečně v říjnu 1998 připravovaná smlouva o transformaci Parlamentního shromáždění na orgán, jehož poslanci měli být voleni občany obou států. Smlouva upravovala volební systém a pravomoci svazového parlamentu, který dostává plnou moc pro přijetí opatření závazných pro národní vlády.  Pro vzájemné kontakty je charakteristická dominantní pozice Ruska. Minsk je závislý na podpoře Moskvy v mnoha oblastech, které vyúsťují ve významné omezení běloruské státní suverenity ve prospěch Ruska. Nicméně i přes takto úzké vazby existují mezi oběma zeměmi konflikty zájmů, což vyvolává vážné napětí. Povaha ekonomických vztahů se významně změnila na počátku roku 2007. Rusko podstatně snížilo podporu poskytovanou běloruské ekonomice poté, co navýšilo cenu za dodávky zemního plynu do Běloruska a omezilo některé preferenční podmínky v obchodu s ropou a jinými produkty. Tyto změny mohou znamenat počátek nové éry ve vztazích mezi Běloruskem a Ruskem, která bude charakterizována pragmatičtějšími ekonomickými kontakty. Nicméně integrační procesy byly ve skutečnosti po roce 1999 vzhledem k rozdílům v politicko-ekonomických zájmech běloruské vlády a Kremlu odloženy. Roztržky se čas od času změnily v konflikt, např. v únoru 2004, kdy Rusko přerušilo dodávky zemního plynu. Po běloruských prezidentských volbách v roce 2006 Rusko zintenzivnilo tlak na Minsk, aby splnil své dosud nesplněné závazky. Demonstrovaný odpor Minsku způsobil významné napětí a nejvážnější krizi v bilaterálních vztazích, kvůli níž Rusko v lednu 2007 přerušilo dodávky ropy ropovodem Družba.  I přes otevření celní unie Rusko od konce roku 2010 dále ochlazuje své vztahy s Běloruskem. Vytýká nespolehlivost Běloruska, které například stále neuznalo nezávislost Jižní Osetie a Abcházie. Běloruský prezident si také příliš nevylepšil svou pozici když přijal neoblíbeného bývalého kyrgyzského prezidenta Kurmanbeka Bakijeva. Podle Medveděva také Lukašenko „prokázal svou nevděčnost během mnoha let ruské finanční podpory”. Přes veškerou kritiku běloruského prezidenta ovšem Moskva přímo nepodpořila žádného z protikandidátů v posledních prezidentských volbách. Členství ve všech organizacích a uskupeních postsovětských států: Společenství nezávislých států, svazovÝ stát Ruska a Běloruska ,Organizaci Smlouvy o kolektivní bezpečnosti, Celní unii.

Současnost Nepokoje po volbách 2010 Represe režimu Sankční seznam Zbrojní embargo Podpora opozice Podpora režimu Parlamentní volby 2012 19.12. 2010 volby – s údajným ziskem 79,7 % hlasů zvítězil Lukašenko – vlna odporu a protestů. Předtím 2006 Alexandr Milinkevič Opoziční kandidát  Vladimir Njaklajev ,kolem kterého se utvořila nejsilnější a nejpočetnější skupina odpůrců stávajícího režimu, byl brutálně zbit a zadržen. Další kandidáti  Andrej Sannikov, který byl též zraněn, Nikolaj Statkevič, Grigory Kocusev a Vitalij Rymaševski byly také zadrženi. Během protestů a následně po nich proběhlo desítek vykonstruovaných procesů proti lidem kritickým k vládnoucímu režimu. Kromě účastníků protestů proti výsledku voleb proběhl soud také s představitelem nejvýznamnější běloruské lidsko-právní organizace Viasna, Alesem Bialiackým. Ten byl za údajné daňové úniky odsouzen ke čtyřem a půl letům vězení a konfiskaci veškerého majetku. Unie naposledy rozšířila sankce proti Bělorusku loni v prosinci. Na unijní černé listině je nyní 210 běloruských činitelů. Brusel zmrazil jejich zahraniční účty a zakázala jim cestovat do členských zemí EU. Na unijní sankční seznam v březnu přibude celkem 21 Bělorusů včetně několika soudců a policejních důstojníků. Evropská unie s USA vyhlásila sankce proti Bělorusku počátkem loňského roku v reakci na silnou vlnu represí, které režim prezidenta Alexandra Lukašenka rozpoutal proti opozici. Její protesty vyvolal průběh a výsledky prezidentských voleb z prosince 2010, v nichž už počtvrté zvítězil Lukašenko. Masové demonstrace v Minsku a dalších městech policie násilím rozehnala, kolem 600 lidí bylo zatčeno a čtyřicet z nich odsouzeno až k sedmiletým trestům. Embargo zakazuje jakoukoli účast na dodávky zbraní, vojenské techniky a materiály, které by mohlo být použito k vnitřní represi. Program Transformační spolupráce MZV ČR – nově od roku 2004 : http://www.mzv.cz/jnp/cz/zahranicni_vztahy/lidska_prava/prioritni_zeme_a_projekty_transformacni/belorusko/x2011_01_05_mzv_se_angazuje_ve_prospech_obcanske_spolecnosti_v_belorusku.html

Malady front (Mladá fronta) Svaz Běloruské mládeže Partnerstvo (Partnerství) Eurapejskaja Belarus (Evropské Bělorusko) Lidskoprávní centrum Viasna

Informace Svobodné Bělorusko: http://www.svobodnebelorusko.cz/ Civic Belarus: http://www.civicbelarus.org EuroRadio: http://euroradio.fm/ Svobodný dům ve Vilniusu: http://www.humanrightshouse.org Člověk v tísni: http://www.clovekvtisni.cz/index2.php?id=344 Kancelář pro demokratické Bělorusko: http://democraticbelarus.eu/ Nezávislá Běloruská TV BelSat: http://belsat.eu/en/ Lidsko-právní centrum Viasna: http://spring96.org/en

Běloruská hymna http://www.youtube.com/watch?v=Z78RZqEHxjI

George Soros a Otevřená společnost CEVRO Institut

Sorosův koncept Otevřené společnosti: George Soros Sorosův koncept Otevřené společnosti: Konání pravidelných, svobodných a spravedlivých voleb Existence svobodných a pluralitních médií Vymahatelné právo a nezávislá justice Ústavně zajištěná ochrana menšin Tržní ekonomika respektující majetková práva, ale zároveň ochraňující znevýhodněné skupiny obyvatel Konflikty se řeší dialogem a mírovou cestou OS přijímá nejistotu jako nedílnou součást reality. Stavením kamenem jsou instituce, které tuto nejistotu pomáhají zvládat. Ekonomickou činnost řídí svobodný trh, ale ten není dokonalý – sociální služby, ochrana pořádku a dodržování zákona, životní prostředí – doménou politiky Koncept globální otevřené společnosti (většina dem.zemí, jeOS, aleglobální společnost nikoli – absence vymahatelnosti mezinárodního práva – vytvoření instituce, která by to prosazovala - úsilí o rozvíjení otevřené společnosti tam, kde není a vytvoření mezinárodních právních předpisů, pravidel chování a insitiuce, které by to aplikovaly Impuls musí přijít od lidí ze zdola – občansá společnost

George Soros Tzv. Helsinský proces – podpora např. Charty 77 1979 – zakládá Open Society Fund První angažmá v Jihoafrické republice, následně v Maďarsku (1986) a dalších zemích SSSR Nadace Open Society Fund v České republice (1992) a organizace Otevřená společnost (1997)