Kultura v každodenním životě Většina lidí si nikdy neuvědomí, jak je jejich každodenní chování formováno kulturními normami hodnotami a jak je posilováno prostřednictvím výchovy v rodině, přáteli a sociálními institucemi. To jak někdo například definuje rodinu, co jsou jeho životní cíle a co nahlíží jako problémy, je do značné míry určeno specifickou kulturou (Cross, 1988).

Příklady kulturních fenoménů 1.Sdílená představa o historii 2.Hodnotové orientace 3.Jazyk a komunikace 4.Rodina 5.Lékařství a léčitelství 6.Náboženství 7.Umění 8.Stravování 9.Trávení volného času 10.Oblékání

Etnocentrismus versus etnorelativismus Etnocentricmus – přesvědčení o významu vlastní kultury. Tato kultura je brána jako měřítko pro hodnocení ostatních kultur Etnorelativismus – neexistuje nějaká objektivně správná kultura, vůči níž bychom mohly ty ostatní poměřovat. Každá si stanovuje vlastní měřítka toho co je správné.

Subkultura Skupina lidí, kteří sdílejí určité vzorce chování, oblékání, přesvědčení, norem atd. (tedy určitou kulturu), které je odlišují od „širší“ kultury, uvnitř které žijí

Norbert Elias ( )

V současnosti klasik historické sociologie, jeho cesta k uznání byla složitá Vystudoval filosofii a psychologii (několik let studoval také medicínu – do konce života se zajímal o přírodní vědy) Byl zklamán tím, že ve filosofii tak jas se jí učil (neo-kantovství) absentuje společnost – je to filosofie abstraktního individua a abstraktních idejí --> začal se zajímat více o sociologii

Jako sociolog začal svou kariéru v Heidelbergu u Alfreda Webera (bratra Maxe Webera), brzy odešel do Frankfurtu ke Karlu Mannheimovi. Pracoval na své habilitaci s titulem „Dvořan“ (Der höfische Mensch), nemohl ji ale obhájit, protože v roce 1933 po nástupu nacistů byl Mannheimův institut zavřen

Odešel do Francie, tam se ale neuchytil, v roce 1935 odchází do Británie – bez toho, že by uměl dobře anglicky. Zde získává malé studijní stipendium, díky tomu může pracovat na první verzi svojí asi nejslavnější knihy – Civilizačním procesu (česky „O procesu civilizace“)

Kniha vychází v němčině v roce 1939 ve Švýcarsku – prakticky žádný ohlas. V Británii dlouho nemůže nastartovat řádnou akademickou kariéru, až v roce 1954 získává stálé místo na univerzitě v Leicestru – nedosáhl zde profesorského titulu v roce 1962 odešel do penze Působil krátce na univerzitě v Ghaně – až zde se stal profesorem Teprve v roce 1969, kdy vychází první díl Civilizačního procesu v angličtině přichází průlom Od té doby až prakticky do konce života pracuje, přednáší na prestižních univerzitách, vychází mu řada knih

Krome Civilizačního procesu jsou významné například: –1986 (s Ericem Dunningem): Quest for Excitement. Sport and Leisure in the Civilizing Process. –1987 The Society of Individuals –1989 The Germans. Power struggles and the development of habitus in the 19th and 20th centuries –1991 Mozart. Portrait of a Genius –1991: The Symbol Theory

O procesu civilizace V prvním svazku Elias zkoumá, jak se v (především západní) Evropě vyvíjel „psychický habitus“ lidí, především ve vztahu k regulaci jejich pudů, afektů a citů. Hledá odpověď na otázku: Jak a proč se proměňovaly společenské standardy týkající se násilí, sexuálního chování, tělesných funkcí, chování u stolu nebo způsobu řeči.

Hlavním zdrojem, kterého Elias používá, jsou knihy o správném společenském chování tak jak byly psány mezi 12. a 18. stoletím –Co bylo podle nich v různých dobách považováno za řádné chování

Ve středověku bylo chování mnohem více určováno afekty, city, náhlými hnutími mysli – jejich regulace byla slabá To se týká „vážných věcí“ jako je způsob vládnutí, trestání nebo boje, ale i takových každodenních záležitostí jako je konzumace jídla nebo smrkání Postupně se stále více mezi afekty a city na jedné straně a jejich vnější vyjádření dostává distance a potlačování, obecně se v moderní době vytváří stále větší distance od těla a jeho projevů „slušné chování“ může být samozřejmě vynucováno i vnějším donucením, ale podle Eliase je důležitější právě jeho interiorizace – lidé něco nedělají ne proto, že je to zakázané, ale proto, že to sami pokládají za nepřijatelné, nebo dokonce protože se jim to hnusí

V druhém svazku Elias zkoumá to, co stálo za zmíněnými proměnami psychického ustrojení (habitu) – šlo podle něj především o následek proměn „společenských konfigurací“ – tedy vzájemných vztahů mezi lidmi, nejdříve především v horních vrstvách společnosti Raně středověká vláda si nevyžadovala příliš silné ovládání emocí a náhlých podnětů, později, za vyvinutějšího hospodářství a v rámci větších politických jednotek a především v rámci složitějších vztahů mezi lidmi už je nemyslitelné vládnout na základě emocí, je nutno udržovat pořádek v rámci dvora, v každodenních interakcích ukazovat své zařazení u dvora atd. Tyto způsoby chování přejímají postupně stále nižší vrstvy společnosti – i proto aby ukázaly nadřazenost na vrstvami nižšími Proměňují se tedy nejen vzájemné vztahy lidí, ale také sami lidé – jejich psychické ustrojení

Figurace Koncept figurace je Eliasovým pokusem překonat to, co považoval za krajnosti weberovké (důraz na individuum a jeho jednání) a durkheimovské (důraz na objektivní a mimo lidská vědomí existující sociální fakty) sociologie. Šlo mu tedy o to najít způsob jak popisovat vztah mezi individuem a společností bez toho, že by se z tohoto popisu vytratil jedinec nebo společnost. Figurace je skupina lidí, kteří jsou spojeni nějakým v čase proměnlivým vzorcem vztahů (vztahů moci, závislostí, napětí, očekávání). Elias připodobňuje tyto proměnlivé vztahy mezi lidmi k složitému tanci (ten má také určité pravidla, ale tanečníci musí v každém okamžiku i improvizovat, aby dokázali tančit s dalšími lidmi. Figurace může mít velmi různorodou velikost – může jít o rodinu nebo třeba o stát