Svědomí ve zdravotnické praxi Jaromír Matějek Svědomí ve zdravotnické praxi Jsem lékařem dětského oddělení Nemocnice v Třebíči. Medicínu jsem studoval v Brně, teologii v Praze a lékařskou etiku znovu v Brně. (Jsem ženatý, mám dvě děti).

Svědomí ve zdravotnické praxi Struktura: Kazuistika I. a její komentář Svědomí v etických kodexech Svědomí v psychologii Svědomí ve filozofii Shrnutí K promyšlení: kazuistika II., III.

Kazuistika I. Lékařka, jejíž pacient trpí v terminálním stádiu nemoci. Pacient je jejím dávným přítelem a žádá ji o pomoc při asistované sebevraždě. Lékařce se příčí účast na asistované sebevraždě jak lidsky, tak profesně. Avšak jsou zde jak pouta přátelství, tak přirozená sympatie. Smyslem kazuistiky nyní není řešit aktuální problém, ale pokusit se ukázat na fenomén svědomí a jeho místo v člověku

Kazuistika OTÁZKA Nemá lékařka, navzdory svému osobnímu i profesnímu přesvědčení, přece jen formou asistované sebevraždy pomoci svému příteli? S čím zde lékařka setkává: na jednu stranu emocionálně silný vztah, na druhou stranu jisté osobní a profesní přesvědčení. Byla pravděpodobně přesvědčena, že bude připravena vždy žádost o asistovanou sebevraždu odmítnou. Nyní musí znovu zkoumat svoje životní i profesní zásady. Neznamená to hned, že je odmítne a žádosti o asistované suicidium vyhoví. Jde spíše o promyšlení vlastních postojů a hlavně jde o úvahu, o co se tyto moje životní a profesní zásady opírají. Musí také důkladně zkoumat, co její rozhodnutí znamená pro budoucnost její vlastní, jejích pacientů a jejich rodin. Co by případná asistenci při suicidiu přítele znamenala pro ni samotnou a pro další vztah k němu (tím, že zemře, tento vztah nekončí). Lékařka se možná bude nakonec ptát po podstatě člověka, smyslu jeho utrpení, smyslu smrti .

Svědomí v etických kodexech Etický kodex České lékařské komory: „Lékař nemůže být nucen k takovému lékařskému výkonu nebo spoluúčasti na něm, který odporuje jeho svědomí.“ Kodex ČLK přisuzuje, podobně jako Kodex sester (ten mnohem lépe) svědomí velkou závažnost. Upozorňuje na to, že lékař svědomí má, podobně jako pacient. Zní to sice legračně, ale vzpomeňme si na prohlášení, že názorové postoje lékaře nemají v péči o pacienta místo. Dokonce se to považuje za profesionální. Co to znamená v naší kazuistice? Lékař nebo zdravotník by se neměli nechat přinutit k účasti na suicidiu ani nějakou formou nátlaku, citového vydírání. Ve hře nemusí být jenom přátelství, naléhat může rodina, později možná zaměstnavatel, společnost. Samozřejmě, že názory lze měnit. To, s čím jsme souhlasili odmítnout a naopak. Nikdy by ale nemělo chybět podobné tázání a podobná reflexe základních principů, jaká byla uvedena u předchozího diazpozitivu.

Svědomí v etických kodexech Etický kodex České lékařské komory: „Lékař má znát zákony a závazné předpisy platné pro výkon povolání a tyto dodržovat. S vědomím (zde se nabízí slovní hříčka „Svědomím“) osobního rizika se nemusí cítit být jimi vázán, pokud svým obsahem, nebo ve svých důsledcích narušují lékařskou etiku, ohrožují základní lidská práva.“ Zde je řešen vztah morálky a práva. Právo se někdy považuje za „minimum morálky“. Chce se tím říci, že právo z morálky vychází. Může se ale stát, že platné právo odporuje základním principům lidskosti a společnosti (komunizmus, nacizmus). Je pak otázkou, zdali je takové právo opravdu závazné. A zde hraje eminentní roli svědomí, které reflektuje právě tu nejhlubší lidskou podstatu a ptá se, zdali i platné zákony s těmito principy souzní. Pokud ne, může se svědomí proti nim postavit. Znamená to ale konflikt s nositeli moci. Co to znamená pro naši kazuistiku? Naše zákonodárství zakazuje asistované suicidium. Pokud by tedy lékařka jednala podle svého svědomí a u suicidia by asistovala, jednala by sice podle svého svědomí, ale protiprávně. V situaci, kdy zákonodárství AS přijme a lékařka bude proti, nelze ji právě z důvodu tzv. výhrady svědomí nutit. Tato výhrada by měla být zakonponována našeho zákonodárství. Zatím je obsažena v etických kodexech. Právě tímto se Etický kodex ČLK hlásí k jisté antropologii, k jistému výkladu člověka.

Svědomí v etických kodexech Kodex sester: „Sestra provádí zodpovědně indikovanou odbornou péči, ale odepře účast na jednání, které odporuje etice či jejímu svědomí.“ Mnohem jednodušší a výstižnější text než v kodexu ČLK. Zde se sestra přímo vyzývá, aby se neúčastnila jednání, které neodpovídá jejímu svědomí. Dobrá sestra tedy „filozofuje“ o člověku a o světě. Musí mít také dostatek odvahy, aby se neetickému a nelidskému jednání dokázala postavit. Opět otázka na naši kazuistiku. Je-li smyslem práce sestry ošetřovat a doprovázet pacienty v jejich nemoci, nelze se asi účastnit na AS bez toho, že by tato zásada zůstala nedotčena.

Svědomí v etických kodexech Kodex sester: „Vnitřní zakotvení morálky, tento vnitřní hlas člověka, jeho svědomí, společně s láskou k lidem jsou skutečně jediným a opravdovým zdrojem morálky.“ Velmi krásný text. Svědomí je zde označeno jako zdroj morálky. Lze snad říci, že svědomí jako hluboká úvaha o základních principech člověka a jejich láskyplná aplikace je zárukou integrity jednajícího. Zde je právě ukazuje hlubina morálního dilematu z naší kazuistiky. Lékařka byla přesvědčena, že AS je naprosto nepřijatelná. Otvírají se zde ovšem dvě zásadní otázky: 1. Co je člověk? 2. Co je láska?

Svědomí v psychologii Gestalt psychologie: rozlišuje mezi náladou a svědomím. Na jednu stranu svědomí z nálady a pocitů vychází, na druhou stranu je akcentací rozumu protiváhou citů. (Petrilowitsch, Gewissen als Problem). Gestaltpsychologie zde zdůrazňuje jeden významný moment. Svědomí jako spojení citů a rozumu. Správně zdůrazňuje, že vnímáme rozumem i citem. Vždyť jak vnímáme hudbu: rozumem a citem. Právě pro význam citů se někdy svědomí člověka přirovnává k jeho srdci. Co z toho plyne pro naši kazuistiku? Jsou to právě city a emoce, které daly vznik naší kazuistice. Lékařka jakoby stála před dilematem: přátelství (nebo láska?) vs. rozum. Ale stojí oba skutečně proti sobě? Vždyť za co si váží přítel-pacient své lékařky? Jistě za to, že je rozumná a střízlivá, jinak by se u ní neléčil. A má lékařka nějakou naději, že pokud se asistence u suicidia zúčastní, že se neobjeví emoce právě opačné? Můžeme snad ironicky říci, že na situaci už bohužel nebude co měnit. Může se tedy řídit pouze vlastním pocitem, byť sebeopravdovějším?

Svědomí v psychologii Logoterapie: Hodnotí smysluplnost konkrétního činu v kontextu struktury dosavadního života. „Svědomí jako orgán smyslu“. (V. E. Frankl). Logoterapie, význ. psychoterapeutická škola. Tvrdí, že člověk dneška je nemocen tím, že nenachází smysl svého života. Co s tím má co dělat svědomí? „Svědomí je orgán smyslu“.Co tím Frankl myslí? Že je to právě svědomí, které upozorňuje na to, zda čin zapadá do kontextu našeho života, že souzní s jeho smyslem. Nejenže nás svědomí kritizuje, ale v podání Franklově navíc tvořivě vede kupředu, k plnějšímu - protože smysluplnějšímu životu nás samých. A co naše kazuistika? Kromě toho, že se ptá na obecně lidské otázky, se také ptá jaký je smysl jejího života, čím ho ona sama chce naplnit a jestli čin, který je po ní vyžadován do kontextu tohoto života zapadá. Pokud byla do nynějška přesvědčena, že AS k její osobě nepatří, jaký argument by ji měl přesvědčit o opaku?

Svědomí v psychologii Psychoanalýza: Svědomí jako internalizace Nad-já. (Freud). Nad-já je chápáno jako něco, co přikazuje, rozkazuje. V raném stádiu vývoje jsou to především rodiče, později škola, společnost. Svědomí vzniká podle Freuda tím, že tyto normy přijmeme za své a řídíme se jimi. Jsou jakoby rodiči, školou, společností v nás. Co z toho plyne pro naši kazuistiku? Kdyby tomu bylo pouze takto, řídila by se pouze míněním společnosti, nebo tím, co ji naučili rodiče. Znamenalo by to, že provedení nebo neprovedení asistovaného siucidia závisí jen na mínění společnosti? Bylo by to tedy ještě vůbec rozhodnutí naší lékařky? Nerozhodne vlastně za ni společnost? A dá se v takovém případě mluvit o nějakém osobním rozhodnutí, o nějaké zodpovědnosti?

Svědomí v psychologii Hlubinná psychologie: Archetyp jako kodex vzorce chování. Svědomí je chápáno jako něco, co vyrůstá z kolize s tímto archetypem. (Jung). Učení o archetypech je jedním ze základních pilířů jeho psychologické školy. Jestliže chápe svědomí skutečně jako něco, co vyrůstá z konfliktu s tímto archetypem, z tímto vzorcem chování, neznamená to vlastně docela negativní vymezení svědomí? Snad chce upozornit na to, že zápasem s nějakým vzorem (např. Rodičovským) se z nás mohou zrodit individuality. Opět otázka na kazuistiku? Snad by se zde znovu mohl akcentovat moment zápasu lékařky o o svého přítele, o svou vlastní osobnost. Je jisté, že ať už její zápas dopadne jakkoliv, už nikdy nebude stejná jako před ním.

Svědomí ve filozofii Pokud bychom měli uvést pojetí svědomí u jednotlivých filozofů, lze snad říci, že ho nikdo neodmítá a všichni se jím zabývají velmi důkladně. Každý jej svým způsobem považuje za těžiště lidské osobnosti. Tak lze lékařskou etiku chápat jako výrazně antropocentricky založenou. Zpracovávat pojem svědomí ve filozofii je poměrně náročné, protože jen málo filozofů se mu věnuje systematicky. Nicméně to neznamená, že by filozofové tento pojem přehlíželi. Naopak bývá organicky zakomponován do celého díla. Svědomí se pak stává něčím, co synteticky propojuje hlavní teze konkrétního filozofa. To fakticky znamená, že podobně jako je založena konkrétní filozofická koncepce, je také logicky založená konkrétní antropologie. Tak se stává svědomí těžištěm člověka, zárukou jeho lidské integrity. Proto není radno s s ním zahrávat, protože takto je ohrožena naše lidská integrita. Co naše kazuistika? Nejenom filozofové, ale každý z nás má vlastní filozofii, vlastní výklad člověka. Pro lékařku je tedy pro zachování její osobní integrity nezbytně nutné rozhodnout se podle svědomí. Může se stát, že se rozhodne objektivně nesprávně, ale pokud se rozhodne proti svému svědomí, rozhodne se špatně. Pokud by se tedy rozhodla pro AS (podle mého názoru objektivně špatně), ale zároveň podle svého (mylného) svědomí, rozhodla by se dobře. To ale neznamená, že je problém vyřešen. I toto rozhodnutí je kritizovatelné a tudíž pochybné a možná lékařka svůj čin přehodnotí. Na tomto je vidět, že tázání se po správnosti našeho jednání je dynamická záležitost, která tím, že nekončí a vedek úvahám o dalších činech, otevírá naše rozhodování dalším činům a vytváří tak z nich kompaktní celek našeho života.

Taky lze plynule navázat na předchozí Taky lze plynule navázat na předchozí. Snad by se hodilo zdůraznit to co se někdy bohužel stává. A sice, že některé svoje činy alibisticky za svoje svědomí skrýváme. Zvláštní je, jak jsme na to všichni citliví. Proč? Důvodů může být mnoho. Někdy se tento fenomén vysvětluje stejnou sociologicky stejnou kulturní tradicí, někdo psychologicky odkazem na Jungovu hlubinnou psychologii. Filozoficky se lze tázat, zda existuje nějaká společná platforma, nějaký společný jmenovatel, co lze nazvat lidskou přirozeností. To je problematická záležitost, kterou zde není možno blíže rozvádět. Pro nás je významné, že víme, že je něco, co bychom mohli za lidskou přirozenost považovat. To „něco“ na nás není navěšeno tak, že bychom mohli bez toho být. Ale naše existence jako lidí s pojmem lidské přirozenosti stojí a padá. Tedy otázka: Proč jsme lidmi? Můžeme se ptát ale i takto: Je někdo, kdo jako člověk vypadá, ale fakticky člověkem není (postižení)? A proč? Toto je velmi diskutabilní a to, že jsem tuto otázku položil, neznamená, že na ni odpovídám „ano“. Nicméně je nutno konstatovat, že takovéto otázky zaznívají. Významné je, z jakých pozic hledají odpověď. Naše kazuistika a otázka: Kdo je pro naši lékařku její pacient. Je to člověk? Může utrpení zbavit člověka jeho lidství? Zajímavé je, že pokud si na tuto otázku odpoví jakkoliv, že to nemusí mít vliv na účast při AS. Zásadní je zde odpověď na otázku, jak z toho, co je, vyplývá to, co má být. Vyplývá automaticky z toho, co je, to, co má být (naturalistický klamný závěr)? Nebo to vyplývá ještě odjinud? A odkud? Jedním z nabízených řešení by bylo podívat se do budoucnosti člověka. K čemu konkrétně já a obecně člověk směřuje? Co je naplněním člověka, co je jeho vrcholnou zralostí? ...a tuto otázku nechám záměrně otevřenou. Svědomí ve filozofii Rozsáhlá evropská filozofická tradice nechápe svědomí jako něco, čím lze alibisticky omlouvat lidské činy. Svědomí je tím, co člověka jednak varuje před špatným chováním, a tím, co ho vede na cestě jeho vlastního života tak, aby jeho vlastní lidská důstojnost byla žita co nejplněji.

Svědomí ve filozofii Platón: „Daimonion“, „daimonský hlas“, rozumová úvaha o budoucím jednání. (Obrana Sókrata, Timaios) Co tedy myslí svědomím Platón? Nemluví konkrétně o svědomí, ale užívá slova „daimon“. Uvádí ho v dialogu Timaios, ale zvláště v Obraně Sókratově. Je to vlastně jeho obhajovací řeč před aténským soudem, který čítal 501 soudců. On byl obžalován z kažení mládeže, a to právě pro dialogy, ve kterých učil mladé lidi přemýšlet o zdánlivě samozřejmých okolnostech jejich životů. Zpochybňoval evidentní, nutil ke kladení otázek a tak „kazil mládež“. Když u soudu svoje chování vysvětloval, tvrdil, že má v sobě „daimona“ - ne, nebyl blázen, který mu radí, aby jednání, které chce provést, nedělal. Ozývá se jen tehdy, když (daimon) s jednáním nesouhlasí. Když souhlasí, tak mlčí. Sókrates tvrdí, že se radou daimona řídil vždy a vždy ku prospěchu věci. Neví tedy, proč by se měl na sklonku života rozhodovat podle něčeho jiného. Sókrates je ve všech svých dialozích, i v Obraně, velmi ironicky, ale jemně ironický. Jeho dialogy patří podle mého názoru mezi nejvtipnější četbu ve filozofii. Nicméně Sókrates byl odsouzen k tomu spáchat sebevraždu vypitím číše bolehlavu. To také učinil. Sókrates rozsudek smrti přijímá, protože je, logickým vyvrcholením jeho života. Sebevražda vypitím číše jedu byl jen způsob, jak rozsudek vykonat, a tím se liší od sebevraždy, která je zamýšlena v k naší kazuistice. Otázka zní: Bylo by asistované suicidium také jistým vyvrcholením života, vyvrcholením ve smyslu jeho naplnění? Nebo ještě jinak? Může mít i utrpení nějaký smysl?

Svědomí ve filozofii Tomáš Akvinský: „Synderesis“ : Činit dobro, varovat se zlého. „conscientia“: Aplikace vědění na nějaké jednání. (Summa theologiae) Tomáš Akvinský, jeden z největších filozofů a teologů středověku. Měl přezdívku „andělský doktor“, ale ne proto, že by anděly léčil, ale proto, že se jimi i velmi zabýval. To zmiňuji také proto, abych vysvětlil, jak vlastně TA svědomí chápal. Andělé poznávají podle něj přímo, tzn. přímo vidí, jak se věci mají. Na požádání vysvětlím. Člověk poznává nepřímo, prostřednictvím smyslů. Ale nejvyšší částí svého rozumu také poznává podobně jako andělé, ale ne vše, ale jen pouze několik principů, které se tedy podle TA jeví všem na první pohled zřetelné. A sem (do principů tzv. praktického rozumu) patří i pojem „synderesis, nebo syneidesis“ - činit dobro varovat se zlého. Opět podrobnosti na požádání vysvětlím. Synderesis je svědomím v širším slova smyslu. A právě v tomto smyslu se svědomí nemůže mýlit, protože vždy je nutné činit dobro a varovat se zla. Jiné je to s „conscientia“. To je aplikace vědění na nějaké jednání. O něčem vím, že je dobré, např. starat se o lidi. Obecně tedy úvaha vypadá takto: 1. mám činit dobré. 2. toto je dobré. 3. budu tedy činit toto. Problémem lidského rozumu je se může mýlit v tom, co je dobré. Podle TA je to tím, že poznává nepřímo. To je důvodem, že se svědomí, podle TA, může mýlit. Že označuje za dobré to, co dobré není. Ale protože jednat proti dobru nemůžeme (protože bychom logicky volili zlo), musíme podle svědomí jednat vždy. To je také důvodem strastiplného tápání a tázání naší lékařky. Ona ví, že musí jednat podle svědomí, že musí volit dobro. Ale co je to dobro v tomto konkrétním případě?

Svědomí ve filozofii Kant: Předkritické období: „povinnost vůči sobě samému“, pojetí svědomí jako „soudního dvora“. (Eine Vorlesung über Ethik) Kritické období: Svědomí „vrozený soudce“, kterého člověk staví nad sebe. … „druhá osoba“ v člověku. (Die Metaphysik der Sitten) Všimněme si jedné zajímavosti. Ludwig Wittgenstein tvrdil, že obsahem veškeré evropská filozofie jsou jen komentáře k Platónovi. Tak tedy: „daimon“ u Platóna, „andělé“ u TA, „druhá osoba v člověku“ u Kanta. Kant rozděluje lidské jednání na jednání z nutnosti, kdy třeba následujeme svoje sklony – tak jsme zakotveni v přírodě a ze svobody, kdy jednám tak, že moje jednání není sklony ovlivněno. A svědomí je to v nás, co se ptá, zda nenásledujeme pouze svoje sklony. Otázka zní: Může (a podle Kanta má) se lékařka ptát, kam patří její city. Ona musí podrobit kritice to, zda jsou její emoce opravdu ryzí. Zda za nimi není pouze nějaký její sklon (podle Kanta). Pouze tehdy, rozhodne-li se svobodně, tzn. bez naléhání má podle Kanta její čin mravní cenu. Jinak je k němu přinucena, byť vznešenými emocemi. Můžeme to chápat také jako slabinu Kantovy filozofie, ale to, co chce akcentovat on je právě význam svobody pro lidské jednání. A opakuji, že Kant považuje za mravní jednání jen takové, které je svobodné. Otázkou je, jestli nějaké jednání vůbec takové je, nebo může být. V každém případě to, že svědomí je strážcem naší svobody (kterou můžeme zradit i my sami) a tedy i našeho lidství je významným přínosem Immanuela Kanta.

Svědomí ve filozofii Hegel: Napětí mezi subjektivním (jednotlivec) a objektivním (postoj společnosti). Správné je toto objektivně dobré nahlédnout a přijmout za vlastní. (Phänomenologie des Geistes, Enzyklopädie der phil. Wissenschaften, Grundlinie der Philosophie des Rechts) Hegel poukazuje na napětí, které cítíme v celém tématu svědomí. Je to napětí mezi mezi subjektivním a objektivním. Podle něj je správně ono objektivní nahlédnout a přijmout za vlastní. Souvisí to s jeho filozofií, ve kterém rozvíjí učení o subjektivním, objektivním a absolutním duchu. Mimo jiné se duch projevuje ve společnosti a dějinách. Právě proto je společnost nositelem správného. Aby se člověk připojil k onomu duchu, musí ho přijmout, musí přijmout to, co společnost za dobré považuje. Chápe svědomí úplně naopak než my. Pro nás je svědomí místem vlastního hledání, mnohdy proti odporu nebo manipulaci společnosti. Podle Hegela by lékařka měla přijmout to, co společnost považuje za správné. V případě AS je tlak ve společnosti na legalizaci této „pomoci“ velký. Měla by tedy na prosbu svého přítele přistoupit? Už proto, že společnost uvažuje velmi podobně? Uvažujme však také naopak: Nemůže být společnost také korektivem myšlení jednotlivce. Uvažme jak jsme každý zakořeněn ve svém okolí, ve svém společenství rodiny, v práci, s přáteli. Jak na jejich názory dáme, jak jim nasloucháme, když hledáme radu. Nemůžeme tedy napětí mezi objektivním a subjektivním odmítat, nebo jednostranně vnímat svědomí jako něco, co se apriori staví proti společnosti. Zastaňme se v tuto chvíli Hegela

Svědomí ve filozofii Nietzsche: Na první pohled by se zdálo, že Nietzsche je proti morálně, že je amorální, že normální člověk se nemůže z jeho díla poučit. Dlouho jsem byl takový názor zastával. Ale nakonec i on je pro mě inspirující osobností. Ukázal mi, že uvažování o tom, co je správné, musí být tvůrčí, že měřítkem myšlení by mohla být radost, krása a život. Vždyť k čemu je veškeré uvažování o etice, nežli k tomu, jak žít hluboce radostně, krásně, žít v plném slova smylu. Vždyť co je běžnou morálkou dnešního světa, které postoje nám nutí a jak se tyto postoje odrážejí v prostředí, které chce lékařská etika reflektovat? Za nebezpečný považuji totalitarizmus českého „kapitalizmu“ dneška. Úmyslně jsem uvedl tento název v uvozovkách. Drtivá většina lidí se stává pouhými producenty a konzumenty, aby zvyšovali obrat firem nebo vlastních rodin. Troufám si tvrdit, že takto se ubíjí to, po čem volal Nietzsche: radost, krása a život. Představme si, že by argumentem přítele lékařky bylo, aby ve svém utrpení již nikoho neobtěžoval. Nebylo by to vlastně vyjádření postoje člověka, který tak odráží to, že již není schopen se tohoto byznysu účastnit? A měla by lékařka tento postoj přijmout? Není právě radost, krása a život, co živí jejich přátelství? A měla by to právě v okamžiku, kdy její přítel umírá popřít? Nietzsche je však ještě náročnější. Připomeňme si myšlenku věčného návratu: „Chceš toto ještě jednou a bezpočtukrát?“ Představme si, že by se mohl a měl každý náš skutek, pro který se rozhodneme skutečně nekonečněkrát opakovat. Kdy bychom to snesli? Nenapadá mě nic jiného, že jediné, co snese tento požadavek je láska. Jediné co bychom snesli asi opravdu věčně, je vědomí, že jsme milováni. Zrovna tak touží každý z nás mít v sobě tolik života, aby i on mohl milovat věčně. Svědomí ve filozofii Nietzsche: Kritik soudobé židovsko-křesťanské morálky, která „zvítězila nad křesťanským Bohem“. Motivem je snaha o vše dobré, co zmrtvělá morálka potlačila, vyzdvihuje radost, krásu a život. Měřítkem zralého svědomí je myšlenka „věčného návratu“: „Chceš toto ještě jednou a bezpočtukrát?“ (Die fröhliche Wissenschaft, Also sprach Zarathustra)

Svědomí ve filozofii Heidegger: Svědomí volá „pobyt“ ,“Dasein“ z „nevlastního“, „uneigentlichen“ způsobu bytí pobytu „Man“ k „vlastnímu“, „eigentlichen“, „vždy mému“, „jemeinige“. (Sein und Zeit) Heidegger je vyjadřováním velmi temný a i pro německého čtenáře mnohdy nesrozumitelný filozof. Zjednodušeně bychom ho mohli, co se týče svědomí, považovat za opak Hegela. Podle Heideggera je člověk vržen do světa s tím, že jeho život je „bytí k smrti“, jak říká. Heidegger extrémně vážně vnímá jednotlivce. Jednotlivec, respektive jeho svědomí, se staví proti společnosti a zbytku světa. Svědomí je to, co vytrhává člověka ze stereotypu společnosti, z nám tak známého „dělají to tak všichni“. Vyžaduje, aby si člověk stál za tím, co dělá. Věc je velmi vážná, protože náš život je, jak jsem již řekl, „bytí k smrti“. Kazuistika: naše lékařka je ve své situaci z pohledu Heideggera dokonale sama. Vyniká tak jedinečnost jejího rozhodnutí a jejího činu. To, co udělá, se už nedá odestát. Tento, ale nejen tento, všechny skutky jsou tu navždy. Proto jsou tak závažné. Ať se lékařka rozhodne jakkoliv, nikdy už svůj čin nevezme zpět. Bude muset, šťastná, nebo tragicky nešťastná nést svůj skutek vržena do světa, v životě, který je „bytím k smrti“.

Závěr I. Co je svědomí?

Závěr II. Jak se projevuje svědomí v naší kauzuistice?

Děkuji za pozornost