Norský politický systém

Základní údaje Rozloha : 385 199 km² Počet obyvatel : 4 582 600 Jazyk : norština a sámština Náboženství : luteránské Hlavní město : Oslo Měna : 1 koruna = 100 øre = 1 (NOK)

Vývoj politického systému Norsko bylo od 15. do 19. století součástí Dánského státu. Na konci napoleonských válek dochází k zániku tohoto celku (hlavně z důvodu dánské podpory poražené Francie). Norsko v roce 1814 je připojeno k Švédsku. Spojení však bylo velmi volné a je nazýváno „personální unií“, v roce 1905 zaniká. Norsko téhož roku vyhlašuje nezávislost. Země má dodnes nejstarší platnou evropskou ústavu, z roku 1814. (Strmiska, M., a kol. 2005, 224).

Parlament (Storting) Parlamentní systém je modifikovaný jednokomorový. V Parlamentu (Storting) zasedá 169 poslanců (počet se změnil ze 165 na 169 po volbách v září 2005) volených na 4 roky (institut předčasných parlamentních voleb ústava nezná). Storting se vnitřně dělí na Lagting (který tvoří čtvrtina poslanců) a Odelsting (ostatní). V čele Parlamentu stojí předsednictvo. Tvoří ho předseda a místopředseda Parlamentu, předsedové a místopředsedové Odelstingu a Lagtingu Většinový volební systém Sídlo v Oslu

Parlamentarismus Pro norský systém (a vůbec všechny skandinávské země) je typický parlamentarismus. Parlamentarismus je metoda státní moci, kdy legislativní složka moci pomocí legitimních nástrojů kontroluje moc exekutivní. Jedním z těchto nástrojů je vyslovení důvěry vládě v zákonem daných případech. (Rash 2004: 133).

Norský politický systém je založen na širokém konsenzu, ostatně jako ve všech skandinávských zemích. Všechny politické strany jsou schopny se víceméně shodnout na základních prioritách, jakými jsou stát blahobytu, zahraniční politika, rozvojová pomoc, vysoké standardy ochrany životního prostředí, vzdělání, zdraví či věda a výzkum. Zásadní rozdíly jsou patrné spíše v určování prostředků k dosažení cíle než v samotném cíli.

Hlava státu (jméno, kompetence) Hlavou norského státu je král Harald V. (21. února 2007 oslavil král své 70. narozeniny). V době jeho nepřítomnosti v zemi (či z důvodu nemoci) jej zastupuje jeho syn, korunní princ a následník Haakon Magnus (nar. 1973). Přestože je Norsko monarchií, nemá kromě panovnické rodiny žádnou šlechtu. Dědičná konstituční monarchie Dále je také hlavou Norské církve; Vrchní velitel Norských ozbrojených sil a plní reprezentativní funkce

Ústava Norská ústava byla vypracována Ústavodárným shromážděním v Edisvollu a tam také byla 17. května 1814 slavnostně vyhlášena. Je jednou z nejstarších ústav světa. Ústava rozděluje moc mezi krále, vládu, parlament a Nejvyšší soud. Změna ústavy je velice obtížná. Rozhoduje o ní parlament jako celek na společném zasedání obou svých částí. K tomu, aby byla změna ústavy nebo ústavní zákon schválen, vede dlouhá cesta. Je nutné, aby ho Storting schválil dvoutřetinovou většinou (Kysela 2004: 141). K tomuto schválení je však nutná všeobecná vůle. Pokud tato vůle chybí, je hranice schválení nedosažitelná. V případě tohoto schválení změny ústavy nebo ústavního zákona musí být návrh schválen ještě jednou, a to novým parlamentem vzešlým z nových voleb. I v tomto popřípadě je nutné schválení dvoutřetinovou většinou zákonodárců. Volby vždy alespoň z části změní složení parlamentu – tím je garantováno respektování menšinového názoru ve společnosti. Ústava neobsahuje žádná ustanovení o institutu referend, avšak přesto se některé otázky staly předmětem lidového hlasování. Právě proto, že ústava s institutem referenda nepočítá, musel být pro každé vyhlášené referendum přijat zákon. Aby tyto zákony nebyly v rozporu s ústavou, referenda jsou vždy dobrovolná a pouze konzultativní. Storting by tedy v zásadě mohl rozhodnutí referenda ignorovat. K tomu ale ani v jednom z těchto případů nedošlo. Norský politický systém tedy umožňuje, aby bylo o zásadních otázkách hlasováno ve všelidovém hlasování.

Volební systém Volby do norského parlamentu – Stortingu – probíhají na základě všeobecného, rovného a přímého práva, podle principu poměrného zastoupení. Norsko je pro potřeby voleb rozděleno do devatenácti volebních obvodů. které odpovídají osmnácti správním oblastem Norska a devatenáctý pak hlavnímu městu Oslo. Každý volební obvod přestavuje takový počet mandátů, aby odpovídal jak počtu obyvatel daného obvodu, tak i jeho geografické velikosti. Ve volbách do norského parlamentu se volí celkem 169 poslanců na období čtyř let. Z celkového počtu se 150 mandátů získává na úrovni volebního obvodu a devatenáct zbývajících (v každém volební obvod jeden) je pak přiděleno na celostátní úrovni. Tyto hlasy jsou považovány za kompenzační a získávají je hlavně malé politické strany, které dosáhnou minimálně 4% hlasů ve volbách. Pokud strana nedosáhne této hranice, nemá právo se ucházet o kompenzační mandáty. Volby jsou vyhlašovány králem vždy v zářijové pondělí. Obyčejně je termín voleb stanoven na jedno z prvních dvou zářijových pondělí. Aktivní volební právo má každý občan, který dosáhl věku 18 let ve volebním roce. Volit mohou také cizí státní příslušníci, ale ti musí v Norsku trvale žít po dobu nejméně deseti let a musí být jako voliči zaregistrováni. Stejná hranice platí i pro pasivní volební právo. Na základě výsledků parlamentních voleb, které se konají každé 4 roky, král jmenuje na doporučení vůdců parlamentních politických stran předsedu vlády, který sestavuje kabinet. Pro zahájení činnosti nové vlády ústava nepožaduje vyslovení důvěry parlamentem (důvěra se prokáže při podzimním hlasování o státním rozpočtu).

Politické strany ve stranickém systému Norska Na dnešní politické scéně nalézáme sedm (hlavních) parlamentních politických stran: Norská strana práce (Det norske Arbeiderparti (DNA) též Arbeiderpartiet – AP) Pravice - Norská konzervativní strana (Høyre - H) Strana rozvoje (Fremskrittspariet - FrP) Křesťanská lidová strana (Kristelig Folkeparti - KrF) Středová strana (Senterpartiet - Sp) Socialistická levicová strana (Sosialistisk Venstreparti - SV) Levice - Norská liberální strana (Venstre -V) Zásadní historická dimenze norské společnosti - sociální - se projevuje i na spektru stran; programy jsou si velmi podobny, strany se překrývají kolem levého středu. Výrazněji se odlišují pouze Konzervativci (H), nicméně i ti mají silnou sociální dimenzi.

Výsledky voleb do Norského parlamentu a postoj stran ke vstupu do EU Tabulka 1:Výsledky voleb do Norského parlamentu a postoj stran ke vstupu do EUZdroj: Gažovič, O., Minařík, D.: 2005. Nórsko a Európska únia, ich vzájomný vzťah a jeho možné prameny v budúcnosti, Politologický časopis, IIR, str. 142

První rozšíření ES Zdroj: Fiala, P., Pitrová, M.: 2003. Evropská unie, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno, str. 98

Výsledky norských parlamentních voleb v letech 1945-2001 Zdroj: Strmiska, M., Hloušek, V., Kopeček, L., Chytilek R.: 2005. Politické strany moderní Evropy, Praha, Portál, str. 237

Literatura: Fiala, P., Pitrová, M.: 2003. Evropská unie, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno Strmiska, M., Hloušek, V., Kopeček, L., Chytilek R.: 2005. Politické strany moderní Evropy, Portál, Praha Hroch, M., Kadečková, H., Bakke., E.: 2005. Dějiny Norska, Nakladatelství Lidové noviny, Praha Gažovič, O., Minařík, D.: 2005. Nórsko a Európska únia, ich vzájomný vzťah a jeho možné prameny v budúcnosti, Politologický časopis, IIR Adamová, K.: 2001. Politologický slovník, C.H. Beck, Praha

Autor: Nejezchleb Vilém 2/12/2008