ROZHLAS v 19. st.

J JJ James Clerk Maxwell V roce 1865 vznikly jeho geniální práce, kde svými výpočty předpověděl, že z místa elektrického vzruchu (např. z jiskrového oscilačního výboje), se musí všemi směry šířit elektromagnetické vlny, které jsou ve své podstatě totožné se světelnými vlnami, a proto se šíří i stejnou rychlostí jako světlo.

Heinrich Rudolf Hertz V roce 1886 se rozhodl Heinrich Rudolf Hertz, že prokáže platnost Maxvellových rovnic. "Pokud nějaké elektromagnetické vlny jsou," řekl si, "musí se chovat jako vlny zvukové nebo světelné. Proč je tedy nevrhnout na nějaké zrcadlo a nezkoumat, odrazí-li se či nikoliv." Hertz byl dlouho bezradný. Pak si uvědomil, že chvějící se ladička rozezvučí vždy jen tu strunu piána, která je naladěna na shodný tón. Navíc, pokud by tón ležel mimo rozsah piána, nerozezvučela by se struna žádná. Protože znal Thompsonův vzorec věděl, že délka elektromagnetických vln závisí na tvaru a délce vodičů (kapacitě kondenzátoru a na indukčnosti). Vzal 2 rovné, 40 cm dlouhé měděné tyče a izolovaně je upevnil tak, aby byly v jedné přímce. Vzdálenost mezi nimi byla 5 mm. Tím vlastně vytvořil dipólovou anténu (podobnou, jakou známe z televizních vysílačů). Když tento obvod připojil k induktoru, mezi dipóly přeskočila elektrická jiskra. Aby existenci elektromagnetické vlny dokázal, stočil do kruhu drát, jehož konce tvořily nepatrné jiskřiště. Tím vytvořil elektromagnetický rezonátor. Při vhodné poloze rezonátoru pak skutečně pod lupou uviděl v místě jiskřiště drobounkou jiskřičku. Mohlo by se říci, že v tomto okamžiku se zrodila bezdrátová telegrafie, rozhlas, televize.

Další pokusy Anglický fyzik Sir Oliver Joseph Lodge to zkusil se slabým drátkem dotýkajícím se kovové desky. Jejich vzámemný kontakt se skutečně velmi zlepšoval, kdykoliv dopadly na anténu elektromagnetické vlny. Sir Oliver dal tomuto přístroji název "coaherer" - koherer. Nejlepší koherer sestrojil a vymyslel pařížský profesor Édouard Branly. V roce 1890 vyšel ze zásady "čím více, tím lépe" a mezi 2 elektrody ve skleněné rource uzavřel niklové piliny, které tak tvořily velké množství jemných doteků. Tento výborný koherer však měl jednu nevýhodu. Ta zněla: "Před použitím zatřepat!". Vlivem nepatrných elektrických výbojů se totiž vždy "zapekl". Tuto nevýhodu později automaticky odstraňovala palička připevněná ke kotvě relé.

Popovův přijímač Na vojenské škole v Kronštadtu působil v té době profesor fyziky Alexander Štěpanovič Popov. Ukázalo se, že Popovův "bleskojev" dobře fungoval nejen na přirozené blesky, ale i na umělé, krátké a dlouhé - tečky a čárky. Dne 7. května 1895 Popov předvedl svůj přístroj: hromosvod coby anténa, koherer, telegrafní relé a zvonek. To byla první telegrafní stanice na světě, která fungovala úplně bez drátů. V prosinci téhož roku oznámil, že se mu podařilo dosáhnout pravidelného spojení a 21. března 1896 to veřejně předvedl na petrohradské univerzitě mezi budovami, vzdálenými od sebe 250 metrů.

Guglielmo Marchese Marconi Když šestatřicetiletý Popov poprvé předváděl svůj ”bleskojev”, prováděl 21- letý Ital Guglielmo Marchese Marconi již několik let podobné pokusy s elektromagnetickými vlnami. Dospěl k názoru, že pro vysílání zcela stačí jen polovina Herttzovy antény, pokud se druhá část jiskřiště ve vysílači a kohereru v přijímači dobře uzemní. Tento svislý čtvrtvlný unipól se pod názvem Marconiho anténa používá dodnes. 2. října 1896, když se mu podařilo telegrafovat na vzdálenost 3 km, přihlásil své zařízení k patentování a když se mu o rok později podařilo překonat vzdálenost pěti kilometrů, byl mu patent na zařízení pro bezdrátovou telegrafii udělen. V roce 1909 mu byla udělena Nobelova cena.