2. Rebelové a buřiči Všechna nemoc tohoto století pramení ze dvou příčin: lid, který prošel rokem 1793 a 1814, nese v srdci dvě rány. Nic z toho, co bylo už není; všechno to, co bude, ještě není... Alfred de Musset

Zpovědi mladých starců

Vlastnosti novodobých romantiků má také hlavní postava psychologického románu Adolf (1816) francouzského romantika švýcarského původu Henriho Benjamina Constant de Rebecque ( ). Filmové zpracování príběhu

Zpovědi mladých starců Charakter upřímné výpovědi mají filozofické meditace Alfréda de Vigny ( ). Jeho básně vznešeně stojí na vrcholu lidského poznání a s klidným pohrdáním měří prohrané zápasy, ať už s osudem nebo s Bohem: Když vidí námořník, že vichřice ho žene Že prasklé stožáry se řítí z paluby, Když hrozně bít se dál s mořem má za ztracené, Ať vymyslí, co chce, je všechno naruby, Když proud ho unáší a drtí vlastní tíží, Když nemá kormidlo a útočiště zkříží Paže a klidně jde vstříc hrozbě záhuby. Historický obraz skutečných šlechtických povstalců proti Richelieuovi byl román Markýz Cinq-Mars (1826).

Zpovědi mladých starců Rozpolcení hrdinové vystupují především v dílech pozdního romantika Alfreda de Musset ( ). Osamělost svých vrstevníků dokázal postihnout v první básnické povídce Rolla (1833). Vyprávěl příběh znuděného bohéma rozhazujícího rodinný majetek, který si za zbylé peníze koupí noc lásky s chudou dívkou a pak spáchá sebevraždu.

Zpovědi mladých starců Originální básnickou formou překvapuje i raný čtyřdílný lyrický cyklus Noci ( ), v němž zaznívá hořce ironickým tónem básníkova citlivost a hluboký smutek: Ztratil jsem sílu, radost, elán, v přátelích nemám oporu. Ztratil jsem sebedůvěru, jež schopnosti mé rozvíjela. O Pravdě kdysi věřil jsem, že nejlepší je přítelkyní. Já poznal ji a chápu nyní proč trpkost zbývá v srdci mém. A přece vím: je nesmrtelná a ten, kdo v životě ji nezná, jde v zmatcích, opuštěn a sám. Vyznávám, neboť Bůh se dívá: mně jediné jen dobro zbývá, že plakat mohu tu a tam. Hřbitov Pere la Chaise-Mussetův pomník

Stáli jen kousek opodál Blízko k tzv. „slzavému“ pojetí romantismu měla básnická tvorba herečky a zpěvačky Marceline Desbordes-Valmorové ( ). Útěchu a odpuštění hledala básnířka v náboženské pokoře: Hlas, zastřený a něžný, jedenkráte snad pronikne až ke mně po túje; tu, schována tak teple v zemi sváté a šťastnější než on, já zví, že lituje. Jít zvolna po stráni ho vytuší mé oči. Že vše je marno už, vtom pozná srdcem svým, a zaštká! Jeho pláč můj suchý popel smočí: ulpělá na krocích už se ho nepustím. Pak zbudu sama už, s duší tak smírně jinou… I vítr v šlépějích nechá můj prašný pel. Už teď bych chtěla být tam v hloubce pod dolinou a čekat… Bože můj! aby tak nepřišel.

Stáli jen kousek opodál Byla noc. Zprvu to bylo - jak jsem viděl, tak vypravuji - opatství se zdmi, na něž vrhala luna stíny podobné trhlinám - les, v němž byly prosekány křivolaké stezky - popravčí náměstí Morimont, hemžící se plášti s kápěmi a klobouky. Potom to byl - jak jsem slyšel, tak vypravuji - truchlivý umíráček, jemuž odpovídal z cely truchlivý vzlykot - naříkavé výkřiky a divoký smích, který rozechvěl každičký list ve spletených větvích - a bručivé modlitby černých mnichů, kteří doprovázeli zločince na popravu. Posléze to byl - jak skončil ten sen, tak vypravuji - mnich, který dokonával, leže v popelu umírajících - dívka, která se zmítala, visíc na větvích dubu - a já, kterého kat přivázal celého rozcuchaného na špice kola... K nejosamělejším a nejtragičtějším ze „ztracených romantiků“ patřil Aloysius Bertrand ( ), jehož jediná útlá sbírka básní v próze Kašpar Noci neboli Fantazie na způsob Rembrandta a Callota (1842) vyšla až po předčasné básníkově smrti. Dílo zhudebnil skladatel Maurice Ravel

Stáli jen kousek opodál Hřbitov Pere la chaise – pomník romantika Gerarda Nervala (vlastním jménem G. Labrunie, ) Na lyričnost jeho poetického projevu a na bolestný prožitek ztráty iluzí a ideálů celé generace ostatních „nedoceněných romantiků“ navazovali symbolisté a prokletí básníci: Je melodie, za kterou bych dal Mozarta, Webera, Rossiniho. Ten starý nápěv, kouzla jeho, mi radost přináší i sladký žal. Když zaslechnu tu melodii, o dvě stě let má duše omládne. Za krále Ludvíka zas žiji, zřím matné pahorky na sklonku dne,. kamenný zámek s věžičkami, kde v oknech barevných si hraje stín a řeku, k níž se zámek sklání, když v parku noc si lehá do květin. Pak v okně uzřím plavovlásku, jež dávný šat a černé oči má… A je mi jak bych nalez lásku, jež v žití minulém snad byla má.