DIGITÁLNÍ UČEBNÍ MATERIÁL Číslo projektu CZ.1.07/1.5.00/34.0232 Název projektu EU peníze středním školám Masarykova OA Jičín Název školy MASARYKOVA OBCHODNÍ AKADEMIE, 17. listopadu 220, Jičín Předmět Český jazyk a literatura Tematický okruh Práce s uměleckým textem Téma Struktura literárního díla Označení DUMU VY_12_INOVACE_05 Jméno autora Mgr. Marcela Rašková Datum vytvoření 24. 1. 2013 Anotace Prezentace základních znalostí nutných k porozumění uměleckého textu

STRUKTURA LITERÁRNÍHO DÍLA TEMATICKÝ PLÁN téma: jev, který je do díla uveden tematika má ve struktuře literárního díla vůdčí postavení každé literární dílo má mnoho témat hl. druhy témat: postava – uvedena charakteristikou (jednání, city, myšlení) ústřední, vedlejší, epizodická je zachycen její zevnějšek, jednání, činy, povaha, vnitřní život prostředí – vnější svět, který obklopuje postavu a v němž se rozvíjí děj je zachyceno více či méně podrobně děj – jevy přírodní, jejich důsledky, události způsobené lidmi, jednání lidí.. vztah prostředí a děje a postav: souhlasné – kladné postavy, prostředí i pozitivní děj protikladné – ideální člověk, vulgární prostředí (Marinka)

HIERARCHIE TÉMAT jednotlivá témata spolu souvisí, existuje zde vztah nadřazenosti a podřazenosti CELKOVÉ TÉMA = námět, konkretizace prostředí (venkovské, studentské), doby (historie, současnost), povahy, lidských vztahů např. život na venkově HLAVNÍ TÉMA – např. konec života babičky v díle Babička VEDLEJŠÍ TÉMA – mnoho vedl.témat MOTIV – nejdrobnější téma, dále je nerozdělitelný EPIZODA – má samostatný charakter, samostatný příběh v rámci díla

TITUL LD – naznačuje celkové, hlavní téma (Temno, Babička,…) Navozuje estetický smysl díla (Těžká hodina) Je to první informace o díle, teprve po přečtení díla jsme schopni pochopit smysl titulu

KOMPOZICE - uspořádání tematických složek - chronologická = události v časové posloupnost - retrospektivní =porušuje časovou posloupnost pohledem do minulosti - rámcová =do 1 základního příběhu vkládány příběhy další Paralelní = děj ve více dějových rovinách Řetězovitá = na jednu událost navazují nové, ale vztahy mezi nimi jsou uvolněné

JAZYKOVÝ PLÁN základem jazyka literárních děl je SPISOVNÝ JAZYK (poetismy, archaismy, historismy, neologismy, termíny) v současné umělecké literatuře bývá někdy základem nespisovný jazyk: obecná čeština dialekty – charakterizují postavy, pomáhají zachytit zvláštnost prostředí, atmosféru) vulgarismy, silně expresívní slova – součást řeči postav, charakterizují postavy, prostředek vyjádření osobního soudu, odporu k něčemu slang – oživuje text, charakterizace prostředí, společenství lidí

UMĚLECKÉ PROSTŘEDKY V LITERATRUŘE TROPY Přirovnání – musíme mít něco, co přirovnáváme, k čemu přirovnáváme a spojovalo (nejčastěji jako): měla oči jako uhle Metafora – přenesení významu na základě podobnosti (např. barva, tvar, rozměr, množství): př.: beránek, pata hory, hrdlo láhve, moře světel, prší listí…….. Personifikace synestézie Metonymie – přenesení významu na základě věcné souvislosti: město čeká, úzkost ve zdech svých (městem se myslí obyvatelé města) Perifráze (=opis) – vystihujeme podstatu jevu pomocí typických znaků: Brzy se u nás budou péct koláče (bude svatba) Litotes – dvojnásobné popření: vzal si Lenku, protože nebyla nehezká. Synekdocha= celek je označen svou částí, popř. naopak (ulice se vzbouřila, vzali mu střechu nad hlavou, je chytrá hlava, živil sedm krků, v orchestru schází housle, dopadla na něj ruka zákona,…) Hyperbola = nadsázka Eufemismus = zjemnění nepříjemné skutečnosti Dysfemismus = slova se silným negativním citovým zabarvením

UMĚLECKÉ PROSTŘEDKY V LIT. DRUHY METONYMIE: děj přenesený na osoby vykonávající děj (hlídka, vláda …), na věc (psaní, učení,...), na místo děje (zatáčka, západ, vjezd,...) Pojmenování vlastnosti přenesené na nositele vlastnosti (mládí, dobrota, …) pojmenování povolání se přenáší na místo jeho provozování (pekařství, cukrářství, …) pojmenování materiálu se přenáší na výrobky (zlato, hedvábí, liška, norek, porcelán, …) pojmenování nádoby se přenáší na její obsah (vypil dva poháry, snědl tři talíře, …) jméno autora se přenáší na název jeho díla (číst Čapka, poslouchat Vivaldiho, …) zeměpisný název se přenáší na událost, která se tam stala (Waterloo, Bílá hora, Rubikon, …) osobní jména se stávají označením typu, vlastnosti (donchuán, kasanova, venuše, titán, goliáš, lazar, jidáš, romeo, othello, donkichot, herodes, ahasver, švejk, …) vlastní jména se stávají označením věci (fyzikální jednotky – watt, newton, pascal, ohm; výrobky a vynálezy – rentgen, sendvič, bojkot, lynč)

UMĚLECKÉ PROSTŘEDKY V LITERATRUŘE FIGURY Anafora – opakování slova na začátku veršů: Manon je motýl, Manon je včela, Manon je růže, hozená do kostela. (1) Epifora – opakování slova na konci veršů: Co to máš na té tkaničce? Na krku na té tkaničce (2) Epanastrofa – opakování slova na konci jednoho a začátku následujícího verše Epizeuxis – opakování slov v jednom verši (nesu, nesu kvítí..) Aliterace – hromadění hlásek a hláskových skupin na začátku slov Elipsa – vypuštění slova, které můžeme snadno doplnit z kontextu: a hned na koně (skočil) Apoziopeze – nedokončená věta: Jak jsem jen mohl …… ale darmo mluvit. Onomatopoie – hromadění hlásek, moment, kdy jazyk napodobuje zvuk: biče svist, řetězu chřest

Zdroje: NEZVAL, V. Manon Lescaut. Dostupné z www: http://www.cesky-jazyk.cz/citanka/vitezslav-nezval/manon-lescaut.html ERBEN, K. J. Kytice: Svatební košile. 3.vyd. Praha: Levné knihy, 2006. s. 64