Právo a spravedlnost CZ.1.07/2.2.00/28.0080 Komplexní inovace výuky práva pro moderní společnost CZ.1.07/2.2.00/28.0080

Co je spravedlnost Vnitřně strukturovaný etický princip či ideál, který ovlivňuje jednání lidí či kolektivů a projevuje se v působení sociálních institucí. Již starověké názory považovaly spravedlnost za morální hodnotu a to konkrétně za ctnost Podle Aristotela je to nejdůležitější z ctností, protože se vztahuje ke druhému a nazývá se také „dobro pro druhé“

Spravedlnost jako hodnota Na rozdíl od jiných hodnot je spravedlnost relativní – je nutno ji posuzovat v souvislosti s jinou hodnotou nebo hodnotami. Vnímání nespravedlivého je intuitivní, individuální, spontánní, cílené. Náš názor může být změněn argumenty, ziskem více informací, vlastním vývojem osobnosti a dalšími faktory, ale ne příkazem či normou. Co je spravedlivé pociťujeme bez ohledu na právní normy.

Aristotelova teorie spravedlnosti Spravedlnost je specifickým cílem práva – dělí ji na spravedlnost etickou a zákonnou Kritériem etické spravedlnosti je rovnost, tedy pravidlo respektování úměry Distributivní (rozdělovací) spravedlnost - rozdělování statků i břemen (nevýhod) podle zásluh osob, jimž se rozděluje Spravedlnost korektivní (vyrovnávací) - vyrovnávání nespravedlnosti v mezilidských vztazích Kritériem zákonné spravedlnosti je platné právo

Spravedlnost morální Situace je hodnocena normami morálky, se kterými se setkáváme prakticky denně. Dojde-li k morální nespravedlnosti, nenastane žádná mocenská sankce. Podle Hanse Kelsena je etická spravedlnost iracionální ideál. Přestože je pro lidské jednání nezbytný, lidskému poznání zůstává nepřístupný. Morálka se vyvíjí, co bylo před sto lety nemorální je dnes běžné. Proto je nutné spravedlnost posuzovat i v čase.

Spravedlnost právní (legální) Jednání v souladu s legální spravedlností je jednání lidí v souladu se zákonem a dalšími právními předpisy, chování podle hmotných a procesních právních norem, ať jsou samy o sobě eticky spravedlivé či nikoli. Formy legální spravedlnosti: Restitutivní (náprava vzniklé škody) Retributivní (veřejnoprávní sankce) Procesní (stanovení postavení účastníků a jejich práv a povinností během právního řízení)

Spravedlnost a rovnost Spravedlnost a rovnost jsou termíny neoddělitelné, avšak nelze je zaměňovat. Ne vždy je spravedlivé, když každý dostává stejně. Spravedlivé naopak může být dostat víc, pokud se víc snažím nebo víc vykonám, případně víc potřebuji, mám horší výchozí pozici či méně počátečního potenciálu apod. Tím, kolik v různých situacích dostat, aby nedocházelo k nespravedlnosti, se zabývají jednotlivé principy spravedlnosti.

Rovnost Pojem rovnosti (aequitas) sám o sobě vyjadřuje existenci souladu nebo shody mezi objekty, osobami, procesy, situacemi apod. alespoň v jednom směru, v jedné vlastnosti, charakteristice. Rovností tak charakterizujeme vztah mezi jevy, přičemž jde především o otázku kritérií, k nimž otázku rovnosti posuzovaných objektů vztáhneme.

Rovnost a svoboda Protichůdně vyznívají následující názory: svoboda bez rovnosti je iluzorní, tedy bez ekonomické a politické rovnosti lidí není jejich svobody a práv, na druhé straně snahy o sociální vyrovnání vedou ve svém důsledku k omezení svobody jednotlivce (omezení alternativ jednání a svobody k něčemu). Svoboda a rovnost jsou spíše komplementární hodnotové kategorie –zdůrazňuje se jejich vzájemné doplňování a podmíněnost.

Jsou si lidé od přírody rovni? Pokud by si byli lidé zcela nerovní, potom by lidská přirozenost byla nesmyslnou fikcí, neboť by existovalo tolik přirozeností jako je individuí a lidská společenství by nemohla existovat. Úplná rovnost by naproti tomu znamenala, že každý člověk má od přirozenosti stejné vlastnosti, schopnosti a potřeby, takže rozdíly by byly pouze nahodilým dílem souvislosti a historie. Lidé tedy musí mít něco ve své přirozenosti společného, musí si být ve své přirozenosti alespoň částečně rovni.

Částečná rovnost Rovnost odvozovaná od lidské přirozenosti ale nemá vyjadřovat to, že jsou všichni lidé univerzálně stejní ve všech základních biologických a psychických charakteristikách. Lidé jsou si v tomto smyslu od přirozenosti rovni ve své možnosti přístupu ke svobodě, k Bohu, k trhu, k právu, ve své lidské důstojnosti apod. Rovnost je v zásadě společenská, resp. politická kategorie, jejíž význam vyplývá z toho, že společenské řády, které nedostatečně uznávají hledisko rovnosti, jsou ohroženy nestabilitou.

Základní dimenze sociální rovnosti Za nejdůležitější společensky distribuované sociální statky jsou považovány: 1. Právní a sociální status, který jedinci poskytuje právní jistotu, možnost podílet se na sociálním dění a sociální vážnost. 2. Materiální perspektivy jedince týkající se jeho podílu na materiálním bohatství a kulturních hodnotách společnosti. 3. Základní lidská práva a svobody, která náleží každému nezávisle na osobních okolnostech jeho života.

Rovnost jako rovnost právní Princip právní rovnosti byl ústavně vyjádřen v Listině – „Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech.“ Znamená stejný (rovný) přístup práva ke všem právním subjektům a stejné právní zacházení s právními subjekty. Neznamená však odstranění přirozených nerovností, ale jen vyrovnání důsledků nerovností stanovením stejných práv pro všechny.

Relativní právní rovnost Současná právní věda se přiklání k chápání rovnosti jako relativní právní rovnosti, tedy k neuplatňování právní rovnosti v rozporu s podstatou právního řádu bez jakýchkoliv ohledů na faktické rozdílnosti. ÚS ČR: „Pokud bylo z rovnosti učiněno právo, je každý jednotlivec oprávněn, aby stát v mezích svých možností odstranil všechny faktické nerovnosti. Tato konstrukce však platí pouze tehdy, uvažujeme-li rovnost jako absolutní. Rovnost relativní, jak ji mají na mysli všechny moderní ústavy, požaduje pouze odstranění neodůvodněných rozdílů.“

Složky právní rovnosti Právní rovnost v sobě zahrnuje dvě rozdílné složky: 1. Rovnost před zákonem (formální) 2. Rovnost v právech (materiální) První složka je vyjádřením požadavku formální rovnosti v právu Druhá složka klade na právo obsahové požadavky rovnosti.

Rovnost před zákonem Vyjadřuje rovnost při aplikaci práva – aby platné právní normy byly aplikovány stejným způsobem a irelevantní prvky ve vztahu k obsahu právní normy nebyly brány v úvahu. Za stejných relevantních podmínek nastanou ve všech posuzovaných případech stejné právní následky, přičemž příslušný právní řád stanoví, které podmínky jsou relevantní a které následky mají nastat. Základem je tedy poskytnutí stejné ochrany všem právním subjektům, tedy zabránění svévole (arbitrárnosti) ve vztahu k některému z právních subjektů.

Rovnost v právech Právní normy nesmějí obsahovat žádné diskriminující nebo privilegující ustanovení, tj. stanoví určitá konkrétní práva a povinnosti stejně pro všechny právní subjekty. Zásada rovnosti v právech se vztahuje i k vyznačení hranic, ve kterých právní norma působí, tedy zejména osobního rozsahu právní normy. Zásada obsahové rovnosti neznamená, že by každému muselo být přiznáno kterékoliv právo nebo zmírněna kterákoliv povinnost jako některému jinému právnímu subjektu.

Zmírnění sociální nerovnosti Lze uvést dva základní právní nástroje ke zmírnění sociální nerovnosti: 1. Právní garance nediskriminačního právního prostředí. 2. Právními prostředky uplatňované programy tzv. pozitivního postupu (pozitivní diskriminace).

Garance nediskriminačního prostředí Diskriminace představuje zvláštní případ sociálního rozlišování (sociální diferenciace), kdy jsou popírány zásady stejného zacházení se všemi členy sociálního útvaru. Sociální diskriminace vedená snahou o udržení sociální distance tak může přispívat až k sociální degradaci osob, k jejich sociální izolaci či vyloučení ze společnosti. Vedle dílčích právních ustanovení v jednotlivých právních předpisech jsou k prosazení nediskriminačního prostředí vydávány i obecněji formulované „antidiskriminační zákony“.

Antidiskriminační zákon Přímou diskriminací se rozumí takové jednání, včetně opomenutí, kdy se s jednou osobou zachází méně příznivě, než se zachází nebo zacházelo nebo by se zacházelo s jinou osobou ve srovnatelné situaci, a to z důvodu rasy, etnického původu, národnosti, pohlaví, sexuální orientace, věku, zdravotního postižení, náboženského vyznání, víry či světového názoru. Nepřímou diskriminací se rozumí takové jednání nebo opomenutí, kdy na základě zdánlivě neutrálního ustanovení, kritéria nebo praxe je z některého z důvodů uvedených v předchozím bodě osoba znevýhodněna oproti ostatním.

Rovnost příležitostí Základní myšlenkou rovnosti příležitostí je poznání, že skutečné rovnosti nemůže být dosaženo, pokud mají jednotlivci odlišné startovní pozice. Příklad: děti ze sociálně znevýhodněných menšin se mohou jen velmi obtížně prosadit v základní škole za situace, kdy do základní školy nastupují jen s velmi špatnou znalostí jazyka, ve kterém výuka probíhá, případně s nedostatečnou znalostí základních kulturních návyků.

Pozitivní diskriminace Uplatňování programů pozitivního postupu je především věcí politického rozhodnutí veřejné moci a následného legislativního zakotvení. Uvedené programy sledují dosažení vyšší míry sociální rovnosti uplatněním privilegující právní úpravy. Tyto právními prostředky realizované programy pozitivního postupu (afirmativní, vyrovnávací akce) mají kompenzovat sociální, kulturní, informační, motivační, jazykové a další bariéry a vytvořit tak pro znevýhodněné osoby podmínky k faktickému prosazení rovnosti šancí (rovnosti příležitosti).

Rovnost výsledků Nejextrémnější a v praxi spíše výjimečnou koncepcí rovnosti je rovnost výsledků. Typickým příkladem této koncepce jsou kvóty. Rovnost výsledků je „kolektivní“ rovností; určujícím faktorem tak není jednotlivec, ale situace určité skupiny. Příklad: kvóty ve prospěch žen, národnostních menšin, případně zdravotně postižených.

Vztah spravedlnosti a právní jistoty Právní jistota – lze předvídat, jak bude v individuálním případě postupováno a rozhodnuto Procesy, které garantují právní jistotu jsou uzavřené a zcela řízené v rámci norem – rizika plynou z rozhodování čistě formalistického. Výsledkem může být to, že rozhodnutí v souladu se základními prameny práva se zdá být věcně nespravedlivé. Širší možnosti uvážení předpokládané právními normami způsobují situaci, která vede k tomu, že rozhodování státních orgánů je méně předvídatelné.