Základní principy a metody krajinné ekologie 3. 3. 2009

Krajinná ekologie jako vědní obor Interdisciplinární obor zabývající se vazbami mezi lidskou společností a jejím životním prostorem (Naveh, Liebermann 1984, Haase 1986) Zkoumá jaká je struktura různorodých kombinací ekosystémů a jak tato kombinace funguje a mění se (Forman, Godron 1986) Studuje geosféru jako výsledek interakce jednotlivých sfér (Zonneveld 1995)

Krajinná ekologie jako vědní obor Zabývá se (tzv. atributy krajiny): morfologií krajiny – forma (tvary) krajinných prvků chorologií krajiny – stav krajinné struktury v prostoru, chronologií krajiny – vývoj krajinné struktury v čase klasifikací krajiny (regionalizace, typologie) fungováním krajiny – vnitřními a vnějšími vztahy

Krajinná ekologie jako vědní obor Dělí se na: Teoretickou Aplikovanou

Základní termíny v krajinné ekologii Ekosystém Krajina Přírodní krajina Kulturní krajina Land cover – krajinný pokryv Land use – využití ploch Geokomplex, geosystém Krajinné hierarchie – výrazně ovlivňují předmět studia a použité metody

Ekosystém Soubor organismů a faktorů jejich prostředí v jednotě jakékoli hierarchické úrovně (A. G. Tansley) Zahrnuje všechny organismy v daném místě ve vzájemné interakci s neživým prostředím (R. Forman, M. Godron) Vyznačuje se vzájemnou interakcí živých organismů (rostlin, živočichů) a jejich vztahy k fyzikálním a chemickým faktorům vnějšího prostředí

Krajina Krajina je heterogenní část zemského povrchu, skládající se ze souboru vzájemně se ovlivňujících ekosystémů, který se v dané části povrchu v podobných formách opakuje (FORMAN, GODRON, 1993, s. 18) Krajina je část zemského povrchu s charakteristickým reliéfem, tvořená souborem funkčně propojených ekosystémů a civilizačními prvky (zákon č. 114/92 Sb.). Krajina značí část území vnímanou obyvateli, jejíž charakter je výsledkem působení přírodních a nebo lidských činitelů a jejich vzájemných vztahů (NOVOTNÁ, 2001, s. 153)

Krajina Dle současných trendů rozvoje v geografii a v krajinné ekologii se krajina považuje často za holistickou entitu reálného světa, za totální systém geografické sféry, tedy za geosystém v širším slova smyslu (MIKLÓS, IZAKOVIČOVÁ, 1997, s. 12). Krajina je konkrétní část zemského povrchu, jejíž vzhled a charakter je podmíněn jednotnou strukturou a shodnou dynamikou (HAVRLANT, BUZEK, 1985, s. 9). (Struktura = stavba, vnitřní uspořádání složitého celku. Dynamika = proměny v čase). Krajina je svérázná část zemského povrchu naší planety, která tvoří celek kvalitativně se odlišující od ostatních částí krajinné sféry. Má přirozené hranice, svérázný vzhled, individuální vnitřní strukturu, určité chování (fungování) a specifický vývoj (DEMEK, 1974).

Krajina Výsledek Prostorová forma ekosystému Přírodního vývoje, Společensko-historického vývoje, Působení kulturně-společenských faktorů Geografické organizace společnosti Prostorová forma ekosystému

Pojetí krajiny Právní, Geomorfologické, Architektonické, Historické, Demografické, Estetické, Emociální, Ekonomické

Přírodní krajina Výsledek sukcese Primární sukcese Sekundární sukcese Dlouhodobé změny prostředí, které dosud nebylo ovlivněno biocenózou Postupný zákonitý sled změn druhového složení biocenóz Sekundární sukcese relativně krátký proces obnovy kteréhokoliv ze stádií primární sukcese po nějaké disturbanci Klimax – závěrečné stadium sukcese

Přírodní krajina Zonální krajina - odpovídá klimatickým podmínkám, ráz a chování je určováno zákony šířkové pásmovitosti Azonální krajina - specifické půdní a vlhkostní poměry Extrazonální krajina - místní topoklimatické podmínky (svahová expozice) Intrazonální krajina – podmínky ovlivněné nadmořskou výškou (ráz a chování je určeno zákony výškové stupňovitosti)

Kulturní krajina Krajina trvale využívaná a ovlivňovaná člověkem Krajina, která se sestává ze vzájemně působících přírodních a antropogenních složek, utvářející se pod vlivem lidské činnosti a přírodních procesů a splňující určité socioekonomické funkce Mozaika ekosystémů do různé míry ovlivněných činností člověka, s různou strukturou a druhovým složením, vyžadujících ke svému působení různý přísun dodatkové energie zvnějšku

Land cover Reálně pozorovaný (bio)fyzický pokryv zemského povrchu (FAO) Týká se přírodních charakteristik (CORINE) Velmi striktně chápán se omezuje pouze na popis vegetace a lidských prvků v krajině Terminologické pasti: Plochy holých skal či půd by se měly nazývat pouze „land“ a ne „land cover Vodní plochy by se neměly označovat jako skutečný „land cover“ V praxi se však i pro tyto kategorie používá termínu land cover.

Land use Využití ploch, Je charakterizován uspořádáním, aktivitami a vstupy, kterými člověk využívá určité typy land cover za účelem produkce, změny nebo údržby (FAO). Spojení mezi land cover a činností lidí v jejich prostředí Týká se socioekonomických aktivit, funkcí (CORINE)

Školy krajinné ekologie, přístupy ke krajinné ekologii Existují dvě základní školy: Středoevropská škola Anglosaská škola + sovětská škola Existují dva základní přístupy: Geosystémový, polycentrický (spojený především se středoevropskou školou) Ekosystémový, biocentrický (spojený především s anglosaskou a částečně se sovětskou školou)

Principy v krajinné ekologii Obecné ekologické principy Princip zpětné vazby Princip krajinné sukcese Princip ekologické stability Princip ekologické rovnováhy – dynamický stav Princip struktury a funkce krajiny Princip biodiverzity Princip toku druhů organismů Princip přerozdělování minerálních živin Princip toku energie Princip krajinných změn Princip stability krajiny

Principy v krajinné ekologii Studium krajiny vychází z obecné teorie systémů (general system theory) – L. von Bertalanffy Principů biokybernetiky Principů entropie Holistického principu Teorie hierarchie Teorie ostrovní biogeografie

Metody v krajinné ekologii Využívají aparátu obecných geografických, biologických, sociálních věd Příklady: Prostorová analýza Periodizace Klasifikace Regionalizace