Doc. PhDr. Vlastimil Fiala, CSc POČÁTKY SZBP Doc. PhDr. Vlastimil Fiala, CSc

První pokusy o EPS (1952-1954) Podpis Dunkerqueské smlouvy 4.března 1947 Charakter Dunkerqueské smlouvy – proti Německu Britské iniciativy z ledna 1948 - Ernest Bevin Sovětský svaz a situace v západní Evropě Podpis Smlouvy o hospodářské, sociální a kulturní spolupráci a kolektivní obraně, tzv. Bruselská smlouva o Západní unii - 17.března 1948 Členové Západní unie - Belgie, Francie, Lucemburska, UK a Nizozemí Charakter Západní unie a rozšíření o Itálii, Dánsko, Island a Portugalsko. USA a Evropa – izolacionistická politika, červen 1948 berlínská krize Vandenbergova rezoluce – červen 1948

NATO Cesta ke vzniku Severoatlantické aliance - červenec 1948 Podpis Washingtonské smlouvy - říjen 1948 Členové NATO (Belgie, Dánsko, Francie, Nizozemí, Island, Itálie, Kanada, Lucembursko, Norsko, Portugalsko a Velká Británie) Uveřejnění návrhu smlouvy - polovina ledna 1949 Podpis Washingtonské smlouvy 4.dubna 1949, v platnost koncem srpna 1949. Rozšiřování NATO-1952 Řecko, Turecko, SRN 1955 a Španělsko v roce 1982. Vztah NATO a Západní unie Charakter NATO Struktura NATO - Severoatlantická rada, Vojenský výbor, vojenská velitelství Koncepce „štítu a meče“

Postoje evropských zemí Postavení Německa v evropské politice na přelomu 40. a 50.let NSR (září 1949) a NDR (říjen 1949) USA – UK a Evropa Dopad korejské války (červen 1950) na evropskou bezpečnostní politiku Otázka obnovení německé armády Postoje Německa, Velké Británie, USA a Francie Poradní shromáždění Rady Evropy – srpen 1950 projev W. Churchilla

Odsun US jednotek Jednání D. Acheson, R. Schumann, E. Bevin v New Yorku 12-18.9.1950 Průběh newyorského jednání, mírová smlouva v Paříži 9.července 1951. Americké ultimátum z konce září 1950 Postavení Francie na počátku 50.let, válka v Indočíně Francouzské diplomatické aktivity – květen 1950 ESUO

Evropské obranné společenství I. Jednání Severoatlantické rady NATO v září 1950, Francie a Belgie Francouzská taktika oddalování, snaha o úspěch ESUO René Pleven – návrh Evropského obranného společenství před NS v říjnu 1950 Hlavní cíle European Defense Community (EDC): posílit obranu západních zemí, urychlit sjednocení Evropy, vyřešit otázku bezpečnosti Německa

Evropské obranné společenství II. Konkrétní návrhy vytvoření jednotné evropské armády, 100 000 mužů, polovina Francie společný evropský ministr obrany (Francouz) společný rozpočete a výstroj jednotky k dispozici NATO jednat v souladu s Washingtonskou smlouvou další existence národních armád kromě Německa

Evropské obranné společenství III. Institucionální charakter podobně jako ESUO, ale až po podepsání ESUO Rada ministrů Výbor komisařů Parlamentní shromáždění (společně s ESUO, doplněno o 9 nových členů) Soudní dvůr (společně s ESUO) Postoj USA, odmítavý postoj UK, postoj Francie k účasti UK EDC oficiální US politikou v 7/1951, mírná změna postoje UK Schvalování EDC v Paříži 27. května 1952, Francie, Itálie, Německo, Benelux na 50 let, dále podepsány protokol o vzájemné pomoci mezi členy EDC a NATO, smlouva o vzájemné pomoci UK a EDC deklarace UK. USA a Francie záruka na případné odtržení NSR)

Evropské politické společenství I. EDC neměla kompetenci určovat SZBP Nutnost založení instituce, která definuje SZBP Článek 38 smlouvy o EDC – možnost navrhnout způsob evropské integrace Odložená procesu ratifikace EDS Shromáždění ESUO jako „ad hoc“ Shromáždění ECD – návrh ústavy EPC Souhlas Rady ministrů ESUO, Shromáždění ECD 15. září 1952. Podpis Generální smlouvou z 26. května.1952 o úplném uznání Německa

Evropské politické společenství II. Vytvořen Ústavní výbor EPC, úkol do 6 měsíců připravit návrh statutu EPC. Několik revizí - návrh přijat a 9. března 1953 předložen MZV ESUO. Charakter EPC - zastřešující organizací pro ESUO a EDC Kompetence ESUO a EDC, vytvořit jednotný trh, koordinovat zahraniční politiku členských zemí a chránit lidská práva a základní svobody. Instituce: Evropská výkonná rada, Rada národních ministrů, (harmonizovat opatření EVK s národními vládami), dvoukomorový Parlament a Soudní dvůr.

Ratifikace EDC I. Zlepšení mezinárodně politické situace, Nová US administrativa v lednu 1953 – tlak na vyzbrojení německé armády Nové ultimátum – stažení US jednotek, pokud nebude ratifikována EDC, Dulles Změna postoje britské vlády, MZV Anthony Eden duben 1954 připojení britské vojenské divize na podporu ratifikace EDS

Ratifikace EDC II. Kampaň proti EDC ve Francii Kritika zprava i zleva, komunisté i gaullisté. Francouzské NS v únoru 1952 čtyři podmínky (socialisté) dodatečné garance, že NSR nebude moci vstoupit do NATO, slib Washingtonu, že ponechá své jednotky v Evropě, že se Británie zaváže úzce spolupracovat s EDC a ustavení politické organizace, která by zastřešila EDC a ESUO.

Ratifikace EDC III. Ostrý spor po podpisu EDC: ozbrojení Německa a nezávislost franc. Armády Stoupenci EDC – posílení evropské obrany a procesu evropské integrace Odpůrci EDC - německý militarismu. Situace v Indočíně posílila odpůrce EDC, oslabení Francie v Evropě Hlavní důvody pro francouzský odpor hlavním cílem bylo zabránit německému vyzbrojení co nejvíce oddálit tento proces, umožnit vznik ESUO podepsaná smlouva se výrazně lišila od původního Plebenova plánu

Ratifikace EDC IV. úplné rozpuštění národních armád nová evropská armáda být z jedné třetiny německá, včele 9členný Výbor komisařů, včetně německých zástupců Politika oddalování ratifikace přijetí EDC = vznik německé armády odmítnutí EDC – vznik německé armády přes NATO (USA, UK) Ratifikace v ostatních zemích (kromě Itálie) leden až duben 1954 Porážka franc. vojsk v Indočíně - Pierre Mendes-nový premiér Pokus o oslabení nadnárodního charakteru EDC - neúspěch Francouzská ratifikace 30. srpna 1954 – vláda se zdržela hlasování, smlouva odmítnuta, odmítnuto i EPC

Vznik ZEU unie I. Anthony Edenovi – britský plán na vyřešení otázky německého ozbrojení. Využití Bruselské smlouvy z roku 1948 přejmenovat ji na Západoevropskou unii, rozšířit ji o NSR a jejím prostřednictvím přijmout Německo do NATO. Plán všeobecně přijat na londýnské konferenci 28. září do 3. října 1954 Francie dvě podmínky posílení britské armády v NSR NSR se vzdá výroby atomových, biologických a chemických zbraní NSR se vzdá používání určitých typů leteckých bombardérů.

Vznik ZEU unie II. Do 53 dní dohody podepsány a během zimy ratifikovány 5. května 1955 vstoupila ZEU (WEU) v platnost Důsledky ZEU * Německo získalo plnou suverenitu * německá armáda mohla vstoupit do NATO * podpora evropské veřejného mínění * potlačení nadnárodních prvků v evropské integraci

Příčiny neúspěchu EDC a EPC Složitá diskuse o významu krachu EDC a EPC Zpomalení proces evropské integrace. Taktická chyba – jako první vzdání se armády, základu národní suverenity EDC splnila svůj účel – Německo se integrovalo ESUO zahájilo svou činnost ESUO otevřelo cestu k EHS EHS otevřelo cestu k EU a SZBP

Postoj Francie a Ch. de Gaulla ke SZBP Vnitropolitický vývoj Francie, alžírská krize, nastolení 5.republiky Francouzský návrh v oblasti koordinace zahraniční politiky EHS v Římě 1959 * pravidelné setkání MZV, * zřízení permanentního sekretariátu (agenda, činnost) Podpora Německa a Itálie, listopad 1959 souhlas zemí EHS, 1x za 3 měsíce Nová francouzská iniciativa - prohloubení politické spolupráce – červenec 1960 Návrh přijat s menšími připomínkami (obavy menších zemí z oslabení NATO) V 2. polovině roku 1960vytvořena komise pod vedením Christiana Foucheta

Činnost Fouchetovy komise I. Jednání na přelomu let 1960-1961 Výsledkem tzv. první Fouchetův plán – předložen v listopadu 1960 vytvoření „svazu států“ (konfederace) společná zahraniční a bezpečnostní politika, spolupráce v kulturní, vzdělávací a vědecké oblasti národní referenda Institucionální změny:

Činnost Fouchetovy komise II. 1. Rada hlav států nebo MZV (jednomyslnost) 2. Stálý sekretariát v Paříži (mezivládní charakter) 3. Čtyři stálé mezivládní výbory, agenda zahraničních věcí, obrany, obchodu a kulturních záležitostí 4. Evropské shromáždění, členové jmenování národními parlamenty EHS Charakter Fouchetova plánu – mezivládní princip, posílení postavení summitů, dodatek k Římským smlouvám Diplomatické úsilí Ch. de Gaulla (únor 1961 Německo, duben 1961 Itálie)

Důvody pro odmítnutí Fouchetova plánu nepříznivá mezinárodní situace (berlínská krize, kubánská krize) zpochybnění existence Severoatlantické aliance, mezivládní charakter EPS potlačení pravomocí Evropské komise a bruselských struktur přesun moci do Paříže a Bonne zahájení negociačních jednání se Velkou Británií, Dánskem, Norskem a Irskem o vstupu do EHS. obavy z francouzsko-německé dominace v rámci Evropy, oslabení Římských smluv, výrazné posílení postavení Paříže

Důvody pro odmítnutí Fouchetova plánu II. Postoj Beneluxu a Itálie – odložení EPC po dokončení přístupových jednání Postoj U.K. k EPC negativní – ekonomický zájem, ne politický Postoj federalistů a J. Moneta, počáteční podpora, pozdější odmítnutí, EPC brzda evropské integrace Jednání Fouchetovy komise v roce 1962 Odmítnutí Fouchetova plánu II. Postoj Francie Jednání Francie – Německo, Smlouva o přátelství mezi Francií a Německem, 22.ledna 1963, Ellysejská smlouva (koordinovat ZBP) Proces ratifikace – odvolání K. Adenaura v září 1963, preambule Ochlazení francouzsko – německých vztahů