Emise akcií Jedním z nejpoužívanějších nástrojů získávání kapitálu je emise akcií. Emitovat akcie může v ČR pouze akciová společnost ve dvou případech: při zakládání akciové společnosti při zvyšování základního jmění akciové společnosti nebo finanční restrukturalizaci První věc kterou musí akciová společnost, která se rozhodne k emisí akcií zvážit je zda budou akcie určeny na veřejný trh a budou tak veřejně obchodovatelné, nebo zda je schopna emisi pokrýt ze svých zdrojů a dopředu známých zájemců.

Soukromá emise Při soukromé emisi se akcie nabízí předem známé skupině investorů. Velmi často se soukromá emise provádí prostřednictvím venture capital od jiného subjektu, který se rozhodl investovat do akciové společnosti. Podmínkou investování a současně eliminace vysokého rizika bývá požadavek na větší míru ovlivňování řízení akciové společnosti např. členstvím ve statutárních orgánech akciové společnosti a podobně. Tyto akcie pak nejsou nabízeny na veřejném trhu. Soukromá emise se používá spíše u menších akciových společností, které se snaží tímto způsobem omezit vysoké náklady na veřejnou emisi.

Veřejná emise Pokud se rozhodneme pro veřejnou emisi musíme splnit požadavky zákona o cenných papírech.Velmi důležité je schválení emise komisí pro cenné papíry. Oproti soukromé emisi se cenný papír nabízí neomezenému počtu zájemců na základě veřejné nabídky. Nevýhodou této emise jsou velmi vysoké náklady na emisi, které zahrnují náklady za registrační poplatek, tisk akcií v listinné podobě, poplatek manažerovi emise a při vydávání dalších akcií jsou spojené náklady s poklesem stávající ceny akcií, protože firma která vydává další akcie, musí z důvodu zvýšení zájmu o novou emisi prodávat nové akcie za kurz nižší než je kurz stávajících akcií, které jsou již mezi akcionáři. To samozřejmě vyvolá po emisi pokles tržní ceny dříve emitovaných akcií.

Obecně rozeznáváme dva trhy: Primární trh cenných papírů reprezentovaný institucemi, které zajišťují prodej cenných papírů investorům. Sekundární trh cenných papírů je představován trhy již existujících cenných papírů. V ČR je reprezentován burzou cenných papírů a RMS systémem.

Emisní obstaravatel Je podle zákona o cenných papírech obchodník s cennými papíry, který je na základě rozhodnutí komise s cennými papíry oprávněn provádět tuto činnost. Obstarání emise provádí obchodník s cennými papíry na základě komisionářské smlouvy nebo mandátní smlouvy. Smyslem najmutí emisního obstaravatele je zajištění podmínek pro úspěšnou emisi cenných papírů zejména v situaci, kdy firma nemá dostatečné zázemí pro zajištění emise. Zjednodušeně můžeme říci, že jde o zprostředkovatele emise.

Emisní tvůrce (underwritter) Zjednodušeně řečeno jde o osobu, která za celou emisi ručí. Společnosti, které tuto činnost zajišťují nakoupí celou emisi a zajistí její prodej. Prakticky vystupují jako profesionální pomoc při emisi akcií. Jejich zisk představuje rozdíl ceny za kterou akcie koupí od emitenta a za kterou akcie prodá.

Emise s předkupními právy Velmi často využívají akciové společnosti emise s předkupními právy. Tyto akcie jsou přednostně nabídnuty majitelům akcií a v případě jejich nezájmu pak ostatním zájemcům. Hlavním účelem takovéto emise je zachování současné majetkové struktury vlastníků a zamezení případné konkurenci v převzetí společnosti.

Způsoby úpisu nové emise Většina emisí nových akcií se provádí prostřednictvím : Nabídky na prodej za pevně stanovenou cenu Tendrového prodeje Umístění Kapitalizace

Nabídka na prodej za pevně stanovenou cenu Nabídku na prodej za pevně stanovenou cenu organizuje zprostředkovatel,kterým je obchodní banka nebo obchodník s cennými papíry.Tato instituce přejímá vlastnictví akcií.Společnost tak přenesla riziko úpisu na emitující instituci a platí ji za to odměnu.Instituce inzeruje v tisku nabídku akcií za pevnou cenu.Informace obsahuje značné množství údajů o historii společnosti a její současné finanční situaci i o odhadu zisku společnosti v budoucnosti.Rozsah zveřejňovaných informací je do značné míry stanoven pravidly burzy,která určují podmínky,za nichž je možné s novou emisí na burze obchodovat. Jestliže je pevná cena nabízených akcií příliš vysoká,zájem zřejmě nebude dostatečný a emitující instituci část akcií zůstane. Jestliže je pevná cena nabízených akcií příliš nízká, bude po akciích velká poptávka a je třeba stanovit alokaci akcií mezi zájemce,např. losováním.Emitující instituce ve snaze po dosažení širokého vlastnictví akcií může zvýhodňovat individuální investory.

Tendrový prodej Tendrový prodej akcií je podstatně méně populární. Investoři musejí určit cenu a množství akcií, které požadují. Zprostředkující instituce potom seřadí objednávky podle ceny a dostupné akcie přiřadí těmto nabídkám za nejvyšší cenu s tím, že musejí být vyšší nebo rovny nejnižší přijatelné ceně, označované jako realizační cena. Určitý návrh minimální přijatelné ceny je uveden v prospektu upisující společnosti. V případě nedostatečné poptávky se přebytek akcií prodá zprostředkující instituci za realizační cenu. Jinou variantou je tendrový prodej bez stanovení realizační ceny, kdy se akcie prodávají za jakoukoli cenu nabídky. Výsledkem je, že investoři platí za tentýž cenný papír různé částky.

Umístění Další metodou přísunu prostředků pro upisující společnost je v některých zemích umístění, které může být : Soukromé nebo Veřejné Používá se zejména u malých emisí akcií, jestliže by náklady k prodeji byly vysoké. Tyto cenné papíry jsou často velice nelikvidní. Koneční investoři se o ně zajímají pouze tehdy, jestliže se očekává, že společnost bude v budoucnu registrována na burze. Avšak již samotná skutečnost, že k emisi vůbec došlo a že profesionální investiční firma má ve společnosti důvěru, je silným signálem pro její potenciální ziskovost. Při veřejném umístění prodá upisující společnost akcie institucionálním nebo individuálním investorům a obchodníkům s cennými papíry, aby přístup k akciím získala široká veřejnost. Takové umístění reguluje burza, která vyžaduje, aby alespoň 25 % dostali tvůrci trhu (market makers). Burza také požaduje, aby byli o společnosti publikovány informace. Tyto požadavky odlišují tento způsob emise od soukromého umístění a do jisté míry zvyšují likviditu emise.

Zvýšení základního jmění z vlastních zdrojů (Kapitalizace) Při zvýšení základního jmění z vlastních zdrojů neboli kapitalizaci se vytváří více akcií, aniž společnosti plynou prostředky. Při tomto postupu se vytvářejí akcie transformací zadrženého zisku z minulých let. V podstatě jde pouze o účetní záležitost. V rozvaze se sníží položka zadrženého zisku o nominální hodnotu emitovaných akcií a naopak se zvýší základní jmění společnosti. Následně společnost tyto dodatečné akcie rozdělí svým akcionářům měrně počtu k počtu jimi držených akcií. Po kapitalizaci drží akcionáři více akcií a s nimi se zpravidla více obchoduje. Celková hodnota společnosti zůstává nezměněna, čemuž se musí přizpůsobit cena akcií. Znamená to, že jestliže se počet akcií zdvojnásobí, cena akcie se sníží na polovinu. Ve skutečnosti k tomu často nedochází, zejména proto, že se kapitalizací uspoří hotovost společnosti a sníží se daňová zátěž z alternativních dividend. Majetek akcionářů je potom oproti variantě s výplatou dividend vyšší o alternativní daňovou zátěž spojenou s výplatou dividend.

Ke kapitalizaci dochází v obdobích, kdy má společnost vysoké zisky a kdy se po emisi očekává zvýšení celkového objemu dividend vyplacených akcionářům. Jestliže společnost zdvojnásobí počet akcií a udrží výši dividendy na jednu akcii, potom akcionáři obdrží dvojnásobnou částku původních dividend. Jestliže akcionáři očekávají, že společnost bude v následujících letech schopna udržet zvýšenou výplatu celkových dividend, toto očekávání se odrazí v ceně akcie, která může poklesnout pouze mírně, zůstat nezměněná nebo dokonce vzrůst. Účelem emise kapitalizací je tedy zvýšení kapitálu společnosti na úkor akumulovaných zisků. Lze ji použít také za účelem vyhnutí se případným omezením na výplatu dividend

Zákonné náležitosti akcie dle obchodního zákoníku : Firma a sídlo Jmenovitá hodnota Označení formy akcie, u akcie na jméno firmu, název nebo jméno akcionáře Výše základního kapitálu a počet akcií k datu emise akcie Datum emise Listinná akcie musí obsahovat i číselné označení a podpis člena nebo členů představenstva, kteří jsou oprávněni jménem společnosti jednat k datu emise. Zaknihované akcie musí obsahovat číselné označení v případech, kdy to stanoví zákon. Např. při vzetí akcií z oběhu na základě losování,

Akcie jsou majetkové cenné papíry a po právní stránce jsou definovány Obchodním zákoníkem a Zákonem o cenných papírech. Akcie mohou být v bilancích akciových společností zachyceny v následující podobě: autorizované akcie – uvádějí počet akcií, které může společnost podle stanov vydat; základní kapitál – počet emitovaných akcií násobených nominální hodnotou akcie; emisní ážio – rozdíl mezi nominální a tržní cenou emitovaných akcií, u nás je součástí kapitálových fondů akciové společnosti; zadržené (vlastní) akcie – jsou akcie, které společnost emitovala a později sama odkoupila. Podnik je může držet maximálně 3 roky.

Akcie podle převoditelnosti Dle obchodního zákoníku mohou akcie znít na majitele nebo na jméno, se rozlišuji na doručitele nebo na majitele. Akcie na doručitele jsou volně převoditelné. Má-li akcie materializovanou podobu, převod se uskuteční předáním nabyvateli. U zaknihovaných akcií dojde k převodu akcie dnem, kdy subjekt vedoucí evidenci (u nás Středisko cenných papírů) převod zaregistruje. Pro převod se uzavírá smlouva, která nemusí mít písemnou podobu. Práva spojená s akcií má vždy její aktuální držitel. U akcií na jméno může být převoditelnost vázána na souhlas emitenta. Převod se uskutečňuje rubopisem a předáním akcie, je li v listinné podobě. U zaknihovaných akcií dojde k převodu akcie až dnem, kdy subjekt vedoucí evidenci převod zaregistruje. U tohoto typu akcií vede emitent nebo subjekt vedoucí evidenci seznam akcionářů. Vykonávat práva spojená s akcií na jméno je ve vztahu ke společnosti oprávněná pouze osoba uvedená v seznamu.

Akcie podle převoditelnosti Zaměstnanecké akcie znějí na jméno a mohou být převáděny pouze mezi zaměstnanci společnosti a zaměstnanci společnosti, kteří odešli do důchodu.

Tzv. zlatá akcie je akcie spojená se speciálními právy a je vydávána tehdy, když si emitent chce ponechat zpravidla rozhodovací práva. Například stát si ponechává ”zlatou akcii” zejména ve strategických podnicích, aby si ponechal určitou kontrolu nad záměry vlastníků. V České republice se jedná zejména o podniky typu Česká Zbrojovka, České energetické závody, Plzeňský Prazdroj apod. Podle postavení akcionářů se akcie dělí na kmenové a prioritní.

Kmenové akcie Představují požadavky majitelů kmenových akcií na výnosy a majetek akciové společnosti a nejsou s nimi spojena žádná zvláštní práva. S kmenovými akciemi jsou spojena práva majitele na: hlasovací právo předkupní právo na nové akcie právo na podíl z likvidačního výnosu právo majitele na výplatu dividend Kmenové akcie mají z pohledu emitenta řadu výhod a nevýhod. Výhody: neexistuje závazek k výplatě dividendy kmenové akcie se lépe prodávají než prioritní akcie a dluhopisy Nevýhody: emise kmenových akcií rozšiřuje hlasovací práva mezi další majitele akcií vyšší požadovaná výnosnost investorů vysoké emisní náklady

Prioritní akcie Jsou akcie s nimiž jsou spojena přednostní práva týkající se výplaty dividendy a proto představuji pro majitele zdroj stálého příjmu. Souhrn jmenovitých hodnot prioritních akcií nesmí překročit polovinu základního kapitálu akciové společnosti. S prioritní akcií je spojeno přednostní právo na likvidační zůstatek. Výhody: zisk kapitálu bez omezení vlivu majitelů kmenových akcií dlouhodobě předvídatelný zisk z akcie stabilní výplata dividend i při vyšším růstu zisku Nevýhody: majitel má omezena většinou jiná práva obvykle hlasovací povinnost vyplácet dividendy i v případě neočekávaného poklesu zisku vysoké emisní náklady

Náklady emise Emise akcií je spojena s vysokými náklady, které musí emitent zaplatit. Tyto náklady jsou relativně fixní a pokud je přepočteme na jednu akcii jsou výhodnější emise větších objemů. Pokud budou emitovat menší a střední společnosti s ročním obratem pod hranicí cca 1 mld. Kč uvádí se, že náklady v rozvinutém kapitálovém trhu mohou dosahovat 10 až 12 % z objemu emise.

Zatímní list je cenný papír, který vydal zakladatel akciové společnosti před účinností zápisu společnosti do obchodního rejstříku nebo před úplným splacením akcie. Je cenným papírem znějícím na jméno. Tento cenný papír poskytuje plná práva jako majiteli akcií. Zatímní list obsahuje: jmenovitou hodnotu upsaných akcií určení jejich druhu, je-li to nutné splacenou část jejich jmenovité hodnoty.

Tržní cena akcie Pokud vycházíme z předpokladu, že náš modelový podnik je v podobě akciové společnosti, potom se maximalizace tržní hodnoty podniku transformuje do maximalizace tržní ceny akcií. Tržní cena akcií je závislá na míře výnosnosti akcií, riziku spojeném s dosažením této výnosnosti a likviditě akcie. Riziko je vyjádřeno v investorem požadované výnosnosti. Představuje ji minimální výnosnost, kterou investor požaduje na základě výnosnosti alternativních možností investování. Na druhé straně očekávaná výnosnost je subjektivní odhad investora. Nachází vyjádření v tržní ceně akcie: čím vyšší bude očekávaná výnosnost akcií, tím vyšší bude (při stejné míře rizika) poptávka po akcii a tím vyšší bude tržní cena akcie. Jestliže s růstem výnosnosti bude růst i riziko podnikatelských aktivit dané akciové společnosti, může tržní cena akcie stagnovat resp. klesat

Výnosy z akcií Výnosy, které může majitel akcie získat, mohou mít dvojí podobu: dividenda; kapitálový zisk/ztráta (tj. rozdíl mezi prodejní a nákupní cenou akcie resp. kurzem na konci a na začátku období držení akcie). Celkový výnos z akcie můžeme matematicky vyjádřit vztahem: kde: CV - celkový výnos z akcie; D - dividenda na akcii; P1 - prodejní cena akcie (na konci období); P0 - nákupní cena akcie (na začátku období). Rozdíl (P1 – P0) představuje hodnotu kapitálového zisku/ztráty.

Výnosová míru akcií Výnosovou míru akcií (r) v % můžeme potom vyjádřit pomocí vzorce: Pro výpočet tržní ceny akcie a tím i tržní hodnoty podniku je důležitá nejen skutečná výnosová míra, ale především očekávaná výnosová míra. Očekávaná výnosová míra akcií je předpokládané, plánované zhodnocení kapitálových výdajů, vložených do nákupu akcií, vyjádřené v procentech. Její kvantifikace je založena na odhadu pravděpodobnosti rozdělení očekávaných výnosových měr u různých variant ekonomického vývoje (vážený aritmetický průměr). Tento odhad vychází ze zkušenosti z minulého vývoje, prognózy budoucího vývoje, subjektivní představy analytiků apod.

Současná hodnota budoucích výnosů - dnešní cena akcie se vypočítá podle vztahu: Tento vzorec platí za předpokladu rovnosti očekávané a požadované výnosové míry.

Příklad Vypočítejte celkový výnos z akcie a výnosovou míru akcií, když nákupní cena akcie je k 1.1. 1000 Kč dividenda na akcii je 56 Kč a prodejní cena k 31.12 je 1023 Kč.

Řešení CV = 56+(1023-100) = 79 Kč

Emise dluhopisů Problematika dluhopisů je v ČR řešena zákonem č.190/2004 Sb. o dluhopisech. Zákon definuje dluhopis jako: „Dluhopis je cenný papír, s nímž je spojeno právo na splacení dlužné částky a povinnost emitenta toto právo uspokojit.“ Dluhopisy dělíme podle podoby na: listinné, mají fyzickou podobu a majitel mé cenný papír u sebe. V této podobě má cenný papír plášť a kuponový arch. Kuponový arch je složen s kuponů a talonu, které opravňuji majitele dluhopisu v den splatnosti vyznačeném na dluhopisu žádat vyplacení úroku. Talon opravňuje k vyzvednutí dalšího kuponového archu. zaknihované, jsou vedeny pouze ve formě záznamu u správce registru cenných papíru dané země.

Dluhopisy podle emitenta státní - vydává je stát nebo veřejná instituce, jsou nejméně rizikové oproti ostatním emitentům však nabízejí menší výnos. komunální - emitentem jsou zde města a obce podnikové - vydávají je podniky bankovní - jde o dluhopisy emitované bankovním domem. Obvykle při výběru dluhopisu na trhu platí, čím větší riziko je spojené s držením tím větší výnos musí investorovi přinést, jinak zvolí méně rizikovou investici se stejným výnosem.

Dělení dluhopisů podle úročení: s pohyblivým kupónem, výše úrokové sazby je v průběhu doby vyplácení jednotlivých úroků pohyblivá a obvykle bývá vázána na některou úrokovou sazbu. s pevným kupónem, kdy je stanovená fixní úroková míra, která se po celou dobu nemění. s nulovým kupónem, po celou dobu splatnosti dluhopisu nejsou placeny žádné úroky. Emitent splatí veškeré úroky včetně nominální hodnoty dluhopisu na konci splatnosti cenného papíru.

Dluhopis lze umístit na trhu několika způsoby: veřejné upsání spočívající v tom, že zájemce vyplní upisovací list, ve kterém je obsažen závazek k odběru určitého množství za určitou cenu (kurs) prodej z volné ruky, kdy zájemce přímo koupí dluhopis za tržní kurs tendr (nabídkové řízení), který může být zaměřen na cenu nebo množství

Speciálním druhem dluhopisů jsou zaměstnanecké obligace Speciálním druhem dluhopisů jsou zaměstnanecké obligace. Jde o nepřevoditelné dluhopisy na jméno vydávané emitentem výlučně pro pracovníky, kteří jsou u něho v pracovním poměru nebo kteří odešli do důchodu. Hypotéční zástavní listy představují zvláštní druh dluhopisu, který mohou vydávat pouze banky a spořitelny, které k tomu získaly oprávnění od centrální banky. Nominální hodnotu hypotéčních zástavních listů, které jsou v oběhu, musí emitent krýt plně zástavním právem k nemovitostem. Výtěžek z prodeje hypotéčních zástavních listů používají banky a spořitelny k poskytování stavebních půjček.

Depozitní certifikáty lze charakterizovat jako syntézu termínovaného vkladu a dluhopisu v listinné podobě, vyjadřující peněžní závazek emitenta vůči věřiteli na určitou přesně stanovenou dobu. Jsou nejrozšířenějším listinným cenným papírem, který emitují banky. Depozitní certifikáty přinášejí většinou stálý příjem. Výnos z depozitního certifikátu je vyplácen dvěma způsoby. V den splatnosti je vyplacena vložená částka zvětšená o úrok, nebo v den splatnosti je vyplacena nominální částka, přičemž vkladatel vložil při nákupu částku nižší než nominální. V zemích, kde jsou úroky daněny, může druhý způsob představovat jistou výhodu. Pokladniční poukázky jsou dluhopisy vydávané státem nebo centrální bankou. Nízká doba splatnosti a státní záruka je důvodem nižšího úročení. Pokladniční poukázky jsou vystavovány zpravidla na majitele a jsou proto snadno obchodovatelným a velmi likvidním cenným papírem.

Náležitosti dluhopisu jsou ve většině států stejné. V ČR jsou upraveny zákonem č. 190/2004 o dluhopisech a vzhledem k velkému rozsahu těchto náležitostí jsou součástí přílohy. Dluhopisy se používají pro řešení dlouhodobých potřeb podniku. Nejvíce se k financování využívají v USA. Důležité je také zvážit zda zvolíme emisi veřejnou nebo neveřejnou.Veřejná emise je dražší nicméně dovoluje oslovit větší počet zájemců.

Náležitosti dluhopisu Náležitosti dluhopisu jsou stanoveny zákonem č. 530/1990 Sb., o dluhopisech ve znění pozdějších předpisů. Dluhopis se sestává z pláště a kuponového archu. Kuponový arch musí obsahovat: číslo a sérii dluhopisu pořadové číslo kuponu datum splatnosti výnosu fakultativně další údaje

Plášť dluhopisu musí obsahovat: označení emitenta, název nebo jméno a sídlo nebo bydliště emitenta název dluhopisu a jeho číselné označení, tj.pořadové číslo a pokud je více sérií dluhopisů i označení v série nominální hodnotu dluhopisu v české měně (celé tisíce Kč) nebo v cizí měně způsob stanovení výnosu prohlášení emitenta, že dluží nominální hodnotu dluhopisu jeho majiteli závazek emitenta splatit nominální hodnotu dluhopisu v určitém termínu nebo termínech, vyplácet určený výnos ve dluhopisu stanovených termínech, způsob těchto výplat a určení platebního místa u dluhopisů znějících na jméno i jméno jejich prvního majitele datum vydání dluhopisů a otisk podpisů představitelů emitenta údaj o rozhodnutí ministerstva financí o povolení emise dluhopisů, s výjimkou případů, kdy se povolení nevyžaduje

Výhody financování pomocí emise dluhopisů Firma zahrnuje úrok z dluhopisu do svých nákladů, který snižuje náklady kapitálu u dluhopisů. Věřitel se nepodílí na rozhodování firmy, což usnadňuje udržení kontroly stávajícím vlastníkům. Při dobře provedené emisi je možné získat větší objem kapitálu než klasickým úvěrem. Časové rozložení splátek, kdy emitent platí po dobu splácení dluhopisů pouze úroky a jistina se splatí až v posledním roce.

Nevýhody: Existence emisních nákladů, které například u úvěru nejsou. Povinnost zveřejnit emisní podmínky a v případě veřejně obchodovatelných dluhopisů musí plnit informační povinnost vůči komisi s cennými papíry . V případě poklesu očekávaného zisku může pevně stanovená výše výnosů z dluhopisů nebo úhrada jistiny způsobit finanční problémy.

Pokud budeme zvažovat financování dluhopisy musíme posoudit zejména následující aspekty: výše úroku, kterou zaplatíme za celou dobu splatnosti dividend, v případě rozhodování o emitování dluhopisů je nutné zvážit, zda není vhodné zvolit jiný druh financování, například dlouhodobý úvěr. ručení za dluhopis, je jedním z faktorů který může ovlivnit investora při výběru potencionální investice. Pokud bude záruka pro investora nedostatečná bude zvažovat investici do méně rizikového projektu. V tomto případě musí emitent zvážit jak vysoký úrok je pro něj přijatelný a nabídnout dluhopisy s takovým úrokem aby byl také zajímavý pro investory. Emise dluhopisů přináší možnost získání velkého kapitálu na financování, ale tato možnost není v České republice příliš využívána.

Leasing Leasing představuje formu financování při které podnik využívá dlouhodobý majetek jiného subjektu za úplatu rozloženou obvykle do pravidelných splátek. Vzhledem ke skutečnosti, že není majetek podnikovým vlastnictvím, nejsou na tento majetek aplikovatelné odpisy nájemcem, tedy podnik přichází o výhodu reinvestice do svého vlastního dlouhodobého majetku. Pokud jde o rizika, která jsou spojená s provozem zařízení, jsou obvykle přenesena na výrobce zařízení a současně je zařízení pojištěno proti poškození a způsobeným škodám. Tyto náklady navyšují cenu pronajímaného zařízení protože leasingová společnost si je započítává do ceny leasingu. Hlavní výhodou leasingu je možnost využívat zařízení i při nedostatku dostupných finančních prostředků na nákup zcela nového nebo jinak nedostupného zařízení. Leasing je výhodný i pro zadlužené firmy neboť nezvyšuje dlouhodobý dluh z důvodu pravidelných splátek po celou dobu trvání pronájmu. Jde sice o zkreslení ukazatelů zadluženosti, nicméně navenek může firmě pomoci při zlepšení jejího jména vůči veřejnosti. Leasingové splátky jsou daňově uznatelným nákladem pro nájemce, ale přichází tak o možnost tvorby odpisů, které si uplatňuje pronajímatel. Nejvíce používaným leasingem je leasing movitých předmětů, kde na prvním místě jsou bezesporu osobní automobily následované stavebními stroji.

Finanční leasing jde o dlouhodobý pronájem, jehož délka se shoduje s dobou ekonomické životnosti pronajímaného předmětu. Při této formě zpravidla přenáší pronajímatel rizika spojená s užíváním na nájemce. Po ukončení leasingu se majetek převádí na nájemce a to za cenu, která nesmí být vyšší než zůstatková cena, kterou by měl majetek při rovnoměrném odepisování. Pokud na konci leasingu nepřechází pronajímaný majetek na nájemce, jde podle současné právní úpravy o leasing provozní. Leasingová smlouva bývá ve většině případů nevypověditelná. Finanční leasing dále můžeme rozdělit na tyto druhy: Přímý – typ leasingu, kdy je poskytovatel leasingu současně výrobcem Nepřímý – jde o nejrozšířenější formu leasingu. Je to třístranný právní vztah mezi nájemcem, pronajímatelem a věřitelem Zpětný – dlouhodobý majetek podniku je odprodán leasingové společnosti a ta jej zpětně pronajme prostřednictvím leasingu původnímu majiteli.

Finanční leasing Podle právní úpravy platné v ČR je za finanční leasing považován pronájem za těchto podmínek: po skončení doby pronájmu přechází najatý dlouhodobý majetek do vlastnictví nájemce; kupní cena majetku na konci pronájmu nesmí být vyšší, než zůstatková cena, kterou by majetek měl při rovnoměrném odepisování podle zákona o dani z příjmů; doba pronájmu je delší než 20 % stanovené doby odepisování podle daňového zákona, nejméně však 3 roky (u nemovitostí 8 let).

Provozní leasing jde o krátkodobý pronájem, kdy je doba pronájmu kratší než ekonomická životnost majetku a předpokládá se že majetek po uplynutí pronájmu bude vrácen pronajímateli. Leasingové splátky od jednoho nájemce představují pouze část pořizovací ceny. Provozní leasing se často používá a u velkých specializovaných stavebních strojů, protože menším firmám se nevyplatí mít drahé stroje v majetku s ohledem na jejich občasnou sezónní použitelnost, náklady na údržbu, náklady na parkování a další náklady spojené z jejich vlastnictvím.

Výhody leasingového financování z hlediska nájemce: umožňuje užívat majetek, aniž by podnik jednorázově vynaložil vlastní peněžní prostředky na investici a to bez rizika spojeného s pořízením majetku (prodlužování, cenové pohyby) a rizika spojeného s vlastněním předmětu (v závislosti od leasingové smlouvy), čímž urychluje zavedení investice do provozu; leasingové financování je flexibilní - vytváří předpoklady pro řešení finančních problémů spojených s náběhem a sezónností výrobního procesu prostřednictvím nelineárních splátek; umožňuje zahrnovat leasingové splátky do nákladů (časově rozlišené) a tím snižovat základ zdanění; nezvyšuje míru zadlužení podniku (formálně), a tím opticky zvyšuje rentabilitu celkového kapitálu a zlepšuje likviditu; nájemce zpravidla platí splátky ve stejné výši a nenese důsledky inflačního rizika (do určité hranice);

Nevýhody leasingového financování z hlediska nájemce: vyšší cena pro pořízení majetku; po ukončení pronájmu přechází do vlastnictví nájemce (téměř) odepsaný majetek, čím se ztrácí daňová výhoda uplatňovaní odpisů; může se vyskytovat omezování z hlediska pronajímatele (omezování užívacích práv, problémy s rekonstrukcí, nemožnost vypovězení nájemné smlouvy, přenášení některých vlastnických rizik na nájemce apod.).

Příklad Vypočtěte výši leasingové splátky osobního automobilu a výši leasingového koeficientu, je-li pořizovací cena (PC) 250 000 Kč a leasingová společnost předpokládá pravidelné měsíční splátky po dobu 3 let s navýšením první splátky o 10% z PC a marži 11 % z PC. Řešení Pokud nebudeme uvažovat faktor času, je hodnota leasingové ceny rovna součtu pořizovací ceny a marže leasingové společnosti. V našem případě dostaneme hodnotu 250 000 + 0,11 * 250 000 = 277 500 (Kč)

První splátka je navýšena o 0,1. 250 000, tj. o 25 000 Kč První splátka je navýšena o 0,1*250 000, tj. o 25 000 Kč. Toto navýšení (akontaci) odečteme od leasingové ceny a zbylou částku „rozpustíme“ do 36 stejných měsíčních splátek (splácíme měsíčně po 3 roky, to je celkem 36 měsíců): 277.500 – 25 000 = 252.500 (Kč), 252.500 / 36 = 7013,9 = 7014 (Kč) Výše pravidelné měsíční splátky tedy bude 7014 Kč. Pro kontrolu, musí platit, že sečtením všech splátek včetně navýšení dostaneme opět leasingovou cenu: (25 000 + 7014) + 35* 7014 = 277.504 (Kč). (Poznámka: čtyři koruny představuje vliv zaokrouhlení) Velikost leasingového koeficientu zjistíme jako poměr leasingové ceny a pořizovací ceny. Leasingový koeficient ukazuje o co bude dražší pořízení věci leasingem oproti plné platbě v hotovosti: LK = 277 500 / 250 000 = 1,11 takže nákup automobilu na leasing vyjde 1,11krát dráže než nákup za pořizovací cenu v hotovosti. Investor nyní může rozhodovat jakým způsobem automobil pořídí, porovnává výhody a nevýhody leasingu s jinými způsoby financování investice.

Před vlastním rozhodnutím o pronájmu dlouhodobého majetku prostřednictvím leasingu se vyplatí propočítat, zda cena zaplacená ze celou dobu leasingu není dražší než varianta nákupu vlastního majetku za běžný úvěr. Při tomto rozhodování je nutno zvážit výhody a nevýhody jak leasingu tak úvěru a to nejenom ceny, která bude zaplacena za celou dobu leasingu nebo úvěr ale také ostatní faktory. Mezi hlavní faktory které musíme zvažovat patří: daňové výhody, možnost odepisovat majetek a volba metody odepisování, úrokovou sazbu, možnost měnit výši splátek u leasingu a úvěru, výši penále při opoždění splátky, možnost změnit v průběhu výši splátek, možnost předčasného splacení a podobně.

Nejčastěji se při rozhodování používají dva metodické postupy: Financování investic podniku prostřednictvím leasingu je velmi blízké financování pomocí různých forem dlouhodobých úvěrů. Proto často vzniká otázka, jak postupovat při rozhodování mezi leasingem a úvěrem. Nejčastěji se při rozhodování používají dva metodické postupy: metoda diskontovaných nákladů na leasing a úvěr, metoda čisté výhody leasingu,

Metoda diskontovaných nákladů Metoda diskontovaných nákladů na leasing a úvěr, při které se postupuje následovně: nejdříve se kvantifikují náklady (snížené o daňovou úsporu), které vzniknou nájemci v souvislosti s leasingem; obdobně se určí náklady v souvislosti s úvěrem; obojí náklady se diskontují; vybere se varianta financování, která má nejnižší celkové diskontované náklady.